CHAPTER VII
REUNION

2023, Queens

PERSEFONA MĚLA SNAD MILION OTÁZEK. Ale nechtěla se ho na nic ptát. Nechtěla tady s ním být. Odklidili tělo do řeky. Oba dva stáli na kraji mostu a pozorovali, jak klesá ke dnu, až se jim ztratilo z dohledu úplně.

Ikaris ji mlčky pozoroval. Zpozoroval její změny v chování, ale jinak vypadala skoro stejně. Jediný a největší rozdíl na ni bylo, že vypadala jako bez života. Ve svých fialových očích neměla tu jiskru, kterou měla kdysi. Byla bledší a nevypadala moc zdravě. Kdyby byli lidi, myslel by si snad, že je nemocná. Opravdu tak vypadala.

„Stejně ho najdou," řekla a hlavou kývla směrem k řece na jejímž dně ležel jejich mrtvý nepřítel. Ikaris přikývl, nijak to nekomentoval. Pak šli zpátky pěšky k jejímu domu. Celou dobu šli v tichosti, ani jeden z nich nemluvil. I když se ho chtěla Persefona ptát na všechny své otázky, nechtěla být první, kdo promluví. Stále ho měla za toho chladného, rádoby vůdce a zástupce Ajak, který měl vždy pocit, že má navrch. S Druigem se nikdy neměli rádi a během jejího vztahu s ním, se zdálo, že i vůči ní výrazně změnil názor. V té době se k ní choval jinak.

Nakonec se nadechla, že se zeptá alespoň na tu jednu, která ji snad zajímala nejvíce. Potřebovala ty zatracený odpovědi, to ticho ji už nebavilo.

„Jak jsi mě vůbec našel?"

„Ajak je mrtvá."

To řekli oba dva nastejno. Persefona se zastavila, snad se přeslechla? Snažila se Ikarosova slova zpracovat, ale nešlo jí to. Najednou měla pocit, že se jí plíce zmenšily, nemohla dýchat. Nemohla se nadechnout. Musela se chytit Ikara za předloktí, měla pocit, že snad i omdlí. Pokoušela se o ni panická ataka. Na ty trpěla už od doby, kdy ji přepadly noční můry, ale od té doby se jen zhoršovaly. Když začala brát prášky, myslela, že se to zlepší.

„Hej, Percy, jsem tady, bude to dobrý, jasný?" mluvil na ni Ikaris, ale ona ho skoro vůbec nevnímala. Jeho hlas slyšela jakoby z dálky, tlumeně. Ani nezaregistrovala, že teď stál před ní a držel ji za obě ruce. Podívala se mu do očí, chtěla v nich najít stopy po tom, že lže. Ale ne, jeho oči vypadaly upřímně.

Cítila, jak jí z očí stékají slzy. To nemůže být pravda, Ajak ne. Ano, snažila se sama sobě namluvit, že jim celou dobu lhala, že je jen vodila za nos a snažila se ji nenávidět. Ale Ajak tu pro ně byla kdykoliv, mohli za ní přijít s čímkoliv a ona jim pomohla. Chovala se k nim jako matka. Léčila je a vedla po dlouhá staletí. A teď byla pryč a Persefona se nestihla ani rozloučit.

„Jak. . .jak je to vůbec možné?" nechápala. Eternals, v překladu to znamená věční. Měli žít navěky věků, měli být nesmrtelní. Otázek stále přibývalo a její stres a pocit bezmoci jen rostly.

„Byli to Devianti. Vrátili se," odpověděl a lehce nervózně se rozhlédl po okolí. Stíny houstly a zvětšovaly se. „Podívej se na mě, bude to v pohodě. Najdeme ostatní a pomstíme ji."

Ne. Nechtěla vidět ostatní. Možná to zní dětinsky, ale rozhodně odmítala dýchat stejný vzduch, jako Druig, natož být s ním v jedné místnosti a znovu zachraňovat svět před Devianty.

Když se uklidnila, vedl ji dál. Ale pryč od jejího bytu. Hodila na něj zmatený pohled. Kam ji to vede? Zase chtěla začít vyšilovat, ale Ikaris ji vzal okolo ramen.

„Jdeme za Sersi se Sprite. Čekají na nás."

„PERCY!" ozvalo se ze tmy. Persefona nemusela hádat, aby věděla, že to jsou Sprite se Sersi. Sprite k ní hned běžela a pevně ji objala. Persefonin mozek to stále nepobíral, že po více než 500 letech se s nimi znovu shledává. Byla stále trochu otupělá a trochu se klepala, pořád z šoku a panické ataky.

Sersi k ní opatrně přišla. Nevěděla, jestli jí má něco říct, nebo jen mlčet. Nakonec se obě dvě málem umačkaly v objetí. Sersi byla jednou z Eternals, kteří jí chyběli nejvíc. Byla to její nejlepší kamarádka, vždycky tu pro sebe byly.

„Jak je ti?" zeptala se a starostlivě si ji prohlédla. Persefona zalitovala ihned, že si na sebe do kina nevzala něco pohodlnějšího, než tmavé džíny a krátké tričko, které trochu odhalovalo její jizvu na břiše. Jestli jich je zatím takhle málo, museli určitě sehnat ještě zbytek a to se jí v tomhle oblečení dělat nechtělo. Co by dala za tepláky! Kromě toho vypadala jako naprostá troska.

Vlasy měla trochu rozcuchané, na oblečení byla trochu krve, stejně jako na jejím obličeji, který vypadal jako bez života. Jiskra v jejích fialových očích téměř zmizela. Sersi ji nepoznávala.

„Dobrý," odpověděla Persefona jednoduše a falešně se usmála. Sersi jí stiskla ruku a už šla směrem k autu, aby vyrazili najít i zbytek. Sedla si dopředu, což černovláska jen uvítala. Chtěla se prospat. A musela si taky dát někde prášky, ale nechtěla, aby to ostatní viděli. Nechtěla, aby viděla, že je ještě větší troskou, než za jakou ji už považují. Nasedli a beze slov vyjeli. Sprite si do uší dala sluchátka. Persefona se na ni zvědavě podívala.

„Co posloucháš?" zeptala se jí. Sprite si jedno sluchátko sundala a nabídla jí ho.

„Davida Bowieho," odpověděla a sluchátko jí dala do dlaně. Persefona se na to moc netvářila, ale Sprite ji přemlouvala: „No tak, alespoň to zkus, určitě se ti to bude líbit. Sersi ho se mnou poslouchá v jednom kuse."

Sersi se jen na ně dvě usmála. Nakonec Persefona svolila a sluchátko si dala do ucha. Po několika minutách poslouchání musela uznat, že jsou ty písničky chytlavé, sice by si to sama úplně nepustila, ale chtěla udělat Sprite radost. Pak jí ještě pár minut nadšeně vyprávěla o písničkách a životě Davida Bowieho a i o tom, jak jí Sersi někdy v sedmdesátých letech vzala na jeho koncert. Hezky se to poslouchalo, ale Persefonu to nakonec i uspalo. Opřela si hlavu o okýnko auta a se stále puštěnou hudbou se snažila usnout.

Ale v hlavě jí stále myšlenky poletovaly ke Druigovi. To se jí nelíbilo a ty otravné myšlenky okamžitě zahnala. A pak nakonec usnula.