Když si vzpomenu na naše první sezení, musím se usmát. Byla jsem tak vzrušená a nervózní zároveň. Když jsem vstoupila do místnosti, první co mě praštilo přímo do očí bylo to, jak vypadal. Nikdy předtím jsem ho neviděla a tak mě překvapilo, že nevypadal normálně jako všichni ostatní. (Byla jsem stupidní. Ovšemže nevypadá normálně. Můj koblížek není normální. Je výjimečný) Kdo si obarví vlasy na zeleno? Kdo sakra má takový zuby? A kdo si potetuje čelo? Byly moje první myšlenky, když jsem ho spatřila. Nebyly ale špatně kladené. Bylo to naopak tím, že jsem nikdy předtím nikoho takového neviděla a neuvěřitelně mě to zaujalo. Prostě můj medvídek hned od první chvíle!

Zaraženě jsem se posadila na židli. On seděl naproti mě se šíleným úsměvem a ve svěrací kazajce. Fascinovaně si mě prohlížel. Ten jeho pohled nezapomenu.

 ,, Doktorko...'' zašeptal a naklonil lehce hlavu na stranu. V jeho očích jiskřilo zlo a něco...dětinského. Jako kdyby si chtěl pohrát. 

,, J-jsem Harleen Quinzel,'' zakoktala jsem.