Ronaldo:"Tak ahoj."Pozdravil nás.

Potom co Ronaldo odešel jsem se Martina začala trochu vyptával.

Já:"Co tady ještě teď dělal?"

Martin:"On? Nic, jen jsem si povídali a ztratili jsme pojem o čase."

Já: "Takže to je najednou tvůj kamarád jo?"

Martin: "Je to fajn chlap."

Já: "Co ste to sakra dělali?"

Martin:"Kdy?"

Já:"Když jste se hádali. Kdy jindy."

Martin:"No...chtěli jsme ti udělat překvapení no.."

Já:"To bylo teda krásné překvapení. No nic, jdu uložiť děti a přečíst jim nějakou pohádku. Pak si promluvíme."

Martin: "Já se půjdu vykoupat."

Šla jsem nahoru do pokoje za dětmi. Ty už byli převlečení a leželi v postýlkách. Byla jsem na ně pyšná, poslechli mě.

Vybrala jsem si knížku : "Děti z Bullerbynu". Přečetla jsem jim první kapitolu, která měla jen dvě stránky, takže moc dlouhá nebyla. Potom jsem jim všem dala pusinku, zhasla jsem a zavřela za sebou.

Myčka už nádobí umyla, což pro mě znamená, že ho jdu vyndat. Uklidila jsem nádobí a Martin se zrovna dokoupal.

Sedla jsem si do obýváku a čekala než přijde. Když přišel začala jsem mluvit.

Já: "Myslím si, že po dnešku už si pochopil, že se mi vrátila paměť. Abych tě ušetřila zbytečných otázek, pokusím se ti to vysvětlit co nejpřesněji. Docela dost dlouho jsem se snažila vzpomínat. Jako první jsem si vzpoměla na tu nejhorší věc co se mi stala. Postupně jsem vzpomínala na všechny, ale na tebe mi to nešlo. Ty si byl jediný člověk, na kterého jsem si nemohla vzpomenout. Jenže pak jsem se snažila vzpomenout si jiným způsobem a ono se to povedlo."

Martin: "Jaká nejhorší věc?"

Já:"To neřeš. Jen jsem ti to chtěla říct."

Martin:"Ale já to chci vědět."

Já: "Jenže já ti to neřeknu."

Martin:"Miluješ mě?"

Já: "Ano, miluju. Ano nevíš jak moc."

Martin:"A věříš mi?"

Já:"Ano, ale...."

Martin:"No tak vidíš. Mě můžeš věřit, já to nikomu neřeknu."

Já:"Jenže já taky ne."

Martin:"Já se ti jen snažím pomoct."

Já:"Jenže já jí nepotřebuju."

Martin:"Moc to nejde poznat. Zlato, řekni mi to. "

Já:"Prostě ti to neřeknu."

Zvedla jsem se. Osprchovala jsem se a šla jsem spát. Celou noc jsem se jen převalovala, přemýšlela a nespala. Nešlo mi usnout po tom všem co se dneska odehrálo. Ještě ráno jsem si myslela, že to bude super den, ale mýlila jsem se.

Celý den mi vlastně zkazil Ronaldo. Než jsme ho po cestě potkali bylo vše dobrý, ale pak už ne. Začal se bavit s Martinem. Skvěle se přetvařuje a to nejhorší.... má nade mnou kontrolu. Ví, že já z nějakého důvodu nechci říct proč jsem skončila v nemocnici. Ví, že já to prostě neřeknu, prostě ví pravdu. Já sama nevím jak mám zařídit to, abych to řekla. Jenže zjistit jak...

Celou noc jsem nespala, takže jsem věděla, že za celou noc Martin nepřišel do ložnice. Zajímalo by mě proč nepřišel. Snad to není kvůli té naší "hádce". Pokud jo, tak doufám, že až se budeme povídat, tak to bude v pohodě.

Už byl čas na buzení dětí do školky. Vzbudila jsem děti a šla s nimi do koupelny kde jsem jim napustila vanu a dala je tam. Nechala jsem je, aby si chvilku hráli a připravila jsem jim oblečení a jídlo v kuchyni. Pak jsem šla za nimi do koupelny, umyla jsem je, utřela a oni se oblékli. Když byli oblečení šli se najíst. Já jsem se převlékla a vzbudila jsem Martina, který spal na gauči.

Trochu jsem se divila, ale nějak moc jsem to neřešila. Když jsme byli s dětmi připraveni vyrazit do školky, obuli jsme si boty, oblékli bundy a vyšli jsme.

Poté co jsem se vrátila zpět domů jsem viděla už oblečeného Martina na gauči s jídlem v ruce. Přisedla jsem si k němu a spustila jsem.

Já:"Hele vím, že tohle už jsme jednou řešili, ale soud je zítra. Chtěla bych se na to znovu připravit."

Martin:"Pokud bys chtěla, není žádný problém."

Já:"O děti moc stojím a beru je jako vlastní. Budu se s nimi soudit a prostě to vyhraju, ať se jim to líbí nebo ne. Jen si nejsem jistá s tím co bych třeba říkat ani neměla."

Martin:"Jo, takže jen nevíš co bys popřípadě říct neměla. Tak to není zas tak těžký. My jsme se nijak neprovinili, takže postačí jenom když budeš pravdivě odpovídat na otázky podané soudem."

Já:"Dobře, děkuju. Takže stačí jen odpovídat."

Martin:"Ano."

Já:"Proč si na mě tak naštvaný? Proč se nechováš tak jako normálně?

Martin:"Nejsem na tebe naštvaný a chovám se úplně normálně!"

Já:"Jo, jde to na tobě vidět. Vůbec nejsi naštvaný a vůbec si teď nezatínáš pěsti co? Asi jsem úplně slepá, ale vidím, že se něco děje. Řekni mi to."

Martin:"Prostě si to všechno co se stalo vyčítám."

Já:"Ty si to nevyčítej, můžu za to já."

Martin:"Jak ty? Vždyť já jsem se o tebe ani nedokázal postarat když ti bylo nejhůř."

Já:"Prostě já. Neřeš to prosím. Časem ti to možná řeknu, ale budeš naštvaný na jednu osobu a já to nebudu."

Martin:"Hmmm."

Odešel a já jsem zůstala v obýváku sama. Proč odešel zrovna teď? A proč jsme to vůbec začali řešit, bylo jasné, že to tak skončí. Šla jsem do koupelny a napustila jsem si horkou vanu na zklidnění. Lehla jsem si do ní a začala jsem relaxovat, bylo to hodně pohodlné a dalo se při tom krásně přemýšlet. Pak mě napadlo, že zkusím přivolat ty dvě ženy. Třeba nepřicházejí jen když chtějí, ale i když je zavolám. A navíc, za pokus nic nedám.

Já:"Potřebovala bych si promluvit. Zjevte se mi, prosím." Byla jsem zoufalá a chtěla jsem si vážně moc promluvit. A hele, ono to vážně fungovalo.

Děkuju, že jste si přečetli další kapitolu. Zase delší dobu žádné kapitoly nebyli a moc se vám za to omlouvám.

Snad se vám teda další kapitola líbila. Budu ráda za každý ohlas.

Mám vás moc ráda,
vaše Anet0123💜💜

996 slov