,,Říkala jsi, že si chodila na jógu, je to tak? "

,,Jo." přikývla jsem.

,,Dobře. Když začínáš s nadpřirozenem, je to stejné, jako začínat s jógou. "

,,Což znamená?" pobízela jsem Lovce, aby pokračoval.

,,Což znamená, že musíš být dokonale uvolněná. Musíš správně dýchat a vyprázdnit si hlavu."

,,Dobře. To je jednoduché. "

Oba jsme se posadili na zaprášenou zem uprostřed celého amfiteátru a složili si nohy do tureckého sedu.
Narovnala jsem záda a zavřela oči.

,,Fajn. Teď úplně vypni. Vyprázdni si hlavu."

Jako by těmi slovy zapnul opačný chod. Místo, aby myšlenky odcházely, rojily se mi v hlavě jako oblak včel.
Pevněji jsem stiskla oči.

Jděte pryč, nechte mě být!

,,Elen, uklidni se."

,,Jsem v klidu. Děj mi jen minutku." odsekla jsem.

,,Elen."

Jeho hlas zněl jakoby z dálky. Myšlenky mi zatemňovaly ostatní smysly. Sluch, zrak, hmat... Nemohla jsem zahnat ty děsivé obrazy ze včerejška. Plameny mi stále šlehaly před očima a na čele mi vyrazily krůpěje potu. Viděla jsem Derekovo bezvládné tělo a z dálky slyšela Jaisonův křik.
Všechno to na mě dolehlo. V hrudi mě tlačila nepředstavitelná úzkost.

Vysvobodil mě až prudký pohyb mého těla.
,,Elen!" zahřměl Lovec. ,,Otevři oči, sakra! "

Tak jsem se jeho hlasu vylekala, že i kdybych nechtěla, víčka se mi otevřela.

,,Sakra ty jsi mi teda nahnala strach." vydechl. ,,Jsi v pohodě?"

Podívala jsem se na svoje ruce. Celé se třásly a žíly po celé jejich délce nabily tmavě modrý, ba skoro černý odstín.

,,Asi to nebude až tak jednoduché, jak jsme si mysleli, co?" řekl Lovec.

***

,,Děláš si srandu?" uchechtla jsem se.

,,Ne, proč?" nechápal Lovec.

,,Nejdřív si Lovec, pak učitelka jógy a teď babka kořenářka!" rozhodila jsem rukama.

Lovec se tiše zasmál, ale nic víc nedal najevo.
,,Děkuji ti, že jsi mi rozšířila můj životopis." začal a postavil přede mě hrníček s vařící tekutinou. ,,Ale tohle je jen heřmánkový čaj. Sklidní tě. "

,,Hmm..." přikývla jsem a zírala do čajového šálku. Pokaždé, když jsem vydechla, na hladině se vytvořila malá vlnka. ,,Můžu se na něco zeptat?" vypadlo ze mě.

,,Jistě." souhlasil trochu zmateně můj společník.

Pečlivě jsem si rozmýšlela svou otázku. Ani jsem nedokázala odhadnout, zda mi na ní bude Lovec vůbec schopen odpovědět.
,,Jak je možné, že se můžu stát nadpřirozenou?"

Lovec se blaženě usmál, jako by se mu ulevilo.
,,Díky tvé mámě. "

,,Jakto?" zamračila jsem se.

,,Vždyť ony byla taky nadpřirozená! Co ten příběh? Tobě to pořád nedochází?"

,,Asi ne." zavrtěla jsem hlavou.

,,Notak Elen." nadával Lovec. ,,Tohle by došlo i Charliemu."

,,Máma byla nadpřirozená. A táta ne." shrnula jsem jeho slova. ,,Což znamená..."

,,Což znamená?" popoháněl mě Lovec.

,,Že jsem napůl nadpřirozená!"

,,Ach, díky bohu." obrátil oči vzhůru. ,,Už jsem se bál, že tě budu muset praštit, aby ti to došlo."

,,Ale proč jste mi to neřekli?!"

,,Možná proto, že jsem předpokládal, že ti to dojde?" nadzvedl nechápavě obočí.

,,Aha." zarazila jsem se. ,,Tak máš poučení pro příště." zeširoka jsem se usmála.
Než se stihl Lovec vzpamatovat, kopla jsem do sebe celý hrnek toho čaje a vydala se ven.

,,Elen?" zbystřil Lovec. ,,Elen!"
Když vyběhl ven, už jsem dávno seděla v tureckém sedu uprostřed amfiteátru.

,,Prosimtě, co zase blbneš?" uchechtl se.

,,Pšt." šeptla jsem. ,,Někteří z nás se tu snaží vyprázdnit si hlavu."

,,Elen, prosimtě -"

,,Pšt!"

Lovec si povzdechl a zřejmě se posadil naproti mně.

Pomalu jsem vypínala vědomí, soustředila se na okolní zvuky. Vítr kvílel, když se proháněl stěnami amfiteátru. Obrazy mi z hlavy pomalu mizely a nahrazovala je temnota. Už jsem tu byla jen já a vítr.
Byla jsem si už naprosto jistá, že jsem dokonale uvolněná a proto jsem si začala v hlavě promítat obrázky. Myslela jsem na Jaisonova křídla a na hořící ruce a na proudy vody, kterými uhašovali Darkway.
Cítila jsem, jak sebou moje tělo cuklo. Na tohle myslet nemůžu. Na nic opravdového.
Další pokus tedy spočíval v promítání obrázků z knížek a scén z filmů o zmutovaných dětech.
Čím víc obrázků se mi vystřídalo v hlavě, tím silnější jsem v rukách cítila mravenčení. Tep srdce mi duněl v hlavě jako kostelní zvon a žíly divoce tepaly návalem něčeho, co jsem ještě nikdy necítila. Moje tělo bylo najednou jako jednom ohni. Všechen klid, který jsem na začátku našla byl pryč a byla jsem jako rozbouřené moře.
Najednou však všechno ustalo. Jediné, co zůstalo, bylo mravenčení v rukách.

,,No do háje." slyšela jsem Lovce.
Otevřela jsem oči a spatřila důvod mravenčení v rukách. Mezi prsty mi pobíhaly plamínky a oblizovaly mi dlaně.

,,Povedlo se to." vydechla jsem. ,,Povedlo se to!" vyskočila jsem na nohy a vrhla se Lovci kolem krku. Ten však vykřikl a odstrčil mě od sebe dřív, než jsem spojila ruce za jeho zády.

,,Dávej bacha, zelenáči." ukázal na moje hořící ruce.

Nervózně jsem se zasmála. ,,Hups. Promiň."

***

No tak, Elen, to zvládneš. Je to jenom škola. Nebo alespoň to, co z ní zbylo.

Pomalu jsem kráčela k příjezdové cestě Darkway. Už se to tu hemžilo studenty. Ale dnes se nebude nikdo učit. Budeme dávat školu do kupy. Zajímalo by mě, jak banda puberťáků může postavit celou školu, ale dobře.

Když jsem však vyšla zpoza lesa a naskytl se mi pohled na školu, zjistila jsem, že to zase taková práce nebude.

Po ohni a popelu už nebylo ani památky. A po troskách budovy taky ne. Darkway stála úplně na stejném místě bez jakékoli známky poškození. Nevěřila jsem svým očím. Co tu chtějí sakra opravovat?

Kolem ramen mě najednou objala něčí ruka.

,,Jdeš pozdě. " úšklíbl se blonďák.

,,Eh..." vydechla jsem úžasem. ,,Co tu chcete opravovat?"

,,Zvenku už jsme sice hotový," začal Josh a vydal se ke škole. ,,Ale někdo musí narovnat všechny knihy do polic." mrknul na mě. ,,Tak jdeš? "

Bok po boku jsme vešli hlavními dveřmi do útrob Darkway. Většina věcí už byla na svém místě a podlahy se leskly čistotou. Skupina létajících mladíků právě zavěšovala honosný lustr ke stropu.
Všemu tomu velela opět paní ředitelka, sedící za svým stolem. To, že ten stůl stál uprostřed chodby a ne v ředitelně, byla jen další věc, nad kterou jsem dnes jen nevěřícně zavrtěla hlavou.

Kolem nás proběhla dívka s megafonem a křičela do něj pokyny.
,,Všichni nově příchozí studenti se půjdou okamžitě nahlásit k paní ředitelce! "

Josh se na mě beze slov podíval a vydali jsme se po schodech nahoru před ředitelnu, kde stál Victoriin stůl.

,,Dobrý den." pozdravili jsme jednohlasně.
Ředitelka pomalu zvedla oči vzhůru a bůh ví proč nás znechuceně sjela pohledem.

,,Knihovna." řekla tiše a dál se věnovala práci.

Nechápavě jsme se na sebe s Joshem podívali.
,,Emm..." začal váhavě. ,,Co s knihovnou?"

Ředitelka si povzdechla, sundala brýle a konečně se na nás pořádně zpříma podívala.

,,Elen a Joshi, běžte prosím do knihovny. Tam už čeká slečna Jolly a rozdělý vám práci." řekla předstíraně milým hlasem. ,,Už to ty vaše malé mozky chápou?!!"
A madam obludná harpie byla zase zpátky.
Tiše jsem se uchechtla a postrčila Joshe, aby už šel, protože to vypadalo, že by Victorii nejraději jednu vrazil. Ostatně by to nebylo na škodu.

Až když jsme byli v dostatečné vzdálenosti od ní, Josh konečně vydechl.
,,Čůza..."

,,Líp bych to neřekla." zasmála jsem se.

,,Ahoj, Jolly." zamával Josh na dívku ve slušivých montérkách. Ta se na nás otočila a zeširoka se usmála.

,,Ahoj." pozdravila. ,,Oddělení historie, police C,D,E a F, ale už tam někdo začal. "

,,Ano, taky se mám dobře, díky za optání." úšklíbl se Josh a vydal se do zadaného oddělení. Chtěla jsem ho následovat, ale Jolly mě zarazila.

,,Elen?"

,,Jo?" řekla jsem rádoby překvapeně.

,,Ty musíš jít dodělat oddělení královské literatury, ještě tam chybí šest polic."

,,Emm, promiň, ale jak mám naskládat tolik polic sama?"

,,Nebudeš na to sama. Už jsem tam někoho poslala."

,,Aha." kývla jsem. ,,Fajn."
Vydala jsem se směrem ke královské literatuře, než mě Jolly zase zastavila.

,,Mohla jsi alespoň zavolat!" zavolala za mnou. ,,Měli jsme o tebe strach."

,,Věděla jsi, že jsem v pořádku." odsekla jsem.

Jolly se zasmála. ,,Jistě že věděla. Ale jsou i jiní, co o tebe měli strach."
Moc dobře jsem věděla, o kom mluví. Jen se mi nějak nechtělo věřit, že po tom by se o mě bál.

,,Měj se, Jolly." ukončila jsem její promlouvání do duše a zmizela dřív, než mě zase zastaví.

Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem svoje oddělení našla. Když jsem spatřila ceduli Královská literatura, skoro jsem se roztekla blahem.
Vběhla jsem do uličky, ale zase z ní rychle vyběhla.

Sakra, Jolly! Proč mi tohle děláš?!

Z hluboka jsem se nadechla a vyšla zpoza polic rovnou k hromadě knih, které bylo potřeba uložit.
Cítila jsem, jak se mi napnuly všechny svaly a vyrazila žilka na čele, která mi vystoupla pokaždé, když jsem byla nervózní.
Věděla jsem, že na mě kouká. Zastavil se uprostřed pohybu a zíral na mě. Bez jakéhokoliv náznaku emocí. Zděšení, radost, vztek... Nic se z jeho tváře nedalo vyčíst. Byl jako v transu.
Měla jsem nutkání po něm něco hodit a říct mu, aby toho nechal, jinak mi ta žilka na čele praskne a že nemám zázračné schopnosti a nezahojím se!
Hodila jsem si vlasy přes obličej, abych omezila možnosti očního kontaktu a poslušně dál rovnala knihy podle abecedy.
Když však ani moje ignorance nedonutila mého společníka pracovat, nevydržela jsem to a vyštěkla první větu, co mě napadla.

,,No tak to už řekni!"

Oslovený se zarazil. ,,Co jako?"

Povzdechla jsem si. ,,Že jsem nanicovatá, paličatá, umanutá kráva a měla jsem se ozvat."

,,Ale já nic takového říct nechci." Byl čím dál zmatenější.

,,Tak na mě přestaň tak zírat!" nadávala jsem.

,,Ale já na tebe chci zírat." zasmál se.

,,Jaisone!" bouchla jsem knihou o polici.
Vyděšeně poskočil.

,,Promiň." špitl.
Ale bylo mu to prd platné. Stejně jsem ho ignorovala a dál si hrála svou.

,,To prostě jen nemůžeš říct, že se na mě zlobíš?"

,,Ale já se nezlobím." popíral dál.

,,Ale měl by jsi!"
Konečně jsem se na něj podívala. Jemně se usmál a popošel blíž.

,,Myslím, že zlobit by jsi se měla spíš ty."

,,Cože?" nakrčila jsem čelo. ,,Proč?!"

,,Protože jsem na tebe byl hnusnej!" rozhodil rukama. ,,Měl jsem chápat, že je pro tebe všechno tohle nový a vidět přítele v kaluži krve asi není zrovna příjemný."

Němě jsem na něj koukala. Neměla jsem co dodat. Přesně vyjádřil to, nad čím jsem celý víkend přemýšlela. Nejspíš měl pravdu - opravdu jsem se zlobila. Jak na něj, že to nechápal, tak na sebe, že jsem tak vyváděla. Jen jsem asi potřebovala, aby mi to někdo řekl a ujasnil.

,,Tak to řekni." vyzval mě.

,,Co?"

,,Že jsi nanicovatá, paličatá, umanutá kráva a měla jsi se ozvat."

Tak ty takhle, jo?

Založila jsem si ruce na hrudi. ,,A tebe nenapadlo zvednou telefon a zavolat?"

Zamyšleně se zamračil. ,,Vážně to chceš vědět?" úšklíbl se.

Protočila jsem panenky a vrátila se zpátky k práci. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se usmál a taky dál pokračoval.
Bůh ví z jakého důvodu jsem nemohla udržet rty v dokonalé přímce a postupně se zeširoka usmála.
Jaison se začal hlasitě smát.
Už jsem to nevydržela a hodila po něm knihu Královská etiketa.

,,Nech toho!" smála jsem se.

***

Bylo už pozdní odpoledne, když jsem opouštěla knihovnu.
Procházela jsem kolem dveří, když se vedle mě objevila Jolly.

,,Ahoj." pozdravila z vesela.

,,Nenávidím tě. " odsekla jsem.

,,Ale notak, Eleanorko." řekla líbezným hlasem.

,,Neříkej mi tak!"

,,Tak ale ty uznej, že jsem ti nesmírně pomohla."

,,Hmm." kývla jsem.

,,Tak vidíš. " krátce mě objala a odběhla někam pryč.

Neopustila jsem si krátký úsměv patřící jejím zadům a pokračovala dál k východu.

,,Takže..." ozvalo se za mnou a Jaison mě za chvíli dohonil. ,,Postel v útulku je stále volná."

Pohrdavě jsem se zasmála. ,,Pořád se na tebe zlobím. "

,,Ale nemáš kde spát. " upozornil mě.

,,A kde myslíš, že jsem spala celý víkend?" nadzvedla jsem obočí.

,,Emm, no..."

,,Tak vidíš." poplácala jsem ho po rameni. ,,Umím se o sebe postarat."

,,No, ale kdyby jsi chtěla, tak -"

,,Já vím." řekla jsem a dala mu pusu na tvář. ,,Můžu se na tebe obrátit. "

,,Jo. Jo, můžeš." řekl zarazeně.

,,Měj se." zamávala jsem mu a vyběhla ven do záře zapadajícího slunce.

***

,,Lovče!" volala jsem. ,,Lovče!!! "

,,Není tady." ozval se za mnou hlas.

,,Charlie, kde je?" naléhala jsem.

,,Eleanor, jsou dvě hodiny ráno."

,,Charlie, musím s ním mluvit!"

,,Hej!" popadl mě za ramena. ,,Uklidni se! Co se děje?"

,,Já..." zoufale jsem vydechla. ,,Já jsem měla vidinu."

Ano, ano. Ukamenujte mě, prosím. Jsem hrozná. Hrozná!! Tak dlouho nic nenapíšu a když už, tak je celá kapitola o ničem :(
Přísahám, že hned začnu psát další!!!

ElenWh