Pokud máte to štěstí a narazili jste na tento příběh, tak chci předem říci, že tato kapitola je přepsána, takže pokud se dostanete na druhou kapitolu, asi si položíte otázku, "Co to sakra...?!" Berte to prosím s nadsázkou, protože se teď chytám za hlavu a stejnou otázku si také pokládám, ale každý nějak začínal, no ne? Věnovala jsem tomuto příběhu dost času a práce, takže jedině proto tu stále je. 😂❤️ (Nechci říci, že teď píšu profesionálně, ale snad mě chápete. 🔥😂❤️)

Dva roky zpátky, kdy mi bylo patnáct se to všechno posralo. Abych se představila, - jmenuji se Nicol Grant. Nádherné jméno, nemyslíte? Uvažuji nad svým psychickým zdravím, neboť si zřejmě povídám pro sebe, ale vraťme se k mým narozeninám.

...

Když se řekne slovo narozeniny, co si člověk asi tak představí? Osobu, která je označována jako oslavenec. Nějaký nádherným, chutný dort, svíčky, čepičky na palici a v poslední řadě rodina a přátelé.

Já si pod tímto slovem představila normální den. Zavřená sama ve svém pokoji, knihou v ruce a nebo střílení po holubech. Zábava, že? Co jsem taky jiného měla dělat, když jsem s nikým nemohla slavit.

Žena, která byla zapsána v mém rodném listě, jako matka, tak přesně toto oslovení si nezasloužila. Více k ní sedělo slovo - alkoholik.

Věčně ožralá, nepříjemná, hrubá a nespokojená se vším, co se jen na ní blbě kouklo, ovšem, občas to byla i skříň.

Nenáviděla jsem ji, pohrdala jsem jí. A věděla jsem, že ji není pomoci, ani odborníci to nezvládli. Vždy se k alkoholu vrátila zpět.

A možná proto jsem se rozhodla změnit svůj život. Snažila jsem se sní být, ale vždy jsem to nehezky schytala. Tak proč se trápit kvůli člověku, který vám za to nestojí a bez mrknutí oka by vás nechal chcípnout.

Já byla jejím zklamáním a ona mým.

...

"Kam jako jdeš?" Zastihla mě při odchodu z domu. Neměla jsem v plánu odejít, protože nebylo kam, ale byla jsem pozvána na své narozeniny do klubu. Lea a Ben, - moji jediný kamarádi - domluvili vstup do klubu, který byl ačkoliv od osmnácti, ale Ben měl vevnitř známí.

"Jdu ven," odpověděla jsem bez emocí a kliku stiskla dolů. Její ruka zachytila mé zápěstí a trhla semnou do zadu. Rychle jsem vyrovnala rovnováhu, abych se nezkrácela k zemi. Do nosu se mi dostal ihned zápach cigaret a alkoholu. Nenáviděla jsem cigarety a ještě více se mi to zprotivilo, když začal hulik, jak fabrika má máma.

"Nikam nejdeš!" Zakymácela se. Stihla se však chytnout futer.

"O tom ty už nerozhoduješ." Řekla jsem pevně. "A teď mi uhni z cesty."

"Jak to semnou mluvíš?! Nezapomínej, že díky mně máš střechu nad hlavou a pokud semnou budeš takto hovořit, můžeš o ní rychle přijít!" Pohrozila výhružně prstem.

"Nech mě projít." Zopakovala jsem. Tašku si lépe upravila na zádech a přešlápla z jedné nohy na druhou.

"Nemůžeš mě tady nechat!" Zařvala, až mi zatřešilo v hlavě.

"Najednou..." Mrmlala jsem si pro sebe. "Uklidni se sakra, jdu se vyvenčit, jinak už mě tady klepne."

"Nikam nepůjdeš, zůstaneš tady!" Odstrčila mě ode dveří. Vztekle jsem zafuněla. A dost!

Odstrčila jsem ji pryč, jako před chvílí ona, ale kupodivu se stihla zpamatovat dříve, než by jste od opilého člověka očekávali. Chytla mě za mé dlouhé vlasy a trhla s nimi dolů. Bolestí jsem zaskuhrala a dopadla tvrdě na zem. "Pusť mě!" Zařvala jsem na ní, ale udělala přesný opak a trhla znovu. Tentokrát už jsem se lehce uhodila do hlavy.

"Vždy jsem věděla, že si stejná, jako tvůj otec! Nevděčná a přelétavá!" Prskala. Sotva poskládala srozumitelnou větu.

V očích se objevily slzy bolesti. V tváři mi ztvrdly rysy a já dříve, než mi stihla rozmlatit hlavu o zem, jsem ji uchopila pevně za zápěstí. Skoro jsem si vykroutila tělo, abych to vůbec dokázala, ale zabralo to. Škubla, jakoby se snažila dostat z mého sevření. Myslela jsem si, že se prostě snaží dostat pryč, - což byla také pravda, ale až po chvíli jsem si všimla, že řve bolestí. Její křik mi rval uši, avšak já byla zabrána do pozorování mé ruky. Zářila, jako oheň, který by jste zapálili a vlili do něj benzín. Cítila jsem žár, ale žádnou bolest. Má ruka byla obalená plameny.

Povolila jsem stiskl. Překvapená sama sebou jsem si ani nevšimla, že na mě něco řve a tentokrát ona brečí. Její ruka byla popálená, snad třetí stupeň popálení. "Vypadni ty čarodějnice! Nikdy se nevracej, rozumíš?! Vypadni odsuď!" Držela si pohmožděnou ruku ve své zdravé ruce. "Jsi prokletím mého života!"

Vzpamatovala jsem se rychle. Schody jsem vyběhla po dvou a rozrazila dveře od svého malého pokoje, kde se nacházeli jen ty nejdůležitější věci. Zpod postele jsem vyndala tašku, do které jsem hodila několik kusů oblečení, až po nějaké hygienické blbůstky.

Vespod skříně se nacházeli mé celoživotní úspory, bez kterých jsem nemohla jen tak odejít. Později by je jistě našla a utratila je za chlast. Hodila jsem na sebe svou bundu a boty, abych nějak zapadla do klubu. Ano, stále moje cesta vedla i přeze vše do klubu.

Bez emocionálních projevů jsem seskočila dolů z okna, pod nímž se nacházel keř. Větvičky jsem odstranila ze svého oblečení a naposledy se podívala do oken, kde se opíjela má matka a snažila se zřejmě zbavit bolesti.

...

"Kdes tak dlouho byla? Už jsem myslela, že budem muset slavit bez tebe." Zasmála se kamarádka, ale při pohledu na plnou tašku věcí se pozastavila.

"K čemu ta taška?" Předběhl ji s otázkou Ben.

"Pojďte dovnitř, vysvětlím vám to." Zatáhla jsem je k chlapovi, který nás bez námitek pustil dovnitř. Zřejmě to Ben domluvil na výbornou, protože by nás jinak tenhle dvoumetrový chlap rozmázl, jak drobný a otravný hmyz.

"Tak povídej," Promluvila vzrušeně Lea. Nemohla se dočkat, až se dozví o co jde.

...

Snažila jsem se jim to nějak po lopatě vysvětlit, ale mé hořící ruce jsem prozatím vynechala. Přeci jen nevím, jak by reagovali a stále jsem si to nějak nemohla vysvětlit.

Místo toho jsem je dotáhla doprostřed taneční plochy a pokusila se změnit téma. Tančili jsme dlouho, dokud naše nohy neodešly na vandr a ještě se nevrátily. Radši jsme tedy usedli na barové stoličky a poslouchali hudbu u koktejlu. "A máš kde být?" Optal se náhle Ben.

"Jo," lžeš.

"Opravdu?" Optala se zkoumavě Lea.

"Jo a už o tom nemluvte. Mám přeci narozeniny, ne? Tak serte na tu megeru, která se teď opíjí na můj účet!" Přiťukla jsem si k jejich položenému pití a pokusila se ignorovat jejich starostlivé pohledy.

Ucítila jsem něčí ruku na svém stehni. Mým tělem projel nepříjemný šok, neboť jsem takovéhle osahávání opravdu nemusela. Většinou to byli nadržení kluci, bez špetku rozumu a snažíc se dostat holku do postele. Ve většině případech jim to i vyšlo, neboť skoro každý byl v podnapilém stavu, velkým výstřihem a koketním úsměvem.

Já na sobě měla červenočernou mikinu s kapucí, černý džíny a aby se neřeklo, poprvé jsem měla i boty na podpatku. Věděla jsem, že nemám nosit podpatky, zřejmě přitahují chlapy. Zlé botičky!

"Ahoj kočko, co bys řekla na jeden panák?" Optal se.

S hraným úsměvem jsem se na něj otočila, hlavu naklonila na stranu a chvíli si pohrávala s tím, co řeknu. Táhni do hajzlu! "Nepiju," oznámila jsem slušně. A ruku sundala z mého stehna.

"A co tady teda děláš?" Optal se lehce hrubě. Zřejmě si myslel, že budu další zářez do postele.

"Seru, co asi?" Protočila jsem očima. Nemám na nikoho náladu, tak ať mě nechají být s jedinými osobami, které teď ve své blízkosti snesu. Lea a Ben.

"Tak hrubá jo?" Oblízl si rty. A ruku opět vrátil na původní místo, čímž bylo mé stehno. Tak dělá si prdel?

"Jestli tu ruku nesundáš, tak přísahám, že ti ji narvu hluboko do prdele a -"

"Co kdybych ti něco někam narval já?" Optal se slizky. Mají nějakou úctu k ženám? Odpověď je ne, přesně tak.

Popadla jsem kostky ledu v kyblíku, které byly připraveny na barovém pultu a obsah vevnitř vychrstla na něj. Voda, která se stihla rozpustit ho smáčela od hlavy až dolů. Kostky naopak sklouzly pod tričko. Vypískl, jak malá holka vyskočil na nohy. Skákal, jako žába na leknín a snažil se ze sebe dostat zapadnuté kostky zmrzlé vody. "Potřeboval ses zchladit." Pronesla jsem s nefalšovaným úsměvem.

Hudba utichla a místností se ozýval smích. Každý byl tak nalitej, někteří i zfetovaný, že je nenapadlo třeba řvát, jaká jsem kráva či něco podobného. Každý to bral jako vtip, až na Donchuána promáčeného na kost.

"V pohodě?" Přispěchal ke mně Ben.

S Leou si šly zatancovat, přičemž se mě snažili dotáhnout na plac, ale já už byla vyřízena a zůstala na barové židli, z které mě mimochodem bolela příšerně prdel. "Jop," usmála jsem se.

"Ty odporná svině, ještě se uvidíme!" Zařval za mnou při mém odchodu pryč. Pouze jsem nad tím pokrčila rameny a vztyčeným prostředníčkem jsem mu sdělila, že si z toho nic nedělám. Avšak byla tu jedna důležitější věc, kterou jsem musela začít řešit, ale nechtělo se mi a tím mělo být mé ubytování.

Nechtěla jsem otravovat Bena a Leu. Už dříve jsem u nich občas spala a cítila se trapně, že jim nemůžu nic nabídnout, protože peníze jsem občas sebrala matce, abych vůbec měla na rohlík ke svačině. Samozřejmě, že se ptali, když viděli modřiny a podlitiny na ruce, obličeji a všude, kde to třeba nešlo zakrýt. Znali jsme se od první třídy, a to jsem ještě byla zbabělá a své problémy jsem řešila s ostatními. Jednou, když se střepy od flašky, které po mě matka hodila, zapíchly nad moje oko, utekla jsem k Benovi, jehož sestra byla doktorka. Pomohla mi, ale ptala se, jak se to stalo a já ji to řekla. Máma šla k odborníkům a já na chvíli do dětského domova, kde to bylo snad ještě horší, než doma. To jsem však netušila, že po příchodu matky se to ještě stupní, a tak jsem se naučila být samostatná.

"Hej já už půjdu, jinak matka bude zuřit." Pokusila jsem se vymyslet tu nejúčinnější výmluvu, ale sama jsem se musela zašklebil nad tím, jak hrozná byla. Kupodivu mi to oba uvěřili, zřejmě díky alkoholu, který do sebe po celý večer dostávali.

Tašku jsem si přehodila přes rameno a vyšla dveřmi ven. Hudba ihned za mými zády utichla a já se nadechla večerního vzduchu. "Shit, Fuck.." zanadávala jsem.

Kam teď? Do Tramtárie asi ne.

Možná do blázince, tam by mě určitě vzali a dali mi pětihvězdičkový pokoj pro největší sociopaty, psychopaty a narkomany. Nevím, proč jsem řekla zrovna tyto příklady.

Po několika krocích jsem uslyšela šelest listí, jak někdo kráčel za mnou. Otráveně jsem protočila očima a otočila se za sebe. Ze stínu se vynořila tajemná postava, která bohužel dlouho neznámou nezůstala a já poznala toho muže, jak mě otravoval.

Už na sobě neměl promočené tričko, ale obličej mu zdobil odporný úšklebek. "Fuj," neodpustila jsem si. "Tedy... Přeji pěkný večer, nashle." Usmála jsem se a vyrazila pryč.

"Říkal jsem, že se opět uvidíme." Kroky se blížily.

Moc dobře si pamatuji. Znělo to, jak z béčkového filmu.

"Nečekala jsem, že v takto blízké době. Už teď se mi při pohledu na tvůj ksicht dělá blbě." Naznačila jsem zvracení a opět se otočila na něj. Nestál tam už pouze jenom on, nýbrž jeho druhý parťák, kterého jsem asi na párty nepotkala, avšak zřejmě odtamtud teď odešel, neboť nad jeho ústy byl bílí prášek. Polohrubá mouka, mňam. Asi vařil.

"Puso, tyto kecy tě rychle přejdou." Moc dobře jsem věděla, co chtějí udělat a instinkt velel utéct. A přesně tak se také stalo.

Vzala jsem nožky na ramena a prchala jako o život, avšak... Do cesty se dostal zřejmě toxický odpad, který by měli lidi po svých mazlíčcích uklízet, ale najdou se výjimky, které to neudělají a stane se přesně to, co se momentálně přihodilo mně. Podpatky mi ujely na nepříliš vonícím hovně a já se svezla na zem, jak na tobogánu.

Chtěla jsem začít prchat, ale dříve než se tak stalo, přišpendlil mě k zemi. "Jestli mě ihned nepustíš, tak něco zažiješ!" Varovala jsem je na můj manévr doma, o čemž oni nemohli vědět.

"To si piš, že něco zažiju a je jenom na tobě, zda si to užiješ taky." Zorničky se mi zvětšily do feťáckých rozměrů a já zařvala, jak nejvíce to šlo. Jeho dlaň ihned přikryla má ústa, která později byla zaplněná ještě hadrem.

Ať to nejsou spodky! Ať to nejsou spodky!

Vrtěla jsem se, abych se pokusila vykroutit, ale tím jsem si moc nepomohla. Jeho nadržený výraz se ještě zvětšit a nejenom ten. Neviděla jsem na jeho kamaráda a netušila jsem, zda je to dobře či ne.

Panika začala postupovat celým mým tělem. Většinou mi v uklidnění pomáhaly urážky na cizí účet, avšak teď mi slova byla odepřena a i pohyb.

Ucítila jsem cizí ruce, jak postupují pod mým tričkem a vyšvihla ruce kupředu. Nestihl je zachytit, když z mých rukou začal salát žár. Nepříjemně a velmi bolestivě jsem popálila jeho kamaráda, čímž nemyslím to, co mají kluci mezi nohama, nýbrž... Prostě chápeme se vy prasáci!?

Jeho ruka vyšvihla k mé tváři a já se pokusila ubránit švihnutím rukama dopředu. Kupodivu se žádná rána do mého překrásného obličeje nechystala. Na místě, kde měl vlasy se mu kouřilo a v dálce byla vidět mizící ohnivá koule.

Kamarád ho popadl a s vyděšenými výrazy utíkali pryč. Nestihla jsem si ani všimnout, kam zaběhli, když se mi udělalo mdlo a já zůstala v bezvědomí ležet na zemi.

Snad někdo něco tak krásného, - jako jsem mimochodem já, - neznásilní mezitím, co jsem v limbu.