Další sezení mělo být pozítří. Myslela jsem, že mu pomáhám. Aspoň to byl můj absurdní pocit uvnitř v mém srdci. Já mu nepomáhala. On dobře věděl, co dělá.

Kráčela jsem dlouhou chodbou k jeho pokoji, když uslyším zvuky. Děsivé a bolestné a ještě ke všemu do toho jeho smích. Rozběhla jsem se ke dveřím, kde nebyly stráže. Jsou snad vevnitř? Co se tam děje?

Jo, hloupá jsem byla, to musím přiznat. Kdo by vkročil do místnosti šílence a vraha bez ostrahy a ještě ke všemu se z té místnosti ozývají děsivé zvuky? No nikdo, až na mě samozřejmě.

Otevřela jsem dveře a s ústy dokořán sledovala, co se děje. Jeden strážník ležel na zemi a ani se nehnul. Naopak dva, kteří v rukou drželi zbraň, kterou mířili na pana J, byly plně ve střehu. V obličeji se jim ale viděla hrůzu. Joker seděl na zemi ve svěrací kazajce a šíleně se smál. Když však postřehl, že jsem přišla, přestal a zadíval se na mě. ,, Dobré ráno, doktorko Quinzelová!''

,, Co se stalo?!'' vyhrkla jsem jak na strážníky tak na Jokera. Ten se na mě jen nevinně ušklíbl. 

,, Sháněl se po vás. Hlasitě se smál a Anguse to už vytočilo a tak šel dovnitř,'' poukázal na zem na jednoho z mužů. ,, Uslyšeli jsme křik a tak jsme se sem vběhli, ale ON seděl přesně jak teď sedí a jen se stupidně culil! Doktorko! On není normální, je to ztracený případ!''

Pohlédla jsem ze strážníka na Jokera. ,, Má kazajku, jak by mohl ublížit ozbrojenému strážníkovi?'' zajímalo mě. Pan J jen prohloubil svůj úsměv, ale nic neřekl.