,,Tak, vezmeme to od vrchu nebo od spodu?" vypískla Jolly tázavě.
,,Raději od spodu-ať v tom mám přehled." odpověděla jsem.
,,Jak myslíš. Tak pojď, nemáme na to tolik času!" zavelela dívka a rozběhla se po schodech dolů, takovou rychlostí, že skoro letěla.
,,Počkej, běžíš strašně rychle!" zasýpala jsem.
,,Jejky. Promiň." zakřenila se Jolly a utíkala dál.

,,Prohlídneme si první zahradu. Mezi hodinami jsem můžeme chodit a pak taky po vyučování, ale jen dokud nás nesvolají. To pak máme dvě hodiny volna, ale musíme se pohybovat jen v pokojových patrech." upozornila mě. ,,Svolávají nás ve čtyři hodiny odpoledne, tudíž je večeře v šest. Na jídlo máme půl hodiny a pak musí všichni do společenské místnosti, ale to už ti madam V. vysvětlovala, ne?"

Mluvila strašně rychle, takže mi chvíli trvalo, než jsem vstřebala slova a našla odpověď na otázku.

,,Jo, říkala. Prý se každý školní den večer pořádá nějaká zábava pro studenty.Do schránky před ředitelnou můžeme přes víkend házet papírky s návrhy, co by jsme chtěli dělat."
,,Dobře. Vzadu za školou jsou staré stáje, ale tam nemůžeme chodit."
To už jsem také věděla.
,,Ano, to mi taky říkala."
,,Tak pojď. Jdeme dovnitř. " zavelela dívka a vyšla vpřed.

Plynulým krokem jsme se blížily ke škole a já cítila, jak mě Jolly pozoruje. ,,Co je? " zeptala jsem se dotčeně. ,,Nic-nic. Jen by mě zajímalo, jak si se sem dostala? "
Chvíli jsem přemýšlela, jak jí ten zmatek vysvětlit. Nakonec jsem to rychle zhrnula: ,,Nó-mohla jsem letět letadlem, ale to jsem odmítla, takže jsem letěla s nějakým mužem paraglidem. Přistála jsem pár kiláků odsud a přivezl mě nějakej napruzenej kluk v autě sem." Vypadlo ze mě na konec.
,,Aha." řekla s pokýváním hlavy. ,,A svý auto máš?"
,,Prý jo. Ale ještě jsem ho neviděla, dali mi jen klíče.“ přiznala jsem.
,,Zajímavé. Jak se jmenoval ten muž, co jsi s ním letěla? " Její otázka mě udivila.
Kdo to sakra vlastně byl?

,,Jak se jmenoval? No...no on se mi nepředstavil. Nevím ani, jak vypadá." řekla jsem zmateně a smutně.
,,Jakto, že nevíš, jak vypadá?" vyštěkla Jolly.
V těch slovech bylo slyšet pohrdání, dotčenost a nevěra. To mě nazlobilo.
,,Protože měl na hlavě helmu!" zavřeštěla jsem na obranu.
,,Aha. Promiň." pípla poraženě dívka. Úsměv, který doteď nesundala, zmizel.
,,Né, ne.Já se omlouvám. Je toho na mě za jeden den už dost. Všichni se mě pořád na něco vyptávají, všichni mě tu znají, ale já nikoho. Bude mi chvíli trvat, než si zvyknu. Promiň."
,,Né, to je v poho. Taky mi to krapek ujelo. A to, že se na tebe všichni takhle věšíme, to nám nesmíš brát za zlé. Mi děti z tamtoho světa moc neznáme. Všechny jsme se narodily tady, a nikdo nikdy neopustil ostrov. Na to potřebuješ povolení."
,,Proč povolení?" divila jsem se.
,,Kvůli tajemství ostrova. Aby ho nikdo nevyzradil. Povolení však můžou dostat jen dospělí a děti jen výjimečně-OPRAVDU výjimečné-však říďu už znáš." úšklíbla se.
,,Jo, jo to k ní sedí. Ale líbí se mi, že pro vás osmnácté narozeniny znamenají víc než první povolené doušky alkoholu, volební práva, řízení auta a další ptákoviny, ale taky, že to u vás znamená svobodu a tak. Můžete objevovat svět, seznámit se s novými lidmi a-"
,,Počky, počky. Svobodu? Né,né-to si špatně pochopila. Mi odsud nechceme odjet." přerušila mě káravě černovláska.
,,Cože?" zeptala jsem se udiveně.
,,Nic nám tu nechybí. Máme vše co potřebujeme. Nikdo bez vážného důvodu nemá potřebu odjet. Jsme tu všichni volní. Snažíme se co nejvíc soužít s přírodou. Mnohem raději se projdem lesem stromů, než lesem mrakodrapů a džunglí fast foodů. Jo, asi každý tady má v sobě toho malého trpaslíka, co říká ,,Běž objevovat svět!" , ale nikdo ho tu neposlouchá, víš?"
,,Jo, teď už to vím."

Teď už to chápu.Už vím, proč jsi maminku opustil. Protože jsi miloval někoho jiného. Miloval jsi tohle! Tohle všechno!
Už chápu, proč mi Natalli pořád vyprávěla, jaký jsi hrdina a že máš srdce dobrodruha.
A to tě zabilo. Tvá láska k tomuhle kouzelnému místu.
A já jsem stejná. Stejná jako ty. Mám srdce dobrodruha a duši dámy, jako byla maminka.
Jsem od každého trochu. Byli jste naprosto rozdílní, ale jednu věc jste měli společnou-lásku ke mně,ke svému jedinému dítěti, o kterém jste věděli, že jednou dokáže úžasné věci, a to dítě teď převezme vaše otěže a pojede vašimi stopami. Stejnou cestou jako vy. Jako ty, tati. Budu stejně statečná, jako ty a stejně hrdá jako maminka.
Očistím naše jméno od všech těch drbů, které kolují.
Jednou na mě budete hrdí...

S koncem mého duševního proslovu jsme vstoupily do Darkway. Pohltil nás studený vzduch a šumění hlasů studentů ve vstupní hale.

,,Takže, dolní patro už si viděla." začala znovu Jolly. ,,Před námi je společenská místnost, zvaná také společenka. A po stranách u zdí můžeš vidět šatny. Každý tu má svou skříňku. Pojď, ukážu ti tu tvoji." vyzvala mě dívka, čapla mě za ruku a rozběhla se k šatnám.
Mluví jako průvodkyně, pomyslela jsem si.

Vešli jsme dvojitými dveřmi do dlouhé šatny a já myslela, že snad omdlím. Vypadalo to tu úžasně! Krásně! Okouzlující! Pěkné! Úžasné! Ani jsem nevěděla co na to říct. Jediné slova, co jsem ze sebe dostala, to všechno dokonale vystihla.
,,Ty vole..."
,,Jo, jo-to už známe. Všichni takhle reagujou. " povzdychla si černovláska.
,,Jsou tak překrásné. Jako z pohádky!"
,,Jo. To taky neslyším poprví. Ale teď konec rozplývání se a jdeme najít tu tvoji. Máme posledních 5 minut." Zavelela Jolly a rázně vykročila vpřed.

,,Hele, proč je to tu všechno tak, no...starodávný?" zeptala jsem se opatrně.
,,Eh..nó..to je pro efekt, víš? Jako že když v akčních filmech maj výbuchy, tak mi tu máme tyhle věcičky." vysvětlila mi a rozhodila při tom rukama.

Šli jsme dál chodbou a já si všimla, že na každé skříňce je nějaký obrázek.Často se opakovali.
,,Na co jsou ty obrázky?" zeptala jsem se tedy. Jolly zakvílela a plácla se dlaní do čela.
,,Promiň, já na to zapomněla. Takže-každý student má nějaký z nich. Celkem je jich pět aktuálních. Znázorňují kouzlo,chytrost,zábavu a zlost." odříkala dívka a při každém z nich ukázala na obrázek na skříňce.Kouzlo mělo znak hůlky,chytrost kádinky,zábava narozeninové čepice a zlost měla blesk.
,,Ten pátý je imunita.Má znak pentagramu a mají ho jen ti nejmocnější členové."
,,Členové čeho?" podivila jsem se.
,,Řádu přeci." vysvětlila Jolly. ,,Tak. Tady ji máš. Je celá jen tvoje." řekla dívka, zatím co jsem do ní vrazila po tom, jak prudce zastavila.
Nebude těžké ji najít, protože na každé skříňce je jméno studenta, kterému patří.
Všimla jsem si ale, že na mé skříňce něco chybí.
,,Kde mám obrázek já?" zeptala jsem se tedy dotčeně.
,,Neboj, taky ho budeš mít. Jen se musí zjistit co umíš."
,,Jak jako co umím?"
,,To se časem taky dozvíš." ujišťovala mě černovláska, ale moc se jí to nepodařilo. Byla jsem tak rozrušená, že jsem skoro začala ječet.

************************************

Sotva jsme vylezli z šatny ven, ozval se dunivý hlas zvonu.
,,Co to je?"
,,To nás svolávají." vyhrkla Jolly, drapla mě za zápěstí a táhla ke schodům. ,,Pokračování příště!" slyšela jsem ještě do hluku šumících hlasů snad všech studentů, jak se každý hrnul do svého pokoje.

,,Tak tady máš pokoj." zakřičela dívka, ale i tak jsem ji skoro neslyšela. Na dveřích bylo velkým písmem napsáno Elen Whitnerová hned pod tím Stefany Wilkinsonová. Hezké jméno, pomyslela jsem si.

,,Zbytek informací ti řekne Stef, tvá spolubydlící." Řekla Jolly s úsměvem. ,,Tak se měj. Uvidíme se večer." dodala a utíkala pryč, aniž bych jí stihla odpovědět.
,,Ahoj." sykla jsem i tak do hluku ostatních hlasů.

Pomalu jsem zmáčkla kliku dveří a nakoukla dovnitř. Na posteli tam seděla dívka, přes obličej měla hozené dlouhé kudrnaté vlasy a četla si.

Dveře zavrzaly v pantu a prozradily mě. Dívka trhla hlavou mím směrem a nasadila zářiví úsměv.
,,Čauky, ty musíš být Elen, Já jsem Stefany, Stefany Wilkinsonová." ozvala se milým tónem a podala mi ruku. ,,Těší mě. Jsem Elen Whitnerová, jak už víš." povzdychla jsem si.
,,Musí to být velká depka, co? To že tě všichni znají, ale ty nikoho." zeptala se soucitně Stefany.
,,Jo je to trochu divný. Ale doufám, že se to brzo změní." odpověděla jsem hlasem plným optimismu.
,,Em...Jolly říkala, že mi máš ještě něco dovysvětlit." informovala jsem ji opatrně.
,,Jo, jasně vím o tom. Domlouvaly jsme se spolu." řekla pyšně, jako by byla Jolly bůhví kdo.

,,Takže, každý večer se koná nějaká akce pro studenty. Bývají vždy ve spolčence-pokud teda nepadne nějaký program na ven. Programy nebo témata večera můžeme házet do kasičky, ale to už víš.Kantoři pak jedno vylosují. S večeří se končí o půl osmé, a program začíná v osm. Většinou trvá tak dvě hodinky, ale někdy - takže skoro vždycky - se to protáhne. Obzvlášť v pátek. To někdy končíme až v sobotu." konstatovala se smíchem má spolubydlící. ,,Páteční večery jsou totiž velkolepé - teda většinou. Od pondělí do čtvrtka jsou večery dobrovolné, ale v pátek tě omlouvá jedině HODNĚ vážná nemoc či smrt." dodala s rozmáchnutím rukou a znovu se zasmála.

,,Takže dnes večer budou ve spolčence všichni studenti?" otázala jsem se po tom, co jsem si uvědomila, že je pátek.
,,Ano to budou." odvětila klidně Stefany.
,,A co se bude dít?"
,,To se nikdy neví. Dozvídáme se to až na akci, kde se losuje."
,,Aha." pípla jsem zmateně.
Měla by sis pořídit uklízečku na úklid hlavy, holka! -Napomenula jsem se v duchu. Ale vážně - máš tam bordel!

************************************

Zbytek večera jsme se bavili o těch večerních akcích. Stef mi vyprávěla ty nejlepší i nejhorší večery, co tu zažila. Pořádně jsme se u toho nasmály.

Tady se ti bude líbit. - Ozval se znovu můj vnitřní hlas.
To si piš, že bude! - Odpověděla jsem mu.

Jedna trochu delší část - ať se líbí...=3

ElenWh