Doma jsme byli celkem za chvilku, jenže bylo stále zamčeno. Martin doma nebyl a to mi bylo strašně líto. V tu chvíli jsem však pocítila kapku naděje. Napadlo mě kde by mohl být.

Sice jsem si to strašně nerada přiznávala, ale byla tu šance, že šel za Ronaldem. Doufala jsem, že u něj bude, ale na druhou stranu zase, že ne. Chtěla jsem ho už konečně najít, ale zároveň se mi příčilo jen pomyslet na to, že by byl u Ronalda. Zrovna u něj. No jo, ale Martin nic neví a já s tím nic neudělám. Buď to Martinovi řeknu a nastanou dlouhodobé problémy, nebo bude všechno v klidu, ale bude se kolem mě stále motat Ronaldo. Musela jsem si vybrat. Musím říct, že ani jedna z možností se mi moc nelíbila. Rozhodla jsem se, že to ještě na chvilku odložím, ale už ne na moc dlouho. Musím se rozhodnout, ale teď je pro mě důležitý Martin.

Vzala jsem svůj telefon a vyhledala si v telefonu kontakt na Ronalda. Vytočila jsem jeho číslo, chvilku to vyzvánělo, ale pak to spadlo do hlasové schránky. Nějakou dobu jsem to takhle zkoušela až jsem vzdala volání. Musím radikálně jednat. Když zavolám bude mi to stejně k ničemu, ale co teprve když si dojdu k Ronaldovi domů. Jestli tam Martin je, tak by to nemuselo dopadnout dobře. Buď se totálně zlili a nevnímají ani, že jim volám, nebo se zlili, ale Martin zakázal to zvednout. Taky je tu možnost, že mu Ronaldo něco udělal, no a a nejhorší věc... Co když mu něco řekl? To by bylo vážně nejhorší.

Oblékla jsem se a rozhodla jsem se vyrazit, když v tom jsem si vzpoměla na děti. Nevěděla jsem co s nimi, ale brát s sebou jsem je stoprocentně nechtěla. Bůh ví co by viděli. Pustila jsem jim tedy nějakou pohádku a slíbila jim, že za chvilku budu doma, tak ať nezlobí, nebo nedostanou překvapení. Dala jsem jim ještě balíček bonbonů a pusu, teprve potom jsem byla rozhodnuta odejít.

Stála jsem před Ronaldovo bytem a najednou jsem pocítila strach. Co když tam Martin vážně není? Co když se mu něco stalo? Chvilku jsem se odhodlávala zazvonit, dokonce jsem i přemýšlela, že odejdu, ale jen pouhá myšlenka na to, že tam Martin je mě nutila zazvonit. Já ho tam nemůžu nechat.

Zazvonila jsem. Dlouho mi nikdo neotevíral, tak jsem zazvonila znovu. Ještě párkrát jsem zazvonila, dokonce jsem i klepala. Když jsem se to rozhodla vzdát, otevřeli se dveře a já viděla Ronalda. On se na mě díval zmateně a já se mu ani nedivím, vždyť já ho nenávidím, tak jsem hold spustila vysvětlení.

Já: "Ahoj, hele... Ráno jsem se pohádala s Martinem tak trochu na tvůj účet, i přes to, že to on ještě neví. On se na mě naštval a odešel. Já jsem doufala, že se vrátí, ale on se domů nevrátil. Bojím se o něj a nevím kde je. Nevím jestli si dokážeš představit jak se cítím, ale je to vážně zdrcující. Nevíš náhodou kde je? Vím, že mi dva, respektive já tě moc nemusím kvůli jisté záležitosti, ale ty s Martinem se normálně bavíte, i přes to, že se mi to příčí. Proto jsem přišla za tebou jestli nevíš kde je. On mi nezvedá telefony a neodpovídá na zprávy, no a ty taky ne,tak doufám, že je tady a nic se mu nestalo, protože jinak jsem fakt zoufalá." Steklo mi pár slz po líci. Byla jsem zničená. Tohle už jsem dlouho nezažila. Vlastně jsem ani nevěděla co cítím. Tohle bylo zdrcující.

Ronaldo: "No... On... Byl tu." Říkal to nejistým hlasem. Já popravdě nevěděla jestli Martina jen nekryje, nebo jestli doopravdy mluví pravdu. Pro Martina bych udělala cokoliv. Strčila jsem do Ronalda a začala jsem mu prohledávat byt. Prohledala jsem tam úplně všechno. Každou místnost, skříň a všechny skulinky. Nezbylo jediné místo kde bych to neprohledala, ale Martin tam prostě nebyl. Začala jsem se cítit provinile. Ronaldo asi mluvil pravdu.

Já: "Fakt tu byl? A kdy? Jak dlouho? Kdy vůbec odešel? A co jste dělali?" Padla jsem do stresu, vážně jsem se o něj hodně bála.

Ronaldo: "Jak jsem řekl, byl tu a odešel asi před hodinou. Nevím kde by mohl být, protože mi nic neřekl. Jediné co mi řekl bylo, že nic nechápe a neví co si má počít. Víc jsem z něj nedostal."

Já: "No tak to je skvělí. Ty si byl moje poslesní naděje. Čekala jsem na něj chvilku ho i hledala, přemýšlela jsem co jsem udělala špatně a doufala, že se vrátí, ale ono už to je celý den. Celý den co se nevrátil." Rozbrečela jsem se. "To je fuk, děkuju, že si mi to řekl, nebudu otravovat, já ho musím najít. Nesnesla bych pomyšlení na to, že by se mu něco stalo." Jakmile jsem dořekla větu, rozhodla jsem se odejít. Otočila jsem se, ale Ronaldo mě chytl za ruku.

Ronaldo: "Počkej! Já půjde taky. Když budeme hledat oba, tak je větší šance, že ho najdeme. Čísla na sebe kdyžtak máme, tak si pak zavoláme." Obul si boty a vyrazili jsme.

Já šla ne jednu stranu a Ronaldo na druhou. Prohledávala jsem co se dalo, ale nikde jsem ho nespatřila. Tak jsem zavola Ronaldovi, že jsem ho nikde neviděla a že jdu domů, kdyby něco ať volá.

Téměř u našeho domu jsem viděla člověka. Byl mohutnější, takže to byl muž, ale byl ke mě zády. Na hlavě měl kapuci a neřešil okolní svět, nebo to tak alespoň vypadalo. Šel přes silnici a ani se nerozhlédl. Kdyby se totiž rozhlédl, tak by viděl, že přímo proti němu jelo na silnici auto. To auto brzdilo, ale už příliš pozdě. Řidič si toho pána nevšiml včas což teď v té tmě už ani moc nešlo. Chudák ten pán. Auto ho i přes brždění hodně prudce srazilo a moje prvotní reakcí byl rychlí běh k onomu muži. Řidič zastavil a okamžitě volal záchranku, já jsem se koukla kdo je ten člověk a zjistila jsem, že je to právě ten koho jsem tady na té silnici chtěla vidět ze všech nejmíň. Byl to totiž Martin. Asi se vracel domů, protože nebyl daleko od domu, ale to už nic nezmění. Teď bude v nemocnici. Snad to přežije.

Styděla jsem se za sebe. Já jsem ani nebrečela. Byla jsem v takovém šoku, že to ani nešlo. Nemohla jsem nic dělat. Jen jsem tam seděla, dívala se na něj a ani se nehnula.

Tak jo, snad se vám dnešní kapitola líbila a snad mě neukamenujete zs Martina.

Budu moc ráda za každý hlas, či komentář. Moc si toho všeho vážím.

Vaše Anet0123❤❤

1096 slov