Ačkoliv měl Siraelovo svědectví v hrsti, nechtěl se zbrkle hnát na dané lokality, kdyby se jednalo o pasti či by neměl potvrzený jejich aktivní provoz.

Se Zarasem po boku, za účelem hledání zábavy, se toulal Isra po hospodách – odtamtud přes okna, případně v mimořádně opilém stavu i ve větší blízkosti, pak hledal známky po podezřelých aktivitách. Zaras byl správný parťák, nevyptával se na nic, ale když byla potřeba, riskoval svoji hrdost a čest, jen aby pro Isru získal cokoliv k dobru.

Když měl konečně nashromážděné důkazy, připravil velkou akci.

Dva týmy vojáků se tajně rozprostřely v okolí vytipovaných objektů. Shodou okolností spadaly do oblasti, kterou Isra předem na mapě identifikoval za potenciální, ačkoliv přesné podniky by nikdy nezjistil.

Již se setmělo, běžní lidé se ukládali do peřin, ti lačnící po nočním životě zas hlasitě zpívali a trpká vína jim smáčela hrdla. Muži v indigové zbroji, ve tmě vypadající zcela černě, se schovávali ve stínech a odpočítávali čas do přepadení. Isra si opravil svoji adranuchskou výšivku, aby na něm seděla co nejlépe, uhladil do copánků zapletené vlasy, olízl si rty, a sebevědomě vkročil do nevěstince.

„Mladý pane! Vítejte u nás!" Majitel nevěstince, poměrně obtloustlý skrček s odstátýma ušima, se hrnul k Isrovi, jen co překročil práh domu tužeb. Jeho vysoký hlas přehlušil všechno vzrušené vzdychání, všechny výkřiky klimaxu i dráždivá slůvka, jež surový zážitek sexuálního styku významně obohacovala.

Isra v takovém prostředí nebyl poprvé, a vzhledem k jeho novému zjištění o sobě ho to ani nedráždilo.

O to snadněji se vžil do své role.

„Mladý pane! Co byste si přál?" skrček majitel se na Isru zubil, a samozřejmě si všiml jeho vyšívané tuniky i účesu, ze kterých plynulo, že mladý pán není zdejší.

„Samozřejmě, něco speciálního. Nepřišel jsem jen tak."

„Ano, ano. Náš dům je plný pouze speciálního zboží. Scházejí se k nám hosté z celého Xetingu, i ze zámoří! Jsme nejproslulejší dům v celém Liwu!"

To bych teda neřekl – zrovna tady jsme se Zarasem byli jen jednou a dost, ironicky poznamenal Isra.

„Tak, jaké je přání mladého pána? Tlustá, hubená, prsatá, plochá, blondýna, zrzka i černovláska – jen si vyberte pane!"

Isra se rozhlédl po nahých ženách všech tvarů, rozmístěných na gaučích, sedačkách, opíraje se o balkonové zábradlí, lákající na své přednosti i růžovou kurvičku. Jenže ani po jednom zvolání se Isra neusmál, nezachvěl se nedočkavostí, a jeho ptáček odpočíval složený dole. Majitel si toho všiml, ale než si cokoliv vyvodil, Isra promluvil sám.

„Ale to není úplně, co bych chtěl."

„Eh?" Majitel několikrát zamrkal.

„Slyšel jsem... Že tu máte i nějaké chlapce?" načal Isra odměřeně a vytáhl nabobtnaný měšec cinkající hruhrami.

„Ale ne! To jste musel slyšet špatně! Mladý pane! To je nelegální! Já platím daně, jsem poctivý majitel, ačkoliv můj byznys se může zdát pochybný. Ale ne, pane, to vám museli říct špatně!" Majitel začal panicky mávat nafouknutýma ručkama, až to působilo komicky, jako opelichaná slepice, co mává svými neschopnými pahýlky.

„Co se děje v Xetingu, to mi je jedno. V Namasilii tomu tak není. Tam si můžeme užívat, s kým chceme," pokrčil rameny Isra, tónem naznačující, že celý Xetingský zákoník je mu u prdele.

„Mladý pane, omlouvám se, ale musím vás zklamat. Nedovolíme si porušit Xetingské zákony!"

„Jako kdybych to měl rozhlašovat. Vždyť, není to jedno? Jestli muž nebo žena? Co z toho děláte takový problém? U Ilaie, kdybych to věděl, poslal bych do Xetingu místo sebe raději někoho jiného," povzdychl si, přičemž si propůjčil jméno Namasilijského boha. Měšec schoval do kapsy.

„Pane... Víte pane, opravdu tu nic takového nemáte, ale pojďte, dáme si alespoň skleničku, co vy na to?"

Isra v duchu zpozorněl, ale navenek se jen usmál a nechal se vést o dvě hlavy nižším majitelem do zadních prostor, kde se nacházeli soukromé místnosti plné probíhajících orgií, a ještě úzká chodbička, jíž se dostali pryč z budovy, do zanedbaného dvora.

A tam, směrem, odkud vedl zarostlý chodníček, protnutý rozvětveným keřem, pronikalo skrze škvíry mezi listy světlo. Světlo a zvuk veselí, smích.

„Pane, tam, prosím," ukázal mu na chodníček a sám odhrnul jednu větev, aby ani lísteček nezavadil o pánovy drahé šaty.

„Ale to není moje, to nepatří mně. Můj pozemek končí přesně tam, tohle už moje není."

Jasně, odfrkl si Isra. Od domku je dělili jen tři kroky. Ale už tak dokázal v tom smíchu rozlišit mužské vzdechy, které neočekávaně sevřely jeho hruď. Jako kdyby... Kdyby slyšel jeho. Avšak ihned se z té falešné představy probudil. Jeho hlas byl hlubší, mužný. Ne jak toho... Co tam bylo.

Vynutil úsměv.

„Takže tam..." načal, nejistě.

„Tam je to, co chcete," pokračoval majitel. „Ale říkám, moje to není!"

„Dobře, děkuji. Vydržte. To mi připomnělo, že jsem zapomněl dát vědět mým společníkům, že jsem zmizel. Máte kus papíru?"

Majitel znejistil, ale nakonec vytáhl svůj zápisník – nutný, aby každému mohl zaznamenat dluh.

Isra popadl psací sadu a lehce naškrábal krátký text.

Byl jsem unavený, vrátil jsem se zpátky.

„Mohl byste to zanést pánům z Adranuchu, kteří se momentálně baví v hostinci Prie?" spolu s tím znovu vytáhl vak peněz, ze kterých složitě vyhrabával Xetingské hruhry.

Ještěže mu zbyly nějaké daly z jeho výletu do Namasilie.

Jelikož byl majitel dostatečně odměněn, a na textu neshledal nic podezřelého, rozhodl se, že nějakou svoji dívku pošle. Jedna hruhra jí, dvě si nechá. A nakonec z něj dostane ještě další množství, až ho obere jeho chlapec.

Nyní měl Isra cestu čistou. A teď se začal bát.

Jak dlouho potrvá, než dojde k výměně informací a stráž dorazí? Jak dlouho zvládne hrát někoho, kým je a vlastně není?

Zhluboka se nadechl a vstoupil do domu, stále pod drobnohledem majitele nevěstince, který si chtěl být jistý, že muž na poslední chvíli neuteče.

„Vítejte," přivítal ho mladý hubený hoch, úplně nahý, drže v ruce džbánek s vínem. Držel tělo velmi femininním způsobem, vypínal svoji hruď i zadek, nohama třel o sebe.

„Prosím, pojďte se mnou," nastavil mu dlaň, kterou Isra s nejmenším náznakem odporu uchytil, aby se nechal zavést na volné místo v rohu místnosti.

„Přejete si někoho konkrétně, nebo se budete dívat na naše nachystané vystoupení?" svůdně na něj zamrkal, a poté se předklonil, aby mu nalil víno do šálku na stolíku. Tyto zženštilé pohyby naštěstí na Isru vůbec nefungovaly. Ani nezamávali s jeho srdcem.

„Rád se nejprve podívám," usmál se a dlaní se dotknul boku chlapce, který stále plnil šálek, a sjel jí až na stehno.

Jak měkký a slabý, pomyslel si Isra, naoko se ale svůdně usmál a na kluka mrkl. Ten se jen stydlivě zachichotal.

Isra se obával, jak to půjde, celá interakce s mužskými prostituty. Zjišťoval však, jak mnohé mají společného s ženami hned ve vedlejší budově, a s těmi přeci už zacházet trochu uměl. Nervozita z něj opadávala a mohl se tak soustředit na své okolí.

Celá nízkopodlažní budova byla rozdělená na malou halu a boční soukromé pokoje, kde to již naplno žilo. Avšak zdroj zábavy byla právě hala. Podél zdí byly vyskládané pohodlné sedačky, obklopené poloprůhlednými závěsy, aby žádný návštěvník nepoznal nikoho dalšího, a tolik požadovaná anonymita byla zachována. Přesto muži viděli dost, aby se vzrušily z nahých postav chlapců, aby viděli, kdo to již nevydržel a rukou šmátrá v kalhotech, nebo kdo se jen kochá výhledem.

Isra pomalu popíjel, pozoroval chlapce, jak se střídají u jednotlivých návštěvníků – někteří u nich setrvávali déle, a dokonce si sedali na klín starých mužů – a pokoušel se zůstat soustředěný na úkol.

Je to jen další výcvik, další koupele, opakoval si. A tehdy bylo aspoň na co hledět.

Tito dívky v chlapeckém těle se mu nepozdávali. Což se nedalo říci o ostatních.

Proč se do toho jen namočil?

Avšak v jednom momentu...

Hlasitý mužský vzdech, o něco hlubší, než ten prvotní, ho udeřil jak blesk. Celé jeho tělo strnulo, jak se otočil za jeho zdrojem – některým z těch soukromých pokojů.

A znovu. Znovu. Tempo, kterým zněl, až náramně připomínal to, které zažíval měsíce zpět Isra.

Opakovaně se napínající svaly, vlnící se jizvy. Dlouhé světlé vlasy, které ho šimraly po břiše, a dvojice v aktu ponořených očí, každé jiné barvy.

Sakra!

Ačkoliv na to nechtěl vzpomínat, každý vzdech v něm vyvolal pohled na kus kůže toho muže, na každý jeden sval a jejich pravidelný pohyb, na tu absolutní kontrolu, kterou nad Isrou měl.

Nebylo divu, že se Isra začínal probouzet. A že to nebylo zrovna vhodné.

Ve zdejším prostředí možná normální, ale... Jak pak budou ostatní vypovídat? Co když nahlásí, že si Isra potřeboval nad těmi chlapci ulevit?

Byl by s ním konec. Nic víc. Rovný konec. Husí kůže mu naskočila po celých zádech, přesto nezahnala vzrušení jeho těla, a tak mu nezbývalo, než ho nadále trpět a doufat, že ho potlačí vlastní vůlí. I přes sugestivní zvuky v jeho uších.

Haixan ho však vyslyšel.

V okamžiku se světlo v hale ztlumilo. Všechny petrolejové lampy vyzařovaly jen takový plamínek, aby úplně nezhasly. Světlo se naopak soustředilo do středu haly, kde skupina lehce oděných mužů počala své tance se svíčkou.

Co teď?

Isra se rozhlížel kolem sebe. Všichni se zdáli ponoření do tance. Temné, ve stínu schované siluety se téměř nehnuly.

A jeho nadále stimuloval ten hlas z vedlejšího pokoje. Riskl to. Zabořil se do nejvíce do křesla, téměř se schoulil do klubka. Jen aby zakryl svoji ruku, kterou napodoboval tempo vzdychů, zrychlujících a gradujících v jeden výbuch, výstřik, který se mu podařilo zachytit.

Jen co otřel ruku na skryté místo za gaučem, postřehl nepatrný ruch vycházející z vedlejšího domu. Bleskově se rozhlídl po hostech – ne, nikdo další si toho nevšiml. Přesto v něm nervozita rázně stoupla.

Copak nemohli přijít dříve? Ihned by mu z toho napětí opadl!

Naštvaný Isra s tím však nic dělat nemohl. Naoko klidný, zahleděný do vyzývavého tance, upil trochu vína, jeho uši konečně zproštěné toho hlasu odvedle.

A jen co se napil potřetí...

„Stát! Ani se nehněte! Úřad bezpečnostní služby! Všichni jste zadrženi!"

Isra hluboce vydechl, opustil své místo a prošel kolem napůl svlečených tanečníků.

„Ještěže jste tu!"

___

„No dobře, mistře," začal Zaras, který dlouho do noci seděl v pracovně mistra Murina a nechal si vysvětlovat dílo Přiznání života mého od pradávného učence Litoria. „Chápu, že žil takový život, jaký žil, a že měl teda jen jednu ženu, ačkoliv mu přiváděli celý Xeting na prah jeho dveří. Ale! Tohle prostě stále nechápu. Proč řekl: ‚Mám pravdu a proto vyhráváš.'? Když mám pravdu, vyhrávám já, vždyť to dává rozum, ne? Proč by měl někdo vyhrávat na úkor mé pravdy? To je blbost!"

Mistr Murin si otřel čelo od potu. Za svůj život vedl hodně studentů, ale s nikým tak blbým jako Zaras se ještě nesetkal.

„Slyšel jsi někdy rčení: ‚Moudřejší ustoupí'?"

„A to je další blbost. Kdyby moudří jen ustupovali, pouze blbci by se dostávali dál, do vlády, na pozice, a naše země by byla v háji."

„Ach. Já, jako moudřejší vím, že mám pravdu. Ale ustupuji, nechávám tě vyhrát, jelikož by náš rozhovor vedl k dalším nekonečným konfliktům bez závěru."

„Vidíte, a v tom pravdu prostě nemáte. Pak se cítím jako vítěz a představte si mě, jak sedím mezi ministry, no co by to bylo?"

Proč se s ním Murin ještě vybavoval? A kolik už bylo hodin? Přišel nějak po večeři, protože potřeboval zkonzultovat dílo před tím, než ho bude prezentovat vlastnímu učiteli, a jak to dopadlo? Za chvíli budou kokrhat kohouti!

„Ojojoj! To už je hodin! Uáám, ozývá se moje večerka. Milý Zarasi, obávám se, že tě již nemohou vést s čistou myslí. Ale zítra můžeme pokračovat."

„Zítra? To je za hodinku! Tak to já tu počkám!"

Murin jen začínal litovat, proč tomu hezkému hochovi ustoupil.