Já:"Potřebovala bych si promluvit. Zjevte se mi, prosím." Byla jsem zoufalá a chtěla jsem si vážně moc promluvit. A hele, ono to vážně fungovalo.

Zjevili se mi dvě ženy. Jak matka, tak teta, sestry. Byli udivené, že jsem je zrovna já dokázala přivolat. Vlastně byli udivené, že je vůbec někdo dokázal přivolat. Možná to nikdo nezkoušel, možná takhle nikdo nekomunikuje, možná se to povedlo jen mě, možná se mi to povedlo jen jednou, možná jsem blázen, možná si to jen představuji, ale určitě se to děje. Buď se to děje v mé hlavě, nebo ve skutečnosti, ale typovala bych hlavu. Nikdo jiný je vidět nemůže, jak řekli, takže jsem možná blázen, ale i kdyby ano, chci pomoct. Chci vědět o co se tady jedná, potřebuji oporu. Jelikož na mě obě dvě vyjeveně hleděli, promluvila jsem první.

"Jak to tak vypadá tak jste obě udivené, možná rozrušené z toho, že jsem vás přivolala. Já, z tohohle světa,ta bezmocná holka, které stále radíte když to potřebuje, ale i když ne. Spoustu těžkých rozhodnutí necháváte na mě a já se vám taky nedivím, je to můj život, ale možná nevíte všechno. Dá se říct, že se na mě a Martina s dětmi stále koukáte a víte co se tady děje. Vy, ale víte jen to co se děje, do hlavy mi nevidíte. Nevíte co se děje v ní. Nevíte co právě v hlavě řeším, takže mi nemůžete pomáhat s problémy v mé hlavě." Chvilku jsem se odmlčela a spustila jsem znovu: "Víte, já vás beru jako svou rodinu. A vlastně vy jí ste. Jste rodina mého přítele a jelikož je to můj přítel, tak vy jste moje rodina. Jde vám o něj, jde vám o Adélku, o Petříka, i o Kubíka, ale víte co by mě zajímalo? Jde vám i o mě, nebo mě jen využíváte o to, abych se starala o rodinu?" Zase jsem se na chcilku odmlčela a sledovala jejich tváře. Jedna chtěla promluvit a přesně to jsem potřebovala. "Ticho!" Udělala jsem tichou pomlku. Potom jsem znovu promluvila. "Víte jak jsem jsem na to přišla? Asi ne co, protože kdyby jste to věděli, tak to lépe maskujete. Vždy když se jednalo o rodinu viděla jsem vás, ale když se jednalo o mou osobu, nebyli jste tu. Když jste zemřeli..." Odmlčela jsem se, abych dala důraz na slovo:"Plánovaně, tak jste se mi poprvé zjevili. Chtěli jste po mě, abych se vám starala o syny a dceru. Já to splnila, nebylo to pro vás, ale pro mě, a taky pro ně. Vy jste byli spokojení, já byla spokojená, oni byli spokojení. Co víc si přát, že? Takhle se to dalo dobře zamaskovat a vy ste to věděli. Věděli jste, že pokud to bude výhodné pro všechny, nepřijde se na to. Pak jsem, ale byla znásilněná tím mužem, teda jestli se tomu tak dá říkat. Plnila jsem jeho rozkazy a vám to bylo jedno. Vy jste to neřešili a proč taky, když se ubližovalo mě, že? Vlastně jste ani neměli důvod. Já bránila Martina s dětmi sama. Byla jsem na to sama. Mohla jsem ze hřbitova utéct, mohla jsem přelést plot, ale já tam zůstala, protože mi bylo vyhrožovano mími nejbližšími a mojí vraždou. Vy jste věděli, že mě ten chlap nezabije když to udělám. Věděli jste, že když to udělám budou na živu a budu se o ně starat vesele dál. Pak, ale nastal okamžik, kdy jsem byla v nemocnici a jediný na koho jsem si nemohla vzpomenout byl Martin. Pro vás obě důležitá osoba. Kdybych si totiž nevzpoměla na Martina, nestarám se o Adélku, Petříka a Kubíka. A kdybych si nevzpoměla na Martina, zničilo by ho to. Vy obě jste v tu chcíli věděli, že pokud si nevzpomenu, bude vše v troskách. Sami jste mi říkali, že Martin je špatný ve výchově, takže jste mě potřebovaly. Vzpoměla jsem si, ale díky vám to určitě nebylo. Spousty mě toho trápilo. Pak se k nám přisral Ronaldo a skamarádil se s Martinem. Mě to dělalo zle, takže se vsadím, že jste chtěli počkaf co nejdýl, abych se trápila, a pak mi začít pomáhat, protože i pro vás byl Ronaldo zlo. Ale ne takové. Byl to kamarád Martina, což znamená víc času u nás doma. A vás stoprocentně napadlo, že pokud mi něco udělá, může to skončit jako předtím, proto jste se báli. Báli jste se, že by o ně nebylo postaráno, ale chtěli ste mi ublížit, čekali jste. Možná jste si mysleli, že jsem jen zlatokopka, děvka, ale já vašeho syna a vaše děti moc miluju. Jsou můj život. A možná bych vám to neměla říkat, aby jste mi znovu nerozkazovali, ale proč sakra ne. Jsou můj život jak už jsem řekla, peníze nepotřebuju, potřebuju od nich přijímat lásku a tu přijímám. To že máme peníze, za to můžu z části já. Půlka peněz je mých, takže se sklidněte. Možná jste si mysleli, že jsem křehká a dá se se mnou ovládat jako s loutkou, ale víte co je pro vás mínus? To, že jste tu pro mě nebyli při tom incidentu se znásilněním mě posílilo. Na vše jsem byla sama a musela jsem být silná, teď jsem silná normálně, mě jen tak nic neviděsí. Možná jste si myslely, že jsem blbá, a že nepřijdu na to, co tu předvádíte, jenže jste se pekelně mýlili. Zatím co vy jste na mě střádali plány, já je střádala na vás. Od nemocnice vás nenávidím a přetvářky mi moc nejdou, takže proč to dělat, že? Byla jsem díky vám posilněná a to vy jste chtěli opak. Teď se to obrací proti vám. Jak já říkám, karma je zdarma. Radím vám dobře, nezahrávejte si semnou, nedopadne to dobře." Na obě jsem se podívala s vražedným pohledem. "Ale i přes to všechno, měla bych jedno přání. Jde o Marrina a děti. Zítra je soud a já vás tam potřebuju. Počítejte s tím, že nezapomenu. Nikdy! Ale když se jedná o ně, řekl bych, že pro ně všechny chceme to nejlepší. Budeme se soudit o děti a jelikož bych na něco nemusela znát odpověď, budete tam. Potřebuju, aby jste pro dobro mé, Martinovo a dětské, a taky vaše tam byli. Pomožte mi zítra u soudu. Nevím jestli vás budu potřebovat, ale kdyby náhodou."

Ahojky, teď jsem kapitolu napsala trošičku jinak. Doufám, že vám to moc nevadí.

Určitě bych ocenila hlas, či komentář. Byla bych vám vděčná.

Děkuju vám za vaší pozornost,
vaše Anet0123❤❤