Období zpěvu skončilo. Rakia se tímto oficiálně rozloučila se svojí rodinou rodu Fenha a plně se začlenila do rodiny Weia, stala se jejich mladou dámou, jejíž osudem je přinést na svět potomky a synovci ministra peněžitých záležitostí porodit potenciálního politika.

Žít si však nebude špatně. Rod Weia je bohatý a zajistí jí ty nejlepší služebníky, to nejlepší zboží, ty nejluxusnější pokoje a výchovu dětí, že prakticky do konce života nebude muset nic dělat.

Byl to úplný opak Isry. Ten se oblékl do indigové košile a černých kalhot, přes ně si přehodil ještě stejně modrou tuniku, jíž na ramenou a předloktí zakryl koženými chrániči. Teprve takto oděn, do lehké uniformy subjektů bezpečnostní služby a všech administrativních pracovníků vojenských útvarů, se vydal do budovy stanice, kde ho čekal první den práce po návratu z Winajské mise.

Po cestě potkal pár hlídek stráže, která si ale nemohla dovolit jít pouze s lehkými chrániči, a tak své ramena, a dokonce i hruď a záda, kryla zdobenými kovovými pláty, a obličej strážila ve stínu indigové helmy.

„Isra Fenha, hlásím se do služby!" hrdě zahlásal po vpuštění do kanceláře samotného generála, který byl momentálně ponořen do neobvyklého množství svitků, a sotva měl čas vzhlédnout od stolu na příchozího vojína.

Trvalo mu několik sekund, než vstřebal ta motivovaná slova a uvědomil si, kdo se mu vlastně ohlásil, že to není žádný člen hlídky z města.

Že to byl Isra Fenha, jeho vzdálený příbuzný, který si na základě úspěchů u Velkých hor vysloužil post jeho druhého pobočníka, avšak nato dvakrát zmizel na popud Jeho Veličenstva, a sám generál tak neměl moc příležitostí otestovat jeho schopnosti.

Jako by byl jeho podřízený, a zároveň nebyl. A to Izmara rozčilovalo.

„Dobrá, dobrá. Přišel jsi akorát včas," vzhlédl do stropu a založil si ruce v kříž.

„Možná jsi to zachytil, možná ne. Podařilo se nám zničit jedno nedůstojné doupě smilníků. Všichni přítomní byli zajištěni a jsou nyní ve vězení. Ale po týdnu a půl výslechů se nám nedaří získat informace o jiném, stejně tak velkém a důležitém. Jsme na bodě mrazu. Máš dva týdny, abys všemi prostředky zjistil, kde se nachází to další. Podmínkou je, že žádný vězeň nesmí zemřít."

Podmínka byla jasná. Kdyby se totiž tento úkol Isrovi nepodařilo splnit, odkud by se nějaký nástupce odrazil, kdyby svědci nežili? To také znamenalo, že v taktikách mučení byl hodně omezen.

„Řekni plukovníkovi Franchiemu, aby ti předal všechen materiál k prostudování."

„Ano, pane!" hluboce se uklonil, v duchu se však jen ironicky smál svému osudu.

Tolik se snažil něco dokázat, a pořád to není dost a pořád mu každý předhazuje nové a nové testy. A co více, tento test je příliš osobní.

Nebo není? Není. Nesmí být. Jinak nemá šanci odrazit se a stoupat výš.

A tak začaly celé tři bezesné noci, které strávil u svého stolu, ponořený ve spisech o hrátkách smilníků...

Překvapivě, dokázal být celou dobu nad věcí. Vždyť jak se tohle liší od špinavého domu šlapek? Je to stejné hanobení boha Haixana, ne-li větší. K tomu, je to jeho práce. Vyzvídat, vyslýchat, spojovat si informace. Po těch třech dnech si připadal, jakoby to byl on, kdo po těch lidech pátral a jejich doupě našel.

Bohužel, cizí úspěch si ale přivlastnit nemohl. Musel dosáhnout svého vlastního.

Existence dalšího doupěte nebyla jednoznačná. Tato myšlenka byla založena pouze na výpovědích lidí, kteří bydleli nebo vlastnili podniky blízko bydlištím zatčených osob. Večery, když už opustili své domovy, mnohdy šli směrem za přepadeným doupětem. Ale jindy mířili na opačnou stranu, třeba i ve skupince více osob.

Jenže to neznamenalo, že těch doupat je více – mohli mířit jenom do hospody, popít a pobavit se.

Isra přesto nelenil. Vzal do ruky mapu Liwu a zaznačil si do ní všechny důležité body. Doupě, bydliště osob, kam mířili – jakým směrem. Co tím směrem je, jaké důležité podniky, věhlasné svým pitím či zábavou. Netušil, jestli mu to k něčemu bude, jelikož Liwu bylo město zábavy. Ne jako Winai, ale i tak zdejší ruch neustával ani v noci, kdy se opilí muži snažili dostat za svými již spícími manželkami. A sám znal hned několik podniků, které se nacházeli tím druhým směrem.

To byl pouze začátek. Když měl domácí úkol hotový, vrhl se na vyslýchání.

Vězení bylo ponuré, čpící po vlhkosti a plísni. Smrad výkalů lidských i krys nasycoval prostory až k hlavním vratům, zabořených hluboko do podzemí. Systém ventilace skrze šachty nějak fungoval, ale omezeně. Jen do takové míry, aby se vězni ani stráž neudusili.

Možná se neudusí nedostatkem kyslíku, avšak udusit se smradem nadále reálné bylo.

Isra předložil svůj odznak hlídce před mohutnými, železnými vraty, tak pak hlídce uvnitř, která seděla u stolu a hrála karty. Ani džbán s vodou, ani kus chleba nebyl vidět v jejich okolí. Kdo by měl chuť něco konzumovat v těch strašných podmínkách? Raději budou hladovět, než si znechutit i ten nejlepší pokrm.

Při pohledu na odznak druhého pobočníka nejprve jen tupě přikývli hlavou. Za poslední dny se tu obtočilo lidí, co se šli jen na něco doptat, nebo šli nakreslit portrét těch zločinců. Když však Isra pořád strašil u jejich stolu, znovu si prohlédli odznak a danou osobu a došlo jim, že tentokrát to tak lehké nebude.

„Rád bych je vyslechl. Osobně."

Krátká a rázná slova otřásla stráží, přestože ji tvořili muži dvakrát starší než byl mladý pobočník.

Ihned přikývli hlavou a hnali se kupředu, v dlaních jim cinkali klíče od jednotlivých cel, i od výslechové místnosti a četných mučíren. Isra se mezitím pomalým krokem procházel kolem odsouzených, skrčených v koutů cel, špinavých a zubožených, starých i mladých. Tedy, hlavně mladých. To bylo překvapivé.

Nacházeli se mezi nimi učenci, mladí začínající obchodníci, spisovatelé, politici. Bohatší lidé, žádní otrhaní zemědělci. Ani staří břichatí smradoši, které dosud viděl viset v souvislosti se stejným obviněním. Byli to lidé, kteří by ve Winaji neměli problém. Kde by si vesele žili, dosáhli by svých ambiciózních cílů, i s touto odlišností, která je žene do náruče mužů nežli žen.

Ale v Xetingu...

Jak si dosud Isra udržoval odstup, náhle ho to zasáhlo jak šíp. Stál ochrnutě na místě, zhrozen nad myšlenkami, které ho na tomto místě zastihly.

Kdyby se přišlo na jeho výstup ve Winaji... Skončil by taky zde?

Otřásl se, jak moc reálná a skutečná hrozba to byla.

„Sire, je to připravené. Koho budete vyslýchat prvního?" přiskočil k němu strážný a vyrval ho ze sevření špatného svědomí.

„Vezmeme to od nejstarších."

Isra zvolil tento postup schválně. Byl si vědom, že starší jsou většinou více zajetí zákazníci, že toho nemají tolik co ztratit, a že z nich nevytáhne tolik co z mladých.

Chtěl se také odrazit, získat základní informace, aby pomocí jich dokázal narušit labilní věrnost mladých a pomocí strachu z nich dostat více.

Podle spisů takto lidé z bezpečnosti ještě nepostupovali.

Ti nejstarší mohli mít i více jak šedesát. Jejich kariéra byla na vršku, už nebylo potřeba se za čím hnát, jelikož své bohatství již nahrabali. Nějaký počet dětí, často provdaných, už také měli; to znamenalo, že pokud se o nich pravda rozšíří, stačilo na sebe vzít veškerou odpovědnost a po výkonu trestu by pověst dětí byla neposkvrněná. Jednoduše nejtěžší skupina lidí, z níž něco vytáhnout.

Tato skupina je však k něčemu přeci jen slabá. A tím byla fyzická bolest. Mladí jsou odolní, nic je jen tak nezlomí. A když ano, stále mají dost času a energie se ze všeho dostat, srovnat se a zvyknout si na nové podmínky žití.

Staří to tak nemají. Jejich zdraví je pochmurné, jejich tělo slabé. Zatímco mladí vydrží dlouhé dny i noci v mrazech a stále jsou schopni boje, staré zmůže jen zafoukání větru v hřejivém letním dni. Federel byl zářným příkladem. A tento příklad si Isra vzal k srdci.