Tmavá místnost bez přístupu světla, tam mě šoupli. ,, Tady budeš, kotě, ale neboj se, my se ještě setkáme. Brzo...'' Uslyšela jsem chladný hlas jasného nepřítele. Stále jsem se nemohla pohnout, byla jsem strašně slabá. Musela jsem se ale vzchopit, jenže když jsem nabrala nějaké ty síly, začalo to pravé peklo. 

Po asi hodině do místnosti vkročili nějací lidé. Sebrali mě, přivázali na vozík, který přitáhli s sebou a odvezli mě do osvětlené místnosti plné zvláštních lidí v bílých pláštích. ,, Doktorko Quinzelová.'' zvolal jeden z nich zcela překvapen. Musela jsem vypadat strašně. Rozcuchaná, unavená s vražedným pohledem.

Začala jsem se smát. ,,Jsem Harley Quinn, těším mě!'' 

,,Ne, nejsi!'' zvolal druhý muž v bílém. ,, Jsi Harleen Quinzel, psychiatrička, která se snažila pomoci lidem a ne je zabíjet.''

,,Keci!''

,,Co Vám to udělal!'' Muž se na mě snažil vztáhnout ruku. Pohladit mě po vlasech, ale mě se tohle nelíbilo. 

,,Dotkneš se mě a jsi vyřízený!''

,,Začneme,''povzdechl si a do rukou vzal injekci s jakousi růžovou tekutinou.

,,Co to je?'' vyptávala jsem se, ale marně.,, Co mi to chcete dát! Slyšíte?'' žádná odpověď. Studená tekutina mi během chvilky proudila v žilách.