Sotva se Isra oklepal z dlouhého vyšetřování vraždy, která mu sebrala několik nocí, znovu byl stržen do bezesného období stráveného v pracovně nebo lítáním z Liwu do vojenského tábora. Starý Wang měl problém mladého pána odchytnout a donutit ho sníst večeři, nebo ho dotáhnout zpět do rezidence. Většinou se setkal s pohledem na prázdnou pracovnu, a tak jen nahradil špinavé oblečení za čisté a nařídil pracovníkům, aby na mladého kapitána dohlídli. Jenže strážní jsou přeci jen vojáci, nejsou zvyklý se o někoho starat, a tak v ně Wang nevkládal velkou naději.

I kocourovi se překvapivě stýskalo. Chyběl mu ten vyhřátý klín, do kterého si mohl lehnout, kdykoliv se mladý pán navrátil domů, a nikdo ho tak nedrbal na krčku, jako právě Isra. A tak začal, což u něj bylo naprosto nezvyklé, mňoukat na zavřenou bránu, čímž budil všechny osoby nejen v Isrově domově.

A to Fark ještě nevěděl, že se se svým pánem rozloučí na celý půl rok.

Všichni vnímali pouze zaneprázdněnost Isry. Jeho naprostou oddanost Xetingu. Jeho píli, s níž chtěl dokázat, že náleží rodu Fenha. Že si zaslouží nosit titul kapitána, ne-li plukovníka, už v tak mladém věku. Že jednou jeho jméno budou opěvovat.

Zaras v něm viděl kamaráda, který se mu vzdaloval s každou jejich společnou popíječkou – pokud si na ni udělal čas.

Wang v něm viděl chudého mladého pána, kterého stíhal jeden krutý osud za druhým a nenechal ho žít si život, jaký vedli ostatní mladíci jeho věku.

A Isra... Ten se jednoduše musel zaměstnávat. Musel. Nešlo jinak. Potřeboval totiž všemi prostředky přestat myslet na Falaka a na to, co bude na frontě. A zároveň využíval svého vlivu, svého dosahu a pozice druhého pobočníka generála Izmara, aby zajistil všechna možná zadní dvířka, která šla.

Měl omezený rozpočet, ale kdo řekl, že s ním nesvede více? Brázdil tmavýma uličkama, vyhrabával špínu na každého, se kým měl vyjednávat. Aby domluvil více zbraní, aby vyjednal větších zásob. Aby zabezpečil o několik vozů navíc. Aby zajistil Winaji co největší oporu, když už budou limitovaní lidskými prostředky.

Aby jednoduše udělal maximum tam, kde nebyly pevně stavěné hranice.

Zajímalo ho, jestli by takových snah vynaložil dva roky zpátky. Předtím, než poprvé navštívil Winai. Než viděl jejich obyvatelstvo, jejich svobodnou vůli, jejich radostné obličeje, které mu poněkud v Xetingu chyběly, ať si to nepřiznával jakkoliv. Jestli by jednoduše přijal rozkaz a nic více nedělal, jestli by ho vůbec zajímal osud, které Winajčany čekal.

Nejspíše ne. Nejspíše by trávil tento čas doma a jen si skládal uniformu do kufru.

Co ho tak donutilo změnit? Jak tomu jen dovolil? A... Je to dobře, nebo ne?

V předvečer odjezdu se ještě krátce setkal se Zarasem. Velice krátce. Považoval to za sociální nutnost, a zároveň se uvolil ke strašlivému aktu. Jeho nezbedného rozmazleného kocoura, kterého si na svůj výjezd vzít nemohl, vložil na půlrok do jeho péče. Nenapadla ho jiná alternativa. A věřil, že Zaras, který velice rychle ztratil odpor k těmto chlupatým zvířatům, nabídne Farkovi luxus, který si ani sám nemůže dovolit. A kdyby se něco stalo... Tak té kočce zajistí i důstojný důchod.

A nakonec vyrazili.

Všechno bylo připravené. Vojáci seděli na svých koních, množství vozů vytvářelo mohutný konvoj, který Isra ještě několikrát překontroloval. Jejich počet, jejich obsah, důkladně až na dno. Byl v tomto důsledný, až to některým mužům přišlo divné, ale jednoduše nechtěl ztratit ani zrnko rýže nějakým nedopatřením, nebo, a to Haixane nedopusť, podvodem.

Naštěstí vše bylo, jak má být. Zařadil se za generála Izmara a pokynul, že z jeho strany je vše v pořádku.

„Dobrá. Vyrážíme!"

Masa vojáků se dala na pochod. Čekala je dlouhá, několikadenní cesta, kterou se měli dostat z kopcovitého terénu Xetingu do rovných planin Winaje, do rozlehlých sadů, na vonné louky. Mnoho rostlin se ještě stále pyšnilo svými květy, přestože většina stromů svůj bílý či růžový šat shodila a nyní se starala o vývoj svých plodů. Léto začínalo. A ostré slunce každým dnem pařilo na vojáky víc a víc.

Isra si setřel pot z čela. Byl zvyklý nosit svoji plnou uniformu v mrznoucí zimě, v hornatém terénu kopců, schovávat se do stínu smrků a borovic. Ale nyní, přestože nesl pouze lehkou variantu uniformy se základními chrániči, běžnou variantu strážných na obchůzkách; v té nekončící rovině mu to přišlo mnohem náročnější. Dokonce i na hlídkách v Liwu mu vše přišlo snadnější, schovával se do stínů budov a nebo trávil den v pracovně, rozhodně se nevystavoval slunci od rána do večera.

Jak nádherný pak byl pohled na jezero Deh, které se před nimi začalo rozprostírat a oznamovat, že se blíží první zastávce na jejich cestě. Winaji.

Sevřelo se mu hrdlo.

Třpytivá hladina druhého největšího jezera ve Winaji připomínala moře. Tak, jak si ho pamatoval. Azurově modrá, jejíž nejzazší hranice nebyla téměř vidět a splývala s projasněným nebem, na němž chyběl jediný chomáček mráčku. Sluneční paprsky, které si pohrávaly s každou vlnou a vnášely do ní třpyt drahokamů. Nebo odlesk kvalitního brokátu. A obrys loděk rybářů nebo obchodníků byla pouhá výšivka, která se na tu překrásnou tuniku vloudila činností nejšikovnějších pracovníků z Namasilijského Adranuchu.

Každý voják tužebně hleděl na vodní plochu a už se představoval uvnitř ní. Isry nevyjímaje.

Generál Izmar tyto tužby vycítil. Nechal se muže utábořit blízko jezera, aby mohli napojit koně a svlažit i svá hrdla a těla, zatímco on sám, spolu se skupinou mužů, vyrazili do hlavního města.

„Isro, tys ve Winaji už byl, že?" Generál Izmar se obrátil na svého pobočníka, zatímco celá půlka divize seskočila ze svých koní a už začala stavět stany a připravovat se na přenocování.

„Ano, pane. Jeho Veličenstvo mě pověřilo zanesením diplomatického dokumentu."

„Zmiňoval to. Budeš tedy pověřen úkolem nás zavést do paláce."

Isra pohotově přikývl. Kapka potu mu akorát sklouzla po tváři.

Po dvou letech, opět na stejném místě. Bude však vše stejné, jako dříve?

Pochyboval.

Dostali se na předměstí. Winajské předměstí bylo větší než samotné město, bylo centrem kulturního dění, plné specifických komunit, které k sobě měly blíž než samotné rodiny. Isra si pamatoval, jak ho lidé vítali s otevřenou náručí, nabídli nocleh, jídlo, našli mu práci, když si o ni požádal. Předměstí bylo ztělesněním celé Winajské ideologie, kdy lid možná trápilo mnoho starostí, hlad nebo chudoba; přesto vše brali s nadhledem a nenechali si tím zkazit svoji pozitivní náladu.

Tehdy si toho tolik nevážil. Ale stačilo mu srovnat obyvatele těchto sousedních zemí a hned se dokázal rozhodnout, kde se cítil příjemněji.

Ale nyní... Nyní si nebyl tak jist.

Chatrče, které dokázaly pojmout až neuvěřitelné množství lidí, byly napůl svalené. Prkna opadávala z jejich střech, zdi byly částečně odhalené, opálené od ohně, osekané ostrými předměty. Lidé měli na tvářích zakotvenou vrásku starostí, zatímco bloudili uličkami, pevně svíraje ruku potomka, kterého dříve s čistým svědomím mohli nechat doma. Nyní se s ním plahočili klidně celé hodiny na místo, kde hospodařili, kde pracovali, kde potřebovali vyřídit obchod. Už nikde neřvali, nesmáli se celé skupinky dětí, které se zabavili sami a dávali pozor jeden na druhého.

Rozvolněné kalhoty nesly díry, nesly nevypratelné fleky, stejně jako košile lidí.

Tohle nebyl Winai, který znal. Byl to Winai, který nikdy nechtěl vidět.

Na celou výpravčí skupinu byly vrhány zvláštní pohledy. Nebyly to úplně pohledy věnovány spasitelům, ale ani pohledy nenávistné. Možná se už mezi obyvateli roznesly zvěsti, za jakým účelem Xetingské vojsko přišlo. Ochránit je, ale pak je stejně ovládnout a vzít jim jejich svobodu. Avšak, co jiného jim zbývalo? Nic. Jen se smířit s touto skutečností.

Stráž je beze slova vpustila dovnitř města. Tam byla situace zdánlivě lepší. Společnost tvořena především původními obyvateli, rebelové neměli možnost komunitu bohatších nabourat a tudíž vyvolat takové povstání, jako v periferiích. To však neznamenalo, že zůstala bez známek probíhající války. Trendy, které každý týden zahltily místní smetánku, nebyly tak pestré, tak radost vyjadřující, veselé jako letní radovánky v mírném deštíku. Barvy běžně křičící na okolí, výrazné a nepřehlédnutelné, nyní zmizely. Proměnily se v pastelové odstíny, v béžové spektrum, splývající se pískovým obezděním zdejších pozemků.

Dívky se netočily na každém rohu, aby rozvířily své sukně a ukázaly malované stvoly a vykreslené okvětní lístky. Zavěšené na sobě navzájem, podezíravým pohledem kontrolovaly každou uličku, do níž měly vstoupit.

Isru píchlo u srdce.

Dorazili k paláci. Po zdvořilostních formulacích byli vpuštěni dovnitř a doprovod místní stráže, oblečen v plné Winajské uniformě z měděných plátů, je vedl přímo za královnou Valianou Prakash.

Zahrady, kudy se proháněli podivní tvorové, jejíž každý kousek zdobilo kvítí všech barev, všech tvarů, všech výšek; nyní navíc doplňovaly měděné odstíny uniformy strážných. Zakotveni na svých pozicích, nehnuli se ani o píď. Svým ostřížím zrakem kontrolovali každý pohyb, každé zamávání listu, jen aby zabránili potenciálnímu nebezpečí.

„Prosím, račte dál."

Isra se ocitl na místě, kde už jednou stál. Kde předkládal Jejímu Veličenstvu svitek, dokument nabízející sňatek spojující obě království. Dosud si pamatoval svůj první dojem. Přestože jeho srdce bylo nervozitou sevřené, pořád dokázal obdivovat jemné tóny hlavního sálu, jeho decentní, uklidňující výzdobu, která nepůsobila přehnaně ani agresivně. Byl očarován, jak jde ruku v ruce s náladou zdejších lidí.

Jenže teď to už neplatilo.

A místo, které představovalo diplomatická jednání, denní setkání královny se svými podřízenými, nyní rozhodovalo o osudu zemi.

Královna akorát přišla. Její šat, ušit ze stříbrných krajek, vrstvených na sobě natolik, že nebyl vidět ani kousek její kůže, jí pozvolna přecházel v rudý samet, který pak kryl dekolt a vytvářel rukávy sahající až ke článkům jejích prstů. V této kombinaci její zlaté vlasy poněkud ztratily sytost a působily jako součást jejího oděvu. Stažené do složitého účesu, vytvářející vějíř, působila honosně jako vždy. Jen do jejího obličeje se vměstnal ostrý pohled, přísný, důležitý. A zdálo se, že tam byl už několik měsíců.

Vojenská výprava poklekla. Až na pokyn upřela své pohledy vpřed, čímž odhalila své tváře. Isrovi bylo jasné, že ho královna pozná, a tak se připravoval na jakoukoliv poznámku, kterou na jeho účet utrousí.

„Vítejte u nás. Děkujeme, že jste podnikli tak dlouhou cestu až na naše území," začala, a její hlas byl hlubší, než jak si Isra pamatoval. Vytratila se z něj měkkost, milost. Bylo jasné, že necítí žádný vřelý pocit z jejich návštěvy, nebo obecně, z podmínek, které si Xetingský král vynutil. A že jakoukoliv přívětivost předstírá z čiré nutnosti.

„Určitě jste se vším již byli obeznámeni. Naše království bylo napadeno Burhundy, kmenem ze západu, který sem poslední roky kvůli konfliktu za hranicemi pronikal ve formě uprchlíků, ale očividně jim střecha nad hlavou a poctivá práce nestačila. Během svého útoku také způsobili povstání všech cizinců v hlavním městě, čímž nás velice účinně ochromili. Ale to už znáte. S jejich útoky zde jsme se částečně vypořádali, a teď nás čeká hlavně jejich vojsko vyčkávající za jezerem Suun. A odtamtud je musíme do začátku zimy vyhnat."

„Ano, slyšeli jsme o vašem oslabení a o tom, jak zaútočili i na vaše sýpky a zásoby. Proto jsme s námi přivezli rýži i pšenici z našich polí, kterou můžete využít k nakrmení svých obyvatel v těchto těžkých časech."

Generál Izmar byl nadmíru uctivý. Až to u něj nebylo zvykem. Držel se zpátky a neobvykle často klonil svoji hlavu, aby vzdal čest silné panovnici vedlejší země.

„Ano. Něco takového bylo zmíněno v dohodě," přitakala královna, ale neslibovala si od toho příliš.

„Vezeme vám celkem..." Izmar se ohlédl na Isru, aby doplnil jeho větu, jelikož on zařizoval zajištění zásob.

„...Celkem třicet vozů."

Izmar, který měl na mladého kapitána natočenou tvář, na něj zděšeně vytřeštil oči. Byl překvapený, že se jednalo o větší číslo, než jaké původně domlouval, a že se tak stalo bez jeho vědomí.

„Kapitán Isra Fenha z Xetingu," pravila s úsměvem královna, která mladého muže v uniformě ihned poznala. Ještě aby ne, před dvěma lety jí pěkně svým dokumentem zavařil.

„Ano, Vaše Veličenstvo."

„Opět vás zde vítám. Ale nyní vám nemohu dopřát takových služeb, jako při vaší minulé návštěvě."

„Vaší nesmírné štědrosti jsme již využili, nyní nastal čas ji splatit. Poražení Burhundů je samozřejmost, kterou musíme vykonat, aby byl Winai jako dříve."

Jako dříve? Winai už nebude jako dříve. Isra měl nutkání kousnout se do rtu, ale naštěstí svým kamenným obličejem ani necukl.

I Valiana Prakash se odmlčela na delší dobu, než konverzace vyžadovala.

„Vyšlu s vámi jednotku, která zajistí transport části vozů do našich sýpek. Zbytek zamíří do tábora, opět v doprovodu mých mužů. Ti vás zároveň povedou. V táboře se pak nachází generál Achara a další velitelé, kteří rozhodují o strategii boje. Prosím, připojte se se svými muži k nim a diskutujte taktiku společného boje. A já věřím, že společně vítězství už snadno dosáhneme."

„Ano, Vaše Veličenstvo." Celá skupina Xetingčanů se poklonila.

Jakmile nebylo co dalšího probírat, královna se zvedla a s omluvou odešla. Nechtěl trávit v přítomnosti těchto cizáků ani o vteřinu déle. Bude s nimi muset trávit celý zbytek života, na co se trápit již teď?

Isra po ní nenápadně koukl. Kradmo, opatrně. A žena, která se vždy majestátně tyčila vzhůru, která hrdě vypínala hruď a neskláněla před nikým hlavu, nyní příliš štíhlou rukou přijímala oporu sluhy a sestupovala po schodech nezvykle zkřehle.

„Třicet vozů? TŘICET VOZŮ?" Generál Izmar zvýšil hlas, jakmile překročili hradby paláce. „Měl jsi jasný rozpočet na dvacet vozů. Jak jsi z nich dokázal udělat třicet?"

„Smlouval jsem," Isra neskrýval pravdu. Tu mu ale generál nebral.

„Smlouval? Tolik jsi usmlouval? Myslíš, že ti to tak uvěřím? Anebo jsi do toho vrazil peníze našeho rodu?"

„S vaším dovolením, pane, já nemám peníze, které bych dal druhému. A peníze, které mám, patří pouze mně a mé matce. Z peněz našeho rodu jsem neviděl ani hruhru, pane."

„Isro!"

Generál se mohl vztekat, řvát. Mohl klidně Isrovi na místě odebrat titul a potrestat ho. Ale vzhledem k situaci to nebylo příhodné. Potřeboval každou ruku, a ať chtěl nebo nechtěl, musel uznat, že Isrovy ruce jsou obzvlášť schopné. A tak, když se mladý kapitán zdál stále nedotčen tímto seřváním, sám zmlkl a nechal se vést z města pryč.

U jezera Deh strávili noc. A brzy ráno, když k nim sešla několika členná skupina v měděné uniformě oblečených mužů, vyrazili dál na západ. Na osudové místo, kde se rozhodne.

Jestli Winai bude patřit západu, nebo východu.