,, Ty znáš můj příběh, puso! Pověz mi tvůj, prosím tě, prosím!'' prosebně jsem se na něj zaculila. Sedět na něm a objímat ho ve své náruči bylo pro mě vždycky tak nádherné. Hlavně když on sám s hrál s mým tělem během toho. 

Zadíval se mi na ústa a potom zase do očí. ,, To je tak... nudný příběh...'' zašeptal chraplavě.

,, Já si ho ale ráda vyslechnu. Od tebe si vyslechnu vždycky, cokoliv ráda.'' opětovala jsem mu stejný tón hlasu do ucha. ,, Prosím...''

Zavřel oči a pravděpodobně přemýšlel, zda mi má odpovědět a nebo rovnou začít vyprávět. Srdce mi bušilo jako o závod. Vždycky jsem chtěla vědět, kdo byl předtím. Jak normální měl život?