Trávit několik dní ve uzavřené tmavé místnosti s nedostatkem jídla a tekutin by vás mělo spíše přimět zešílet. Krutou terapii, kterou prováděli mimo tuto místnosti, měla vrátit zpátky tu starou Harleen Quinzel. Kdybych nebyla zavřená v této ohavné místnosti a podstupovala jen tu terapii, nedařilo by se jim to. Tady mě však se donutili nad sebou zamyslet. Co jiného taky dělat? Bušit na dveře, do zdi či jiné aktivity dřív nebo později omrzí.

,,Harleen?'' do místnosti vstoupil doktor D. Aspoň tak jsem mu měla říkat. Dělala jsem si ze začátku z něho srandu, jelikož jsem ho přezdívala schválně zcela jiným jménem, ale teď už mi to nepřišlo tak zábavné. Nyní jsem se mu nepokoušela rozdrápat obličej nebo ho rovnou zabít. Bylo to zbytečné. Proč bych to dělala? ještě se namáhat? Začínala jsem si také uvědomovat, že ta terapie opravdu zabírá. Cítila jsem se zase ... tak zvláštně jinak. Slabě? Joker mi dal energii do žil, oživil mě, ale teď jsem klesla opět ke dnu. Bylo to něco jako kdyby se mě snažili zbavit závislosti na nějakou drogu. V tomto případě mou drogou byl tento šílený život a Joker a oni mi to chtěli vzít...

Postavila jsem se a narovnala. ,,Doktore D?'' už jsem věděla, co mě čeká. Nevzpouzela jsem jsem a dobrovolně s ním kráčela bok po boku osvětlenou chodbou opět na místo krutého násilí, které mě mělo přivést k rozumu.