Sakra, sakra.... Jemu jsem se chtěla vyhnout.

Jeho oči se vpíjeli do mých, nevypadal, že by jsme si měli padnout do náruče. Ani, že by mě nějak rád viděl. Z jeho psychopatického úsměvu, jsem zrovna neměla dobrý pocit.

"Klidně si to jabko vem." Trošku nervózně jsem se usmála a šla do svého pokoje.

"Ale copak, že by si se mě bála?" Zastavil mi cestu. Málem jsem do něj vrazila, ale stihla jsem to ubrzdit. Byli jsme kousek od sebe, dost mě to znervózňovalo, proto jsem udělala krok do zadu. Nad tím se jen usmál.

"Nebojím." Žádné emoce jsem do toho nedávala, aby nepoznal, že lžu. Nebála jsem se ho přímo, ale naháněl mi hrůzu. "Už radši půjdu." Obešla jsem ho, ale jeho ruka mě chytla za paži.

"Ten obrázek.... Ukaž." Poručil mi.... Sakra! On si ho všiml. Přes obrázek za džíny jsem si přehodila tričko, které se mi vyhrnulo.

"Žádný není." Pokrčila jsem rameny a udělal krok od něj.

On zase krok ke mně."Že žádný není?" Položil otázku spíše pro sebe. "Nedělej ze mě hlupáka! Midgarďanko. Vím moc dobře, že nemáš magii. Tak si nezahrávej! Tady si nic, stejně jako všichni ostatní." Vyjel po mně. Sakra! Jako ví, že nemám svoji magii. Přejel mi mráz po zádech.

Začala jsem couvat. "Ten obrázek!" Natáhl ruku.

"Nedám." Stál metr ode mě. Ruku, kterou měl natáhlou stáhl. Ruce vtisk do pěsti, byl dost vytočenej. Sakra.... Klouby na ruce mu začali bělat.

"Ty hloupá Midgarďanko... Co si to dovoluješ?!" Jestli byl předtím vytočený, tak teď nevím co je. Asi sopka.
Začal dělat kroky ke mně. Shit.

A proč mi zase říká Midgarďanko? To nemůže Nicol?

Též jsem couvala. Než jsem narazila do zdi. Stál u mě, cítila jsem jeho dech. Můj hrudník se začal rychleji zvedat.
Dělalo mu radost, mě vidět bezmocnou. "Copak maličká?" Ruce položil, nad moje ramena. Skoro jsem zapomínala dýchat. Jeho úsměv bych jindy sledovala ráda, ale teď to nebyl ten upřímný. Momentálně mi přišlo, že je to psychopat.

"Pusť mě!" Konečně jsem se zase poznávala. Pořád tam byla nervozita, ale dokázala jsem normálně mluvit.

Mírně ho moje chování zaskočilo. "Můžu tě tady klidně na místě zabít." Pošeptal mi do ucha, jeho dech mi naháněl husí kůži. Jeho přítomnost mi naháněla husí kůži. I jeho psycho úsměv.

Musela jsem něco udělat. Ale co?
"Můžu tě zabít, ale byla by škoda si ještě nepohrát." Ten slizký úsměv! Nejradši bych mu ho vygumovala. Úchyl.

"Nesahej na mě." Kopla jsem ho mezi nohy a utíkala pryč. Ještě se chytil za místo, kde jsem ho kopla. A pak už jsem jen utíkala.
Problém byl, že on to tady znal, ale já vůbec. Utíkala jsem chodbou co mi síly stačili.
Objevil se přede mnou. Hodila jsem skluz a jela po chodbě. Rychle jsem vstala a utíkala pryč. "Neutečeš mi!" Slyšela jsem za sebou. Nejhorší bylo, že má pravdu .... Naděje, že mu uteču mizela. Než jsem do někoho narazila.

Nebyl to on. Byl to...

"Fandrale!" Vyskočila jsem na nohy a obejmula ho.

"Omlouvám se, jste v pořádku?" Docela se lekl, když to do něj někdo napálí. A pak ho ještě obejme.

"Říkej mi Nicol. Jo jsem...." Mírně jsem se usmála. Tak hrozně jsem byla ráda, že nejsem sama.

"Nechceš se jít projít?" Konečně mi nevyká. Cítím se pak stará.

"Moc ráda."

S Fandralem jsme procházeli zahrady. Musím říct, že Asgard má asi nejhezčí zahrady.

"Už by jsme měli jít, je dost pozdě. Můžu tě doprovodit do tvého pokoje?" Nabídl se Fandral. Kývla jsem hlavou a vydala se zpátky do svého pokoje.

Rozloučili jsme se a já se šla ještě umýt. Po sprše jsem se rozhodla, že půjdu spát. Abych mohla zítra trénovat.

...

Loki se hodně změnil, že? 🙊

Katherine_Zet Děkuji za podporu 😊💞