Všichni se začali pomalu shromažďovat na prostranství za školou, kde se měla celá ta sláva konat. Nikdo nijak nespěchal.
Jaison byl zřejmě tak nervózní, že mi ruku držel tak křečovitě, že jsem přestávala cítit konečky prstů.

,,Jaisone." špitla jsem.

,,Hm?" zahučel nepřítomně.

,,To bolí. " pozvedla jsem naše spojené ruce.

,,Aha, promiň." pustil ji. Chvíli jsem počkala a pak ho stejně za tu ruku chytla a pohladila ho po rameni.

,,Bude to v pohodě."
Podíval se na mě a usmál se.

Došli jsme až k obrovskému kamennému pódiu. Nechápala jsem, jak ho sem dostali. Všichni se začali shromažďovat kolem, ale pak se přiřítila madam Victorie a začala nás rozdělovat do skupin.

,,Pane Crioly, vy běžte támhle dozadu k vaší rodině. Abi a Clark půjdou dopředu k obyčejným občanům a Jolly se mnou."
Všichni ji poslušně poslechli a šli pryč.

,,Paní ředitelko," zavolala jsem za ní. ,,Kam mám jít já?"

Pomalu se otočila a tichým hlasem řekla: ,,Vy počkejte tady, Elen. Jdete až na konci. Jako poslední."

,,Aha." řekla jsem zaraženě. Přišla blíž ke mně a stiskla mi rameno.

,,Držte se. Bude to pro vás docela nálož."

,,Jak to myslíte?" zeptala jsem se, ale už mě neslyšela. Upřela jsem teda svůj pohled na pódium, ke se již začalo něco dít. Začalo to stejně jako tehdy, kdy uvolnili magii ostrova. Když jsem se poprvé dozvěděla, co lidé tady vlastně jsou. Objevilo se asi tucet postav v černých hábitech a beze slov jen máchali rukama nad hlavou. Nevěděla jsem, co dělají, ale začala jsem v břiše cítit divný pocit. Bylo to jako chlad a rozlézal se mi po celém těle. Pak začali vyvolávat i nějaká nesmyslná slova a ucítila jsem brnění v končetinách. Nechápavě jsem zírala před sebe. Nějaký muž v bílé kápi patřící zřejmě k těm zvláštním čarodějům začal na kamenné pódium volat první skupiny. Byly to jen dívky. Všimla jsem si tam Abi. Vyděšeně koukala kolem sebe. Muž v bílém mundůru zmizel a ti v černých tleskli dlaněmi nad hlavami a všechny dívky bolestně vyjekly, některé se sklátily k zemi a držely se za hlavu. Vyděšeně jsem na tu spoušť koukala. Proboha... Jestli ony už nadpřirozené kdysi byly a tolik je to bolí, co to sakra udělá se mnou?! Ozvalo se další sborové tlesknutí nad hlavami a opětovný bolestný výkřik. Některým dívkám se podařilo postavit se na vlastní nohy, jiné už pomalu ležely v bezvědomí na chladném kameni. Byl to děsivý pohled. Ozvalo se třetí tlesknutí a všechny dívky vyletěly do vzduchu. Z nebe vyšlehl žlutý paprsek a rozdělil se na jedenáct dalších, každý pro jednu dívku. Vjel jim přímo do hrudi, všechny žíly v těle jim žlutě zazářily. Pak všechny v jeden okamžik spadly na zem. Slyšela jsem jen bolestný nářek a skučení. Nechápala jsem, proč to musí být tak kruté. Proč nám ubližují. Proč to prostě nejde jen tak, bez bolesti?
Na pódium vyběhla parta studentů, některé jsem znala ze společných hodin, a pomohli dívkám odejít dolů, aby mohli vstříc utrpení jít další.
Vyděšeně jsem zírala na další várku dívek, podle všeho poslední, jak koukaly ještě víc zoufale, než ty předtím, jelikož už teď věděly, co je čeká.

Po dívkách šly ještě další dvě skupiny chlapců.
Proces se pořád opakoval i u ostatních skupin. Bedlivě jsem sledovala Jaisona a jeho rodinu. Nepřekvapilo mě, jak natěšeně se král Michael tvářil.
Byl to stále stejný stereotyp, jediný rozdíl byl, že tady se nikdo nekácel k zemi ani neupadal do bezvědomí. Všichni Criolyové poslušně stáli s rukama u těla. Jediný náznak bolesti bylo zatínání pěstí.
Když všechno skončilo, všichni jen svěsili ramena a trochu omámeně - ale po svých a bez pomoci - odkráčeli dolů. Chtěla jsem běžet za nimi, ale objevil se přede mnou jeden z učitelů.

,,Zůstaňte tady."

,,Ale já se chci jen zeptat, jak se cítí." bránila jsem se.

,,Nikdo se nesmí bavit s odbavenými. To je pravidlo."

,,Pff," odfrkla jsem si. ,,Ty vaše pravidla jsou pěkně pitomý."
Naštvaně jsem si sedla do studené trávy a založila si ruce na hrudi. Učitel na mě ještě chvíli zíral, ale na konec odešel.

Po pódiu se prošlo ještě pár skupin. Nakonec jsem tam zůstala sama. Nehodlala jsem tam jen tak dobrovolně jít. Naneštěstí, muž v bílé kápi sešel dolů a vydal se mým směrem.

,,Slečna Eleanor?" zeptal se překvapivě jemným hlasem.

Vypadlo ze mě jedno nedůvěřivé tiché ,,Jo." a instinktivně jsem začala couvat.

,,Jste na řadě." řekl klidně, jako by o nic nešlo.

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nikam nejdu."

,,Nemáte na vybranou." odvětil pohotově. ,,Pojďte za mnou."
Rozešel se zpět k pódiu, ale po chvíli se zastavil, protože jsem ho nenásledovala.

Založila jsem si ruce na hrudi. ,,Nejsem nadpřirozená bytost. Nechápu, proč bych se toho obřadu měla zúčastnit."

,,Máš nadpřirozenou krev, Eleanor,'' ozvalo se za mnou. Než jsem se stihla otočit, prošel Lovec kolem mě. ,,To už bys měla vědět. Ahoj Johne. Jdu pozdě?"
Muž v kápi přikývl na pozdrav a ukázal k pódiu. Než jsem se nadála, Lovec mě drapl za paži a táhl za sebou k velkému masivu kamenů.

,,Ne! Lovče, stůj!" vzpouzela jsem se. ,,Já tam nechci. Viděl jsi, co to s ostatními udělalo?"

,,Ano, viděl, drahá." řekl klidně.

,,Ale oni byli nadpřirození už předtím, já ne!"

,,Nebude to tak zlé, uvidíš."

,,Nevěřím ti." odsekla jsem.

,,To je dobře." odsekl on a vystrčil mě nahoru.
Když jsem spatřila, jak postavy v černém začaly zvedat ruce, začala jsem couvat. Když jsem však došla k okraji, odrazilo mě to zpět do středu kamene. Došlo mi to hned - kolem pódia je ochranné silové pole. Nepustí mě ven, dokud to nebude potřeba. Paráda.

Zaslechla jsem první slova čarodějů. Pociťovala jsem stejné mravenčení v končetinách jako předtím, ale tentokrát bylo mnohem silnější. Podlomila se mi kolena a v rukách bych teď neudržela snad ani pírko.
Když zvedli ruce nad hlavu úplně, zatočil se se mnou celý svět. Nedokázala jsem rozeznat, jestli sedím, nebo ležím, jestli jsem stále při vědomí či ne. Jako by na mně ležela tíha celého vesmíru...
Jako by z dálky jsem slyšela hlasy čarodějů, mumlali nějaká mně neznámá slova.

Chiste la via de'corda ma pe'sta rita...

S posledním slovem jsem vystřelila k nebi. Na chvíli jsem se zastavila a pak jsem se pomalu začala točit dokola. Ze spoda jsem slyšela tichá slova.

Rete fia ste roule bra kia le founte esta mia...

Najednou mnou projela ostrá bolest, jakoby mě něco probodlo. Vykřikla jsem. V tu ránu, jako bych to přivolala, mnou nějaká neviditelná síla mrštila o zem a vše kolem utichlo.

Jen jsem tam tak ležela. Bála jsem se otevřít oči. Nic jsem necítila, žádnou bolest, žádné brnění, nic. Nevěděla jsem, jestli je to dobře, nebo bych se měla bát.

,,Elen," slyšela jsem křik. Ten hlas jsem znala, ale nedokázala jsem si ho vybavit. ,,Elen!"
Někdo mě chytil za rameno, opatrně mě zvedl a stiskl v náruči.

,,Elen, slyšíš mě?"
Konečně jsem si uvědomila, že je to Jaison. Kdo jiný také. Místo odpovědi jsem něco zahučela na znamení toho, že jsem ještě na tomhle světě.

,,Díky bohu." slyšela jsem ho šeptnout spolu s kroky, které se k nám blížily.

,,To byl teda nářez." vydechla jsem po chvíli.

,,Jo." ozval se odněkud Jaimy. ,,Určitě je v pohodě."

,,Drž hubu." štěkla jsem a hodila po něm kamínek, který jsem nahmatala v trávě.

,,A já měl strach, že přijdeš o smysl pro humor." jako bych viděla jak se ušklíbl.
Místo odpovědi jsem něco zahučela a začala se pomalu zvedat do sedu, s čímž mi Jai pomohl.
Promnula jsem si obličej a otevřela oči. Jaimy klečel naproti mně a křenil se od ucha k uchu. Klasika.
Jaison už tak veselý nebyl. Stiskla jsem mu ruku a usmála se na něj. Na oplátku mě políbil a pomohl mi vstát.

,,Bože, vy dva jste tak sladcí, až mi to rozpouští vnitřnosti." řekl Jaimy jedovatě.

Praštila jsem ho pěstí do ramene. ,,Ty máš co říkat!" pohodila jsem hlavou za něj, odkud přicházela Jolly.

Vyděšeně se na mě zpátky otočil. ,,Nevím, o čem mluvíš." špitl. Můj šibalský úsměv to však neodradilo.

,,Ahoj." řekla Jolly sklesle. ,,Jak vám je?"

,,Překvapivě dobře." poskočil si Jaimy. ,,A co ty?''

,,Nevím..." pokrčila rameny. ,,Je mi trochu divně. "

,,To asi každému z nás." uchechtla jsem se.

,,Tak pojďme dovnitř.'' uzavřel to Jai.
Rychle jsem se rozhlédla kolem, ale Lovec už tu nebyl. Zmizel jako pára nad hrncem, jako vždycky.

Většina studentů posedávala v hale, někteří i ve společence, někteří s úsměvem od ucha k uchu, kolem jiných cupitali doktoři.
Našli jsme si jedno místo v rohu haly a posedali tam.

,,Stejně mě fascinuje, že jsi v pohodě, Elen." ozvala se Jolly. ,,Upřímně, čekala jsem, že se složíš."

,,Ty ale umíš člověka povzbudit." úšklíbla jsem se. ,,Ale, abych pravdu řekla, taky jsem to čekala. Když jsem viděla vás, jak..." nenacházela jsem slova.

,,Jo." vzdychla si. ,,Tohle už bych nikdy zažít nechtěla. Takže doufám, že už nám sem nehodlá přijeď další Elen Whitnerová číslo 2."
Všichni jsme se začali smát. Najednou se však rozletěly dveře a dovnitř vběhl nějaký muž v otrhaném oblečení, celý špinavý od sazí a prachu. Vběhl doprostřed haly a divoce máchal rukama kolem sebe.

,,Je to tady!" zařval. ,,Je to tady! Už to začíná! Zachraňte se všichni!!!"
Do haly vběhla madam Victorie se všemi panovníky a zmateně na muže koukali. Ten si jich také všiml a rozběhl se k nim. Padl Victorii k nohám a zatahal ji za dlouhé šedé šaty.

,,Je to tady." řekl tiše. ,,Všichni jsme v nebezpečí. Vrátilo se to."

,,Pane, tady jste na školním pozemku, zde nemáte co dělat. Budu vás muset poprosit, aby jste opustil tuto budovu." řekla Victorie pevným a chladným hlasem.

,,Ale vy to nechápete!" naléhal muž. ,,Vrátila se! Vrátila se a všechny nás chce zničit!"

,,Pane, o kom to mluvíte?'' ujala se slova královna Světlých, Stefanyina nevlastní matka.

,,No o kom asi?!" křikl muž. ,,Motýlí dívka!!!''
Halou projela vlna údivu. Srdce mi začalo bušit tak silně, že jsem čekala, kdy mi vyskočí z hrudi. Vyděšeně jsem popadla Jaisona za ramena a přitiskla se k němu. Ve stejnou chvíli se mi střetly oči s těmi patřícími Victorii. Chvíli jsme na sebe jen překvapeně zírali, ale nakonec Victorie odtrhla oči a znovu se zaměřila na muže.

,,Znovu vás žádám, aby jste odsud odešel."

,,Ale paní, vy mě nechápete!" naléhal. ,,Uhelný důl spadl! Z ničeho nic. Téměř všichni muži jsou mrtví... A zrovna ve chvíli, když vy jste tady měli ten váš obřad!" rozkřikl se po hale. ,,Je tady. Tady někde mezi vámi a vy jste ji osvobodili! Vrátili jste jí její sílu a ona nás teď všechny zničí! Zničí, slyšíte, zničí!!!" řval a děsil mě čím dál tím víc, přestože skutečnost, že Motýlí dívka jsem nejspíš já, byla už tak sama o sobě dost děsivá.

,,Tak dost!!!" rozlehl se po hale hlasitý dračí křik madam Victorie. Byl mnohem hlasitější a děsivější než kdy předtím. Ten obřad zřejmě vážně zabral. Všimla jsem si taky, jak se jí prodloužily nehty na rukou, jako drápy, a oči jí zežloutly jak první jarní kvítí. Na kůži se jí zaleskly šupiny. ,,Okamžitě opusťte tuhle budovu." řekla znovu tím hlasitým uši drásajícím hlasem. Muž vyděšeně vyskočil a přikrčený k zemi seběhl schody rovnou ke dveřím. Tam se ještě otočil a podíval se na ředitelku. Pak mu oči zabloudily do řad studentů, až se zarazily u těch mých. Trhla jsem sebou. Drkla jsem do Jaisona. Všiml si muže a už chtěl vstávat, když Victorie znovu promluvila.

,,Nebudu to opakovat." varovala muže klidně.

,,Však počkejte.'' řekl tajemně, aniž by ode mě odtrhl oči. ,,Ona přijde a všechny vás zničí. A nebo už je tady." přivřel oči a odešel.
Celá jsem se třásla.

,,Co to sakra bylo za magora?!" položil Jaimy otázku, na kterou nikdo z celé místnosti nedokázal odpovědět.

,,Elen?" vyrušila nás Victorie. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale v jejích očích jsem zahlédla strach. Opravdový nefalšovaný strach.

,,Ano?" řekla jsem nejistě. Pomalu jsem vstala a přišla k ní blíž. Přátelé mě následovali a rozestoupili se kolem nás.

,,Budete muset jít se mnou."

,,Cože?!" vyjekla jsem. Tohle neznělo vůbec dobře.

,,Nesmím vám nic říct. Prostě musíte jít se mnou." zavrtěla hlavou.

,,Proč to Elen nechcete říct? " stál na mé straně Jaison.

,,Ze stejného důvodu jako to neřeknu i vám, pane Crioly. Vy jdete taky."

,,Cože?!" vyjekl stejně jako já. ,,No to je -"

,,Jaii." přerušila ho královna, která se objevila za Victorií. ,,Půjdete s námi. Na můj rozkaz."

,,Ale mami, co se děje?" naléhal Jaison.

,,Provedli jsme snad něco??" přidala jsem se k němu.

,,Dost! Už žádné otázky." okřikla nás Megan. Tenhle tón mě u ní vážně překvapil. O co tu sakra jde?
Zmateně jsme se na sebe s Jaisonem podívali, ale nakonec jsme ruku v ruce následovali královnu a ředitelku.

Na Criopě už to žilo. Sloužící pobíhali po areálu sem a tam. Jeden z nich, starší chlapík ve fraku v barvě řádu, se u nás zastavil.

,,Vaše Veličenstva.'' pozdravil Megan a Jaisona. ,,Paní ředitelko, slečno Whitnerová. " pozdravil i nás.

,,Georgi, je již všechno připraveno?" zeptala se Megan komorníka.

,,Ano." řekl poslušně. ,,Račte mne následovat."
Pokynul nám rukou a vydal se úzkou chodbou, kterou se jde k Jaisonovi do pokoje. A přesně tam jsme se zastavili.

,,Jaii, ty zůstaneš u sebe a nebudeš vylézat." řekla Megan.

,,Cože?!" vyjekl zase. Tahle otázka je dnes zřejmě velmi oblíbená. ,,A co bude s Elen?"
Zadívala jsem se na královnu. Byla smutná, šlo to na ní poznat. Povzdechla si.

,,Běž, prosím, a na nic se neptej, zlato."
Myslím, že se chtěl Jaison ještě vzpouzet, ale poznal, že to jeho matka myslí vážně. Objal mě a zašeptal mi, ať se držím. Poslední letmou pusou se rozloučil a zavřely se za ním dveře, které George okamžitě zamknul. Pak se uklonil a odešel.

,,Proč mu to děláte?" zeptala jsem se.
Tohle tajnůstkářství už se mi přestávalo líbit.

,,Je to pro tvoje bezpečí." řekla královna. ,,Věř mi, nezamykala bych vlastního syna, kdyby to nebylo nutné."

,,Nechápu, jak to myslíte?" zavrtěla jsem hlavou.

,,Tak už pojďme." umlčela mě Victorie.
Megan mě chytla kolem ramen a šly jsme dál.
Bála jsem se na cokoliv zeptat. Jednak kvůli svraštěnému obočí Victorie a taky kvůli tomu, že odpověď by se mi nejspíš nelíbila.
Vyšly jsme dvoje schody, než jsme konečně došly ke dveřím v nejodlehlejším křídle Criopy.

,,Nemusíš se ničeho bát. Máš tam vše, co budeš potřebovat a budeš mít stálý přísun jídla. Koupelna tam je. Nic ti chybět nebude." vychrlila ze sebe královna rychle.

Nejistě jsem o krok couvla. ,,Co chcete udělat?" odpověď mi však už byla předem jasná.
Victorie mě chytla za paži a táhla mě za sebou do té místnosti. Nebyla nijak veliká, jen postel a skříň a další dveře, které zřejmě vedly do koupelny.

,,O co tady jde, Vaše Veličenstvo?" zeptala jsem se nedůvěřivě s vědomím, že se na tuhle otázku ptám už celou věčnost, ale ještě se mi nedostalo odpovědi.

,,Zůstaneš tady." řekla prostě královna. ,,Příštích pár dnů... Bude pro tebe velmi náročných, řekněme. Musíme tě izolovat od ostatních, aby jsi někomu... Neublížila."

,,Neublížila?!" nechápala jsem. ,,Já vás vůbec nechápu!"

,,Časem pochopíš, Rose. Stejně jako tehdy ona." řekla nakonec a dveře se zabouchly spolu se zvukem klíče v zámku.
Chvíli mi trvalo, než jsem si poskládala myšlenky, ale když se mi všechny volné konce v hlavě spojily, hned jsem běžela ke dveřím a začala do nich bušit pěstmi.

,,Veličenstvo!!!" křičela jsem. ,,Královno!! Pusťte mě vem, prosím!! Královno!!" Nikdo nereagoval. ,,Victorie, prosím! Já nic neudělám! Budu v pořádku, slibuji. Pusťte mě ven!"
Odpovědí mi byla silná rána z druhé strany dveří. Nejdřív jsem vyděšeně odskočila, ale pak se mi do těla začal hrnout adrenalin.
Z ničeho nic jsem chtěla křičet, chtěla jsem řvát! A taky se tak stalo. Z mých úst vyšlo něco, co jsem sama nepoznávala. Bylo to jako siréna, jen hlubší a hlasitější. Mnohem hlasitější. Okno proti dveřím popraskalo, div že sklo zůstalo v rámu.
Když ten děsivý zvuk ustal, jako by najednou všude kolem nešpitla ani myška. Panovalo mučivé ticho.
Zhluboka jsem dýchala. Ještě jednou jsem silou praštila do dveří a pak se pomalu svezla na chladnou kamennou zem a začala plakat.

Ráda bych řekla, že netuším, co se to se mnou děje. Bohužel jsem to věděla až příliš dobře.

Legenda se začala naplňovat a tohle byl teprve začátek.

Vážení, jsem zpět :) jste rádi? :D
Už víc jak měsíc nevyšla žádná kapitola, tak jsem se tuhle rozhodla napsat o něco delší. Snad vám něco před 600 slov bude jako omluva stačit? :)
Ale neměli byste za to děkovat mě, nýbrž mojí úžasné starší skoro sestřičce Stela24 , protože bez ní jsem byla absolutně v koncích a ona mi (biť nechtěně) vnukla ten nejúžasnější nápad v dějinách Everlandu! (Tak fajn, to ne, ale i tak mě zachránila). Takže ti neskutečně moc moc moc moc děkuji, však ty víš, jak jsem tehdá reagovala :D prostě tě mám moc ráda ♥
Ale zároveň mám ráda i vás ostatní, protože jsme dovršili k úžasným 9.7K přečtení!!!! Moc děkuju :333

A do středy se na mém profilu objeví jedna nebo druhá nová povídka, tak si to ohlídejte ;)

Vaše dojatá El ♥