Vítejte, kdož jste zavítali, aby jste ukojili svoji potřebu i zvědavost.

Předem upozorňuji, že zde půjde o spoilery, pokud jste závěrečnou část seriálu Arcane ještě neviděli. :>

Tato svižně psaná a velmi impulzivní jednorázovka, je věnována shipu Jayce x Viktor (zcela nečekaně), pro náš cannon ship, který (ne)dostal šťastný konec. Řekla jsem si, proč si svoje zlomené srdíčko, které se polámalo v poslední epizodě, nepolámat ještě víc... Jedna moje část se tak nějak nemůže smířit s tím, jak skončili, potřebovala jsem se z toho trochu vypsat a nakonec vzniklo tohle. Tato romantická, leč poněkud pochmurná verze jejich hlubokého vztahu, která skončí stejně jako v seriálu, ale s několika málo vyřčenými slovy.

Dle všeho oba zemřeli, když zničili Hexcore, že byli roztrháni a rozmeteni, možná je to tak, možná ne. Já věřím, že se dostali do AU světa a tam spolu zůstali, aby mohli pracovat na jeho zlepšení. :3 (Just kidding, ale naděje je krásná věc, no ne?)

Přeji všem pěkné počteníčko a omlouvám se, pokud se mi u někoho z vás povede otevřít zašitou ránu. :'> Snad ne..

Počet slov: 2025 (what an irony-)

__ __ __

Vznášel se v nekonečném, kosmickém prázdnu. Uprostřed přenádherné, seč děsivé podívané, v níž hrály všemožné druhy barev, odlesky světel a zářné kotouče bílých hvězd. Všechny bytosti, všichni živí Piltoveru, Podměstí a dost možná i zbytku Runnetery, spojeni jedním zlatým řetězcem, který upředl mechanický Herald, proti němuž právě sám stanul.

Zpočátku se Jayce jeho nové podoby bez tváře zalekl. Gigantický a mechanický bůh Arkány všechny kontroloval jedním pohledem a měl nad nimi nekonečnou moc. Tohle nebyl Viktor, kterého znal. Nebyl to ten Viktor, kterého tak obdivoval za jeho ušlechtilou a nesobeckou práci. Nebyl to ten muž, jenž ho kdysi zachránil a spojil s ním síly v tvoření Magitechnologie. Tohle byla jen slupka. Fyzická část, která mu připadala stejně děsivá jako krásná, vesmírná a monumentální. Bylo možné, aby přes to všechno, dokázala být Viktora nelidská podoba takto nádherná a dechberoucí? Jayce viděl jen krásu.

Chtěl jsem stvořit magii pro lidi, ale teď chci jen jedno... a to, aby se můj parťák vrátil. Ke mně. Prosím Viktore, vrať se.

Když poprvé viděl magii, bylo to něco nepopsatelně úžasného. Něco tak překrásného a éterického nikdy v životě neviděl. Zachránila mu život. Ta magie ho zachránila a on od té doby pracoval na tom, aby ji mohl dát všem. Chtěl lepší svět.

Stejně jako Viktor.

Zamrkal a zorničky se mu rozšířily, když konečně spatřil Viktorovu přirozeně bledou tvář. Přesně takovou, jak si ji pamatoval. I se dvěma výraznými pihami, znaménky krásy. Zkrásňovaly jeho už tak dokonalou tvář a chytré oči lesknoucí se jako roztavené zlato.

Viktor nyní v mírném zmatení a nechápavosti zhluboka dýchal a přitom se mu v očích odrážel střípek viny kvůli tomu, co mu Jayce před pár sekundami ukázal. A onen střípek zesílil, když na něj Jayce pořád pohlížel stejně měkce a vlídně, jako když se sem pomocí Viktorovi násilné síly dostal. V jeho očích barvy jantaru nenašel obviňování nebo zlost, ale náklonnost a hřejivost. Neodstrčil ho. Jayce Talis zůstal, neodvrátil se...

Proč to děláš Jayci? Copak mnou nejsi zhnusený?

Viktor sám sebou byl. Stačil krátký pohled na jeho vzpomínky z budoucnosti a pocítil k sobě samému silný vzdor a znechucení.

Co jsem to jen provedl?

Do očí se mu nahrnuly slzy. Štiplavý tlak o sobě dal překvapivě znát i přes to, že tohle nebyla jeho fyzická forma, ale bylo to tam. Cítil hořké slzy padat jako jednotvárný vodopád po obou tvářích. Ta tíha viny prosákla celou jeho zbývající podstatou, celým zbytkem jeho malého a zmrzačeného já. Vždyť býval tak chytrý, byl vědec, geniální vědec! Tak proč nevzal v úvahu všechny pravděpodobnosti? Proč se nad tím nezamyslel lépe? Byl tak zaslepený touhou přežít a zvítězit nad nemocí, jež mu protkala každou buňku jeho smrtelného těla. Nevzal v potaz to, že by mu Arkána mohla uzmout vlastní kontrolu nad myslí.

Odvrátil se. Zlomila se mu kolena a dal by ruku za to, že cítil palčivou bolest toho, jak jimi narazil do něčeho tvrdého. Neměl do čeho. Nacházel se v prázdnu, kde nic fyzického nebylo, ale všechny pocity, které s Jaycem přišly... Ty byly skutečné. Stejně jako cítil, jak se mu lámalo srdce na milion kousků.

Jayce se pohnul kupředu. Nechtěl ho takhle vidět, ale musel mu ukázat pravdu. Musel dostat zpátky starého Viktora, ať to stojí, co to stojí. Potřeboval svého Viktora. Svou celou dlaní se jej dotkl na světélkujícím rameni a celou jeho duší projel povědomý elektrizující záchvěv, třesknutí - tak by se to dalo nazvat, protože to bylo silnější, než když ho poprvé koplo nestabilní jádro magického krystalu, ale na rozdíl od něj, tady neucukl. Zesílil stisk, dával najevo, že tu byl s ním, že se ho držel i přes všechny ty věci, kterými si prošli.

Za všechno totiž mohl on. Jayce se rozhodl tu tíhu nést za něj. Porušil Viktorův slib. Měl to prokleté Magijádro zničit, ne s jeho pomocí proměnit Viktora v to, čím se později stal. Ale copak to šlo? Chtěl svět bez svého přítele? Chtěl svět bez Viktora, když po výbuchu přišel o tolik známých? Nemohl to unést. Nemohl o něj přijít. Svět bez Viktora... Nebyl svět, ve kterém chtěl Jayce žít. A pak, když viděl, jak v troskách vyčuhovala jeho proměněná noha lesknoucí se fialovými záblesky... Věděl, že existovala jen jedna možnost, jak ho zachránit. Jak zachránit sám sebe před bolestí.

A tím spustil řetězec šílených událostí, které je dostaly sem.

Chytil ho dlaní i za druhé rameno, přitiskl se hrudí na jeho záda a zabořil obličej do bílých vlasů vlajících v neviditelném poryvu vesmírného větříku. Stále byl oproti němu tak drobný a zdánlivě bezmocný, ač Jayce znal jeho povahu dopodrobna a věděl, že Viktor nikdy nebyl nikým, kdo by se podřizoval. Navzdory svému původu a fyzickému omezení, byl hrdý, nikoliv namyšlený, vždy měl hrdé vzpřímení těla, dokonce i poté, co jeho smrtelná nemoc pokročila. A nikdy se nenechal umlčet. Jistě, rád zůstal v pozadí, nechal Jayce být tváří jejich společného projektu, ale nikdy nepřestal usilovat o to, co bylo dobré.

Viktor se uklidnil. Překonával nával viny i dalšího záchvatu slz. Chytil se Jaycovi silné paže, která ho objímala a stiskl ji. Dodávala mu pocit klidu a pokory. Tohle znamenalo, že se od něj jeho nejbližší nechtěl hnout.

"Mrzí mě to, Vi. Celé je to moje vina. Dopadlo to takhle, protože jsem tě nedokázal nechat jít. Nemohl jsem... Nemohl jsem tě nechat jít. Svět bez tebe, co by byl? Čím by byl, kdybys ty nebyl? To jsem nemohl dopustit. Tohle je můj vlastní hřích proti lidem."

Další a další slova se vrývala Viktorovi do srdce. Poznal na jeho pevných slovech upřímnost a cosi uvolněného do pozadí. Možná slyšel obdiv? Cítil tu náklonnost? Ať to bylo cokoliv, polévalo to jeho astrální já jako hebká, modrá deka a svíralo ho to ve svém hřejivém objetí. Představoval si, vzpomínal na pocity, jež měl, když se ho Jayce dotýkal. Dělal to jen u svých nejbližších, fyzickým dotekem vyjadřoval své upřímné city. To, co ke svým bližním cítil, ale Viktor měl vždycky pocit, že u něj ta prostá objetí a doteky trvaly déle, než bylo třeba. 

Volně se opřel do Jaycova objetí, zaklonil hlavu, zatímco se Jayce opřel čelem o jeho rameno a vstřebával jejich společnou chvíli. Viktor zase cítil to samé. Rozpínalo se to a sílilo. Přelilo to vlnu viny a pochybností, které vůči sobě měl. On ho uklidnil do takové míry, že se dokázal soustředit, uspořádat své myšlenky a promyslet další krok. Věděl, že tohle bude muset ukončit, že bude muset Magijádro zničit, ale nehodlal to udělat, dokud tu Jayce byl. Musel se stáhnout.

"Měl bys jít Jayci," pronikl z jeho rtů silný přízvuk, dával tak najevo, že na svých slovech trval a chtěl se vytrhnout, avšak jeho přítel zesílil stisk a nedovolil mu opustit jeho blízkost, ač se toužil vymanit sebevíc, jelikož něco hluboko uvnitř mu našeptávalo, že si od něj tohle důvěrné gesto nezasloužil. 

"Jayci..."

Jeho jméno zašeptal potichu, slabším, provinilým tónem. Podíval se do strany, přesně tam, kde spočívala jeho hlava a semkl roztřesené rty, když viděl, s jakým pohledem v očích ho Jayce pozoroval. Tak oddaně a láskyplně. A Viktorovi se z toho chtělo znovu plakat. Jayce se ho nechystal opustit. Chtěl tu s ním zůstat, až do samého konce.

Jsi tak chytrý... a přitom tak hloupý...

"Přestaň se pořád obviňovat. Nesu na tom svůj větší podíl. Kvůli mně ses takhle změnil," promlouval sebejistě Jayce, zatímco uvolňoval sevření, aby se k němu mohl Viktor natočit celým tělem, sluncem políbených prstů stále držel jeho elegantně útlé předloktí, "a proto... to chci dokončit s tebou. Společně... to dokončíme. Každý hřích... lze odpustit."

Jayce viděl v jeho očích zlaté odlesky a ulevilo se mu, že mu pomohl ulehčit tíhu viny, kterou z něj cítil, avšak pořád to nebylo dost. Jeho oči vypadaly tak smutně. Přejel prsty po jeho předloktí vzhůru, cítil, jak se pod jeho hlazením lehce chvěje a po místě doteku zde zůstávaly slabé jiskřičky, které nemizely. Zůstávaly jako barevné tančící plamínky poskakující po pokožce. Jayce obdivně vydechl. Takhle na něj Viktorova duše reagovala pokaždé? Leskla se a třpytila po každém doteku, přičemž ve fyzické formě to dávala najevo husí kůží po celé délce paže? Jayce si byl jistý, že ano. 

Konečně se dlaní dostal k tváři, pomalu pohladil palcem tmavou pihu pod okem a v očekávání dalších slov z Viktorových úst se přiblížil. Věděl, že ho tímto naprosto vyhodil z klidu. Viděl, jak se mu za očima míhaly myšlenky, jak zůstal zmatený, překvapený a přitom podvědomě nastavoval tvář do Jaycovi velké dlaně, přičemž sám od sebe posouval vlastní ruce na jeho široká ramena, aby tak zaujal lepší pozici. A právě toho Jayce využil.

Vyšel Viktorovi vstříc a obsadil jeho rty. Dotkl se jich lehce, na krátkou chvíli a přesto mu celou podstatou prolétla zlatá záře, jeho rty začaly nečekaně jiskřit a cítil pnutí statické elektřiny, jež mu nedovolila se odtáhnout. Hleděl tak zmatenýma očima do těch jeho. Roztavené zlato zářilo jasněji, doslova ho bodalo do očí a byl přinucen přimhouřit víčka, ale ne zavřít. Chtěl si ten pohled vychutnat, musel ho zachytit, než se z uvědomění o vlastní posedlosti odtáhl. Nečekal, že to bude tak skvělé. A už vůbec ne s ním...

Odtáhl se. Skoro jakoby zadýchaně, zůstal viset kousek před ním a Viktor na něj jen s lehkým šokem ve tváři koukal. Nestahoval se však, což bylo pro Jayce jediným plusovým bodem. Pak se vzpamatoval, protože cítil, že Jaycova dlaň stále držela jeho líci a povolil grimasu, aby dal průchod vlastnímu všetečnému výrazu, jenž Jayce poznával z dřívějších dob a donutil ho k velkému úsměvu.

"Pro... promiň... já se... nechal se unést... Vážně jsem nechtěl tě nějak... Já jen... to chtěl... Chtěl to... ehm... já... to..." koktal, plácal jedno přes druhé, v oblasti lící rozkvetla červeň, kterou cítil naposledy s Mel a pokusil se rychle vymyslet, jak z toho ven, když ho Viktor překvapil tím, že to byl tentokrát on, kdo zcela impulzivně a naléhavě spojil jejich rty. 

Jayce se tomu nebránil. Spustil víčka a vychutnával si to. Vznášeli se ve vesmírném prázdnu, kde světélkovaly jak zlaté duše jiných bytostí, tak bílé hvězdy vyzařující mdlé, studené světlo. Jen oni dva rozzářily vlastní prostor tekutým zlatem a jantarem... 

Zdálo se, že jejich duše splynuly. Jayce pevně držel menšího muže u sebe, než se jemně odtáhl, zamířil se rty k prvnímu znaménku krásy pod okem, pak ke druhému u koutku rtu, načež sjel za ucho a věnoval mu drobné polibky směřující s nimi ke krku. Přál si, aby tohle mohl udělat s jeho fyzickým tělem. Ukázal by mu, že svá slova myslel vážně, že se ho nebál políbit a chtěl cítit teplou kůži pod svými rty, a slyšet jeho spokojený hlas znějící blažeností. Viktor se mu vystavoval, zakláněl hlavu a přitom se mu hrabal ve vlasech, načež protáčel své rozzářené oči v sloup a mírně pootevíral ústa. Kdyby necítil jeho astrální duši tak blízko té své, nevěřil by, že se to děje. 

Jayce se odtáhl, chytil ho bradu a stáhl jeho tvář ke své. V té jeho se rozsvítila radost, protože když viděl Viktoru tvář takovou šťastnou a zasněnou... Vztáhl prsty k zátylku, jemně ho za něj uchopil a opřel se čelem o jeho. Věděl, že tohle bylo pro lidi z Podměstí krajně intimní gesto. Ukazovali si tak vzájemnou důvěru, lásku a náklonnost. Zdravili se tak bratři, sestry, nejbližší rodina a přátelé, i milenci. 

Co bych pro něj byl... být v jiném světě? 

Uvažoval Jayce a svázal s ním pohled. Musel ještě jednou. Ještě jednou se na něj podíval. Runa vpitá v jeho zápěstí vibrovala a dávala o sobě vědět. Přestože se čas ve skutečném světě zastavil, tady ho nebylo nazbyt. Proto se smutkem, jenž se mu přelil přes oči, sklopil zrak k zápěstí, kde runa svítila.

"Pořád si to... můžeš rozmyslet. Můžeš mě to nechat udělat. Zvládnu to sám, Jayci. Musím odčinit, co jsem provedl," trval na svém Viktor, avšak nějaká drobná částečka v jeho mysli toužila potom, aby si ten úžasný a dokonalý Jayce Talis, Muž pokroku, Zlatý chlapec, vybral jeho. 

"Už jsem ti to řekl jednou, Vi," odmlčel se a opětovně mu nahlédl pevně do očí, načež nepřestával palcem přejíždět po vystouplé lícní kosti, "dokončíme to společně," dal na svá poslední slova důraz a po jejich doznění si prudce vytrhl runu ze zápěstí...

Ve všech možných časových alternativách.. pouze ty, pouze ty jsi mi to ukázal... Pouze ty jsi mi dokázal odpustit a zapomenout můj hřích.