Když Alice přistála na zápraží třípatrového domečku, pustila moji ruku. Promnul jsem si trochu spocené prsty a následoval ji dovnitř. Blondýna otevřela oranžové dřevěné dveře a vkročila do menší předsíně, která volně přecházela do chodby, na jejímž konci se nacházely schody do vyšších pater. Po stranách chodby byly dveře do dalších místností.

Všiml jsem si, že Alicin meč už nehoří a že draci nás nenásledují. Asi odletěli do hnízda za odstatními.

Pokračovali jsme chodbou hlouběji do domu. Víla zamířila do jedněch dveří po levé straně. Když je otevřela, zjistil jsem, že se jedná o kuchyni. Byla útulná, ale zároveň prostorná. Nacházela se zde kuchyňská linka ve tvaru L se vším vybavením jako je například sporák, trouba nebo mikrovlnka, velká lednice i s mrazákem a spoustu různých skříněk a šuplíků. Jednou stranou stála linka u zdi, u té druhé byly naskládané barové židličky. Na nich seděly dvě víly a o něčem debatovaly a u sporáku stála další a nejspíš cosi vařila.

První víla sedící na židli měla modré vlasy asi do pasu a v ofině malý růžový proužek. Na sobě měla uplý bílý top bez ramínek a zlatými ozdobami. Vepředu jej měla sepnutý kosočtvercovou sponou s růžovým kamínkem uprostřed. Ke šperku byly přidělány dvě zlatá křídla. Dále na sobě měla sukni stejné barvy. Vzadu měla na sukni přidělaný ještě jakýsi plášť, který měla na břiše sepnutý stejnou sponou, jako byla ta na hrudi. Stejně jako Alice měla na všech končetinách brnění. Na zádech se jí houpala dvě velká bílá ptačí křídla.

Druhá byla oblečená do syté zelené barvy a z hlavy jí vyrůstaly růžové vlasy po ramena. Její dlouhé šaty v zadu dosahovaly skoro až k zemi. Velká motýlí křídla na zádech s nimi skvěle barevně ladily. Měla hrozně pisklavý hlásek a ať se ty dvě bavily o čemkoliv, podle toho frustrovaného výrazu s modrovlasou vůbec nesouhlasila.

A potom tady byla poslední víla, kuchařka. Z mého úhlu šlo vidět jenom o málo víc než její krémově bílé křídla a medové vlasy, které jí dosahovaly kousek pod lopatky. Její oblečení bylo laděno do hnědé a béžové. Potichu si pobroukávala nějakou melodii.

„Holky!" zavolala Alice a zatleskala, čímž si získala pozornost všech tří. Když se kuchařka otočila, všiml jsem si, že má na nose malé kulaté brýle.

„Alice!" zvolala růžovovláska a šla ji obejmout. „Kde jsi byla?"
„Na průzkumu. Dostala jsem v noci informaci od jedné vesnice, že ji napadlo pár příšer, tak jsem to tam šla vyřešit."

Potom se pohled zelené víly přesunul na mě. Vypadala hodně překvapeně a já se bál, že si možná všimla toho, že jsem kluk.
„Kdo je tohle?" zeptala se zvědavě.
Alice mi položila ruku na rameno a usmála se: „Tohle je Xuvien. Pozvala jsem ji na snídani."
„Není to náhodou ta nová studentka?" zeptala se brýlatá.
„Jo-jo, to jsem," přikývl jsem bez rozmýšlení. Tohle se hodilo. Ta víla mi skvěle nahrála do karet. Alice se na mě zaraženě podívala. „Proč jsi mi to neřekla?"
„Já... nevím," pokrčil jsem rameny a ona už to dál neřešila.

„Vítej," usmála se růžovovlasá, „já jsem Aurora."
„Těší mě," oplatil jsem úsměv a podal jsem si s ní ruku.
„Já se jmenuju Sofie," řekla ta brýlatá. Rovněž jsem si s ní potřásl.

Najednou se vedle mě objevila ta modrovlasá, která až do teď seděla a jenom poslouchala.
„Lily," řekla stroze a rty vysunula do křečovitého úsměvu.
„Notak, to nemůžeš být k naší nové kámošce trochu milejší?" okřikla modrovlásku Aurora.
„Ty mě nech být, to kvůli tobě jsem naštvaná," odsekla Lily.
„Notak, nechte se, holky," položila Alice oboum ruky na ramena.
„To se musíte pohádat zrovna před tady Xuvien? Co si o nás pomyslí?" dodala Sofie.

„Nemůžeme si už dát jídlo?" zavrčela Lily a šla si sednout zpátky na barovou stoličku. Všechny ostatní víly včetně mě se k ní přidaly. Kromě Sofie, která nám šla nandat borůvkové vafle s javorovým sirupem. Rozsvítily se mi oči. Nikdy jsem nic tak dobrého neviděl. Chtěl jsem to co nejdřív ochutnat.

Najednou se do kuchyně přiřítila jakási další víla. Byla docela malá, za to měla dost velké svaly. Hned na první pohled mě upoutaly její rozcuchané rudé vlasy, které měla na vrchu hlavy svázané do dvou culíků. Její oblečení bylo celé vytvořené z kůže a vypadalo, jakoby si ho vyráběla sama. Na krku měla náhrdelník ozdobený špičatými zuby nějakého zvířete. Na zádech se jí houpala dvě celkem malá netopýří křídla s červenou blánou. Dívala se na všechny v místnosti drzýma červenýma očima.

„CÍTÍM VAFLE!" vyhrkla tak nahlas, až jsem sebou cukl.
„Ježiš uklidni se, je to jen jídlo," protočila očima Lily, která musela mít zřejmě ke všem vždycky nějaké poznámky.
„Není to jen jídlo, jsou to vafle!" odsekla červenovláska a vyplázla na Lily jazyk.

„Fiono," oslovila Sofie novou příchozí. „Kde je Jade a Leonore?"
„Nevím, asi ještě nahoře," pokrčila Fiona rameny.
„Zaběhni pro ně, prosímtě," požádala ji brýlatá.
Fioně se tento úkol navíc zřejmě moc nezamlouval. „Proč já?" čertila se.
„Notak, dostaneš extra porci vaflí i se šlehačkou," lákala ji Sofie.
„No tak joo..."

Když byla Fiona pryč, otočila se brýlatá víla ještě na Lily. „Musíš pořád všechny komentovat?"
„Jo, to teda musím," odsekla modrovláska a Sofie si jen povzdechla. Nejspíš se s Lily nemělo smysl dohadovat.

„To byla zvláštní holka," poznamenal jsem směrem k Alici.
„Ne víc, než ty," uchechtla se blodnýna a já si uvědomil, že mám na sobě vlastně pořád župan a v ruce svírám Kilienova plyšového medvídka.
„Nojo...," zamumlal jsem zamyšleně.
„To byla Fiona," řekla Alice. „Jako malá přišla o matku, vyrostla v divočině, vychovali ji draci."
„Zajímavé," zamrkal jsem překvapeně. Jak je vůbec tohle možné?

Rád bych se na to ještě zeptal, ale to už se ve dveřích objevila Fiona a za ní podivná zelenovlasá víla tmavé pleti. Většina víl tady měla šaty. Tahle byla ale zahalená do zeleného trika a dlouhých kožených kalhot a vysokých bot. Kolem krku měla šátek, který jí zakrýval spodní polovinu obličeje. Vidět byly jenom výrazné tmavě zelené oči. U pasu měla zastrčené dvě velké zelené dýky. Na zádech se jí houpala velká, pěkně tvarovaná fialová motýlí křídla.

„Dobré ráno, Jade!" pozdravila tu zajímavou vílu růžovovláska Aurora. Zahalená dívka jí odpověděla jen mírným pokývnutím hlavy. Měl jsem z ní trochu strach.

Najednou se za vílou, která byla nazvána Jade, objevila ještě další postava. Tvářila se, jakoby předstírala, že tady vůbec není. Rozhlížela se pořád okolo sebe a jakmile si mě všimla, vystrašeně sebou cukla. Nechápal jsem to.

Tahle dívka byla velmi zvláštní. Jiná než ostatní. Jako první mě na ní upoutalo to, že nosila masku. Byla celá bílá a nebyly v ní vidět ani oči. Pouze jakási zářivá fialová tečka v pravém důlku. Její pleť vypadala jako z porcelánu. Růžové vlasy měla sestřižené do mikáda a na pravé straně hlavy se nacházel maličký fialový klobouček. Na sobě měla šaty stejné barvy jako klobouk, vzadu na bedrech byla uvázaná velká mašle. Na nohou nosila punčošky a malé černé botky. Její křídla byla úplně stejná, jako má motýl modrásek.

„A kdopak je tohle?" zeptal jsem se zvědavě Alice.
„To je Leonore," vysvětlila blondýna.
„Co se jí stalo?"
„To nikdo neví," pokrčila Alice rameny, „o tom se můžeme jen dohadovat. Baví se jenom s Jade. Ale myslíme si, že její minulost nebyla úplně pěkná."
„Aha," přikývl jsem.

Leonore se pořád držela poblíž té strašidelné Jade, co vypadala jako nějaký vrah. Když si sedaly, podívala se na mě a přitom zelenovlásce něco zašeptala. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, ale docela mě to děsilo.

Po snídani, která byla mimochodem ta nejlepší, co jsem kdy jedl, se Alice nabídla, že mi ukáže můj pokoj, když jsem teda ta nová studentka a mám tu bydlet.

Vyšli jsme do druhého patra, kde byla na obou stranách řada dveří. Na nich byly jmenovky, kde byla asi napsaná majitelka pokoje. Alice vybrala jedny z dveří, na kterých nebylo žádné jméno. Shodou okolností bydlela vedle právě ona.

,,Tady je to," oznámila mi a odemkla dveře klíčem. Ani nevím, kde ho vzala. Potom je otevřela. Naskytl se mi pohled na menší místnost, ve které byla pohodlně vypadající postel, pár skříní, psací stůl, knihovna, poličky a koberec. Byly tu ještě jedny další dveře a ty vedly nejspíš do koupelny.
„Je to tu pěkné," usmál jsem se a vzal jsem si od ní klíč.
„To jsem ráda, že se líbí," odpověděla Alice. „Teď ti dáme ještě jeden den volno, než začneš s tréninkem. Provedu tě tady po Akademii a ukážu ti všechno, co potřebuješ vědět. Zatím se tu zabydli a vybal."

„...um, Alice?" ozval jsem se potichu. Zdálo se mi to trochu trapné, ale měl bych jí říct, že si nemám co vybalit.
Blondýna se na mě tázavě podívala: „Co je?"
„Jaksi tady nemám žádné věci."
„Aha," přikývla víla. „Hele víš co? Co kdybych ti prozatím půjčila nějaké svoje oblečení?"
„Tak dobře," souhlasil jsem.

Alice mě zavedla do svého pokoje, který vypadal velmi podobně, jako ten můj, a ukázala na skříň: „Vyber si, co chceš."
Chvíli jsem hledal, než jsem našel to, co mi celkem vyhovovalo. Naprosto jsem netušil, co nosí holky. Vůbec se v tom nevyznám. Co když si zvolím něco naprosto nemožného?

Nakonec jsem si vybral světle zelené šaty s takovým hnědým páskem a rozhodl jsem se přibrat i bílé nadkolenky.
Ještě jsem si půjčil hnědé kozačky ozdobené nějakými kamínky a byl jsem hotový.

„Díky za půjčení," usmál jsem se a co nejrychleji jsem vypadl pryč, abych se už převlékl z toho hrozného županu.
„Za hodinu si dáme sraz venku před domem, dobře? Provedu tě," zavolala za mnou ještě Alice. Sotva jsem ji slyšel.

Tak jo, po dlouhé době je tu další kapitola. ^^ Tahle má ještě o 500 slov víc, než ta předtím. Xd Willo furt nespolupracuje, ale doufám, že brzo začne, protože tohle má být přece naše společné dílo.

No nic, snad jste si to užili. Xdd Nevím, za jak dlouho bude další kapitola, asi taky za dost dlouho, protože nemám moc času a navíc pracuju i na novém příběhu, který tu možná taky vyjde, ale to se ještě rozmyslím. Xd