Doktor: "Na krásné ženy si dělám čas rád." Usmál se a já radši odešla.

Hned co jsem odešla jsem slyšela jak se prudce zvedl ze židle. Otevřel dveře a běžel za mnou a dětmi.

Doktor: "Promiňte mi to. Já jen, že na to, že máte tři děti a další nejspíš na cestě, vypadáte moc krásně. To klobouk dolů. Navíc jste dost mladá."

Já: "Víte co, běžte do prdele. Já mám tři děti. Nejsou moje, ale mám je a vy mi do toho nekecejte. Je to rodinná záležitost. Čekám dítě, to ano. Ale bylo to pěkně nechtěný dítě. S jedním hnusákem co mě donutil dělat nepěkné věci. Domyslete si to!" Očima jsem naznačila pohled na děti. "A jestli se mi hodláte nějak omlouvat, tak si to strčte, Vy víte kam. Já nestojím o Vaše kecy, který nejsou ani z části pravda. Příště se radši vyserte na tu Vaši 'milost'." Naznačila jsem uvozovky. "Protože ne vždy všechno co si myslíte musí být pravda. Jako třeba teď."

Doktor: "Ježiš. Tak to se moc omlouvám. Vím, že o omluvu nestojíte, ale je na místě." Zřejmě nečekal, že na něj vyjedu a už vůbec nečekal to co jsem mu řekla.

Já: "Jak jsem řekla, omluvy si strčte, Vy víte kam. Naschle!"

Hned po tom jsem se snažila dojít co nejrychleji za Martinem. Děti šli poslušně za mnou. Byla jsem tak naštvaná, že jsem si ani neuvědomovala co říkám. Mohli to nějak špatně pochopit, nebo tak a já nechci, abych pak měla problémy. Snad to bude v pohodě.

Došli jsme do pokoje k Martinovi, který vypadal rozespale. Zřejmě před chvilkou vstával. To však dětem nezabránilo začít pořvávat. Byla jsem tak šťastná, že je Martin v pokoji sám. Alespoň si neuděláme ostudu. Navíc lidem okolo by to mohlo vadit.

Kuba: "Tati!!"

Martin: "Ano?" Zvedl obočí.

Kuba: "Proč jste nám to nežekli?"

Martin: "A co?" Ani já teď nevím co jsme neřekli. Asi toho máme hodně a na něco jsme zapoměli.

Adélka: "No to s mamkou." Pozvedla jsem také obočí a s Martinem jsme se na sebe tázavě podívali.

Já: "Co se mnou?"

Petřík: "Bude to bráška, nebo ségra?" V tu chvíli mi došlo odkud vítr vane. Jasně, že mě poslouchali když jsem řvala na toho doktora. A řekla bych, že asi nebyli jediní. Křičela jsem docela hlasitě.

Já: Takovým nevinným pohledem jsem se podívala na Martina a řekla: "No... Víte... My to ještě nevíme, ale až to vědět budeme, tak vám to řekneme, ju?" Usmála jsem se na ně. Martin jen přikývl.

Sedla jsem si na Martina postel a on mě obejmul. Chtěl mě uklidnit a taky, že se mu to dařilo, jak moc ho miluju. Při objetí na mě i mluvil.

Martin: "To bude dobrý. My to zvládnem. A oni nemusí vědět všechno."

Já: "Ale oni to vědět neměli. Jenže já kráva jsem se naštvala a křičela jsem na jednoho doktora přímo před nimi. On to totiž poznal a taky měl docela blbý kecy. Strašně se ti omlouvám."

Martin: "Nemáš za co, je ti to jasný!?" Věděla jsem, že nemám na výběr. Tak jsem lehce přikývla. "Stejně by se to časem dozvěděli. Bylo jen otázkou času, kdy samotné je to napadne."

Já: "To je pravda." Pošeptala jsem. Jak mě Martin obímal, já usla. Už vím proč jsem nemohla usnout. Chyběl mi tam Martin. To by mohl být ještě problém.

Vzbudila jsem se a cítila jsem se strašně odpočatě. Chvilku mi trvalo, než jsem se rozkoukala. Pak jsem se podívala na Martina a provinile jsem se usmála. On mi zašeptal: "To nic." a já kývla a koukla na děti. Ty si potichu kreslili. Usmála jsem se.

Já: "Jak dlouho jsem spala?"

Martin: "To nevím, ale dlouho."

Já: "Kolik je?" Martin se podíval na telefon a otočil se zpět na mě.

Martin: "Budou tři, za čtyři minuty."

Já: "Si mě měl vzbudit."

Martin: "Ne, nesměl jsem tě vzbudit. Já jsem na tobě viděl už když jsi vešla, že jsi unavená. Plánoval jsem to a věř, nebo ne, ale jsem ráda, že si se vyspala. Kolik si toho dneska naspala?"

Já: "Asi 20 minut." Provinile jsem se podívala.

Martin: "Tak ještě, že jsem tak udělal. Proč jsi nešla spát?"

Já: "Já jsem šla, ale nešlo to. Nevím co se mnou bylo. Když jsem pak konečně usla, tak mě děti přišli vzbudit."

Martin: "A víš kvůli čemu to bylo?"

Já: "Ne"

Martin: "Fakt ne?" Pozvedl tentokrát obě obočí. Vypadal tak podezíravě.

Já: "Nevím, tak něco si myslím, ale nevím jestli to tak vážně je."

Martin: "Jo? A kvůli čemu to teda je?"

Já: "Špatná otázka. Ne, kvůli čemu, ale kvůli komu." Mrkla jsem na něj.

Martin: "A kvůli komu tedy?"

Já: "No... Zkus hádat."

Martin: "Že tam není Kuba." Předstíral přemýšlení.

Já: "Néé." Schválně jsem to prodloužila.

Martin: "Tak, protože tam není Péťa." Že ho to baví.

Já: "Nene."

Martin: "Tak já už nevím." Zatvářil se smutně a já mu vlepila pusu.

Já: "To si ze mě nedělej ani srandu."

Martin: "Já si ji nedělám." Nevydržel to a rozesmál se, měl záchvat smíchu.

Já: "Fakt ne?" Zasmála jsem se.

Martin: "No... Tak možná trošičku."

Já: "Fakt jenom trošičku?"

Martin: "To nikam nevede."

Já: Za jak dlouho tě pustí?"

Martin: "To jsem se ještě neptal. Mám se zeptat, nebo se zeptáš ty." Při pomyšlení na toho odporného doktora mi bylo špatně.

Já: "Radši ty." Zděsila jsem se při představě, že se ho budu muset na něco ptát.

Martin: "Tak dobře."

Ještě chvilku jsme si povídali a pak jsem šla i s dětmi zpět domů. Doma jsem dětem na rychlo rozmrazila polévku a vyšla jsem do města přesně tak, jak jsem měla v plánu.

Nakoupila jsem jídlo, které už nám doma poněkud scházelo a následně jsem začala kupovat hračky. Nebyla jsem tam nijak dlouho, ale i tak. Něco málo jsem koupit stihla.

Omlouvám se, že jsem včera nevydala kapitolu. Neměla jsem moc času.

Snad se i tak líbila. Děkuju za případnou podporu. A děkuju za dobré ohlasy. Moc si toho cením.

Mocinky moc vás miluju.

Vaše Anet0123❤❤

997 slov