Nějakou dobu jsem se ještě koukala na místo, kde ještě předtím stáli a přemýšlela jsem nad tím co mi řekli.

Docala mě to vyvedlo z míry. Snažila jsem se vzpomenout na to co mi říkali, ale nešlo mi to, protože jsem byla stále dojatá. Moc mě prekvapili.

Když jsem se uklidnila a konečně přestala brečet začala jsem na Martina vzpomínat znovu. Vzpomínala jsem trochu jinak než předtím. Teď jsem nemyslela na něj, ale na věci co jsem o něm už věděla. To se mi zjevil téměř hned a já v duchu děkovala těm dvoum ženám. Bez nich bych si na Martina nevzpoměla. Bylo to jen díky tomu co mi řekli.

Ty pro mě znovu objevené vzpomínky byli krásné a já si je musela neustále přehrávat v hlavě. Neustále jsem na něj myslela. Už jsem měla jasno. Žádné pochyby. Martin je super kluk a teď se mi to potvrdilo. Už se těším až mě pustí z nemocnice a já s ním a s dětmi budu moct strávit čas.

Už se těším na soud kde vyhraju děti ať se jim to líbí nebo ne, a taky se těším na všechny moje přátele. Těším se na nový baráček, který jsem prý vybírala já, ale já si ho paradoxně nepamatuji a taky se těším na mou rodinu a hlavně na Martina.

V nemocnici už mě to moc nebavilo. Nevěděla jsem co budu dělat a ani jsem nevěděla jak to do té doby dokud mě nepropustí zvládnu. Hodně jsem se nudila a doufala jsem, že už můj pobyt v nemocnici skončí.

Celý den jsem jenom ležela, seděla a jedla. Z nemocnice mě nechtěli pustit. Na pokoji jsem nikoho neměla a nabíječku jsem ztratila. Takže jsem nemohla nic dělat. Taky jsem pořád jedla nějaký prášky co mi dali. Poslední dobou mi to utíká strašně pomalu. Už ani nemám na koho vzpomínat. Ze začátku mi to tu utíkalo rychle, hodně rychle, ale teď ke konci nemám co dělat a je to příšerný.

Těch pár posledních dní jsem přetrpěla a nastal den odjezdu. Na tenhle den jsem se strašně moc těšila. Konečně z nemocnice domů. Do pro mě nového domu. Mám strach, protože jsem ho vybírala já, že nebude moc hezký. Na fotce sice vypadal hezky, ale fotka může leckdy klamat. Mám z toho trému.

Zabalila jsem si a čekala než pro mě někdo přijede. Chvilku jsem čekala... 2 hodiny, ale dočkala jsem se a to je to hlavní. Přišel pro mě Martin.. ano, myslela jsem si, že pro mě někdo přijede. Zapoměla jsem, že jediný kdo může přijít je Martin a ten ještě nemá řidičák. Měla jsem nutkání se si začít smát, ale zvládla jsem to. Jen jsem se pousmála.

Když jsem uviděla Martina a když jsem věděla, že už půjdu domů měla jsem radost. Konečně z nemocnice domů.

Martin: "Ahoj, půjdeme?"

Já: "Ahoj." Objala jsem ho a začala jsem brečet. Nebyli to slzy smutku, ale byli to slzy radosti. Už se mi po něm stýskalo. Vlastně jsem zjistila, že mi nic kromě něj nechybělo.

Martin: "Copak? Stalo se něco?"

Já: "Ano, stalo. Stýskalo se mi po tobě." A pak mi to došlo. "Kde jsou děti?" Chytl mě strach.

Martin: "Neboj. Hlídají je sestřičky."

Já: "Aha, tak to jo." Pustila jsem Martina a běžela jsem na recepci. Děti jsem tam našla a okamžitě jsem je objala. Stýskalo se mi po nich, ani nevíte jak moc.

Mezitím mi Martin vzal věci a zkontroloval jestli jsem si tam nic nenechala. Potom přišel za námi. Já a ani děti jsme se od sebe nechtěli odtrhnout. Dopadlo to tak, že jsem je celou cestu nesla.. sama nevím jak jsem dokázala držet tři děti.

Nedošli jsme k baráčku, ale k bytu kde jsme předtím bydleli. K bytu kde bydlí moje matka. Šli jsme pro tři krabice co ještě nebyli přestěhované. Vzali jsme je a šli jsme k baráčku. Ty krabice nebyli moc těžké a děti už šli po svých, takže to bylo v pohodě.

Po cestě jsme však potkali člověka koho jsem já už potkat nechtěla. Děti a ani Martin ho neznají, zato já ho znám až moc dobře. Když mě viděl zvedl obočí a usmál se na mě. Když ho Martin viděl, tak mrkl. Byl to Ronaldo, asi se mě snažil vyprovokovat, ale to se mu nepodařilo. Problém byl, že mě sice nevyprovokoval, ale Martina ano. Začal na něj křičet.

Martin: "Co si to sakra dovoluješ? Tohle už nikdy neuděláš. Jé ti to jasný?"

Ronaldo: "Ne, mě to jasný nebude." A mrkl znovu.

Martin: "Chceš dostat?"

Ronaldo: "Pojď do mě!"

To už jsem to radši začala řešit já. "Ale kluci, nechte se. Já vás tedy představím. Martina, tohle je Ronaldo Rodriguez, můj dlouholetý kamarád. Ronaldo, tohle je můj báječný přítel Martin Carev."

Martin: "To je mi jedno. Jdu mu rozbít hubu za ty jeho posunky."

Já: "On to dělá všem. Myslí si, že to je sranda víš, ale vážně to nemyslí."

Ronaldo: "Vždyť je to vtipné." Dlouho nemluvil, protože asi nečekal, že řeknu, že je můj dlouholetý kamarád, ale mě nic jiného nezbívalo. Martin byl dost naštvaný, Ronaldo si nedal říct a já z nějakého neznámého důvodu odmítám říct pravdu.

Martin: "Ne, není." Zamračil se.

Chtěla jsem se nadechnout a promluvit, ale přišlo za mnou děti.

Děti: "Mami! Mami! Kdy půjdeme domů?"

Já: "Zachvilku budeme doma, ju?"

Děti pobývali hlavou a pak se mě zeptali: "Kdo je ten pán?" Podala jsem Martinovi tu krabici, kterou sem nesla a vzala si je znovu všechny do náruče.

Já: "To je jeden moc hodný a vtipný pán. Je to můj kamarád." Usmála jsem se na ně, problém byl, že už mi ta přetvářka lezla krkem.

Ronaldo: "Ukaž, pomůžu ti s tím." Vzal si od Martina 2 lehčí krabice. Ohromil tím jak mě, tak i Martina. Já a ani Martin jsme nevěděli co říct, ale Ronaldo očividně věděl. "Kam teda jdeme?" Až teď mi došlo, že ve skutečnosti zas tak milý není. Chce jen vědět kde budeme bydlet. Měla jsem to vědět od začátku, že to nebude jentak.

Děti jsem položila na zem a vzala si od Ronalda obě krabice. Martin, Ronaldo a dokonce i děti na mě překvapeně koukali.

Ronaldo: "Já bych vám pomohl."

Já: "To já vím, ale už musíš určitě domů viď?" Podívala jsem se na něj pohledem: Pokud okamžitě neodejdeš, nepřej si mě.

Ronaldo: " To je pravda, přítelkyně by se na mě zlobila."

Šla jsem za ním a přátelsky jsem ho objevila, mezitím jsem si s ním, ale krásně popovídala.

Já:"Vím o co ti jde."

Ronaldo:"A o co?"

Já:"Chceš vědět kde bydlím." A pak mi došlo, že on si to stejně zjistí tak, jako si zjistil i to jde jsem bydlela předtím.

Ronaldo:"Ty myslíš, že na to nepřijdu?"

Já:"Maybe."

Ronaldo:"Jo a děkuju moc za krytí před policií. Tím si mi pouze dokázala, že ke mě taky něco cítíš, protože kdybys necítila, tak to na mě hned práskneš."

Ronaldo mě přestal obímat a já tím pádem musela taky. Bylo to sice to nejhorší obětí v mém životě, ale jinak jsem mu to říct nemohla.

To by to však nebyl Martin kdyby to nezkazil. "A nechceš se u nás najíst? Rovnou na sme se víc poznali."

Doufám, že jste si užili Valentýna. Určitě mi můžete napsat co jste dostali.

Omlouvám se vám strašně moc, ale dlouho nebyli nápady a ani žádná myšlenka. Teď už nápady mám, takže to bude jen a jen lepší.

Byla bych strašlivě moc ráda za jakýkoliv hlas či komentář.

A s velkou pusou a pozdravem se s vámi loučí
Anet0123❤❤

1249 slov.