Jaison vykoukl zpoza rohu.

„Jsou tam." šeptl mým směrem. „Vypadá to, že se odsud ani nehli. Viktorie to měla promyšlené od samého začátku."

„Takže co budeme dělat?" zeptala jsem se. „Ti lidé mě chtěli ještě před hodinou zabít."

„To ty jim chceš pomoct, ne já." odsekl Jaison. Protočila jsem očima a dřív, než bych si to stihla rozmyslet, jsem proběhla kolem Jaisona přímo před běsnící dav.

„Elen!" špitl Jaison. „Do prdele. "

Čekala jsem, že jen co mě dav spatří, vrhne se na mě. Ale oni se jen postupně otáčeli mým směrem a udiveně na mě koukali.
Mezitím doběhl Jaison. Byl stejně zaskočený jako já.

„To nic neudělají?" zeptal se šeptem.

„To uvidíme." řekla jsem a vystoupila vpřed. „Madam Viktorie vás podvedla!" zavolala jsem do davu. Lidé si mezi sebou začali šeptat. Rozhodla jsem se pokračovat. „Řekla vám, že to já jsem ta zlá. Že Motýlí dívka může být vaše zkáza. Ale to se mýlila. Já vám chci pomoct."

„A jak ti můžeme věřit?" zavolal někdo.
Než jsem stihla odpovědět, vrhnul se přede mě Jaison.

„Madam Viktorie," udělal pomlku a rozhlédl se po davu, který s napětím čekal na jeho slova. „Je mrtvá."
Vyděšeně jsem klopýtla. Cože?
Davem stejně jako mnou projela vlna zděšení.
„Máte hlavu plnou těch jejích keců o konci ostrova a všichni jste ji bezhlavě poslouchali, aniž by někoho napadlo, co má v plánu."

„Ale legenda nelže!" zavolala nějaká žena z předních řad.

„Máte pravdu." přikývl Jaison. „Motýlí dívka má být sice zkázou ostrova, ale zamyslete se. Udělala někdy Eleanor něco? Provedla cokoliv, co nějak ovlivnilo existenci ostrova?" vyzval dav k zamyšlení. „Neudělala. Madam Viktorie ji pouze využila jako nástroj k rozbouření davů. Všechno to dělala Viktorie. Jen se nad tím zamyslete!"
Všimla jsem si, jak někteří začali souhlasně pokyvovat hlavami. Usmála jsem se. Postavila jsem se vedle Jaisona a hrdě se na něj usmála.

„Někteří její stoupenci jsou stále mezi námi." zavolala jsem do davu. „Prosím, jestli s námi souhlasíte, pomožte nám odstranit její lživé názory a nechť zase zavládne mír! Připojte se k nám a pomozte mi zachránit náš ostrov!"
Dav však stále jen nehybně stál. Znejistěla jsem, zda má slova byla dostatečně přesvědčivá.

„Měla jsem to nechat na tobě." zanadávala jsem směrem k Jaisonovi. „Tebe poslouchali."

„Poslechnou tě. Vydrž." kývl netrpělivě. „Někdo musí být první a poté ho všichni budou následovat. Uvidíš."
S tichým povzdechem jsem se rozhlédla po davu. Všichni pořád jen tupě zírali naším směrem, ale nikdo nešel.
Až najednou jsem si všimla rozestupujícího se davu úplně vzadu. Oči se mi rozzářily nadšením. Chtěla jsem skákat a pištět, ale věděla jsem, že si musím ponechat vážnou tvář.
Sledovala jsem postupující mezeru. Konečně se ti lidé dostali až na začátek. Z davu se postupně vynořovali všichni naši přátelé v čele s Jolly. Postavili se do řady vedle nás a Jolly mě chytla za ruku. Chytla jsem se Jaisona a postupně jsme udělali jeden velký zástup držící se za ruce. Hrdě jsem se podívala do davu a usmála se.
Jaison měl pravdu. Za chvíli se začali ke vchodu Darkway hrnout další a další lidé. Po pár minutách jsem je již nestihla počítat.
Když si mě Jaison přitáhl do pevného objetí, nevydržela jsem to a začala plakat. I když ještě zdaleka nebyl konec, i tohle pro mě bylo malé vítězství. Ti lidé stojící mi po boku mi tak potvrdili, že ve mě věří. Že věří v Motýlí dívku, která naplní proroctví a společně s nimi zachrání ostrov.

„Elen." oslovila mě Jolly. „Mají Lovce. Drží ho v Criopě spolu s ostatními."

„S ostatními?" divil se Jaison.

Jolly se na něj lítostivě podívala. „Je tam víc jak tucet lidí. Mají i tvou matku."
Jaison zaklel.

„A co Michael?" vyzvídala jsem od Jolly.

„Celému tomu velí spolu s matkou."

„No jistě. " šeptla jsem. Nic jiného jsme nemohli čekat.

Jaison si odkašlal. „Jolly, já -"

„To je dobrý." zarazila ho. „Za to, co provedla, bych ji sama zabila." odsekla tvrdě. Přesto v jejích očích byly vidět slzy. „Nikdy nebyla moje matka."
Jaison zklamaně sklopil oči. Nejdřív jsem myslela, že to říkal jen na pobouření davu, ale teď mi to připadalo víc než pravda.
Chtěla jsem odbočit od nepříjemného tématu, proto jsem se tedy podívala na prostranství, kde ještě před chvílí stála víc jak stovka obyvatel Everlandu. Teď jich tam byla jen hrstka z původního počtu.

„Nikdo další?" zavolala jsem. Zbylí lidé se tázavě koukali jeden na druhého. Z jejich pohledů jsem poznala, že by se k nám rádi připojili, ale byli loajální svému pánu, tedy stále tomu stejnému muži, který tenkrát vběhl do Darkway. Zřejmě to byl vůdce celého povstání.

„My s tvými praktikami a názory nesouhlasíme." zavolal na odpověď.

„A já vás chápu." přitakala jsem mu. „Viktorie vám ten jed do hlavy pumpovala tak dlouho, že jste mu začali vážně věřit."

„A jak můžeme vědět, že nám ten jed do hlavy nepumpuješ ty?" odsekl agresivně. Začínala jsem mít strach, že něco špatně řeknu a on nás napadne. Jaison naštěstí sdílel mé obavy a pocítila jsem slabý poryv magie, jak se kolem nás i všech našich následovníků tvořil ochranný štít.

„Nemůžete." rozhodila jsem pažemi. „Ale můžete to risknout a být u toho, až vyhrajeme. Být na správné straně. Máte poslední šanci přidat se."
Když nikdo nic nereagoval, pokračovala jsem. „Nechci být jako Viktorie. Tyranie a zabíjení jsou nástroje pomsty, ne míru." rozhlédla jsem se po zbylých lidech. „Ale ty, jenž ohrožují ostrov nemohu nechat bez trestu."
Najednou jedna dívka začala plakat. Vyskočila ze země, přiběhla ke mně a padla mi do náruče.

„Prosím, můžu jít s vámi? Můžu jít s vámi?!" vzlykala mi do ramene. Nevěděla jsem co říct.

„Jasmine!" zavolal na ni vůdce vzbouřenců. „Pojď okamžitě zpátky!"

„Ne!" vyjekla najednou dívka a otočila se k němu čelem. „Doteď jsem tam stála jen jako tvoje dcera, ne jakou tvůj stoupenec. Ale do basy se kvůli tobě zavřít nenechám! Nejsem tvůj otrok!"
S napětím jsem sledovala hádku mezi dcerou a otcem. Muž v čele skupiny začínal rudnout vzteky.

„Copak ty s ní souhlasíš?" ukázal na mě.

Dívka z hluboka dýchala a s odpovědí si dávala hodně na čas. Všichni mlčky s očekáváním vyčkávali, jak spor dopadne, včetně mě.
„Ano." řekla nakonec odhodlaně.
Její otec najednou s bojovým křikem vystartoval a vrhl se na ni. S Jaisonem jsme ve stejnou chvíli strhli dívku za sebe a vyslali proti muži omračovací kouzlo. Hned jak ho obě magické vlny zasáhly, padl na zem.
Dívka něco vyděšeně šeptala. Jaison ji odvedl bokem a utěšoval ji.
Rozhlédla jsem se po prostranství. Nikdo z mužových stoupenců se k němu nerozběhl, aby mu pomohl.

„Ještě někdo?" zavolala jsem. „Je tu ještě někdo, kdo se chce přidat?"
Lidé se na sebe tázavě podívali. K mému překvapení se najednou všichni rozešli a přidali se ke všem těm lidem, kteří se ještě před chvílí proti mě bouřili a teď se rozhodli mi důvěřovat.
Byla jsem hrdá. Hrdá na jejich odvahu vzepřít se jejich vůdci, který teď bezvládně ležel na zemi před námi.

Došel ke mně Jaison, kterého v utěšování vystřídala Jolly.

„Kam teď?" zeptal se.

Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Kamkoliv. Kamkoliv, kde jsou lidé, které můžeme přesvědčit."

„Chceš projít celý ostrov?" zeptal se udiveně.

„Když to bude nutné." rozhodla jsem. Otočila jsem se zpět k davu, který již netrpělivě přešlapoval. „Mý drazí ...!" zavolala jsem. „Dodržte prosím svůj slib a následujte mě dál na mé cestě." vznesla jsem se do vzduchu a co nejvíc ukázala svá motýli křídla. „Do hlavního města!"
Všichni bojovně zakřičeli a vydali se směrem ke středu ostrova.

***

„Dělejte co největší hluk!" rozkázala jsem těsně před hlavním městem. „Ať si nás lidé všimnou! Ať mají důvod vylézt z domů!"
Všichni mě okamžitě vzali za slovo. Bušili o sebe víky od popelnic, klepali na okna a dveře, někteří dokonce lezli do domů. Někteří v zápalu boje rozbili výlohy a okna.
Lidé začali vycházet na ulici s rozbouřenými výrazy.
Začátek průvodu včetně mě už se dostal na konec ulice. Zastavila jsem se a otočila k divokému představení v ulici.

„Občané," zavolala jsem. Kouzlo rozneslo můj hlas do všech zákoutí ulice. „Jsme tady, abychom ukončili svár na tomto ostrově. Mé jméno je Eleanor Whitnerová a jsem Motýlí dívka. Bylo mi předurčeno zachránit tento ostrov před sebedestrukcí a já vás žádám. Pojďte s námi a pomozte naplnit proroctví!"
Někteří lidé se hned nahrnuli mezi nás. Když přestali chodit, pokračovala jsem v proslovu.
„Chceme z Everlandu odstranit hrůzné praktiky madam Victorie. Chceme pomoct občanům získat zpět jejich ostrov. Nikoho však nenutíme, aby šel s námi. Kdo chce, nechť se přidá. Kdo ne, bude považován za nepřítele a vlastizrádce."
Někteří se ještě přidali, avšak skupina asi třiceti lidí zůstala odhodlaně stát na druhé straně.

„Je to všechno?" zeptala jsem se. „Už se nikdo nechce přidat?" ani to s nimi nehlo. „Dobře. Svažte je." poručila jsem. Dřív než se stihli vzbouřit je muži na mojí straně svázali a zklidnili. „Jak jsem již říkala, nechci vládnout jako Victorie. Proto vás, zrádce, tedy nečeká smrt, ale potrestáni budete." stále jsem jim neřekla, jaký trest je však čeká.
„Nyní," upoutala jsem pozornost opět na sebe. „Se vydáme dobít sídlo Temného řádu. Dolehly k nám zvěsti, že na Criopě jsou vězněni někteří naši blízcí a stoupenci. Pojďme je tedy osvobodit!"
Opětovná masová reakce mě jen utvrdila v tom, že ve mě věří. Že ví, že jim chci pomoci a hodlám zachránit tento ostrov.

Jaison se objevil po mém boku, celý zadýchaný.
„Prohledal jsem severní lesy a Saniu. Nikde nikdo. A ta skupina, co jsi poslala do jižních osad, vede ke Criopě asi dvě stě lidí. Všichni souhlasili, překvapivě."

„To je skvělý." usmála jsem se. Podívala jsem se burcující se dav, který již pochodoval směrem ke Criopě. „Jaisone-"

„To je dobrý Elen." přerušil mě. „Chci vidět svého otce padnout na kolena."

„Dobře." přikývla jsem. „Tak nás tedy veď."
Jaison na mě chvíli zmateně koukal, pak mě však chytl za ruku a společně jsme letěli v čele davu dobít poslední hnízdo zrádců na Everlandu.

***

Stanuli jsme před velkými vstupními dveřmi Criopy. Na našich následovnících, ostatně i na nás, již byla znát únava. Přesto když jsem pokynula, všichni začali dupat, jak jsme se domluvili. Dusot více jak pět seti párů nohou nemohl nikdo přeslechnout.
Podle mého očekávání netrvalo dlouho a vyšel ven právě ten, koho jsem chtěla spatřit.
Král Michael, po boku se svými kumpány, stanul ve dveřích a rozhlédl se po davu.

„Co si žádáte?" zvolal.
Lidé začali okamžitě něco pořvávat. Věděla jsem, že je čas. Vyletěla jsem z davu a vydala se naproti svému největšímu nepříteli.
„Whitnerová." pronesl s pohrdáním. „To se dalo čekat."

„Vaše Veličenstvo." uklonila jsem se. „Já a tihle lidé jsme přišli poprosit, jestli byste se dobrovolně vzdali, prosím?"

Michael se začal smát. „Vzdát se? A proč bychom to měli dělat?"

„Protože jinak," začala jsem. „Zhoříte v plamenech pekelných!" máchla jsem rukou a všechen dav se vrhnul do Criopy.
„Zajměte je! Všechny! Jsou to zrádci!" volala jsem po sídle. Banda půl tuctu můžu se již snažila svázat krále, ale byl silnější než oni. Pomalu chodili další muži na pomoc a já věděla, že se na ně mohu spolehnout.

„Elen!" zavolal na mě Jaison. Doletěla jsem k němu. Podal mi kus pergamenu. „To je seznam vězňů. Je tam víc jak dvacet lidí."

„Super." sykla jsem. Pročítala jsem seznam a minula očima jména Jaisonovi matky a druhé královské rodiny, včetně Stefany.

Jaison najednou ukázal na jedno jméno. Markus Whitner. Trhla jsem sebou.
„Věděla jsi o tom?" zeptal se.

Trhla jsem k němu očima. „No ano, ale-"

„Proč jsi mi to neřekla?"

„Protože," nevěděla jsem co říct. „Bylo to složitý, víš?"

„Jak dlouho už to víš?" odvrátil pohled.

Povzdechla jsem si. „Od té doby, co mě tu na Criopě věznili."
Jaison odhodil pergamen na stůl a vydal se pryč.

„Jaisone, počkej!" letěla jsem za ním. „Od té doby jsme ho neviděla! Nebavila jsem se s ním!"

„Ale o to mi nejde, Elen!" prudce se otočil. Povzdechl si. „Jde mi o to, že jsi mi to neřekla. Byl to nějaký zlomový okamžik v tvém životě a já se o něm dozvídám až teď. Chci s tebou ty problémy sdílet, chapeš?" chytl mě za tváře. „Nechci, abys to v sobě dusila. Můžu ti pomoct, ale ne když mi to zatajíš."

Chtěla jsem něco namítnout, ale nakonec jsem jen mlčky přikývla.

„Fajn. Tak je pojďme osvobodit."

Vešli jsme s Jaisonem do katakomb, části Criopy, ve které jsem ještě nikdy nebyla. Bylo tu chladno a vlhko. Z dálky už jsem slyšela tiché hlasy. Přidala jsem do kroku. Zanedlouho se objevili první mříže, za kterými se krčili vládci Světlého řádu spolu se Stefany.

„Stef!" zavolala jsem a doběhla k mřížím.

„Elen." přišla ke mně. „Co tady děláš?"
„Neviděla jsi tu mého tátu?" ignorovala jsem ji. Srdce mi silně bušilo, neslyšela jsem nic jiného než jeho buchot.

„Cože? O čem to mluvíš?" divila se.
Všimla jsem si, že cely za zatáčkou pokračují. Bez přemýšlení a odpovědi jsem se tam rozeběhla.

V každé malé cele někdo byl, většinou po třech, někdy pěti lidech. Nevěděla jsem, koho mám hledat. Muže v kápí nebo prošedivělého muže s modrýma očima?
Volala jsem na každého člověka v kápí, kolem kterého jsem proběhla, ale on pořád nikde nebyl.

„Lovče!" volala jsem. „Lovče!" konec věznice se nenávratně blížil. „Tati!"
Zoufale jsem se zastavila na konci. Bylo mi do pláče. Vždyť byl přece na seznamu! Kde je? „Tati!" zavolala jsem v posledním návalu naděje.

„Hej." ozvalo se za mnou.
Rychle jsem se otočila s plamínkem naděje v hrudi. Ten však velice rychle zhasnul, když jsem spatřila cizího muže, jak se lepí na mříže a na něco ukazuje.

„Ten svícen." ukázal nahoru. „Otočte ho."
Bez otálení jsem ho poslechla a natáhla se po chladném kovu. Nejdřív se ani nehnul, nakonec se skřípěním povolil a otočil se směrem k zemi. Zavál náhlý studený průvan a vznesl se oblak prachu. Začala jsem kašlat, když se mi dostal do plic. Ozvala se hlasitá rána, když se zeď začala pomalu odsouvat. Spatřila jsem za ní mříže.
Hned jak to bylo možné, vecpala jsem se k nim a nakoukla dovnitř. Ve stejnou chvíli se někdo vynořil ze stínu.

„Eleanor." vydechl muž s úlevou.

„Tati." protáhla jsem ruce mřížemi a pokusila se ho obejmout. „Omlouvám se. Já se strašně omlouvám. Byla jsem hloupá."

„To je dobrý, zlatíčko. To je dobrý."

„Eleanor!" ozvalo se odněkud. Rychle jsem se vymanila z otcova objetí a zahleděla se do šera chodby. Z poza rohu vyběhl Jaison. „Elen. Nemohl jsem tě najít. Už jsi -" zarazil se, když spatřil mého tátu. Chvíli na sebe jen překvapeně zírali, pak se Jaison přihlouple usmál a řekl: „Dobrej."

„Vaše Výsosti," řekl otec s úctou v hlase.

„Nechcete odtud ven?" zeptal se Jaison. Lovec pochopil a ucouvl. Jaison natáhl ruku před sebe a upřel pohled na zrezlý zámek. Netrvalo dlouho a ten se celý rozsypal v prach.
Otec staré mříže se zaskřípěním otevřel vyšel ven ze svého vězení.
Stiskl Jaisonovi pravačku.

„Děkuju vám."

„Rád jsem pomohl." usmál se Jai a podíval se na mě. „Všichni už jsou volní a přidali se na naši stranu."

„Vaši stranu?" nechápal otec. Sklopila jsem hlavu.

„Tak se pochlub," drknul do mě Jaison. Pak však pokračoval. „Všichni ji následují. Následují Motýlí dívku."

„To je přece skvělé, Elen." ujišťoval mě táta.

„Ještě jsme nic nedokázali." vetovala jsem jeho slova. „Teprve až zvítězíme budu se radovat."

„I malé vítězství je důvod k radosti." nedal se Lovec.

Nevěděla jsem co říct, tak jsem se otočila a vyrazila ven z věznice nahoru do sálu, kde na nás už zajisté všichni čekali.

Hned jak jsem vyběhla do vstupní haly, ovál mě příval studeného vzduchu. Dveře Criopy totiž byly otevřené a zel pod nimi nějaký kráter. Vypadalo to jako čistá energie, směs šedého kouře a modrých záblesků. Ve dveřích pak stáli muži držíc všechny Michaelovi stoupence. On sám se vznášel přímo nad kráterem, kde ho pomocí kouzla udržovali dva muži.

„Slečno Eleanor," zavolal na mě jeden z nich. „Stačí jen jedno slovo a můžeme se ho nadobro zbavit!"

Vyjeveně jsem na to všechno koukala. Otec s Jaisonem ke mě došli a shlédli celé to divadlo.

„To je Portál zapomnění." řekl tiše otec. „Je těžké ho vyčarovat, musel to provést někdo velmi mocný."

„Děkuji vám za lichotku, Marku." ozvalo se za námi.

„Matko," objal rychle Jaison královnu Megan. „Bál jsem se o tebe, nemohl jsem tě najít."

„Já vím, promiň." políbila ho na čelo. „Ráda tě zase vidím."

„Slečno Eleanor," ozvalo se zase od kráteru. „Čekáme na váš rozkaz!"
Prohlédla jsem si všechny ty vzbouřence. Muži i ženy s odhodlanými výrazy bránit svého pána do poslední chvíle.

„Ne." řekla jsem rázně. Všichni se na mě zmateně podívali. Dokonce i král Michael. „Chtěli jsme přeci zabránit tyranii. Nebudeme je zabíjet."
Nebo cokoliv, co ta divná věc dělá.

„Ale jsou to zrádci, Elen." řekl otec. „Zaslouží si smrt. Nikdo se nebude zlobit, když to povolíš."

„Ne." zopakovala jsem přísněji. „Smrt je příliš snadná."

„Ale definitivní." řekl otec. Zamračila jsem se na něj.

Zhluboka jsem se nadechla a předstoupila jsem přímo nad kráter, kde na mě všichni viděli.
„Jejich smrt by z nás udělala stejné tyrany, jako jsou oni." zavolala jsem přes celý sál. Někteří lidé stáli i na schodišti vedoucí na balkónek v prvním patře a zbytek stál venku. Pokračovala jsem v proslovu. „Pro lidi jako my, pro nadpřirozené, existuje však i horší trest." lidé si šeptali a pokřikovali, že je mám prostě svrhnout do víru zapomnění a neprodlužovat to. Nepodlehla jsem jejím narážkám a pronesla koneční rozsudek nad vzbouřenci. „Viktorie i král Michael stavěli svou vládu na nadpřirozených schopnostech. Můj trest tedy není jejich smrt ani uvěznění," udělala jsem pauzu. „Největší trest pro ně bude, když jim jejich moc vezmeme." Lidé začali chápat, kam tím mířím. „Navrhuji, abychom je vyhostili z ostrova. Ztratí tak svou moc a budou nuceni žít jako obyčejní smrtelníci v lidském světě i těch posledních pár bídných let, které je čekají!" Lidé radostně zvolali a začali stahovat nepřátele od kráteru. Královna Megan vyletěla nad kráter a začala pomocí kouzla pomalu stahovat jeho moc, dokud úplně nezmizel.

„Eleanor," zavolal na mě Jaison. Otočila jsem se a našla jeho oči v davu. „Víš vůbec, jak se lidé vyhošťují? Jak se dostanou z ostrova?"

„Ne." zavrtěla jsem v klidu hlavou. „Ale počítám s tím, že to víš ty a povedeš nás."

Jaison se zasmál. „Ty jsi teda dobrá..."

„Jen počítám s naprostou úžasností mého přítele." mrkla jsem na něj a zavěsila se mu za paži. Spokojeně se usmál.

„Odveďme tedy vězně k Nairiině bráně!" zvolal Jai. Čekala jsem sborový bojový křik, ale lidé na něj jen udiveně koukali. Jaison zklamaně svěsil ramena.

„Následujte nás." zvolala jsem tedy já a jejich reakce byla úplně opačná. Hrdě jsem se usmála. Vykročili jsme na jih, směrem k nejzazšímu konci ostrova.

„Neboj," poplácala jsem Jaisona po hrudi. „Na tom zpracujeme." úšklíbla jsem se.

Jaison se na mě sklesle podíval. „Prostě to přiznej," úšklíbl se. „Už na vždy budu stát v tvém stínu, má Motýlí dívko."

Ještě vás budu chvíli napínat ;) Už nás čeká jen jedna kapitola a epilog!

Řekněte mi něco, PROSÍM!! Chci vědět váš názor :)

(Věnování patří mé drahé @Stela24, která je určitě nadšená, že jsem konečně zabila madam Obludnou harpii :D)

ElenWh❤