Já:"Ne, pověz mi to. Už se nebojím."

Martin:"Ale já ti nevěřím."

Já:"Tak začni, fakt mě to zajímá."

Martin:"Když já nevím jak začít."

Já:"To se stalo něco hrozného?"

Martin:"Jsi chytrá."

Já:"Tak mi řekni i to, jsem připravená to slyšet."

Martin:"Tak jo."

Já:"Povídej."

Martin:"Kdysi dávno, asi tři roky zpátky jsme se potkali v baru. Já jsem se do tebe zamiloval a ty do mě taky." Nadechoval se, že bude pokračovat, ale já ho zastavila. Já si na to trochu vzpoměla.

Já:"My jsme tam..no víš, my jsme to?" Ani jsem nestihla doříct větu.

Martin:"Ano, ale to není to nejhorší. Nějakou dobu jsme spolu chodili, ale já debil jsem se jednou nechal políbit od fanynky a pak jsme se objali. Ty si to viděla a my jsme se rozešli, tři roky jsme se neviděli a když jsem nastoupil na stejou školu jako ty, tak ses z toho málem zhroutila. Když jsme spolu měli mít referát, tak jsme se sblížili a časem jsme spolu začali znovu chodit."

Já:"Aha...tak to je super. Jsi hrozně fajn."

Martin:"Fakt? Tak to děkuju." V tu ránu byl veselejší.

Já:"A co se stalo pak?"

Martin:"Já jsem u sebe měl děti, jsou to moji bratranci a sestřenice. Byli u mě na hlídání, ale stala se jedna věc. Mí rodiče tam byli se strejdou a tetou a on je všechny zabil žralok." V tu chvíli mu začali téct slzy a já jsem věděla co udělám.

I pře to, že jsem ho pomalu ani neznala, tak jsem věděla, že spolu vážně chodíme, ale že to máme složité. Objala jsem ho a dala jsem mu pusu do vlasů. To obětí..cítila jsem, že se něco takového již stalo, a pak jsem si vzpoměla. Utěšovala jsem ho na gauči když tohle byla čerstvá zpráva. Když se uklidnil a chtěl mluvit dál, tak jsem ho zarazila.

Já:"Vypadá to, že já to zvládám, ale ty ne. Co kdyby si mi to řekl jindy? Bude to tak lepší."

Martin:"To je v pohodě, já to zvládnu."

Já:"Když to říkat nechceš, tak neříkej."

Martin:"Byla to velice zdrcující novina, ale ty si to zvládala dobře. Sama si brečela, ale všechny si uklidňovala. Děti tě už berou jako matku, mají tě velmi rádi a řekl bych, že mnohem víc než měli jejich rodiče. Záleží jim na tobě a nejsou jediní komu na tobě záleží. Každopádně jsem se rozhodl, že já si tvoje srdce nezasloužím pokud se do mě nezamiluješ znovu. Nechci tady hrát na city, ale slovy si tě nezískám, takže až tě pustí.....ehm nešla bys semnou na rande?"

Já:"Ano, šla a moc ráda. A budeš pokračovat?"

Martin:"O děti se staráš s láskou a respektem. Je vidět, že je bereš jako vlastní a oni tebe berou stejně tak. Jsou jim tři a ani neuměli držet vidličku, netrénovali kreslení a pomalu ani nemluvili. Tohle je jen část toho jak vypadali. Ty ses o ně starala, udělala si z nich lidi. Kvůli nim si vstávala dřív, abys je mohla odvést do školky a to já na tobě obdivuju. Takový krásný vztah si s nimi měla už po jednom dni a já na něm dřu tři roky. Jsi vyjímečná. Obětovala si pro ně tvůj čas a vůbec ti to nevadilo."

Já:"Jak se jmenují?"

Martin:"Adélka, Petříček a Kubík."

Já:"A můžu je vidět?"

Martin:"To bych se musel zeptat."

Já:"Ne, ty se neptej. Já ho přesvědčím."

Martin:"To na tobě miluju taky. Jsi tvrdohlavá a přesvědčivá."

Já:"Co je vůbec za den a kde jsou děti?" Bála jsem se o ně a to si je ani nepamatuju.

Martin:"Dneska je pátek a děti jsou ve školce."

Já:"Se mi ulevilo."

Martin:"To říkám, ty je máš ráda. Je to něco jako mateřská láska a to si je ani nepamatuješ."

Já:"To asi ano a co se mi vlastně stalo?"

Martin:"To vlastně ani nevím. Toho večera si odešla za nějakou kamarádkou a když ses vrátila, tak si mě ani nepozdravila. Ráno si byla taková zdrchaná, ve škole ses semnou nebavila a když ste měli tělocvik, tak jsi omdlela. Měl jsem o tebe strach, když mi to řekli hned jsem běžel do tělocvičny. Mezitím ti zavolali záchranku a já tě do ní odnesl."

Já:"Miluju tě." Políbila jsem ho.

Martin:"Ani nevíš jak já tebe." Zamumlal při polibku.

Chvilku jsme se ještě líbali a pak mě napadlo, co když se stalo něco o čem mi nechce říct.

Já:"Vidím na tobě, že jsi nesvůj. Co se stalo?"

Martin:"Tvoje mamka je na pracovní cestě a dostala případ mých rodičů na starost, takže nepřijde."

Já:"Aha. To není všechno."

Martin:"Ty si tvrdohlavá."

Já:"A řekneš mi to?"

Martin:"Bydleli jsme spolu a s dětmi u vás v bytě asi tři měsíce a za týden by jsme se měli stěhovat do baráčku co jsme spolu našli. Já nevím jak to bude a nechci se stěhovat když to nevím."

Já:"Mám jednoznačnou odpověď. Pokud to zvládneš, tak přestěhuj děti, mě i tebe."

Martin:"Vážně?"

Já:"Jasně." Zasmála jsem se.

Martin:"No a jak bydlíme spolu a tak. Já jsem jediný kdo zbyl dětem v rodině a proto půjdu k soudu a budu se o ně soudit. Problěm je, že si k soudu předvolali i tebe. Ty si to věděla, připravovali jsme se na to strašně dlouho, ale ono se ti stalo tohle a..."

Já:"Klid. Půjdu tam s tebou. Za jak dlouho ten soud vlastně je?"

Martin:"Je 12.10. takže je za devět dní."

Já:"To by šlo. Budu tam."

Martin:"Jakto?"

Já:"Protože za týden mě budou propouštět."

Martin:"Aha, tak to je fajn, ale vždyť ty o nich nic nevíš."

Já:"Tak to zjistím. Určitě přijdou a pak budeme mít dva dny na zážitky a na to abych je poznala víc. Nevidím v tom žádný problém. A ber to takhle, třeba si vzpomenu."

Martin:"To bych byl strašně rád."

Já:"Nejsi sám."

Usli jsme a i přesto, že jsem se v noci několikrát vzbudila mi bylo krásně. Byl u mě ten koho miluju. Stačilo mi s ním být jedno odpoledne a zamilovala jsem se do něj znovu. Ta láska je silná a to z obou stran. Miluju ho a nechci o něj přijít. A ty děti, ty miluju taky. Těším se až budu pryč z nemocnice a těším se až se rozpomenu. Chtěla bych vědět co potřebuju k tomu abych si vzpoměla. Vždy něco je a já na to musím přijít.

Ahoj, dneska jsou VÁNOCE.
Doufám, že si je užijete v radosti a ve zdraví, v lásce a i v nemoci. (pokud je někdo nemocný tak jako já)
A doufám, že tyto svátky prožijete s rodinou a vašimi přáteli.
Nikdo by neměl bý na Vánoce sám.

Schválně, kdo drží půst?
Já ano a zatím nemám ani potřebu jíst.
Držím ho poprvé, ale je to docela super.

Děkuju vám za vaše hlasy a komentáře, moc to pro mě znamená.

Miluju vás strašně moc,
vaše Anet0123❤❤

1166 slov