Oslava následující Rakiin svatební obřad byla ohromná. Odehrávala se v sídle jejího muže, synovce ministra peněžitých záležitostí, a tomu odpovídala i rozlehlost dvora sídla. Každý rožek, každý sloup, každý kus modré stěny byl ozdobený červenozlatými stuhami, symbolizující radost. V každém zákoutí se samozřejmě musela nacházet i podobizna Haixana, nebo alespoň jeho portrét vyšitý zlatou nití na kvalitním hedvábí, a květinové dekorace pak tomu dodávaly trochu přírodního dechu.

Federel byl rád, že vše probíhalo dle programu, že nedošlo k žádné komplikaci, kromě povolené ozdoby na nevěstiných šatech; a že se konečně mohl bavit a popíjet svojí ženou vybrané víno.

Po druhém hrníčku mu i zachutnalo.

Vysedával po boku své dcery, za stolkem obloženým pochutinami, a když se našlo volné místo, tak se svými svatovci občas prohodil nějaké vtipné slůvko, pochvalu za výborné jídlo, nebo přání krásného života novomanželům.

Mezitím k nim přicházel jeden host za druhým, aby osobně novomanželům poblahopřál a přinesl vzácné a drahé dary, které sloužily jako základ důvěry a budoucí spolupráce, nebo projev dlouhodobého přátelství.

Bylo to únavné, to ano. Ale s vínem to šlo mnohem rychleji.

Isra své blahopřání již dávno předal. Stejně jako dar, jehož koupí zaměstnal Wanga, a ten s daným rozpočtem pořídil nějaké šperky a ozdobný přívěsek na meč. Pak jen mladý pán zkontroloval, jestli to odpovídá jeho představám, a své starosti tímto uzavřel.

Poslechl Federela – možná mu chtěl jen udělat radost – a vzal si na sebe tu tuniku s Adranuchskou výšivkou, přestože působil jako pěst na oko. V celém okolí všichni hosté vznešeně nosili celovzorovaná oblečení, drobné výšivky pokrývající tuniky shora dolů, ačkoliv ne tak propracované jako jeho. Zatímco on svítil jak měsíček, doslova si přišel jak kytička v poli. Měl zůstat u svého původního plánu. Netušil, co ho to popadlo se takto vyzdobit.

Popíjel víno, u kterého ihned poznal, že ho musela vybrat teta Tula. Ale jelikož lepší k dispozici nebylo, překousl jeho podivnou pachuť a věnoval se pánům z ministerstva, které znal díky své práci pobočníka generála.

Samotný generál Fenha Izmar na svatbě přítomen nebyl. Vymluvil se na práci, ačkoliv všichni věděli, že pouze nepovažoval za důležité dostavit se na svatbu bratrancovy dcery.

„Isro? Isro!" z hloučku starších pánů ho vytrhl hlas mládeže, jeho přátel z Liwu, spolužáků a společníků při konání neplech.

„Myslel jsem, že se mi to zdá. Už jsi se vrátil?"

„Ano, před týdnem. Ale měl jsem toho spoustu k zařizování, že vyjít večer ven bylo nemožné." Isra se přesunul do mnohem mladšího kroužku a všechny přivítal svým omluvným úsměvem.

„Chápu, chápu. No ale když už jsi tu, tak to chce řádnou oslavu!" plácl Isru po rameni Zaras.

„A nejsme náhodou na jedné?" ušklíbl se zpětně Isra, ale Zaras se jen uculil.

„Však víš, jak to myslím. Takhle oslava navíc patří někomu jinému."

„Tak dobře, proč by ne," nakonec Isra pokrčil rameny a nechal se stáhnout lehkovážností života omladiny. Stejně do ní taktéž patřil.

„Ale co nejdříve. Třeba zítra?" navrhl Zaras netrpělivě a kontroloval reakce okolí, jestli s návrhem souhlasí. Někdo se přeci našel a okamžitě spustil námitku.

„A co tak brzo? Ještě budu dospávat dnešek!"

„Slyšel jsem, že do hostince Lawora mělo přijet několik beden s winajským pitím!" zašeptal Zaras, aby ho nikdo neslyšel. „Takže tam musíme co nejdřív, než to všechno někdo vypije!"

Hlouček lidí zasáhl úžas nad právě zjištěnou zprávou. Winajská pálenka, v hostinci Lawora – co více si přát! Už párkrát s winajským pitím čest měli a vždy to byl zážitek na celý život!

Jen Isra nevyjadřoval žádné emoce. Prázdným úsměvem se prezentoval pro své okolí, zatímco jeho mozek se snažil zapudit ty rychle vynořené vzpomínky, které byly jak jeho stín.

Avšak na rozdíl od svých přátel, jedno věděl jistě. Ta dovezená voda s přívlastkem winajská se pořád nebude ani trochu rovnat originálnímu produktu na místě. Věřil, že se musí ředit, míchat s Xetingským pitím, jelikož tady nikdy nedosahovala takových kvalit, jako za řekou Sharas.

Byl v rozporu. Má chtít ochutnat tento padělek? Má si vědomě přivolat ten jeden neuvěřitelný večer? Nebo má jít s vědomím, že kvůli slabé chuti toho pití se v něm žádné vzpomínky neprobudí?

Mohl se vůbec rozhodnout? Vypadalo to, že ne, jelikož Zaras to bral jako dohodnuté. Téma totiž převedl na nejnovější úspěch Xetingské bezpečnostní služby, kdy se pod vedením prvního pobočníka generála Izmara, plukovníka Franchieho, povedlo odhalit a provést zátah na tajné místo setkávání Liwuských smilníků. Vyprávění velmi prožíval – provázel ho barvitými nadávkami na danou skupinu obyvatel a detailním popisem jejich ubohého konce.

Jedno téma lepší než druhé, povzdychl si Isra, který dosud se svými přáteli nic takového neřešil. Ale nyní, s otevřenýma očima, viděl vše. Povrchnost, kterou dosud přijímal za svoji. Ignoranci, jíž využíval při boji proti nechtěným zprávám. A štěstí – své štěstí, že se mu podařilo zatlouct své potřeby a chtíče, když to bylo nejvíce potřeba.

Nedokázal si představit, že první objekt jeho zvědavosti byl takový idiot. A že na něm vlastně není nic zajímavého.

___

Do hostince Lawora si již žádnou Adranuchskou výšivku nevzal. Už tak byl na svatbě atakován tolika otázkami, jestli odjel právě do hlavního města Namasilie, jestli viděl zdejší palác, dovezl si alespoň jeden kus mahagonového nábytku, a kde má šperky z černého opálu, jejichž těžbou byla Namasilie obzvlášť známá.

Skromně se omluvil, že o tom mluvit nemůže; na druhou stranu musel přiznat, že vzít si Namasilijskou tuniku alespoň odvrátilo pozornost od Winaje a tajným plánům Jeho Veličenstva. Velice strategický krok, který sám nepromyslel – ale jeho strýc ano. Měl by Federelovi poslat nějaký dárek, alespoň lahev vína lepšího než toho, co se podávalo na svatbě.

Trochu meškal, ale nic si z toho nedělal. Věděl, že Zaras také nepřijde na smluvený čas, a Isra rozhodně nikam nespěchal. Také se úplně nechtěl zdržovat. Měl volno – vzácné volno, které mu skončí spolu s obdobím zpěvu, a poté se bude muset ohlásit na stanici věhlasné Xetingské bezpečnostní služby. A tam se uvidí, jestli bude dělat generálovi chůvu, nebo ho čeká světlejší budoucnost. Podle slov Zarase to neviděl nadějně. Každý zátah, každá akce doprovází množství spisů, výslechů, záznamů a závěrů, a právě ty všechny bude muset projít, posbírat poznámky vojínů, možná sám vyslýchat či jen asistentovat prvnímu pobočníkovi – jednoduše, práce bude habaděj.

A Jeho Veličenstvo...

To se také nezdálo, že by mu podalo pomocnou ruku.

Zhluboka si povzdychl, než vešel do hostince a přilákal pozornost pár unuděných lidí, kteří hledali rozptýlení. To v mladém potomkovi z rodu Fenha rozhodně našli. Obzvlášť, pokud se jednalo o dívky zajišťující zábavu, a právě objevili jeden fešný kus, kandidáta na slušný přivýdělek.

Isra jim samozřejmě nevěnoval ani pohled, naopak je bleskově přehlížel, jelikož v davu hledal své přátele – muže. A ti se již smáli na celé kolo a nalévali si šálek za šálkem.

Ano, to jsou oni.

Dokonce i Zaras mezi nimi seděl, líce poněkud červené, a jen co si povšimnul vysoké postavy u vchodu, s tmavými vlasy zpola sepnutými do ozdobeného drdolu, ihned vyskočil na nohy, až převrhl prázdný džbán na stole.

„Isro! No to ti to trvalo!" zařval a oznámil tak všem jméno příchozího. Nejenže tím upoutal pozornost mnohem více lidí, navíc každý nyní věděl, že před nimi stojí mladá vycházející hvězda rodu Fenha. A že on je tou osobou, která rozviřuje vody uvnitř jejich rodu.

S obdivem i zájmem ho pozorovali, i jeho odměřený, odtažitý postoj, s nímž kličkoval mezi stoly. Koukali na to, jak pevná jsou jeho ramena, jak kompaktně drží volné prameny vlasů, rovné jako stébla trávy. Jak vznešenou má chůzi, odpovídající slávě jeho rodu. Jak mužný, přesto ještě mladost představující obličej má – obdélníkový, vyrýsovaný, avšak ne vychudlý. Stále na něm byly známky toho dětského tuku, přestože každým coulem představoval dospělého muže.

Mnozí starší hosté už v duchu konstruovali různé strategie, jak by jen své dcery provdali do rodu Fenha.

„Ani bys nevěřil, o co jsi přišel! Na, tady máš!" Zaras v celém spěchu nejenže stihl nalít šálek do plna „winajské" pálenky, ale také stihl polovinu rozlít, jak se soustředil na své poselství než na stabilitu svých rukou. Ještěže nebyl sám žádným bojovníkem, s takovou by neudržel ani meč v ruce.

„No, povídej." Převzal Isra od Zarase tu zbylou půlku šálku a letmo k ní přivoněl. Ano. Tu vůni znal, v Xetingu se s ní setkal nespočetněkrát. Avšak k té originální měla daleko. Stejně jako chuť. Nejenže ji distributoři naředili, nenaředili ji čistou vodou, ale vodou smíchanou s lihem a ještě nějakým aromatickým výtažkem levného původu, takže se pálenka zdála silná a aromatická, ale nic ze své sladkosti, jemnosti a bohatosti Winaje si už nezachovala.

Předtím to samozřejmě Isra nepociťoval, jen zaznamenal ten významný rozdíl, ale až teď dokázal zpětně srovnat, čím se tento jakože klenot lišil od diamantů za hranicemi.

Bylo mu až smutno.

Smutno, jak se to dobré pití zničilo – sice z toho není nepitelná sračka a stále se udržuje kvalitou na vysoké úrovni, už nenese to kouzlo, které ho ve Winaji učarovalo; a smutno, že se nemůže vrátit do toho dne, kterého lituje, ale zároveň si cení.

„Tak co, lepší jsi neměl, hm?"

„To ne, pche, kdybyste věděli, jaké blafy pijí v Namasilii!" Isra nadhodil znechucený obličej a bavil se se svými přáteli pod maskou přetvářky.

„Měl jsi lahvičku donést, ať můžeme srovnat!"

„To mi nestojí za tu námahu, promiň," smutně semkl rty.

„Haha! Tak to musela být tedy pořádná tragédie!"

„Možná si jeden pak rozmyslí, jestli pít alkohol nebo čistou vodu!"

„Nešťastná to země!"

Vtipy na účet Namasilie dále padali jeden za druhým a hlasitost smíchu skupiny byla čím dál větší. Hlasitějšími se stávali však i ostatní skupiny a o to více museli hosté křičet, aby přeřvali ten hluk a sdělili, co mají na jazyku. A čas plynul jak víno ze džbánů.

„Koukej, ta na tebe mrká!"

Isra se podíval daným směrem. Ano, hleděla na něj nějaká dívka. Dokonce nejedna z hloučku dámských společnic, jež každý večer zavítají do hostinců za vidinou peněz navíc nebo z důvodu dělání reklamy nějakému společenskému domu v Liwu.

Jedna obzvlášť, taková mladá, s tvářičkami jako růže a se rty jako zralé třešně, poskromnu pokukovala, zpod dlouhých řas, vždy se na okamžik na Isru tajemně podívala, než stáhla zrak a nesměle se zavrtěla.

Jak průhledné, povzdychl si Isra.

Ne. Rozhodně na ni neměl chuť ani náladu. Nikdy na to příliš nebýval, a nyní... Zamíchal „winajskou" pálenkou, přičemž hleděl na její rozvířenou hladinu, z níž na něj zpátky mrkala dvojice naprosto odlišných očí.

Jak by jen mohl vzít do rukou pas či prso té dívky, když na sobě stále cítí svůdný pohled toho muže? To kouzlo zvláštních, neobvyklých očí?

Rozhodně ne. Nikam s žádnou ženou nepůjde. Ale možná by nebylo na škodu zajít do chrámu Haixana, jestli na něj třeba někdo neseslal winajskou kletbu – kdo ví, co za divoké bohy ten šílený národ uznává!

„Tak co, Isro? Nebo ses vyčerpal v Hule?" zavtipkoval Zaras, moc dobře si vědom věhlasné proslulosti Huly, jako centra vší nekalé zábavy.

Isra se zavrtěl a rozpačitě semkl rty. Neříkal nic, ale jakoby Zarasovi přímo odpověděl.

„Haha! Hula, co jiného čekat! Vsadím se, že už jen střílíš vodu!"

„Pššt!" napomenul ho Isra, rudý v obličeji. V duchu se však smál. A jak už měl nějaký ten kalíšek pálenky v sobě, napadla ho ještě lepší dohra, která by mu zajistila, že se od něj budou chlapci s těmito nápady distancovat.

Nejprve se kolem sebe rozhlédl, i po svých společnících. Nakonec však ukázal jen na Zarase, aby se k němu naklonil blíže, jelikož mu měla být sdělena informace o největším utajení. Naklonil se, a aniž by se dlaní dotkl jeho ucha, přesto mu skrze uměle vytvořený tunel cosi zašeptal.

„HAHAHAHA!!!" Zaras prskl smíchy tak, jakoby měl skrze nos vyfrknout plíce a vyplivnout všechny zuby z úst. „NO TO NE! HAHAHA!"

„Hej! Zarasi! Pššt! Nikomu to neříkej!" Isra byl ještě rudější, celý v rozpacích, a v děsu se otáčel kolem sebe, aby se nikdo nerozhodl chtít po Zarasovi nasdílet ten vtip. Už tak na nich jejich přátelé hleděli hladově, tak hladově, že by udělali cokoliv, klidně si píchli dýku do srdce, jen aby tu věc slyšeli také.

Nemuseli být hladoví dlouho.

Jak se Zaras smál a popadal dech, po několika minutách se dostal do fáze, kdy dokázal ve smíchu říci i jednu smysluplnou větu.

A samozřejmě, že už dávno zapomněl na to, že se jednalo o tajemství. Nebyl problém se s ním podělit s ostatními.

„Isra má vyrážku! HAHAHA! Dostal od těch šlapek dáreček! HAHA! Beztak si nesbalil dostatek střívek! HAHA!"

Mladý nadějný vojín, druhý pobočník generála Izmara, se mohl hanbou propadnout do země. Schoval si tvář do dlaní, přesto se nevyhnul těm znechuceným pohledům ze směru spoře oděných žen, které si Zarasovu hlášku také vyslechly. Teď se mu nebudou chtít vyhnout pouze ony, ale celé Liwu, jakmile se tato zpráva mezi nimi roznese.

Ale to ničemu nevadilo.

A tak si Isra jedním dobrovolným potupením zajistil, že nejenže na něj už žádná žena nesáhne, také bude celé město vědět o jeho výletu na východ. Ačkoliv jeho nohy směřovaly na úplně opačnou stranu.

Trvalo ještě dlouhou chvíli, než se Zaras a společníci dostatečně vysmáli a konverzace se stočila jiným směrem. Isra se pak domů dostal pozdě v noci, ve stavu, kdy se spoléhal čistě na svoji intuici, jež ho zavedla domů, než na svoji mysl. Nepamatoval si, kdo ho vpustil dovnitř – jestli služka Ulka, nebo starý sluha Wang. Ráno se však probudil a v dlani pevně svíral balíček se sušeným eukalyptem, který tak rmoucen plánoval vyhodit.