Já:"Ne nechci." Oblékla jsem se a odešla jsem.

Když jsem přišla domů, tak jsem odpadla. Neobtěžovala jsem se ani s jídlem. Prostě jsem lehla a usla. To nejhorší však bylo, že zítra je škola.

Když jsem se ráno probudila, nemohla jsem se postavit. Není ani čemu se divit. Problém byl, že jsem musela do školy. Přemýšlela jsem i jestli mám vůbec jít, ale nakonec jsem vstala. Udělala jsem snídani všem a vzbudila je. Ráno uteklo rychle. Děti poslouchali a tak nebylo ani moc práce. I přes bolest jsem s Martinem a dětmi nakonec vyrazila.

Děti byli ve školce a já s Martinem ve škole. Když jsem doma přemýšlela jestli mám jít do školy, tak mě vůbec nenapadlo, že dneska mám 3hodiny tělocviku, takže budu zničená ještě víc. "Skvělí" Zamumlala jsem si pro sebe. Martin asi není úplně hluchý a tak řekl "Co je?" To jsem mu neodpověděla.

Celý den jsem byla nepříjemná, a taky, že jsem měla proč. Nikdy to Ronaldovi neodpustím, to co mi udělal nejde jen tak odpustit. Když zjistil jak mě to ničí zachoval se jako kamarád, ale to nestačí. On už si u mě reputaci nespraví.

Poslední hodinu byl tělocvik a já byla strašně zničená, tak jsem šla za učitelkou a řekla jsem jí to.

Já: "Omluvte mě prosím paní učitelko, ale já jsem zničená a nemůžu se pomalu ani hýbat. Napadlo mě, že bych si odpočinula. Prosím." Usmála jsem se.

Učitelka: "Zničená nejsi, jde to na tobě vidět. Laskavě si nevymýšlej a dej mi žákovskou knížku. Tohle chování jsem od tebe nečekala. Jdi cvičit, a aby se neřeklo, tak máš rozcvičku." Zamračila se na mě a pak ještě dodala: "A nebo víš co, rovnou celou hodinu."

Já:"Ale paní učitelko.." To se na mě zadívala pohledem, že jsem radši zmlkla dala jí žákovskou a šla cvičit.

Ani s rozvcičkou jsem nebyla v půlce když za mnou přišla učitelka a i přes to, že viděla můj výraz si neodpustila mít keci.

Učitelka:"Jsem věděla, že ti nic není. Máš to v žákovský a už si nevymýšlej!" Načež se otočila a odešla.

Chvilku jsem ještě předcvičovala, ale několikrát se mi stalo, že jsem viděla před očima černo. Následně se mi zamotala hlava, ale vždy jsem to ustála. Když se mi to však stalo ještě jednou, tak jsem to nevydržela. Zamotala se mi hlava, viděla jsem černo a ucítila jsem bolest vzadu na hlavě. Ještě než jsem stačila omdlít, tak jsem si neodpustila komentář, který jsem zakřičela. "Říkala jsem ti to ty krávo!" Pak jsem omdlela. Ležela jsem na zemi, ale už jsem nevnímala co se semnou děje. Jediné co jsem ucítila bylo to, že mě někdo zvedl. Moc jsem neslyšela, ale nějaké to slovo jsem zachytila. "Miláčku.....zvládneš to......musíš.....nedám to." Nevěděla jsem kdo to říká, vlastně jsem skoro nic nevnímala, ale věděla jsem, že ten kdo to říká mě má rád.

Když jsem se vzbudila a pomalu otevřela oči vydělá jsem všude bílo. Byla to strašná záře, a proto mi trvalo než jsem se rozkoukala. Předemnou seděli nějací lidé. Neznala jsem nikoho, proto mě zajímalo co u mě dělají cizí lidé. Docela mě zarazilo to, že zničeho nic začali říkat fráze typu "Ona žije!?", "Konečně jsme se dočkali.", "To se mi ulevilo!" A taky tuhle "Doktore!!!" Za malou chvilku opravdu vešel doktor.

Já:"Co se mi stalo?"

Doktor:"Utrpěla ste vážné zranění hlavy když jste spadla."

Já:"Jak vážné?"

Doktor:"Je to otřes mozku."

Já:"Jak dlouho sem byla mimo?"

Doktor:"Jen pár dní."

Já:"Co u mě dělají ti cítí lidi?"

Doktor:"Vy je neznáte?"

Já:"Ne, neznám nikoho."

Doktor:"Tak to to je vážnější než jsme si mysleli", otočil se k těm lidem.

Doktor:"Jak se jmenujete?" Otočil se zpět ke mě.

Já:"Nevzpomínám si."

Doktor:"To je špatné. Hodně špatné." Otočil se znovu k lidem.

Lidi:"Jak špatné?"

Doktor:"Má ztrátu paměti a zrovna ona je ojedinělý případ. Lidé si vždy pamatují údaje o sobě, tedy většinou. Moc často se nestává, že by nevěděli ani jak se jmenují."

Lidi:"A vzpomene si?"

Doktro:"Možná ano, ale je tu pravděpodobnost, že ne. Bude dlouho tady u nás, ale byl bych rád, kdyby tady každý den byl alespoň někdo. Chtěl bych, abyste se u ní střídali tak nějak všichni. Vždy u ní bude jen jeden člověk. Bude to pro ni lepší ve vzpomínání. Vyprávějte jí co s vámi prožila a podobně, mělo by to zabrat."

Lidi:"Dobře."

Mužský hlas:"Budu tu od teď do zítra?"

Doktor:"Dobře, zapíši si vás. Vy ostatní prosím do čtvrt hodiny běžte. Potřebuje klid na vzpomínání, ale zatím jí tím moc netrapte, přece jenom teď se probrala." Usmál se a odešel.

Všichni lidi se rozloučili, ale já jsem je nepozdravila. Zbyla jsem tam jen já a ten kluk. On si vzal židli, kterou si přisunul k mé posteli a promluvil.

On:"Ahoj."

Já:"Ahoj."

On:"Já jsem Martin Carev a ty jsi Eva Kučerová."

Já:"Martin Carev a Eva Kučerová." Zamumlal jsem si a snažila se si vzpomenout kdo to je, ale marně.

On:"Přesně tak. Nebudu tě zatěžovat věcma co se nám spolu stali, ale řeknu ti něco o tobě."

Já:"To jsem ráda, nejsem připravená na minulost. Bojím se jí, bojím se, že se stalo něco hrozného a zatím jí slyšet nechci."

On:"Já tě chápu." Usmál se.

Já:"Tak začneš?" Sedla jsem si na postel a usmála jsem se.

On:"Samozřejmě. Takže..ty jsi optimistka, ničeho se nebojíš a do všeho skáčeš po hlavě, to na tobě obdivuju. Také jsi milá, chytrá a laskavá, někdy až moc. Vyzařuje z tebe pozitivní energie a když tě člověk vidí, tak se mu rozzáří tvář. Máš spoustu vlastností a všechny jsou dobré, ale jen jednu na tobě obdivuju nejvíc a to je asi tvoje obětavost. Nebudu ti říkat proč, protože si to nepřeješ, takže bych ti to mohl říct někdy jindy." Stále se usmíval.

Já:"Ne, pověz mi to. Už se nebojím."

Doufám, že se vám další kapitola líbila a chtěla bych vám moc poděkovat za vaše hlasy a překrásné komentáře.

Ještě jednou se všem moc omlouvám, ale snad vám nebude vadit když budu vydávat přibližně ob den.

Také bych vám chtěla strašně poděkovat za to, že jste. Jste boží a už jenom to, že můj příběh čte tolik lidí mě strašně pomáhá a dodává mi to sílu psát.

Další velké díky je směřováno zase vám, protože jste neuvěřitelní. Stále se držíme kolem 35. místa v žebříčku a já jsem dojatá. Nikdy jsem nečekala, že se mi něco takového stane, takže vám říkám, že jste nejlepší. MILUJU VÁS VŠECHNY❤❤

Pokud by ste chtěli s něčím pomoct, tak mi určitě napište, ráda pomůžu.

A měla bych jednu prosbu, ale není povinná.
Byla bych ráda kdybyste můj příběh třeba ukázali kamarádům nebo třeba sdíleli, to by mě hrozně moc potěšilo, ale jak říkám není to povinné.

Miluju vás strašně moc lásky moje
#mywattpadfamily

Loučí se s vámi i když strašně nerada
Anet0123❤❤

1206 slov