Isra věnoval dlouhou chvíli ve své vaně. Plně se ponořil do vody napuštěné do vytesaného mramoru, užíval si známých, dřevitých vůní Xetingu, a dával sbohem květinám a eukalyptu, kterým byl prosycen Winaijský vzduch. Sám si ani neuvědomil, že ten pach na sobě nosil až do Liwu, že se ho držel jako klíště a pořád mu připomínal jedno a to samé.

Nepropustnou mlhu opojení, nejasné obrazy a tichá smyslná slůvka.

„Sáhni si."

Svůdné zašeptání v něm vyvolalo obraz, dosud zamlžený, avšak nyní jasný. Obraz údu, hrdě se vypínajícím vzhůru, na Isrův dosah. Byl štíhlý a dlouhý, nabobtnaný vzrušením, volající o uspokojení. Ukazoval na Isru jako na toho, kdo bude mít tu čest, to potěšení obšťastnit jeho majitele. Byl šipkou naznačující směr jeho radosti.

Isra poslechl. Dobrovolně ze sebe odhodil všechna břemena Xetingu, když se rozhodl, že toho muže políbí. Nechal je opuštěně ležet v té úzké uličce mezi domy, zatímco v hřejivém sevření dlaní mířili na pokoj. Udělal ze sebe na jednu noc jiného člověka, jen aby se pak mohl opět stát Isrou.

Myslel si, že se s těmi vzpomínkami rozloučil. Že zapomněl na své nové já, které nechal v jednom Winajském hostinci.

Očividně nezapomněl. Jakoby stále cítil vlhkou kůži na svých prstech, růžovou jak květy třešní, a vystouplé žíly na tělese, tvořící z něj kmen toho ovocného stromu.

„Isro, vzpamatuj se!" zakroutil hlavou, jenže bylo pozdě. Reakce přicházela.

Ještěže k tomu nedošlo, když měl audienci u krále...

___

„Je tu váš strýc, mladý pane."

„Strýček? Neměl být stále ještě v Rawanu?" vyskočil Isra z křesla a pohotově odložil knihu Vojenské strategie dynastie Mordak, jen aby vyběhl ze dveří na dvorek a přebíhal k bráně obydlí.

„Strýčku!"

Služka se opravdu nemýlila. Zarostlý čtyřicátník už zakukoval skrze pootevřená vrata, a když mu pohled padl na jeho divokého synovce, vpustil se dovnitř násilně sám. Sluha Wang měl co dělat, aby neskončil jako placka mezi zdí a masivními dveřmi.

Proč já jen sloužím rodu Fenha... Zalamentoval v duchu a odebral se připravit návštěvě čaj.

„Strýčky, jen se posaď." Isra nabízel zdvořile místo naproti v křesle potahovaném výrazně zdobenou látkou. Jenže strýček se usadil ještě předtím, než na křeslo stihl mladý muž ukázat.

„Co jsi v takovém spěchu?"

„Tak konečně vidím svého synovce, po tak dlouhé době!" splaskl dlaněmi a pohladil si vous.

„Neblázni. Bylo to pár měsíců," smál se Isra a kroutil nechápavě hlavou. Napůl uschlé vlasy mu poslušně seděly v drdolu. „Stalo se něco v Rawanu?"

„Nic neobvyklého. Jako vždy. Ale ty. Tys byl ve Winaji. Tak co? Jaký je?"

„Fuh," Isra obešel opěradlo křesla, o které se dosud opíral, aby si do něj sedl. Potřeboval se pořádně nadechnout, než spustí jakékoliv vyprávění. „No, nic moc."

„Nic moc? To se mi nechce věřit, Isro! Podle všeho, co jsem o Winaji slyšel, jsem už věřil, že si odtamaď přivedeš manželku! I s dětmi!"

„Haixane, cos to natloukl mému strýci do hlavy? Jakou manželku? Jaké děti?"

„Tak přeci jen je tvoje rezidence poněkud... Tichá. Aspoň nějaký suvenýr sis mohl s sebou přivést," rozhlédl se kolem a pak velmi důležitým pohledem zdůrazňoval význam jeho myšlenky.

„Strýčku. Byla to mise. Tajná mise. Nikdo neměl vědět, že jsem z Xetingu. A teprve někoho přivést zpět!"

„A já ti zato suvenýr přinesl!"

„Copak mi je deset?"

„Ne, ale třicet taky ne," odsekl Federel Fenha a již vytahoval cosi, co úspěšně ukrýval mezi osobními věcmi ve své příruční brašně. Podal synovci balíček poskládané stříbřité látky a pak s napětím očekával, co na to jeho milovaný člen rodiny řekne.

„Strýčku, oblečení mám plnou skříň."

„Ale tohle se ti bude hodit. Uvidíš," mrkl na Isru a již bradou nabádal, aby tu látku rozvinul.

Isra tušil, že to nebude žádný šál ani závěs. Ani dečka pod sedlo pro Oshu, ačkoliv to by jeho vraník zrovna potřeboval. Bylo to určitě oblečení, nějaká tunika, se střihem dost podobným Xetingskému stylu. Přesto to Xetingské nebylo. Neobyčejně utkaná vlákna a dokonalá, téměř živá výšivka, plná neuvěřitelných detailů, byla charakteristická jen pro jednu zemi. Respektive jedno město.

„Kdes to vzal?" Isra rozprostíral tuniku, čímž odhaloval táhnoucí se listy vistárie, propletené bohatými nachovými květy. Nemohl zakrýt svůj údiv a padlou bradu, když ten kus oblečení držel.

„Zrovna Rawanem procházeli kočovní obchodníci z Namasilie. Zeptal jsem se jich, co mají nejdražšího, a ukázali mi tohle. Tak jsem si řekl, že tobě by se to mohlo hodit. Jestli tě král opět pošle do Namasilie, budeš vybaven. Ne jak minule, co jsi se tam trmácel v otrhaných hadrech."

„Jenže v tomto mě okradou při první možné příležitosti."

„Kdo by si troufl na šlechtice z Adranuchu, pyšnící se jejich slavnou výšivkou?" troufl Isru strýc a spokojeně si založil ruce.

„To tě muselo stát celý balík hruher," vykoukl zpoza tuniky Isra a káravě strýčka sjížděl pohledem.

„No, trochu mi kapsy zlehkly. Ale to je jen dobře. Už tak mě bolí pas z toho meče. Nosit ho celý den... Proč král nevyšle mě na tajnou misi?"

„Protože - heh - myslíš, že Jeho Veličenstvo neví, co dokážeš vypustit z úst po jednom šálku vína?" Isra se omluvně usmál a poskládal tuniku zpět. Jeho skříně jsou plné, ale tohle se tam ještě vejde.

„A co, že falešně zpívám. Nikdo není dokonalý."

„Kéž by jenom to," povzdechl si Isra a mávl na sluhu, který napochodoval s čajovou sadou.

„Donesl jsi alespoň nějaké Winajské zboží?" Začal se Federel natahovat, jestli to nepozná takto z dálky.

„Nebyl jsem tam na výletě."

„Ale na své příbuzné bys mohl myslet. Tvá matka -"

„...toho má sama dost a víc nepotřebuje. Nedělej si starosti. A jak to jde v Rawanu?"

„Ále. Pořád tam likvidujeme tu skupinu banditů. Dobře se ukrývaj, hajzli. A ti medvědí lidé nám taky úplně nepomáhají. Stačí jen vlasem přesáhnout jejich území a hned jsou jak na ostří nože. Se severníma se dá ještě rozumně vyjednávat, ale ti divoši od Zubharanu, ti snad nerozumí lidské řeči. Navíc jsou pořád naostření kvůli tomu, jak jsi je tehdy tak lstivě porazil. Ale pláčou na špatném hrobě, chudáci."

„A to tě král odvolal zpátky?"

„To ne, ale vždyť víš, že se Rakia bude vdávat. Požádal jsem Jeho Veličenstvo sám."

„A jo, vlastně." Isra se kousl do rtu.

„Neříkej, že jsi zapomněl na svatbu vlastní sestřenice? A donesl jsi jí alespoň z Winaie dárek?"

„Něco jsem přinesl. To zase jo," zalhal dokonale Isra, který naopak nechtěl mít s Winajem už nic společného. Nejradši by spálil i ty volné nohavice, které ho tak strašily. Co si však nepřiznával, bylo, že pytlíček se sušeným eukalyptem kamsi uložil, „že se ho někdy zbaví". Když mu službu ochotně nabízela služebná, jen jej naštvaně popadl a hodil do šuflíku.

Ne do koše.

„A kdyže to má?"

„Už příští týden! Alespoň můžeš vyzkoušet tu tuniku a přijít v ní, jsem si jist, že všechny dívky v Liwu se za tebou budou otáčet!"

Příští týden...

To, aby sehnal dar co nejdříve. Svatba Rakii bude velká událost, Federel ji plánoval celé dva roky. To jen, že tato událost stále visí ve vzduchu, že Isrovi naprosto vypadlo, kdy přesně bude. Možná to byl taky důvod, proč byl povolán zpět. Možná by ho král nechal ve Winaji mnohem déle, nebýt této slavnosti.

Ale... Ne, byl rád, že je zpátky. Že je doma. Ve své rodné zemi.

„A neměl bys náhodou pomáhat, když už jsme u toho? Teta Tula nebude nadšená, až se dozví, že -"

„Pššt!" vyhrkl strýček a položil si prst na ústa. Jako kdyby očekával nájezd nepřátel, rozhlížel se ostražitě kolem sebe, jestli ho už dávno neobklíčili.

„Tvá teta Tula mě zaúkolovala vším možným, jen ne tím, co bych chtěl dělat. A mě už unavuje jen stát a hlídat, aby každá ozdoba našla správné místo. Služebnictvo přece ví, co dělá."

„Anebo tě chtěla zaměstnat, aby ses jí nemotal pod nohy," zasmál se Isra a usrkl čaje. „Co bude za pití?"

„No, a právě toto řešila úplně mimo mě. Jak ona může vědět, která pálenka, které víno a likér je nejlepší? Jen na základě toho, co jí přítelkyně řekly při čajovém dýchánku?"

Isra pouze omluvně pokrčil rameny. Do mysli tety Tuly nikdy neviděl. Nebo spíše, raději dělal, že nevidí. Jinak by hned namítl to nejjasnější řešení: Prostě dělá přesný opak toho, co by udělal Federel, čistě z principu.

„Už aby to bylo za námi. Já věděl, že to bude nekonečné, když nám Haixanův kněz předpověděl datum svatby dva roky dopředu. Že prý nikdy jindy nám nebude bůh tak nakloněn, jako v tomto dni. Že prý jinak novomanžele zastihne jen smůla a nebezpečí. Já bych mu ukázal, jaké nebezpečí může být! Já bych ho hned vzal do Rawanu, k Velkým horám, ať si ho zakusí!"

„Strýčku, uklidni se. Jestli to určil sám kněz, měl pro to dobrý důvod. Chtěl, aby ten den byl co nejlepší. Rozhodně by se nesnažil podvést rod Fenha."

„To ať si jen zkusí!"

„A už ti Jeho Veličenstvo řeklo, kdy se máš vrátit na sever?" Isra odvedl téma jinam, dříve, než by mu mohutný strýc stačil rozbít jediný kus nábytku.

„Až jak skončí období zpěvu, takže mám pár týdnů k dobru."

„Snad tě tam letos nenechá do zimy." Sice byl Federel Fenha statný a silný muž, vyvolávající respekt čistě z pohledu, také za sebou už nějaká léta měl. A také zimy strávené v kopcích u Rawanu, kam táhl horský vzduch z Velkých hor. Už dva roky zpátky, když mu asistoval, projevoval Federel znaky neznámé nemoci, probuzené z chladného prostředí a tvrdé ledové země.

Každý strom, jakkoliv silný a krásný, jednou zchřadne. To byla nevyhnutelná skutečnost. A u Federela to již začínalo.

„Nebude to poprvé, ani naposledy."

„Mohl bych to za tebe vzít," nabídl se Isra. Rawan již znal, stejně jako jeho okolí, které měl vytesané v mysli jako písmena na kamenných tabulkách kněžích. Stejně jako prostředí znal i místní lid. Jak obyvatele a správu Rawanu, tak hlavní autority Medvědích lidí, a i jména skupin překupníků, které byly jak tráva. Po osečení vyrostly znovu, po vytrhání i s kořeny se na jejich místě objevila úplně nová květina, která využila prázdného prostoru půdy.

Nemohl tvrdit, že by byl mezi nimi oblíbený, ale hlavně věděl, na koho si dát pozor.

„To po tobě nemůžu chtít. Co když má pro tebe Jeho Veličenstvo jiný úkol?"

„Jaký by měl mít? Po mém úspěchu proti těm divochům mě ani nejmenoval kapitánem. Ačkoliv jsem prokázal, že roli kapitána zastávám až až. A jen mě posílá na výlety. Nic, v čem bych ukázal své schopnosti."

Strýček si při poslechu těchto slov pouze smutně povzdechl. Seděl před ním synovec, ač dospělý, teprve v primu mládí. Bylo jasné, kde tkvěla jeho nespokojenost, avšak - byla zapotřebí? Federel si všemi fázemi dospívání již prošel. Také byl z rodu Fenha a věděl, co nesení tohoto jména znamená. Proto ho bolelo vidět mladou krev, jak se řítí do stejné pasti, jako kdysi on.

„Isro, řeknu ti," začal a odložil šálek čaje bokem. „Jsi druhý pobočník generála."

„Který pobočník generála neměl ani řádný vojenský titul?" skočil mu do řeči otrávený Isra.

„Stále jsi druhý pobočník generála, největšího generála současné generace. To, že nemusíš stát za jeho zadkem a řešit všechen odpad, který on řešit nechce, můžeš brát jako výhodu. Očividně Jeho Veličenstvo chce naučit tě co nejvíce věcem v nejkratším čase. Mám prostě pocit, že s tebou má jiné plány, než tě jenom okorunkovat nějakým titulem a nechávat tě přijímat plat."

„To jsem si myslel. Ale už tomu příliš nevěřím."

„Koukni na mě. Taky jsem se honil, jako ty, za slávou rodu Fenha. Abych si vydobyl své právoplatné místo v kronice, aby se o mně mluvilo dlouhá léta. A co z toho mám? Jsem stále plukovník, přestože mě bolí každý kloub v těle. Svoji rodinu vidím jednou za rok, pokud se zadaří. Rakiina nastávajícího jsem viděl jen jednou, a to jsme si pouze podali ruce. Už mě nebaví být celý život naštvaný na systém. A ty bys taky neměl být."

„Jenže -"

„Vykašli se na matku. Ta si tvého otce taky vzala jenom z jednoho důvodu. A jak to dopadlo? Kde je tvůj otec teď?"

Ztracen... Navždy ztracen v moři.

„Nemůžu se ale na všechno vykašlat."

„To ti neříkám. Jen tomu dej volný průběh. Nic ti nikam neuteče. A jak se pořád bojíš, že by snad Duhar nebo Oahar byli lepší než ty? Jenže jsou taky starší, mají toho za sebou víc. Jenže, ačkoliv jsou plukovníci, co jsem tak slyšel, jejich schopnosti jsou, no, ehm," rukou přitom naznačil nic moc.

Duhar a Oahar z rodu Fenha byli Isrovi příbuzní, bratranci z druhého kolene. A proti nim vždy Isrova matka zbrojila, s nimi vždy Isru srovnávala, v každém kroku, v každé maličkosti, které Isra čelil.

Isrův otec, Azarel, tak přísný nebyl. Přirozeně věřil ve svého syna, věřil v jeho úspěchy. Jenže zrovna ve chvíli, kdy bylo pro Isru nejdůležitější mít mužský vzor a oporu, byl Azarel vyslán na moře - čirá návštěva přilehlých ostrovů a kontrola místní bezpečnosti.

Tam ještě dorazil. Ještě pár dopisů domů zaslal.

Ale sám již nepřišel.

Federel měl pocit, že jeho slova začínají působit. Zamračená vráska mezi Isrovým hustým obočím se uvolnila, a jeho tmavě modré, jak nebe před bouří, zabarvené oči se rozjasnily. A tak popadl do ruky šálek čaje, pořádně si usrkl a zjemněným tónem okomentoval jeho dobrou chuť.

Isra opravdu vypadal, že opustil veškeré své ambice a rozhodl se jít cestou bezstarostného poustevníka. Dokonce se usmál a rozvinul debatu o výběrové čajové směsi z Namasilijského Hemsu. Přesto se nadále v duchu držel svých ambic zuby nehty. Trpělivost mu možná chyběla, možná by tolik neměl netlačit na pilu. Ale věřil svým zásadám, a že dobré schopnosti musí být adekvátně ohodnoceny. Ačkoliv ho okolí v poslední době přesvědčovalo o opaku.

Jenže s tím teď nic nenadělá.