„Hej! Žiješ?.."

Uslyšel jsem nad sebou naléhavý ženský hlas a po tváři mě pleskala čísi jemná ručka. Prudce jsem otevřel oči a pokoušel se identifikovat tvář té víly.

Dostali mě? Jsem zpátky v ústavu? A nebylo náhodou to všechno jen sen??

Hlavou mi proletěla spousta otázek a já se prudce posadil.

„N-ne! Mě už nedostanete!"

Pokoušel jsem se plazit pryč, ale víla mě rázně chytila za ruku, aby mému útěku zamezila.
„Počkej, neboj se," řekla tak klidně a vyrovnaně, až jsem z toho ztuhl a zastavil se uprostřed pohybu.

Chvíli jsem na ni zaraženě civěl a pokoušel se ji znovu identifikovat, kdybych ji náhodou znal. Když jsem se uklidnil, a zjistil jsem, že naštěstí vůbec netuším, kdo to je, víla pokračovala: „Kdo jsi?"
Všiml jsem si, jak si mě prohlíží zvědavýma modrýma očima.

Takže ona taky neví, kdo jsem, došlo mi. Asi nepracuje v ústavu. Dost se mi ulevilo.

„Umm.. Xuvien," zamumlal jsem.
„To je pěkné jméno," usmála se. „Já se jmenuju Alice. Jsi zraněná?"
„Zraněná?" zeptal jsem se nechápavě.
Ona si asi myslí, že jsem víla, došlo mi. Běžné víly se totiž s vílími kluky moc nesetkají. Většina z nich možná ani neví, že něco takového je možné potkat ve volné přírodě.

A pak jsem dostal nápad. Mohl bych se vydávat za holku. Jsem génius. Takhle bude daleko menší pravděpodobnost, že mě odhalí a uvězní zase v ústavu. Vílové mají hodně podobnou postavu jako víly, takže pro ně není až takový problém předstírat, že jsou opačné pohlaví. Stačí jen dámské oblečení, někdy korzet, a už jsou k nerozeznání.

Zavrtěl jsem na Alici hlavou. „Ne, nejsem zraněná," ujistil jsem ji a pro jistotu se i usmál.
„Kde jsi se tady vzala?" zajímalo Alici.
„Já nevím," pokrčil jsem rameny, „myslím, že se mi zatočila hlava a tak jsem musel nouzově přistát."

Já vím, je to debilní výmluva, ale Alici to zřejmě stačilo.
„Jsi náměsíčná?" zeptala se.
„Cože?"
„No, vypadáš, jakobys vyletěla rovnou z postele... máš na sobě župan, a ten medvídek...," vysvětlovala Alice.
„Jo, aha," rychle jsem to odkýval, „jo, to jsem."

Byl jsem tak hrozně rád, že Alice zatím nepojala žádné podezření.

„Víš co, něco mě napadlo," řekla po chvíli ticha. „Vezmu tě k nám, tam se budeš moct trochu zotavit, souhlasíš?"
„Dobře," přikývl jsem. Stejně jsem neměl kam jinam jít.
„A teď už pojď, nebo nás tady něco sežere."

Alice mě chytla za ruku a vzlétla. Docela jsem žasl, jakou ohromnou sílu má to její drobné vílí tělíčko. Začal jsem si ji prohlížet. Měla do pasu dlouhé sytě blonďaté vlasy s ofinou. Na zádech se jí třepotaly dva páry vážčích křídel. Odráželo se od nich světlo, takže docela pěkně zářily. Na sobě měla červené šaty a její ramena, ruce od loktů dolů a nohy od kolen dolů jí pokrývalo brnění. V ruce, kterou mě nedržela, svírala velký hořící meč. Asi je bojovnice, napadlo mě.

Najednou odkudsi vyletěli dva malí draci a přidali se k nám. Začal jsem si je obdivně prohlížet. Ještě nikdy jsem žádného živého draka neviděl. A tihle byli tak nádherní... Ten první byl nejspíš ohnivý. Byl celý fialový, na hlavě měl dva zahnuté rohy a na zádech červená motýlí křídla. Ten druhý byl zase travní. Měl zelenou barvu a ocas ve tvaru listu.

Alice si všimla, že si stvoření prohlížím, a usmála se.
„Líbí se ti?"
„Moc," vzdychl jsem zasněně. Taky bych chtěl mít nějaké draky.
„Tohle je Mara," ukázala Alice na toho fialového, pak se obrátila k zelenému, „a tento se jmenuje Moss."
„Kolik máš draků?" zeptal jsem se.
„V akademii jich je spousta," zasmála se Alice. „Však uvidíš."
„V akademii?" podivil jsem se.
„Jo, Everwing academy, tam právě letíme. Ty jsi o nás ještě neslyšela?"

Jasněže jsem o Everwing academy už slyšel. Vždyť chránili naše a ještě pár dalších okolních měst na létajících ostrovech před příšerama, které by nás jinak zcela jistě už dávno vyhubili, protože se množí jak blbé. Víly, které proti nim bojují, si říkají Strážci a být Strážcem je veliká pocta. Víla musí projít těžkými zkouškami, než ji přijmou mezi sebe. Strážci si taky ochočili draky, aby jim pomáhali v bojích. Draci jsou vynikající silní partneři. Dají se dobře vycvičit a jsou velmi věrní. V akademii je velké hnízdo, kde jich chovají opravdu neskutečné množství. Jestli budu mít možnost si to tam prohlédnout, už se nemůžu dočkat, až to všechno uvidím.

„Jojo, slyšela," přikývl jsem s neskrývaným nadšením.

Po chvíli letu jsem to konečně uviděl. Seskupení tří velkých létajících ostrovů, které se vznášely v docela řídkém mlžném oparu. Z nejmenšího ostrova vytékal vodopád a mizel kamsi dolů do propasti.

Na každém ostrově byla jedna budova. Na tom největším, úplně vzadu stála obří budova s kulatou střechou z nějakého světleho kamene zdobená okny z tmavě modrého skla. Měla čtyři vysoké věže a úplně na jejím vrcholu byl umístěný velký modrý krystal, který se otáčel. To bude nejspíš samotná Akademie, napadlo mě.

Před velkým ostrovem se vznášely ještě dva menší. Na tom levém stál třípatrový domeček s červenou střechou, z komína se mu hustě kouřilo. Asi zrovna někdo vařil snídani. Okolo domku se táhlo kamenné zápraží, na které dopadalo zářivé ranní slunce.

A nakonec, na posledním, pravém ostrově, byla věž, na vrcholu ohraničená hradbami. K ní bylo přilepeno ještě pár menších věžiček, takže to vlastně trochu vypadalo jako malý hrad. Na té nejvyšší byla ještě socha velkého dračího vejce, ve které byla z druhé strany díra a mohla sloužit jako vrchní vchod do budovy. Kolem věží poletovali draci a křičeli. Někteří se koupali v jezírku, ze kterého vyvěral ten vodopád, který potom stékal dolů z ostrova.

„Páni," vydechl jsem. Pohled na celou Everwing academy byl naprosto úchvatný, impozantní. Bylo to úplně jiné, než na obrázcích nějakých starých knih, které jsem si občas půjčoval a pročítal v ústavu.
„Líbí se ti to tu?" šklebila se Alice pobaveně.
Mlčel jsem. Myslím, že můj výraz mluví za vše.

Najednou mě Alice vytrhla z přemýšlení: „Loď tu ještě není..."
„Loď? Jaká loď?" zeptal jsem se, protože jsem netušil, o co se jedná.
„No, přece ta, kterou cestují Strážci na vzdálenější mise," vysvětlila víla.
Přikývl jsem. Byl jsem na ni celkem zvědavý, ale asi si budu muset počkat, až se vrátí.

„Tak pojď, půjdeme do ubytovny a dáme si snídani, co říkáš?" navrhla Alice.
Souhlasil jsem. Měl jsem celkem dost hlad. A tak jsem se blonďatou vílou nechal táhnout k ostrovu nalevo, k domečku, a těšil jsem se na teplé jídlo, které už za chvíli dostanu do svého žaludku.

Zatím to jde dobře. Budu muset doufat, že ani ostatní víly nepoznají, že nejsem to, za co se vydávám a neudají mě ústavu.

Jaktože to má 1000 slov?? Jak je to možné? Jsem se překonal. Doufám, že Willo napíše aspoň kousek z další kapitoly, protože zatím na to dost sere a já to musím dělat sám. .-. xd