Když jsem ho dotočila, tak jsem šla vařit. Martin mezitím celou dobu koukal na fotbal. Jak jinak. No a děti si poslušně kreslili.

To co asi nevíte je to, že strašně ráda vařím, je to takovy můj koníček. Celkově ho miluju, sice ne víc jak mou rodinu (do které patří i děti a Martin), ale chápete jak to myslím. A pokud ne, tak je to tak, že strašně ráda vařím a když mám příležitost nebo volný čas, tak prostě vařím. Nic nemiluju víc jak vaření, dá se říct.

Vařila jsem guláš. Je to jídlo, které mám fakt hodně ráda, ale nic nepřekoná tousty.

Když jsem dovařila a my jsme dojedli, tak mě napadlo, že když se Martin tváří v pohodě, tak si s ním promluvím. Děti jsem poslala do mého pokoje koukat se na "Ferdu mravence" a přisedla jsem si k Martinovi na pohovku.

Já: "Martine, chtěla bych s tebou mluvit." Pousmál se na mě.

Martin: "A o čem?"

Já: "No, musíme vyřešit spoustu věcí a dnešek mi přijde jako správná volba." Bylo vidět, že se mu do toho moc nechce.

Martin: "Hmmm, tak čím začneme?"

Já: "Tak můžeme začít soudem o ně, přece jenom to je asi nejdůležitějsí, co ty na to?" Snažila jsem se být milá.

Martin: "Dobře. Takže k soudu jdeme spolu?"

Já: "No to jdeme určitě, ale myslela jsem jako co se tam tak nějak bude dít a tak, že by jsme si o tom popovídali."

Martin:"To není špatný nápad." Pousmála jsem se na něj.

Já: "Tak co bych tam měla říkat?"

Martin: " Hele, nejsem nějakej odborník, ale měla bys tam říkat všechno co je pravda, neměla by sis vymýšlet a hlavně musíš říkat vše, tak abys nad tím nějak moc nepřemýšlela. Myslím to tak, že nad odpověďmi nějak moc nepřemýšlej. Hlavně říkej pravdu."

Já: "Jo dobře děkuju."

Martin: "Taky bys měla vědět, že bys tam měla být oblečená nějak formálně, ale to ti určitě došlo." Pousmál se na mě. Nedošlo mi to.

Já:"Jo děkuju." Dala jsem mu pusu na čelo a pokračovala jsem. "No a teď bych změnila téma", odmlčela jsem se.

Martin:" A na jaký? Je jich dost na výběr." Usmál se, ale držel vážnou tvář.

Já:" No víš..jak jsme se bavili o tom baráčku co by jsme si koupili?" Přikývnul. " Tak já jsem to řešila s mamkou. Vím, dohromady máme dost, ale nemáme na nějaký baráček, který jsme oba chtěli, a tak jsem se domluvila, že si můžeme od mamky z účtu vzít kolik chceme. Řekla jsem jí, že jí to časem zaplatíme a tak máme peníze, takže záleží jen na tobě kdy by ses chtěl stěhovat."

Martin:"No to vím, že jsme neměli dost, jsem docela rád, že jsi to vyřešila, ale měla jsi mi to aspoň říct."

Já:"Já vím, promiň. Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou."

Martin:"To je v pohodě, netrap se tím." Chlácholil mě.

Já:" Já vím, nejsem taková cíťa jako ty." Zasmála jsem se. "A kdy se teda chceš stěhovat?"

Martin:"No tak až si něco najdeme, tak by jsme to mohlo začít nějak řešit."

Já:"A co když už jsem našla, ale nevím jestli se ti to bude líbit?" Ušklíbla jsem se.

Martin:"Tak to je super, ukaž mi to." Žadonil.

Já:" Chvilku počkej, musím to najít. Mezitím můžeš třeba přinést pití. Co ty na to?" Usmála jsem se, ale soustředila jsem se na hledání.

Martin:"Tak jo."

Vstal a odešel do kuchyně. Já jsem hledat nemusela, stránku jsem měla otevřenou v mobilu, ale chtěla jsem jen chvilku na promyšlenou. Přecejenom bych mu ho měla i nějak prezentovat.

Po nějaké době přišel, ale chvilku po něm i děti. Řekla jsem si 'proč je tady nenechat, můžou ho vidět taky', tak jsem se rozhodla, jim to říct.

Já:"Pojďte sem.", Martin se na mě nechápavě podíval a já to neřešila.

Když děti přišli, řekla jsem "Něco vám a Martinovi ukážu."

Vzala jsem mobil, odemkla ho a už tam byla otevřená ta stránka.

Já:"Na obrázku, který vám ukážu je baráček s velkou zahradou. Mě se moc líbí a ráda bych slyšela i váš názor na něj. Je tam velký bazén, spoustu rostlin, veranda a je bílí. Tady je", ukončila jsem své chabé vyprávění a ukázala jsem jim fotku

Seděli a civěli a otevřenou pusou na ten baráček, no spíš barák. Dlouho trvalo než promluvili, jen si ho prohlíželi. Nakonec jsem promluvila já, abych prolomila to ticho.

Já:"Tak co, líbí?"

Martin:"To je strašně krásný. Jak dlouho ti trvalo než si ho našla?

Já:"Janom chvilku. A co vy, jak se vám líbí?" Koukla jsem se na děti.

Petříček s Kubíkem začali skákat po gauči a pořvávali, že se jim to líbí. Adélka jen v klidu seděla a nic neříkala.

Já:"Co se děje Adél."

Adélka:"Nic."

Já:"Něco se dít musí."

Adélka:"Stýská se mi po nich."

Až teď jsem jí pochopila a došlo mi, že to nemohlo být tak jednoduché jak jsem si předtím myslela. Nepočítala jsem s tím, že se něco takového může někdy stát, ale stalo se to. Teď to jenom musím nějak vyřešit. Zase nevím jak, asi jí budu muset nějak uklidnit, jinak to nevyřeším.

Já:"Pojď sem." Přišla a já jí obejmula.

Brečela dlouho a nešlo jí uklidnit. Asi po 30 minutách přestala brečet, protože mi usla na rameni. Odnesla jsem jí do pokoje a uložila jsem jí do postele. Bylo už sedm hodin večer, a tak jsem poslala i kluky do postele.

Když už byl konečně klid a nic mě a ani Martina nerušili, tak jsem se ho zeptala na ten barák.

Já:"Tak co,líbí?"

Martin:"Jo, je moc krásný. Celkově se mi líbí, ale ta cena.."

Já:"Já vím, že není úplně nejlevnější, ale baráček to je hezký a peníze máme jak naše, tak i ty od mamky. Ona by nám je nepůjčila kdyby jsme nic neměli. Můžeme toho využít, ten baráček se ti líbí a peníze řešit nemusíme. Stejně tak jako tobě se líbí i mě a dětem, takže si myslím, že není co řešit"

Martin:"No jo, ale..."

Já:"Žádný 'ale' buďto se ti líbí a nebo ne, je to jednoduchý."

Martin:"Líbí."

Já:"No tak vidíš, máme vyřešeno."

Martin:" Tak jo, ukecala jsi mě."

Ahoj, dlouho jsem nevydala žádnou kapitolu a vy už jste to pomalu ani nemohli vydržet, takže jsem vám jí napsala.

Kapitoly se snažím psát, ale nemám toho zrovna málo, a tak doufám, že se nebudete zlobit když budu vydávat tak jako doteď. Což je vydávání když mám čas.

Takže doufám, že se vám další moje kapitola líbila, budu ráda za každý hlas, každé přečtení a nebo každý komentář (a to ať kladný nebo záporný).

Moc mě podporujete už jenom tím, že jste a tím, že se stále přidávají nový a nový lidé, kterým se můj příběh líbí. Moc si vás všech vážím a jsem strašně ráda když vidím, že je můj příběh na 52.místě v top fanfikcích. Nikdy bych nečekala, že se tak daleko dostanu, a už vůbec jsem nečekala, že se bude někomu líbit, takže vám všem strašně moc děkuju.

Chtěla bych vám říct, že pokud chcete být sdílení mnou, tak mi můžete napsat do zpráv nebo třeba pod kapitolu a já vás ráda sdílím. Pro mě to není žádný problém.

Snad se vám teda kapitola líbila, pokud v ní byli chyby tak se moc omlouvám, ale snažím se psát spravně, někdy za chyby může autokorekce a někdy se zase spletu, ale to je život.

Pokud se ti líbila budu ráda za hlas, komentář a už jenom tím, že sis kapitolu přečetl/a mi děláš radost.

Děkuju vám teda za vše
A tímto vás pozdravuje vaše
Anet0123❤❤

1275 slov