Já se s nimi nechtěla hádat. Radši jsem nic neodpověděla. Začala jsem dělat, že mě to nezajímá, i když mě to stejně strašně zajímá. Počítala jsem s tím, že mi to děti stejně řeknou, protože si svoje tajemství nikdy neudrželi moc dlouho jen a jen pro sebe.

Rozloučili jsme se s Martinem a vyšli na chodbu. Byla jsem ráda, že jsme narazili právě na doktora. Musela jsem se totiž na něco zeptat.

Já: "Dobrý den. Máte chvilku čas?"

Doktor: "Chvilku bych měl. Co potřebujete."

Já: "Tady Martin Carev." Ukázala jsem na Martinovo dveře. "Jak to s ním vypadá a jak dlouho tu ještě bude?"

Doktor: "Já se omlouvám, ale nemám o něm moc informací. Nejsem totiž jeho ošetřující lékař, a tak se toho ke mě moc nedostane.

Já: " Aha, tak to se omlouvám, že jsem Vás rušila. Mějte se hezky."

Doktor: "Počkejte!" Zavolal. "Můžu Vám jeho ošetřujícího lékaře sehnat. Ale dneska už tu není. Kdyby jste tu byla i zítra, bude tu i on. Zařídím to."

Já: "To by bylo super. Moc Vám děkuju."

Doktor: "To nemusíte."

Já: "Ale musím. Tak se tedy mějte, nashledanou." Pozdravila jsem a i s dětmi šla skrz nemocnici ven.

V tuhle chvíli jsem nebyla moc ráda za to, že jsem šla do těch obchodů zrovna teď. Sice jsem toho moc nevzala, ale i tak. Všechno jsem si to narvala do kabelky, aby se děti nekoukali do tašek. Teď jsem umírala na bolest ruky. Musela jsem to vydržet. To by se děti vyptávali a to jsem si nepřála.

Doma jsme byli celkem rychle. Byla jsem strašně ráda. Napadlo mě totiž něco ohledně těch narozenin a já si to chtěla co nejdřív někam napsat, abych na to nezapoměla.

Bylo na dětech vidět, že jsou unavení a mě to zrovna hrálo do karet. Jestli jsou unavení, půjdou brzy spát a já si to budu moct brzy napsat.

Jakmile šli děti spát, vzala jsem si papír a tužku a začala psát. Psala jsem si do jednotlivých bodů jednotlivá stanoviště. Psala jsem si tam, co tam budou dělat, kde se to bude konat a co tam dostanou. Troufla jsem si říct, že jsem to nevymyslela zrovna špatně.

Vzpoměla jsem si na bonbony a hračky v kabelce. Musela jsem to zatím někam dát. Ale kam? Zašla jsem do ložnice a dala to na jednu velkou skříň. Na tu nedosáhnou a ani na ní neuvidí. Ještě jsem z daleka neměla koupené všechny věci co jsem potřebovala. Měla jsem jich nakoupených velmi málo, ale i tak. Alespoň něco. Musím se pak někdy zase stavit ve městě v krámech. A nejen to. Už nám doma docházelo jídlo. Toho by se dalo využít.

Rozhodla jsem se, že zítra až se s dětmi vrátíme z nemocnice jim řeknu, že musím jít nakoupit jídlo a skočím rovnou i pro nějaké hračky. Budu to mít dva v jednom a to se mi hodí.

Po sepsání celého sezmamu jsem přemýšlela co mám dělat. Nudila jsem se a ještě nebylo ani osm hodin. Dlouho jsem přemýšlela, ale ani za mák mě nic nenapadalo, tak jsem se šla vykoupat.

Po hodně příjemné relaxačný koupeli jsem vylezla z vany a jelikož jsem stále nebyla unavená, rozhodla jsem se dívat se na film.

Film skončil a mě nezbývalo nic jiného než jít spát. Přeci jenom, zítra toho taky nemám málo. Navíc už je dost pozdě.

Ležela jsem v posteli a snažila se usnout. Co jsem měla dělat? Stále jsem měla plno energie a vlastně ani nevím co mě drželo před spánkem. Rozhodla jsem se dát na povídačky. Co když jsou přeci jenom pravdivé?

Ohřála jsem si mléko a následně ho vypila. Nezdálo se mi, že bych pociťovala únavu. Zvláštní. Hmm... Tak to asi nefunguje. No, co se dá dělat. Lehla jsem si do postele a čekala jestli bude mít to mléko nějaké pozdější účinky. Čekala jsem celkem dlouho, ale prostě nic.

Už jsem nevěděla co dál. Nechtěla jsem si brát prášek na spaní, nechtěla jsem zkoušet něco, co stejně fungovat nebude, ale chtěla jsem spát. To jsem si toho přála tolik? Chtěla jsem jen ničím nerušený spánek.

Celou noc jsem se válela po posteli a snažila se usnout. Povedlo se, jupí. Jsem ráda, že jsem usnula.

Nespala jsem moc dlouho. Jen asi 20 minut. Bylo to z toho důvodu, že jsem byla vzbuzena dětmi. Zřejmě už si vyplácali tu "hodnost", nebo jak to mám nazývat, po ránu. Vlítli mi do pokoje a začali se smát, skákali po mě a zřejmě jim to dělalo radost, jenže mě to radost nedělalo.

Spala jsem 20 minut a byla jsem nucena vstávat. To si přeje každý. Nebo snad ne?

Začala jsem pociťovat únavu a vyčerpání. Proč mi jen nešlo večer usnout? Proč? Já se snažila, ale stejně jsem oka nezamhouřila. A teď když bych měla být bez problémů vzhůru, mi to dělá strašný problém. Musím se hodně přemáhat, abych neusla třeba i ve stoje.

Postarala jsem se o děti tak, jak jsem to ještě zvládala a o sebe jsem se moc nepostarala. Jen jsem se převlékla a opláchla obličej. Chodila jsem jako tělo bez duše, pod očima jsem měla kruhy a mluvila jsem tak potichu, že mi skoro ani nebylo rozumět.

Už takhle po ránu jsme šli za Martinem. Není to nijak dlouhá cesta, to vím určitě, už jsem jí šla několikrát, ale když se cítíte jako v tu chvíli já. Když vám dělá problém udržet oči otevřené, přijde vám strašlivě dlouhá.

Hned jak jsme vešli do nemocnice za mnou přiběhl, někdo povědomí, chvilku jsem přemýšlela, a pak mi došlo, že to je ten doktor ze včera. Pozdravil mě a řekl ať ho následuji. Řekla jsem tedy dětem: "Jdeme!" a vyrazili jsme za ním. Dovedl nás do nějaké místnosti, kde už na mě čekal jiný doktor. Ten co mě sem zavedl odešel.

Doktor: "Tak se posaďte." Posadila jsem se. Jelikož tam měl tři židle, tak jsme se přesně vešli. Kuba a Péťa si sedli sami a Adélka na mě.

Já: "Děkuji." On kývl hlavou.

Doktor: "To máte tolik dětí? Vždyť jste mladá." Bylo vidět, že na něčem přemýšlí.

Já: "Ono je to komplikovanější a vyprávět vám to tu teď asi nebudu. Spíš by mě zajímalo co Martin." Začínali se mi klížit víčka. Ta židle je tak pohodlná.

Doktor: "Ano, proto jsme tady. Váš přítel neutrpěl téměř žádné zranění. I přes to, že vypadal, řekl bych až příšerně, tak to nebylo nic hrozného. Měl jen zlomenou nohu a pár žeber. To jsme dalo dohromady a měl by být v pořádku. Ale nedoporučuju nějakou velkou námahu. Zatím ať jen v klidu leží." Kývla jsem hlavou a v tu chvíli mi proletěla hlavou myšlenka. Včera po něm děti docela skákali. Snad se mu nic nestalo.

Já: "Děkuji Vám strašně moc, že jste si na nás udělal čas." Usmála jsem se.

Doktor: "Na krásné ženy si dělám čas rád." Usmál se a já radši odešla.

A jsem tu zase zpět s další kapitolou.

Jsem šťastná, že posledních 5 kapitol vydávám každý den. Snad to tak vydrží. Nechci nic zakřiknout.

Mám vás moc ráda.

Vaše Anet0123❤❤

1167 slov