Jestli by jste měli zájem o ask, pište mi na něj otázky. Podle toho se pak rozhodnu jestli ho udělám. Záleží to jen na vás.

Otevřela jsem dveře a děti vlítli dovnitř. Začali ho obímat, vyptávali se ho co tu dělá a kde byl celý včerejšek. Já se jen s úsměvem dívala na to, jak byli všichni šťastní. Smáli se a to se mi moc líbilo.

K večeru jsem šla spolu s dětmi domů. Oni mi povídali o tom jak se těší až bude Martin doma. Říkali mi co budou dělat až se vrátí, protože Martin jim toho nasliboval tunu. Bylo vidět, že jim Martin chybí. Nebyli jediní komu chyběl. On chyběl i mě.

S dětmi jsem se dohodla, že od začátku příštího týdne, čili za dva dny, budeme vstávat dřív než normálně. Řekla jsem jim, že takhle to pak bude pravidelně.

Když jsem byla v nemocnici, přestala jsem chodit do školy a od té doby jsem se tam ani neukázala. Nevím jak to bylo v tu dobu s Martinem, ale teď když jsem doma sama mám pocit, že bych tam měla jít. Chybí mi a stále na něj jen myslím, ale škola by mě mohla nějak odreagovat. No a nejen, že škola, ale i Klára. Tu už jsem taky dlouho neviděla. To je tedy ten hlavní důvod mého rozhodnutí.

Je pravdou, že už jsem taky celkem dlouho nenatáčela žádná videa. Proto jsem po uložení dětí do postýlky šla natáčet. Konkrétně hned dvě videa. To první bylo o tom, že se tedy omlouvám, že jsem nebyla tak dlouho aktivní a to druhé byl ask. Asky na mém kanále nejsou nějak rozsáhlé, ale řekla jsem si, že bych je mohla začít točit, aby se toho o mě lidé více dozvídali.Když jsem dotočila to druhé video bylo kolem jedné hodiny v noci a tak jsem šla spát.

Štěstím pro mě byl víkend. Vstala jsem až v deset a nemusela jsem nijak brzo jako každý všední den. I přes to, že nebylo zrovna málo jsem stejně ještě chvilku polehávala.

Po definitivním rozhodnutí, že skutečně vylezu z postele jsem se došourala do kuchyně, kde jsem si udělala čaj. Překvapením pro mě byli snídající již oblečené děti. Párkrát jsem zamrkala očima, ale stále jsem je viděla. Asi nemám halucinace. Jakto, že jsou poslední dobou tak vzorní?

Po dopití čaje jsem se převlékla. Zjistila jsem, že děti chtějí jít za Martinem. To byl asi ten důvod proč byli tak hodní a vzorní, jinak to nechápu.

Upravila jsem se, vyčistila si zuby a společně s dětmi jsem vyšla vstříc nemocnici.

Děti za celou cestu pusu nezavřeli. Pořád se o něčem bavili. Ať už to byli hračky, pohádky, nebo třeba Martin, tak i kamarádi, zážitky, nebo různé hry. Bavilo mě je poslouchat. Ta dětská fantasie je tak krásná. Nemusí se řešit milion věcí okolo a nic nemusí dávat smysl. Troufám si říct, že dětská fantasie je mnohem lepší než fantasie dospělého člověka.

S Martinem jsem si chvilku povídala já, potom děti. Já jsem tam však nezůstala celou dobu. Nechala jsem je s Martinem a odešla do města.

Můj odchod měl jen a pouze jediný důvod a tím jsou narozeniny. Neměla jsem čas nakoupit dárky a Martin také ne. Já jsem tedy šla kupovat něco za mě a něco i za Martina.

Šla jsem do hračkářeství a začala přemýšlet co se komu jednotlivě líbí. Byli a taky jsou to kouzelné děti a já je chtěla náležitě odměnit. Už jsem měla vymyšlený dárek, který bude překvapením i pro Martina. Jen doufám, že z něj Martin nedostane infarkt a neskončí zase v nemocnici. To bych si moc nepomohla.

Jak jsem si tak prohlížela hračky a přemýšlela, napadlo mě jim udělat něco, jako takovou honbu za pokladem. Udělala bych hned několik stanovišť a na každém by byla nějaká hračka a úkol pro každého z nich, někdy samostatně, někdy týmově. Jak to vymyslím.

Vybrala jsem pár hraček a šla ještě nakoupit bonbony a sušenky. Byla jsem plně rozhodnuta, že to udělám. Jen jsem doufala, že je to bude bavit.

Po hodině ztrávené ve městě jsem se vrátila zpět do nemocnice. Děti byli klidnější a Martin vyčerpanější. Asi jsem mu je v tomhle stavu neměla nechávat na krku, pomyslela jsem si. Děti si kreslili a Martin zničeně ležel. Přišla jsem k němu, dala mu pusu a pěvně ho objala. Do ucha, tak aby to slyšel jen on jsem mu pošeptala: "Uděláme jim honbu za pokladem. Připravím to." Potichu jsem se zasmála a Martin jen překvapeně přikývl. Já jsem si sedla k němu na postel a chvilku jsme si jen upřeně dívali do očí. Bylo to jako by mě jeho oči uvěznili a já nic nemohla. Byla jsem v tranzu, ale jestli to bylo jen a jen díky Martinovi, nevadilo mi to.

Nevím jestli jsme se takhle koukali chvilku, nebo ne, protože když jsem se pak přemohla a koukla na děti už si nekreslili. To už měli zjevně dávno hotové. Teď se koukali na mě s Martinem a něco si špitali.

Já: "Copak? Děje se něco?"

Adélka: "Ne, nic." Pousmála se. Věděla, že to budu chtít vědět. Tohle přesně jsem někdy dělávala Martinovi. On to nesnášel, ale já to milovala. I teď mi to přišlo vtipné, v podání Ádi to bylo i roztomilé.

Já: "Fakt?" Zasmála jsem se a cvrnkla jí do nosu. Ta se začala smát a nemohla přestat. Stále jsem nechápala čemu. To bylo to cvrnknutí tak vtipné?

Já: "Může mi někdo říct, co se děje?" Jsem vážně zvědavá a netrpělivá.

Péťa: "Nemůžeme." Vyplázl na mě jazyk, ale nevydržel to dlouho. Pak se rozesmál taky.

Já: "No to snad nemyslíte vážně."

Kuba: "Kdyby jsme to vážně nemysleli, řekli by jsme ti to." Usmál se a věděl, že oni mají na vrch.

Já se s nimi nechtěla hádat. Radši jsem nic neodpověděla. Začala jsem dělat, že mě to nezajímá, i když mě to stejně strašně zajímá. Počítala jsem s tím, že mi to děti stejně řeknou, protože si svoje tajemství nikdy neudrželi moc dlouho jen a jen pro sebe.

Už jsem tady zase s novou kapitolou. Takže zase doufám, že se líbila.

Miluju vás strašně moc a děkuju vám za vaši podporu.

Vaše Anet0123❤❤

1022 slov