Styděla jsem se za sebe. Já jsem ani nebrečela. Byla jsem v takovém šoku, že to ani nešlo. Nemohla jsem nic dělat. Jen jsem tam seděla, dívala se na něj a ani se nehnula.

Seděla jsem tam tak dlouho jak jsem jenom mohla. Když přijela záchranka musela jsem pryč, ale nešlo to. Byla jsem v takovém tranzu, že jsem se nemohla ani pohnout. To byl asi i důvod, proč se nemohli prvotně dostat k Martinovi. Museli mě nejdříve odnést od Martina a pak teprve jednat. Rychle ho naložili na nosítka a do záchranky. Já jsem chtěla jet s nimi. Nechtěla jsem Martina opustit, ale já zapoměla jak se mluví. Vůbec jsem najednou nevěděla jak se to dělá.

Záchranka odjela a já jsem stále zůstávala jako přikovaná k zemi. Ten řidič co srazil Martina za to nemohl, to vím jistě. Mohla jsem za to já. Kdybych totiž Martinovi už ráno řekla jak to všechno bylo a nic mu netajila bylo by to všechno lepší. On by neodešel a taky by se mi to nestalo. Za všechno můžu já. Když jsem si tohle všechno začala uvědomovat, začali mi téct slzy. Teklo jich čím dál tím víc a nepřestávali téct. Neměla jsem důvod se usmívat. Ztratila jsem smysl života. Jediné v co doufám je to, že se mu nic nestane.

Řidič: "Paní, jste v pořádku?"

Já: "Ne, teď mi vezou přítele do nemocnice, vážně nejsem v pořádku."

Řidič: "Já... Nevěděl jsem, že to je Váš přítel. Strašně se omlouvám, já jsem ho nechtěl srazit. Ono se to prostě stalo. Já... Je mi to tak strašně líto.

Já: " Dost! Ona to není vaše chyba, ale moje. Ráno jsme se pohádali a on odešel z domu. Teď jsem ho byla hledat, no... Našla jsem ho. I když v trochu jiném stavu. Kdybych nebyla tak blbá, tak by z domu neodešel a nestalo by se to. Nevyčítejte si to, vinu nesu já." Snažila jsem se k němu být milá. Sice jsem na něj tak jako tak byla naštvaná, ale mohla jsem za to já, potom Martin, protože měl dávat pozor na cestu a až potom tenhle chlap. Neměl by si to dávat za vinu.

Pomalu jsem se zvedla a rozešla jsem se domů. Byli tam přece děti a ty na mě čekali. Nevěděli, že jsem šla za Martinem a ani nevěděli kde je.

Doma jsem slyšela hrát televizi, ale děti ne. Zula jsem si boty a svlékla bundu. Nakoukla jsem do obýváku a viděla jsem jak spinkají. Chvilku jsem se na ně koukala, protože byli vážně roztomilý. Potom jsem šla za nimi, ale jen lehkými krůčky, protože jsem je nechtěla vzbudit. Postupně jsem je všechny přenesla do postýlky, vypla jsem televizi a poklidila bordel.

Sedla jsem si na gauč a seděla jsem. Dokud jsem měla co dělat, nemyslela jsem na to, ale teď jak je klid a všechny ty vzpomínky se mi vrací.

Nevím proč, ale přijde mi, že my jako rodina trávíme nějak moc času v nemocnici a to není dobrý.

Ani vlastně nevím kdy jsem usnula, ale stalo se. Při mém probuzení na ne zrovna moc pohodlném gauči mi došlo co se včera stalo. Nechtěla jsem dneska nic dělat, ale já musela. Děti museli do školky a já zase k soudu. Hold bez Martina.

Vzbudila jsem děti, postarala se o ně, odvedla je do školky. Měla jsem ještě chvilku čas a tak jsem se šla podívat za Martinem do nemocnice.

V nemocnici bylo rušno a docela zmatek. Zašl jsem na recepci a zeptala se kde je Martin.

Paní: "Dobrý den. Jste rodinný příslušník?"

Já: "No, jakoby ano."

Paní: "Jak jakoby?"

Já: "Je to můj přítel, máme spolu tři děti. No, ono je to komplikované."

Paní: "Nevypadáte na to, že by ste měla děti."

Já: "Martinova teta i rodiče zemřeli a jediný jejich rodinný příslušník je Martin. Máme je u sebe a dneska to jdu řešit k soudu. Měla jsem tam jít i s Martinem, jenže je tady. Pusťte mě za ním."

Paní: "Dobře tedy. Je to pokoj číslo dvanáct v druhém patře."

Já: "Děkuju moc"

Vyšla jsem schody do druhého patra. Neměla jsem náladu na to čekat než přijede výtah, rychlejší pro mě bylo vyběhnout schody nahoru. Když jsem byla v druhém patře zbývalo mi jen najít pokoj s číslem dvanáct. Běhala jsem po patře a po několika minutách jsem ho konečně našla. Zaklepala jsem a vešla. Úlevou pro mě bylo, že Martin už byl vzhůru. Nechápala jsem jak, prorože měl podle mě dost vážné zraňení, ale zřejmě byl v pohodě, nebo nevím.

Já: "Ahoj"

Martin: "Promiň já.." Nechtěla jsem poslouchat jeho omluvy, zastavila jsem ho.

Já: "Ne, žádný omluvy. Ty se nemáš za co omlouvat. To já. Měla jsem ti to ráno říct."

Martin: "Já jsem neměl odcházet."

Já: "Dost už bylo omluv. Ty si byl u Ronalda?"

Martin: "Jo, byl. Proč?

Já: " Už k němu prosím nikdy nechoď a nebav se s ním."

Martin: "Proč mi ho zakazuješ? Já se můžu bavit s kým chci a konec konců, ty se s ním bavíš taky, ne?"

Já: "Martine, já ho nesnáším od tý doby co jsem ho poznala."

Martin: " Nevypadala si tak."

Já: "Ale ono to má své důvody. Nechtěla jsem, aby byli problémy. Jenže oni jsou v obou případech."

Martin: "Aha, tak cos mi teda  neřekla?"

Já: "Slib mi, že nebudeš vyšilovat."

Martin: "To ti slíbit nemůžu."

Já: "Fajn. On, on mě znásilnil. Jestli se tomu tak dá říkat."

Martin: "Áha... A jak?"

Já: "Normálně. Ono je to už dlouho. Pamatuješ jak jsme ještě bydleli v tom paneláku a jak si odešel a já měla v noci hnusný sen?"

Martin: "No, a co s tím?"

Já: "On... nevím jak se mu to povedlo, ale prostě mi od tebe z mobilu přišla zpráva, abych přišla na hřbitov, tak jsem tam šla. No a tam mě nutil dělat nějakou děvku a natáčel si to. On mi říkal, že jinak tebe a i děti zabije. Tak jsem to dělala. Pak jsem musela dobrovolně chodit na schůzky s ním, protože jsem se o vás bála. On mě prodával jako děvku, nevíš co jsem prožívala. On si to natáčel, pak jsem se mu nějak postavila a on to přestal dělat. Řekl mi, že se do mě zamiloval a že toho teda pro mě nechá. Kvůli němu jsem byla v nemocnici předtím. No a obávám se, že sice nevím s kým, ale že jsem těhotná. Určitě sis všiml, že jsem ztloustla, ale věř nebo ne. V tu dobu jsem nepoužívala antikoncepci a oni zase kondomy. Jsem z toho v prdeli. A jsem na sebe naštvaná, že jsem ti to neřekla, ale nechtěla jsem, abys to řešil i ty. Promiň." Nemohla jsem se na něj podívat. Styděla jsem se za sebe a ty vzpomínky... Rozbrečela jsem se.

Martin: "To je debil. Nesnáším ho. Promiň mi to. Já jsem to nevěděl. Jak se může tvářit jako by nic? A jak si to dokázala ty?"

Já: "Snažila jsem se, ale bylo to strašně těžký. Byla jsem smutná, že se s ním bavíš. Ale když jsem nechtěla, aby si to věděl, tak jsem musela."

Martin: "Ježiš, ty můj chudáčku. Nebreč. Já tě miluju a spolu to zvládneme. To ti slibuju."

Já: "Někdy, ale teď musíme vyřešit ten dnešní soud, nemyslíš?" Pousmála jsem se a on přikývl.

Snad se vám dnešní kapitola líbila. Ocením všechny hlasy a i komentáře.

Teď jsme si trochu připomělo co se stalo v minulosti. Snad se vám tohle zavzpomínání líbilo.

Miluju vás, vaše Anet0123❤❤

1238 slov