Bylo pravdou, že když generál Izmar dal Isrovi tento úkol, nečekal od něj nic. Alespoň nic převratného. První pobočník, plukovník Franchie, který mu sloužil už přes deset let, již nad spisem i svědky proseděl hodně večerů, všechny data měl vyryté v paměti a dennodenně je diskutoval se svými podřízenými. Svědci již byli zpracovaní všemi možnými způsoby. A nic.

A pak přišel Isra Fenha, nějaký jeho příbuzný, který se proslavil jedním vyhraným bojem u Velkých hor a všichni se z toho mají posrat. Jasně, že tak mladý floutek, který strávil více času pitím alkoholu než trénováním, nedokáže nic. Izmar pouze doufal v jedno – že přeci jen žádného svědka neusmrtí.

Neusmrtil. Dokonce je nemučil. A i tak se mu podařilo odhalit nejen jedno, ale rovnou dva doupata těchto smilníků, v tak krátké době, a k tomu v době ostražitosti po prvním zátahu. Jen na základě výpovědi jednoho mladého svědka.

Izmar netušil, jak se mu ho podařilo zlomit, jelikož spis více nepopisoval. A přesto měl věznici plnou smilníků ze dvou různých míst, kam během jednoho stejného večera udělala stráž zátah a všechny pochytala. Včetně dvou majitelů, kteří se jen vymlouvali, že nic z toho jim nepatří. Obzvlášť ten zakrslý byl velice otravný.

A Isra? Ten jen chladně sledoval, jak jeden za druhým míří do vozu, směr stanice bezpečnostní služby, sám vyšperkovaný jako nikdy.

V tom momentu Izmar nevěděl, co si myslet. Jestli být rád, že se mu do rukou konečně dostal nějaký schopný člověk, nebo být na pozoru před jeho možnými podrazy.

Jak znal jeho matku, moc dobrého mínění o Isrovi neměl.

Ještě do rána sepsal Isra celou zprávu, než se na celý den zdejchl dospat celý týden.

Takže pokud měl generál nějaké otázky, musel počkat, až se princezna probudí ze zakletého spánku.

Bylo jen štěstí, že zpráva byla podaná tak pečlivě a podrobně, a přesto nezaběhávala do zbytečných detailů, že Izmar dlouho mlčel a hledal případné skulinky, kterými si aspoň trochu do toho zelenáče rýpnout.

Soudní proces začal téměř okamžitě. Nejprve se starší várkou vězňů, poté s těmi novými. Pro všechny byl rozsudek téměř stejný – poprava. Někdy veřejná, jinde tajná, někdo schytal pouze doživotní vězení. Pár výjimek, tedy tací, co uměli dobře mluvit, se obhájili na pouhých deset let za mřížemi. Mladý Sirael, talent mistra Murina, měl trest nejlehčí. Po absolvování kastrace královským lékařem mohl pokračovat ve svém studiu a přihlásit se do Nejvyšších státních zkoušek.

Isra se žádného z procesů neúčastnil. A už vůbec ne výkonu trestu. Zavřel se do kanceláře a zahltil se spisy menších i větších zločinů, aby zůstal zaměstnán a myšlenkami soustředěn na práci. Za to, co se mu tehdy stalo, by nejradši vykastroval i sám sebe.

S tímto nasazením, než skončilo odsouzení všech smilníků, přibyla ve vězení skupina organizovaného gangu, a Isra začal shromažďovat materiály o tom, kdo to pančuje tu pálenku.

A co se zdálo na první pohled jako zlo, po zkušebním úkolu jako spása, nakonec přeci zůstalo zlem, jelikož stráž byla najednou mnohem více zaměstnaná prohlídkami a sbíráním důkazů o konatelích zločinu.

„To musí přestat. Dejte tomu děcku dudlík, někdo!"

Ten, kdo dudlík měl, bylo však Jeho Veličenstvo. Izmar tam musel sebrat svůj odznak, helmu, vyměnit své opotřebované chrániče za naleštěné, vhodné na reprezentativní události; a sebral se mimo Liwu do paláce, rovnou za králem Xetingu.

Jeho Veličenstvo si okamžitě myslelo, že se děje něco velkého, strašného. Jen málokdy se rozhodne generál – neozbrojený, ale v urgenci – navštívit Jeho Veličenstvo mimo domluvené schůzky. Pod záminkou, že se někde opět vzbouřili lidé Černých medvědů, svolal král nejen sám sebe, ale i jeho nejvyšší radní. Generál tak čekal trojnásobně déle, jen aby jeho nářku naslechlo co nejvíce lidí.

„Vaše Veličenstvo, obracím se na vás s jednou skromnou žádostí."

Žádost? To nezní jako přepadení, oddychl si král a uvolnil svůj strnulý úsměv, aby poslechl svého věrného podřízeného.

„Určitě jste zachytil úspěchy Úřadu Bezpečnostní služby, jejž mám na starost. Ať, co se týče úspěšného odhalení tří hnízd Haixanských hříšníků, tak velice čerstvé odhalení gangu zaměřujícího se na kapesní krádeže. Všechny záležitosti vám byly doručeny již ve formě spisů."

„Ano, jsem si toho vědom a velice vám gratuluji, generále. Takové úspěchy úřad Bezpečnostní služby potřeboval a plně si zaslouží, aby se o tom mluvilo ještě dlouhá léta."

„Vaše Veličenstvo. Ačkoliv to možná není ze spisů patrné, za dva ze tří úspěchů je přímo zodpovědná pouze jedna osoba. Ačkoliv členové našeho úřadu se podíleli na každém činu, nebylo možné na ty hlavní klíčové body přijít, a následně podobně plány zkonstruovat, bez aktivity jednoho mimořádně nadaného člena. Jeho píle, pracovní morálka a zapálení pro práci nás všechny inspiruje k lepším výkonům, abychom, jak se říká, neusnuli na vavřínech, ale každým dnem se zlepšovali a zajišťovali bezpečnost Liwu. A tento člověk je můj druhý pobočník, Isra z rodu Fenha."

Král se v duchu ušklíbl. Tak ne že by se dařilo vyčnívající hřebík zabít zpět, on ještě vylézá!

„Byl to on, kdo odhalil obě doupata, kdo přišel s velice důmyslným plánem během jednoho večera provést zátah ve stejném čase na různých místech, kdo důkladně prozkoumal všechny zločiny kapsářů a vyvodil, že se jedná o gang, jehož hlavního vůdce během několika dnů zatkl. Nemohu ho dostatečně vynachválit. Pohled na něj mě vždy upokojí, že generace, která nastoupí po nás, bude ještě lepší než ta předešlá," nostalgický povzdech vousatého generála vyvolal slzičky v očích všech přihlížejících, které král v urgenci svolal.

Nakonec se jedná pouze o ústní doporučení k povýšení.

„Isra ještě dokáže velké věci a budu rád, když budu moci stát na počátku jeho slibné kariéry. Rád bych se za vaší pomoci stal jeho odrazovým můstkem, a pomohl mu mířit dál a proslavit své jméno široko daleko."

Tak hezký proslov Izmar ještě nikdy nemusel vymýšlet, a už vůbec ne takto z pléna. Pokud chtěl někoho pochválit, řekl „dobrý". Pokud ne, řekl „ztrať se a přijď, až to budeš umět". Pokud byl na někoho naštvaný, řekl „víš, kde máš meč a co s ním dělat".

Isra byl průhledný jak sklo, se svojí snahou získat povýšení. Na druhou stranu, jestli to zpomalí jeho píli a sníží množství spisů na úřadě, proč mu to povýšení nedopřát? Stejně by k němu dříve či později přišel.

Generál uznával, že rozhodně v sobě skrývá mnohem více, než jeho oba synové dohromady. Ale to stále neznačilo kvality dobrého generála.

Jenže – to už nebyla jeho věc. Pouze doručil své osobní doporučení, navrhl ho na povýšení a tím spljil svůj účel.

„Děkuji vám za vaši starost a péči, generále Izmare," načal po dlouhé odmlce mladý král a pořádně si generála prohlédl. Ať byla jeho slova květnatá jakkoliv, ani jednou nezkroutil svá ústa schovaná pod nárůstem vousů do úsměvu. Ale to vůbec nevadilo. Poselství bylo jasné.

„Je pravda, že Isra Fenha si opravdu zaslouží řádnou odměnu za jeho služby. A titul nižšího kapitána je padnoucí. Stejně jsem delší dobu přemýšlel, jak to udělat, aby se náš chytrý hoch ve světě neztratil. A proto spolu s titulem obdrží i nový úkol, kterým ho osobně pověřím. Vše vám ještě v dostatečném předstihu oznámím," ujistil generála, jenž jen hluboce sklonil hlavu.

„Děkuji vám za vaši shovívavost, Vaše Veličenstvo."

„A teď jděte. Musíte mu tu radostnou zprávu oznámit."

___

Byl pozdní večer. Na stanici se již dávno vystřídala denní a noční služba, a většina strážníků se rozprchla po nočním Liwu, aby dohlížela na klid tohoto rušného hlavního města. Pár jedinců samozřejmě na stanici zůstalo, jako záložní jednotka, kdyby se stalo cokoliv horšího.

Isra však nadále trčel za svým stolem a procházel si výpisy o zboží dodávaném do Xetingu, záznamy několika vybraných hostinců nabízející winajskou pálenku a další dokumenty, které se mu za poslední dva dny podařilo získat. Cenná čísla, poctivě zapsaná na každém z papírů, dohromady utvářela celek, který samozřejmě vůbec nedával smysl.

Zatím.

Isra byl až přehnaně motivován se dostat tomuto černému byznysu pod kůži. Tato motivace ho držela na stanici bezpečnostního úřadu celé dny, od rána do noci, jen aby nebyl doma sám, sám se svými myšlenkami a urputnými výčitkami.

Zarasovi se samozřejmě za významnou spolupráci odvděčil, a kromě společného popíjení mu poslal dárek – nějaké velmi luxusní čaje, dovezené z Namasilie, a ojedinělý jadeitový šálek na víno s obsidiány zasazenými po jeho obvodu. Nebýt něj, jak by se mu zadařilo zabavit mistra Murina a nedovolit mu v žádném případě ten večer jít ven?

A Sirael taky snadno vyvázl. Měl by mu za to líbat nohy! I když z něj bude eunuch, pořád má šanci prosadit se, dosáhnout vysoké pozice, a k tomu se vyhne tolik obávané svatby. Ano, ten by měl za svůj trest brečet štěstím!

Isra ale tak šťastný už nebyl. Jeho úspěch, vlastně dva, byly pořád jak výkřiky do ticha. Generál Izmar ho vlastně ani nepochválil, ne že by si to přál, ale nějaké ocenění jeho schopností si zasloužil.

Alespoň se mohl ponořit do problematiky, která ho tehdy ve Winaji zasáhla a ukázala mu směr, kterým se vydat. V případě, že by neměl do čeho píchnout a nutně by potřeboval nějaký velký úspěch. Úspěch, který se dotkne samotného Jeho Veličenstva. Jelikož, který jazýček mu bude děkovat celým srdcem?

A tak srovnával čísla, ruku stále na počítadle, jakoby se bál, že by mu ho mohl někdo ukrást. Vedle něj v koši ležela hromada svitků, zbytečně popsaných, jen aby byly poté vyhozeny a spáleny na prach.

Až teď si uvědomil, že už pěkných pár minut nepohnul počítadlem, ani nic nezapsal na svitek. Oči mu padaly, ať si to přál či ne. Bylo na čase jít domů?

„Sire, je tu váš sluha!"

Oznámení strážného Isru natolik probudilo, že počítadlo málem spadlo na zem. Hbitě ho zachytil a mávl na příchozího, ať návštěvníka vpustí dovnitř.

„Mladý pane!" Wang se zdál poněkud udýchaný, a tak Isra nařídil strážnému, ať jim donese čaj.

„Co se děje?"

„Mladý pane, tohle přišlo z paláce," sluha vytasil zapečetěnou tubu se svitkem a opatrně ho předal Isrovi.

„Hm?"

Tuba nesla královskou pečeť. A nejen tak ledajakou. Byla to pečeť mimořádné důležitosti, tu na svých předešlých poselstvích z paláce ještě neměl. Vrhl po Wangovi udivený pohled, než se pustil do jejího rozlomení. Stráž akorát přinesla čaj, po kterém se Wang vrhl, jen co dokápla poslední kapka z konvičky.

V tubě se nacházely hned dva dokumenty.

„Nevěděl jsem, kdy se míníte vrátit, a vzhledem k důležitosti té zprávy..."

„Udělal jsi dobře," zamumlal Isra, aby sluhu uklidnil, přestože jeho mysl se už ponořila do obsahu svitku.

Jeho roztěkané oči s obtížemi zaostřily na napsaná slova, a ještě hůře je zpracovával unavený mozek. První tři řádky musel přejít hned třikrát, a to obsahovaly pouze oslovení a věc, které se dokument týkal. Až výrazné promnutí koutků mu spravilo zrak a ve čtení mohl pokračovat.

„Mladý pane, je vše v pořádku?" Wang položil prázdný šálek, v němž nezbyla ani kapička čaje, a starostlivě se natahoval k Isrovi, který už nějakou dobu na napsanou zprávu tupě zíral.

Snad se neděje nic vážného! Ale ta pečeť, a pánova reakce...? Copak ho neposílají přes moře, jako jeho otce! Jak sluhovi stály chlupy na rukou, když se plavil do Namasilie! Tehdy se bohovi Haixanovi zařeknul, že ať se děje cokoliv, už mladého pána na vodu nikdy nepustí!

„Asi... Asi ano," vykoktal, a jeho nepřítomný výraz se pomalu proměňoval v potlačovaný úsměv, který se však prodral skrze všechny snahy na povrch do jakéhosi polo-šklebu.

O to více byla reakce mladého pána matoucí. Až mu srdce začalo splašeně bít. Je tohle snaha, jak zakrýt svůj smutek nad zprávou z paláce?

Wang hledal správná slova, kterými mladého pána utěšit.

„Právě... Právě jsem byl povýšen na nižšího kapitána," hlesl a položil svitek na stůl.

„Co? No to je báječné! To bude mít vaše matka radost!"

„To bude," přikývl Isra a zhluboka se nadechl. Tak přeci nekřičel do ticha? Ale co s tímto případem? Zase, nechtěl toho nechat, když se už tak nadšeně do vyšetřování pustil!

„A ten další dokument?"

Aha!

Unavený Isra by si normálně dal facku za to, jak nedbalým se najednou stal. Ještě druhý list!

Vytáhl jej, a jak byl rozečtený, už nad ním nedumal tak dlouho.

Úsměv, který měl na rtech, mu náhle spadl dolů.

A upokojený sluha se opět rozechvěl.

„Co se tam píše? Tedy, pokud to smím vědět."

„Jeho Veličenstvo... Jeho Veličenstvo mě opět posílá pryč."

„Vždyť jste sotva přišel! Snad to není do Namasilie!"

„Ne, to není..."

Je to Winai.