Oba muži se usadili v salonku. Tedy, v menší místnosti s dvěma křesly. Obzvlášť nevynikaly, vybíral je Isra, takže mu hlavně šlo o pohodlí než vzhled, a žádné květované vzory je tedy nezdobily. To však vůbec nevadilo, naopak, byly pro mužskou část sympatičtější, a o to raději do nich sedali, probrat s Isrou Fenha nejnovější záležitosti.

Někdy křeslo naproti Isrovi obsadil strýc Federel. To diskutovali záležitosti spíše pracovní, nebo pomlouvali ženskou část jejich divoké rodiny. Jindy se v něm rozvalil Isrův přítel Zaras, kterého znal již od dětství. Díky své nespoutanosti se stal vůbec prvním, kdo si ho v Isrově pokoji vyzkoušel. A možná to bylo skrytou, a už dávno potlačenou sympatií, kterou Isra k Zarasovi uchovával, že mu tehdy napsal a pozval ho domů jakožto prvního návštěvníka vůbec.

A nyní, poprvé, do nich usedl někdo cizí. Někdo, kdo vůbec nepocházel z Xetingu. Kdo i do Liwu dorazil poprvé v životě. Někdo, koho nebylo lehké přečíst. A kdo se uměl natolik předvádět, že Isra pořád nedokázal uvěřit, že je ta osoba před ním skutečná.

Skutečná a v jeho pokoji. V jeho domě. Na co to myslel, když s tím přišel? Kde se ztratil jeho mozek? Kdo mu ho ukradl?

Cožpak zapomněl, co všechno jeho příliš aktivní fantazie vyváděla? Kde všude už Falak imaginárně byl, když Isra vzpomínal na jednu neřestnou noc?

Haixan se musel smát už tehdy. A nyní se na zemi válel smíchy, když skutečný Falak z masa a kostí na Isru házel stejné úsměvy, jako si představoval on sám.

Proč jen nezůstal na stanici celou noc?

„Čemu vděčím za tvoji návštěvu?" začal Isra lhostejným tónem a pohodlně usazený kocour v jeho klíně jen líně zvedl tvář, aby na návštěvu pohlédl a zeptal se ho na totéž krátkým mňau.

„Došla mi zpráva, že je případ uzavřen. Tak jsem ti chtěl pogratulovat za tak skvělý výkon. Vyřešit případ v několika dnech je opravdu úctyhodné," Falak se pousmíval a bylo těžké říci, jestli to myslel vážně, nebo ironicky.

„O nic nešlo. Jak jsem ti již řekl. Měli jsme štěstí, že nebyli příliš inteligentní. Jinak se to mohlo táhnout i měsíce," automaticky odvětil Isra a zapřel se do polštáře. To mu však netrvalo dlouhou chvilku. Náhle povyskočil, zcela se mu narovnala záda, jak mu došla zvláštní věc.

Fark jen otráveně na páníčka mrkl, než se rozhodl jít do mnohem klidnějšího pelíšku, kde s ním nebude jeho země neustále cukat a třást se. Ladně seskočil dolů a zmizel za dveřmi.

„Ale copak! Měl jsem za to, že mě velitel Falak pochválil? Opravdu jsem slyšel dobře?" naoko si vyčistil uši.

„Nevím, co jsi slyšel," Falak samozřejmě neudělal Isrovi tu radost a hrál hloupého. Tedy nezúčastněnou třetí osobu.

„A jak to tedy dopadlo? Dopis toho příliš neříkal."

„Ah," nato si Isra, který měl náhle volné ruce, pořádně zívl. „Už jsem neměl energii něco vymýšlet. Důležité bylo vám vůbec předat tuto zprávu a na podrobnosti jsem se, s prominutím, vykašlal."

„Neruším tedy?"

„Mluvit snad dokážu," odvětil Isra a nechal krátce odpočívat své zavřené oči, než spustil celý příběh pátrání. Nesnažil se příliš. Přirozeně vyprávět neuměl, naučil se to jen kvůli své práci. A tak, když nebylo zapotřebí poutat pozornost a bavit publikum, nasázel stoicky před Falaka jednotlivá fakta. Samozřejmě s tím se pojilo, jak do sebe tato fakta postupně zapadala, což bylo odvyprávěno stejně tak zábavně, jako zákony Jeho Veličenstva. V podstatě mu bylo jedno, jestli u toho návštěvník usne nebo ne. Chtěl to slyšet? Měl to mít. Jak s tím naloží...

Otevřel oči a mrkl na protější křeslo. Falak byl vzhůru. Neusnul. A ani jeho oči nebyly začervenalé únavou. Naopak. Bystré, soustředěné, hledící do prázdna, jak se jeho bytost soustředila hlavně na poslech.

V tom samém momentu si uvědomil, že Isra ztichl, a pohlédl vpřed. Shodou náhod, do Isrových tmavých očí.

„Ještě mi na tom přijde něco nejasného," pravil tiše, jeho hluboký hlas se proplazil po podlaze k Isrovi a zachytil se o jeho kalhoty. Měl tu tendenci po něm vyšplhat nahoru, přímo do uší.

„A co?"

„Co má znamenat... Ta kočka?"

Eh?

„Už jsem přeci řekl. Přemnožený druh u chovatele. Dostal jsem ji zadarmo."

„Jo?"

„Přesně tak."

„Takže to nemá žádný jiný význam?"

„Jaký by měl mít, hm?"

„Třeba..." Falak sice pokrčil rameny, ale oba věděli, co měl na mysli. Isra tušil, že toto téma ještě nebylo uzavřené. Ale opravdu se o něm museli bavit zde, teď, v této místnosti? A co když mu neposkytne uspokojující odpověď? Falak se pak bude ptát až do skonání světa, dokonce ani do Winaje zpátky nepojede!

To ne!

Bylo zapotřebí to utnout pro jednou a navždy.

„Nemysli si nic. Je to jen kočka. Kočka jako každá jiná. Navíc... Říkal jsi... Říkal jsi, že to budu mít na památku. A tak jsem to také pojal. Nic si z toho neber," pokrčil rameny jakoby nic.

„Ach tak..." mladému Winajskému veliteli již bylo jasné, co tím myslel. Vzpomínka na jedinou možnost být sám sebou. Možná byl tento kocour formou, jak si udržet příčetnost, v tomto divokém a nespravedlivém světe Haixana.

„To jsem byl tak nezapomenutelný?" promluvil náhle hlubokým hlasem, a přivřenýma očkama na Isru mrkal, jak si ho dobíral.

„Jako kdybych to měl s kým srovnat," odsekl majitel domu a odvrátil pohled pryč, jenže tím akorát nastavil načervenalé špičky uší. Falak měl co dělat, aby udržel svoji ruku na místě a nenatáhl ji, aby zarudlý boltec něžně pohladil. „Hele, vím, že v tomto si libuješ – dělat si srandu, vrtat do zakázaných témat, protože sex je pro tebe priorita číslo jedna. Jenže u mě to tak není, je mi úplně u něčeho. Navíc jsou mnohem důležitější věci na řešení, důležitější než můj osobní život. Vrtám se já do tvého osobního života? Ne. Takže řekni, co chceš, a když nemáš už nic –" Isra ukázal na dveře na dvůr.

„Dobrá dobrá, mlčím," tasil Falak dlaně a už hrál odzbrojeného, jen aby Isru úplně nerozzuřil. Už tak ho pokaždé pokoušel natolik, že se divil, kde sháněl tu svoji trpělivost. Jelikož na první pohled se jako trpělivý člověk nezdál.

Kdyby nebyl trpělivým, odhalil by doupě dodarijců během několika dnů?

„No, vypadá to, že s uzavřeným případem to nebude váš král déle natahovat a brzy vytasí s plánem, který měl už nějakou dobu nachystaný v kapse. Je teda možné, že se už neuvidíme. I tak..." Falak si olízl rty, které chytly přitažlivý lesk slin, „...cos udělal pro moji jednotku, nemůžu jen tak opominout. Nikdo jiný by pro Winajčany ani nehnul prstem, a nejspíš nás rovnou zatkl. Rozhodně by se nejednalo o tak hladké vyklouznutí ze situace."

„Že by druhá chvála od tebe za den? Tomu se mi ani nechce věřit!" nadzvedl obočí Isra, jenže více si utahovat nedokázal. Upřímný pohled v různobarevných očích – očí, kterých se většinou lidé báli, zatímco on se v nich utápěl; ho umlčel.

„Nemusím ji doříct."

„Jen mluv," zazubil se kapitán a nastavil uši těm sladkým slůvkům, o kterých nikdy ani nesnil, že je uslyší.

„Nečekal jsem to od tak hrdého Xetingčana... Asi ti přeci jen Winai vlezl pod kůži, že?"

„Tam jsou dveře," semkl rty Isra, jelikož Falak opět začínal s nesmysly.

„Normálně bych tě vděkem políbil, ale jelikož jsem to už udělal a navíc, nebylo by to vhodné, mezi námi, zástupci odlišných zemí... Tak je to ode mě vše."

„Počkej. Já se pro vás takto téměř roztrhnu a ty to zamluvíš, žes mi zaplatil polibkem?"

Kapitán se naklonil nad své stehna, aby si toho šmejda před sebou pořádně přeměřil. Nezdálo se však, že by objekt jeho zkoumavého pohledu nějak znervóznil, nebo si z jeho obvinění něco dělal. Ostatně, ani Isra to nebral kdo ví jak vážně.

„A co, chceš víc? Vzhledem k tomu, kolikrát jsi mě odmítl, jsem pochopil, že na to nejsi. Asi to bylo stylem „Jednou a dost". Ale co, je to tvoje rozhodnutí, ne mé," Falak mlel jednu sračku za druhou a asi úplně zapomněl, na co kladl před chvílí Isra důraz. Samozřejmě s tím kapitán nic nenadělal, jen protočil oči a vypouštěl ty kecy druhým uchem ven.

„Dobrá, beru to jako tvé vzácné uznání. To je vrchol toho, co se od proslulého Falaka Rhadani, Winajským snem všech dětí, může dostat. Velice si toho vážím, veliteli Falaku. Jen pozor, příště nemusím být tak přívětivý. Stejně jak ty, i já jsem svázán neviditelnými pouty. Tak se hlavně nedostaňte do žádného dalšího maléru."

„Jsem si toho vědom. Postarám se, aby žádné příště nebylo."

Isra semkl rty pevně k sobě.

Žádné příště nebude. Tentokrát už ne.

„Vracím se tedy ke svým lidem. Co nevidět přijde ta neférová nabídka od Sorena Xe. Měl bych trénovat kývnutí hlavou, půjde mi to v paláci dost ztěžka. Taky ti to jde obtížně? Možná je to tou podlahou. U nás, u Jejího Veličenstva, je ta podlaha o mnoho zajímavější. Můžeš klopit hlavu celé hodiny a nevadí ti to. Ale tady... Něco bych s tou podlahou udělal."

Falak se zvedl z křesla, ale to mu nezavázalo ústa, a tak každý krok proložil několika větami o jeho životní útrapě. Isra ho následoval.

„Možná by ti pomohlo nějaké závaží. Třeba takový vězeňský řetěz kolem krku. Ten ti můžu poskytnout, přístup na stanici mám. Anebo podkopnutí kolen. To bude ale vyžadovat asistenta. Vyber si."

„Ach, to ne. To musí bolet!" ohrnul nad návrhy nos a dělal, že nic neslyšel.

„Ale vyhneš se tomu nacvičování a budeš mít více času pro sebe," usmíval se Isra jako právě vyšlé sluníčko v pěkném jarním dni.

Falak akorát překročil práh pokoje a ocitl se pod úzkým přístřeškem, chránícím před deštěm kohokoliv, kdo by chtěl přejít z pokoje do jiného.

Slunce zapadalo. Zrovna v tomto světle jeho vlasy vypadaly nejlépe. Odrážely teplé tóny slunečních paprsků a do oranžova zbarveného nebe, a znásobovaly je v jednotlivých vláknech sepnutého drdolu. Falakovo bledé oko se podivně zajiskřilo.

Nastavil s úsměvem ruku a nepochyboval, že bude uchopena zpět. Ačkoliv Isra chtěl naschvál ztropit nějakou scénu, nenacházel v sobě energii, a tak ji uchytil zpět.

Nyní si ani nedrtili dlaně navzájem. Jaká úleva!

„Těšilo mě, kapitáne Isro Fenha."

„Nápodobně, veliteli Falaku Rhadani. Dávejte na sebe pozor. A ať jsou nepřátelé brzy poraženi."

„S vaší pomocí budou utíkat tak rychle, až se jim bude kouřit od zadků."

„To bych si přál vidět," zasmál se Isra, a sice neochotně, uvolňoval vzájemný stisk, až se teplo druhé osoby úplně vytratilo.

„Můžu posílat dopisy, kdybys chtěl. Jen mám ve zvyku se podepisovat poněkud netradičně. Obzvlášť lidem, s nimiž mám historii. Spojení poslat někomu pusu pak dává nový význam. Takže je raději nečti na služebně."

„Raději mi nic neposílej. Provalilo by se, kdo mi ty milostné dopisy posílá, a můžu je číst maximálně v hrobu."

„Hm, tak to se teda budu muset podepisovat normálně..." zasmutnil naoko Falak.

„Uvědomuješ si, jaké máme postavení, že? Jeden dopis a budeme oba obviněni za vlastizradu. Držíš můj život hezky pod palcem."

„Kdybych chtěl něco udělat, už dávno přináším dar na tvůj hrob, neboj," mrkl Falak svým tmavým okem. „Dobře, žádné dopisy nebudou. Ale pak si nestěžuj, že tě ignoruji! Byla to tvá vlastní volba!"

„A komu bych si stěžoval?" Každý bude na opačné straně zemí, budou je dělit nekonečné pláně, bohaté lesy, množství osad i měst, a také jeden vážný vojenský konflikt. „Budu tak zaměstnaný, že si na to ani nevzpomenu!"

„Jak myslíš."

Po Falakových posledních slovech nastala tichá odmlka. Ani Isra nic neříkal. Vypadalo to, že jsou na odchodě, a přesto se nikdo z nich ani nepohnul.

I celá předchozí konverzace o ničem... Natahovali nevědomky společnou chvíli?

Proč by to dělali?

Falak se tedy otočil a pouze mávl dozadu na strnulého kapitána.

„Sbohem. A ještě něco," naposledy natočil své tělo za panem domácím, aby ho řádně slyšel. „Mýlil jsem se v tobě."

Po těchto slovech definitivními kroky překročil dvorek a zmizel za branou, aniž by Isra stihl nebo zvládl cokoliv udělat. Neměl prostor. Falak mu vůbec žádný prostor nenabídl.

Hajzl. Strašný. Sám si dovoluje, ale když Isra cokoliv potřebuje...

Co ta jeho slova měla znamenat?

V čem se mýlil?

Pozitivně, nebo negativně?

Isra zvedl svoji dlaň a nechal, ať konečky prstů dopadnou na jeho rty.

Kdo se v kom mýlil?