"... Pomožte mi zítra u soudu. Nevím jestli vás budu potřebovat, ale kdyby nahodou."

Stáli a nevěřícně na mě koukali. Řekla bych, že se divily spoustě věcem. Kde jsem v sobě vzala tolik vzteku, jak jsem na to přišla, jak jsem je zavolala, proč jsem se najednou tak rozmluvila.. Bylo to asi hodně otázek, ale já jim na ně odmítala odpovědět dřív než mi ty otázky neřeknou sami.

Pak mě však něco napadlo. Napadlo mě, že jim to ještě trochu zdůrazním. "Řeknu vám to jasně. Vy jste mě využívaly dostatečně dlouho, teď budu využívat já vás, s tím počítejte." Byla to jen jedna věta, vlastně docela neškodná, ale ony se docela zděsili. No nevím no, uvidíme jak to nakonec dopadne a jak zareagují. Teda pokud vůbec nějak zareagují.

Pořád na mě divně koukaly. Já si vlastně začala pokládat ty stejné otázky co jsem viděla v jejich pohledech. Nic jsem nechápala, až na ty dvě. Ty jsem v tuhle chvíli chápala.

Vlastně jsem s nimi chtěla probrat soud. Otázky co mi můžou na soudu dát. Chtěla jsem jim nabídnout tykaní. Chtěla jsem jim říct, že jsou super, a že jsem ráda, že se mi připletli do života. Jenže pak mě prostě došlo jak se ke mě chovaly a ten vztek šel sám. Nedal se ovládat. Teda alespoň já jsem ho nemohla ovládat.

Vlastně mě tohle všechno ani nenapadlo, ale z ničeho nic jsem pocítila nenávist a moje pusa mluvila za vše. Vlastně jsem za to i tak trochu ráda. Do téhle chvíle totiž ze mě nepociťovaly respekt. Myslely si, že já jsem jen ubohá holka, něco jako služka, ale tu už jim nadále dělat nebudu.

Ony se docela udivily, to ne že ne, ale tím jak jsem jim řekla tohle jsem s nimi nestihla probrat věci ohledně soudu trochu víc do podrobna. Ony se vypařily. Vlastně se jim ani nedivím, na jejich místě bych nejspíš udělala to stejné.

Vylezla jsem z vany, osušila se a převlékla se. Dneska to bude ještě zvláštní den, pomyslela jsem si. Na to, že je teprve ráno to hezky začalo. Včera Ronaldo a dneska hádka s Martinem. Co bude zítra? Martin a Ronaldo se stanou nejlepšími přáteli? Něco se stane mě, Martinovi nebo dokonce dětem? Potkám další lidi co už bych v životě nechtěla vidět? To je ve hvězdách a vlastně za to nejsem ani trošičku ráda. Byla bych strašně šťastná kdybych prožívala život ve stylu "Procházka růžovou zahradou", ale to mi nebude dopřáno. Před tou nepěknou vzpomínkou s Ronaldem to bylo celkem hezké, ale i všechno hezké jednou končí. Vypadá to tak, že jsem si prostě už své štěstí vybrala a teď už mě čeká jen to špatné.

Vyšla jsem z koupelny a slyšela jsem... No vlastně nic. Nic jsem neslyšela. V našem domě bylo hrobové ticho. Jako kdybych v něm byla sama. Viděla jsem sice jak Martin odchází pryč, ale za tu dobu už by se vrátil. Tady mi něco nehraje. Hledala jsem ho po celém domě, ale nikde nebyla kromě mě ani noha. Znervóznělo mě to. Kam by jen mohl jít? Přemýšlela jsem poměrně dlouho, ale nic mě nenapadalo, tak jsem doma začala uklízet neexistující bordel. Jsem docela pilná a nesnesu ani špetku bordelu, prachu, či čehokoliv jiného, ale v tuhle chvíli jsem neměla co dělat. Když jsem si byla stoprocentně jistá, že je celý dům čistý začala jsem se znovu nudit. Nejvíc jsem se však zděsila toho, že Martin se stále nevrátil. Vím, je už dospělí, ale tohle by mi neměl dělat. Já mám o něj strach a on je bůh ví kde.

Bylo teprve jedenáct a pro děti chodím až kolem třetí, aby si stihli zahrát i venku, kam strašně rádi se školkou chodí. Já je chápu, taky jsem milovala chození ven se školkou, když jsem si mohla hrát s kamarády a vymyšlet různé střeštěné nápady. Akorát, že mě se to moc často nedařilo. Rodiče mě téměř nikdy nedopřáli pobyt se školkou venku a to chci u svých dětí napravit. Vím, že ve skutečnosti moje nejsou, ale já je tak prostě beru a proto moje jsou. Musím jim dopřát to čeho mě dopřáváno nebylo. Musím být lepší než jejich rodiče co se na ně vykašlali a musím být i lepší než má matka, která se o mě téměř nezajímala. Její rutina byla práce, vyzvednout mě, domácí práce a spánek. Já si hrála sama a jen vyjímečně se stalo, že by si na mne matka udělala čas byť jen pět minut. I přes to všechno jsem jí nadevšechno milovala a i stále miluju. Jsem strašně šťastná, že postupem času se to zlepšovalo a ona si na mě dělala času čím dál tím víc. Akorát, že pak už jen cestovala v cizině. Já jí to nezazlívám, jsem na ni pyšná.

Zamyslela jsem se a půl hodina byla pryč. Rozhodla jsem se uvařit kuře na smetaně. Vařila jsem a vařila, dovařila jsem a byla jedna hodina odpoledne. Vzala jsem si jednu porci zbytek nechala na lince. Najedla jsem se, ale stále jsem nevěděla co budu dělat ty zbývajíci dvě hodiny. Martin stále nepřicházel. Už jsem se vážně začínala bát. Tohle by normálně neudělal. Volala jsem mu, ale byl nedostupný. Psala jsem mu, ale nepřečetl si to. Začínala jsem z toho všeho být nesvá.

Rozhodla jsem se, že si zajdu na procházku, ale na rozdíl od Martina nechám doma na lednici vzkaz kdyby se vrátil. Vyšla jsem z domu a šla jsem do místního parku. Nešla jsem nijak rychlou chůzí, protože jsem to ani neměla za potřebí, stačilo mi jít malý krůček po krůčku a ustavičně přemýšlet. Sedla jsem si na lavičku a koukala na rodiče s hodně malými dětmi jak si hráli, koukala jsem na pejskaře když házeli míčky svým psům, koukala jsem na mladé páry. Všichni byli šťastní, ale jen já tam seděla sama smutná na lavičce a nevěděla jsem kam až to všechno povede.

Po dlouhém upřeném koukání na všechny okolo a přemýšlení co všechno jsem udělala špatně jsem se zvedla a místo domů si to štrádovala rovnou do školky. Teď už to byl svižný krok protože už jsem se strašně těsila na Áďu, Kubu a Péťu.

Vešla jsem do školky a slyšela jsem děti křičet. Nebylo to ze třídy, ale z venku. Ze zahrady se ozývali hrající si děti. No nevím, ale já bych tenhle řev nedokázala denodenně snášet. Nezávidím těmhle učitelkám, ale na druhou stranu si zaslouží moje uznání. Prošla jsem chodbou až na schody vedoucí na zahradu. Sešla jsem dolu k učitelkám. Ty když mě viděli už mi je všechny volali. Děti přiběhli a společně jsme se vydali na cestu domů.

Doma jsme byli celkem za chvilku, jenže bylo stále zamčeno. Martin doma nebyl a to mi bylo strašně líto. V tu chvíli jsem však pocítila kapku naděje. Napadlo mě kde by mohl být.

Po dlouhé době se hlásím s další kapitolou. Vím, že jste zase čekali strašně dlouho, ale hold už nemám tolik času a inspirace jako kdysi.

Budete se mnou mít trošku více trpělivosti, ale snad to přece jen zvládneme. Nevím ani jak často budu vydávat a radši ani nic slíbit nebudu, aby to nedopadlo jako minule.

Nicméně snad se vám další moje kapitola líbila a nejste na mě moc naštvaní za neaktivitu.

Přeci jen by mě však něco zajímalo. Těšíte se na prázdniny? A jak moc je máte nebyté? To jsou dvě otázky, na které bych si přála odpověď.

Vaše Anet0123❤❤

1226 slov