"Řekla, že ji máš pustit!" Uslyším, ten nejkrásnější hlas.
Sevření z mého krku zmizí. A já dopadnu na tvrdou zem.

Uvidím Lokiho, který ho odhodil do stěny. A on leží v bezvědomí.
Lokimu se v ruce objeví dýky, s kterýma jde k němu. "L-Loki." Zachraptím. "Ne-ch ho." Držím se za krk.

Loki se na mě otočí, z očí mu srší, že je dost vytočený, ale jakmile mě spatří. Uklidní se.

"Nicol? Slyšeli jsme ránu. Si v pořádku?" Ozvou se přibližující hlasy.

"Bě-ž do šatn-íku." Ukážu na dveře, kde je můj šatník s oblečením.
Loki si zaleze dovnitř.

"Stalo se ti něc..... Si v pořádku?!" Vychrlí Steve, když si všimne jak ležím na zemi. A naproti mě, leží Cristian, který je v bezvědomí.

"Nicol!" Přiběhne ke mně Wanda.

"Co se sakra stalo?!" Objeví se i Nataša. "Neudělal ti nic?" Dotkne se mého ramena.

"Já.... On.... Pro-stě...." Snažím se mluvit, ale jednak mi je to trapné a taky mě bolí v krku. Nemůžu ze sebe dostat smysluplnou větu.

"Už je všechno dobrý." Přitáhne si mě do objetí Wanda.

"Zjistím co s ním." Promluví Steve, který stojí mezi dveřmi.
Chytne ho v podpaží. A vychází s ním pryč, z mého pokoje.
Začnu Wandě brečet na rameno.

"Nicol, neboj...." Utěšuje mě a hladí po zádech.

"Nic ne-ní a nebud-e d-obrý...." Otírám si slzy, které se valí jak potok.
Mám všeho dost. Proč furt já?!

"Nicol, můžu se podívat, jestli ti něco neudělal?" Přijde dovnitř Bruce. Pozvednu hlavu a přikývnu. Bruce dojde až ke mně. A Wanda se odtáhne, aby mě mohl zkontrolovat.

Nevím odkud, ale vytáhne baterku s kterou mi posvítí do krku. A poté nahmatá opatrně můj krk. "Bude tě to možná den-dva bolet, ale jinak je to v pořádku." Poplácá mě opatrně po zádech. "Běž si odpočinout." Povzbudivě se na mě usměje. A společně s Wandou a Natašou se zvednou.

"Dobrou noc." Popřejeme si navzájem a oni odejdou.

"Jarve.... Zamkni prosím dveře od mého pokoje." Zvednu se a dojdu k mé posteli, na kterou si do tureckého sedu sednu.
Uslyšíš cvaknutí dveří, což značí, že se zamknuli.

"Tohle je pěkný kousek." Vyjde ze šatníku Loki, který drží moje spodní prádlo.

"Ty si fakt pra-se!" Začnu se smát, myslím si, že mě chtěl nechat odreagovat. A to se mu povedlo.
Zvednu se o dojdu k němu, abych si to vzala. On, ale uhne. "Dej mi to." Pořád usměvavá hrabu rukou do vzduchu. Vždycky uhne.

"Nějak se mi nechce." Roztomile se zašklebí.
Moje věci odhodí za sebe. Schodou okolností do šatníku.

Chytne mě za ruku, ale já se mu rychle vytrhnu. Nedokážu zapomenout za to, co mi udělal.

Povzdechne si.

"Jak si mohl vědět... Že... No." Mluvím potichu, jako bych se bála, že mě někdo jiný uslyší.

"Sledoval jsem tě." Zvednu zrak k němu. "Bohužel jsem tě na chvilku ztratil, jinak bych přišel dřív...." Chvilku vypadá zase naštvaně, pak se na mě smutně usměje.

Otočím se k němu zády. A zadívám se ven z okna. "Co tu vůbec chceš?" Zrak přesunu na podlahu.
Cítím, že mě sleduje.

"Tebe." Promluví těsně vedle mého ucha.
Objeví se mi husí kůže a moje srdce začne rychleji být. Opravdu to řekl?

😀Nechtěla jsem vás trápit, všichni jste čekali, co se stane. Tak je to tu 😁💞