Ačkoliv ještě před nedávnem Amylaza řešila, jestli příběh pozastavit a předepsat více částí, nakonec mě chytla múza a zajistila, abych zase na nějakou dobu měla části obstarané. Není toho nic moc, ale můžu říci, že příběh (s předepsanými částmi) už překročil svoji půlku, a to mě těší.

Tady máte silvestrovskou část! A dále bude jako vždy pokračovat každý pátek.

A mockrát děkuji za podporu, že čtete tento příběh. Ani nevíte, co to pro mě znamená.

Přeji všem šťastný nový rok!

Amylaza

___

Isra věděl, že Kresida neprozradí svoji přítelkyni. Ale o to mu ani nešlo. Věřil, že s tolika důkazy dokáže vytáhnout přiznání sám.

Vyšel akorát včas. Druhá osoba, kterou chtěl vyslýchat, byla akorát dopravena na stanici.

„Dobrý den," usmál se na robustní postavu sedící na protější židli.

„Dobrý den, kapitáne. Bylo mi řečeno, že se mnou chcete mluvit?" sebevědomě si zkřížila ruce a pohlížela na muže, který byl možná tak o deset let mladší než ona.

„Ano. Prý nikoho z Kereatů neznáte?"

Žena zavrtěla hlavou.

„Nic mi to neříká."

„Ani Saria Kereat?"

„Ach, ano, byla za ně vlastně provdaná, vůbec mi to nedošlo," náhle si rozpomněla, avšak na Isru ne příliš přesvědčivě.

„Takže Sariu znáte. A Jastu?"

„To byl ten zabitý, ne?"

„Znala jste ho?" Isra se nedal zmást z cesty a zopakoval otázku.

„Ne, vůbec."

„Ale nebyl bratrancem Sariiného muže? Slyšel jsem, že rok zpátky se konala velká slavnost, rodina Kereatů i se vzdálenými odnožemi se sešla, pozvala i své přátele, celé Liwu se otřásalo!"

„Kapitáne, trochu rozumu. Kdo by pozval nás?" zasmála se žena, která rozhodně nežila z iluzí.

„Vás nutně pozvat nemuseli. Ale Saria a Josta se spolu určitě dali do řeči. Víte, že Saria dala svého syna do učení?"

„Ano, říkala mi to," přiznala žena tiše.

„A vám to nenabízela?"

„Proč by se měla obtěžovat se slovy?"

„Dobře, tak se zeptám jinak. Vy jste se jí na učitele neptala?" usmál se neupřímně Isra a prohlížel si ženu, která si dosud zachovávala jakýsi chladný, lhostejný přístup. Byla úplným opakem Kresidy, sedící o dvě místnosti opodál.

Na tuto otázku už neodpověděla.

„Tak určitě chcete pro syna jen to nejlepší, ne? Proč by vás to nemohlo zajímat?"

„Tak..." začala, nebo spíše opatrně se rozmluvila, aby nevyzněla příliš podezřele. „Samozřejmě, to chce každá matka. Ale naše finanční situace tomu úplně nenahrává."

„Váš manžel si občas popije, že? Jastova žena prý na tom byla podobně. Prodávala pak své výrobky, aby si přilepšila. A co vy, snažíte si přilepšit?"

„Kdo by se nesnažil," odfrkla si podezřelá.

„A přilepšila jste si?"

„Trochu. Moc ne," pokrčila rameny, jakoby opravdu o nic nešlo.

„Ále, já bych řekl, že ano. Jestli jste šetřila na školu pro syna, to jste se musela snažit jak divá."

„Nijak zvlášť," nadále podceňovala svůj výdělek.

„A kolik hruher přibližně? Za jeden měsíc?"

„Jak to mám vědět, kapitáne? Jsem žena z chudé rodiny. Počítat neumím."

Ale někdo počítat uměl...

„No dobrá. Tak teď trochu z jiného soudku. Víte, proč vás tu vůbec vyslýcháme?" Isra si podepřel bradu, zatímco nasadil ten nejmilejší úsměv, jaký uměl. Moc se nesnažil.

„Co já vím. Nějaké dodatečné otázky? Myslela jsem, že jsem už všechno řekla, ale tak nemám problém zodpovědět na cokoliv."

„Znovu jsme vyslýchali paní Kresidu a... Došli jsme k překvapivému závěru."

Isra si nemohl nepovšimnout urychleného zamrkání vyslýchané.

„Už bylo řečeno, že paní Kresida nejspíš viděla vraha. No a zrovna prozradila, že to nebyl muž. Ale žena!"

„Žena?" podivila se robustní dáma za stolem.

„Ano, žena. Žena paní Kresidě blízká. Žena, která by dokázala uštědřit ránu nožíkem. Žena, které bylo ublíženo a cítila k mrtvému velkou zášť."

„A už jste ji našli?" nadchla se pro Isrův závěr vyslýchaná.

„Ano, to ano," Isra rozšířil svůj úsměv. „Vy nevíte, kdopak to je?"

Samozřejmě, že podezřelá okamžitě zavrtla hlavou. Držela se do posledního okamžiku.

„Člověka to zamrzí. Dře do skonání světa, šetří synovi na vzdělání, a pak kdosi přijde, má peníze přepočítat a vyzvednout a doručit někomu, kdo s nimi už bude vědět, jak naložit. Avšak s tím, že ke konečnému příjemci nakonec nedorazily. Že ne?"

„Netuším, o čem to mluvíte," Dahlia opět zavrtěla hlavou.

„Mluvím o vašich penězích. Penězích na Sinovo vzdělání."

„Už jsem vám řekla. My si to nemůžeme dovolit."

„Teď ne. Ale pár měsíců zpět? To jste se už nemohla dočkat, co? Domlouvala jste se se Sarií, že vám najde nějakého levnějšího, ale dobrého učitele, a že vy jí pošlete peníze. Jelikož z nějakého důvodu nemohla, nejspíše pro ně poslala Jastu, a ten neodolal tak velkému obnosu a nechal si ho. Nebo ne?"

„To jsou pouhé pohádky."

„Peníze k Sarii nedorazily, a Jasto dělal hloupého, kdykoliv na to přišlo slovo. Sám si jich ale užíval, co to šlo, rozhazoval je na každém rohu. Jenže to jste nemohla vědět. Myslela jste si, že je má pořád u sebe. Tak jste se rozhodla ho konfrontovat. Kresida vám pomohla ho najít a hlídat, a zároveň zajistit alibi. A pak jste se za ním vydala. Co on bude očekávat od nějaké ženy, že? No rozhodně nečekal, že ho trefíte na první možnou. Jenže jaké zklamání – on opravdu u sebe neměl ani jednu hruhru."

Dahlia nic neříkala, ale způsob, jakým drtila rty o sebe, naznačoval, jakou nenávist asi musela cítit k tomu bastardovi, který ji takto sprostě okradl. A když šla na úřad to nahlásit, jediné, co si vyslechla, bylo: „Vždyť jste vdaná žena! Jak byste si mohla něco takového vydělat! Ženy by neměly pracovat! Jděte domů a poproste muže o kapesné."

Neudělal ani zápis.

To Dahliu zlomilo. Přemýšlela, jak z něj ty peníze dostat. Jak se mu připomenout, jak ho donutit jí je dát zpátky.

Chtěla mu jenom pohrozit. Jenže když se jí zasmál přímo do obličeje, ačkoliv uviděl na sebe ukazovat nožík, neváhala a zabodla mu ho přímo do břicha. A ještě jednou. A pak znovu.

A Jasto se svalil k zemi.

Kresida měla co dělat, aby nevykřikla hrůzou.

Co pak? Rychle se sebraly, to ženy uměly vždy dobře. Čelit děsu tváří v tvář, měnit jednu masku za druhou, aby zakryly své starosti, své problémy, svoji zoufalost a své vyčerpání. Proto ihned přišly s plánem. Dahlia zmizela, zatímco Kresida jí dala náskok, a pak už hledala strážné, aby nehodu nahlásila a podala tu první, nejdůvěryhodnější výpověď, s jakou přišla. Že za útok může „podivně oblečený muž". Přesně takový, který před chvílí na Jastu řval, div se do sebe neporvali.

„Nechtěla jste ho zabít, jen vyrovnat účty. Zabezpečit syna. Tomu rozumím. Všichni jsme tady synové něčích matek, a prošli jsme si všemi kroky, které podnikly k našemu rozvoji."

Dahlia nadále mlčela, ale její lhostejný, nezúčastněný výraz začal povolovat. A ona začala ukazovat svoji slabou stránku, stránku plnou nejistoty a zklamání. Co s ní bude? Co bude s její rodinou?

„Když se přiznáte, věřím, že spolu s faktem, že máte stále malé děti, to bude jedna z dalších polehčujících okolností. To, že vám ukradl peníze, je další. Ještě se s tím dá pracovat, paní Dahlio. Pokud nechcete navždy dát synovi sbohem, měla byste spolupracovat. Tak, jako Kresida. I ona má malé děti, které nechce nechat samotné. Takže mi věřte – přiznání není slabost, ale síla udělat pro rodinu to nejlepší, co v dané chvíli jde."

„To možná říkáte dnes. Ale zítra to bude jiné."

„Možná. Ale určitě ne horší, než kdybychom vás nechali jít a pak do pár hodin zatkli na základě dalších a nových důkazů. To byste pak neměla prostor říct ani slovo na obhajobu."

„A mé děti?"

„Haixan se o ně postará," upokojil ji Isra a naznačil spolusedícímu strážnému, aby vzal do ruky brk a začal zapisovat.

__

Zaspání výpovědi, její přepsání na mnoho dalších listů, připsání soupisu důkazů a postřehů vedoucích k finálnímu závěru a zatčení Dahlie za vraždu – to sebralo Isrovi tolik času, že se do večera nehnul ze stanice. Jídlo mu nakonec koupili jeho podřízení, ale musel jim to nejprve nařídit a dát peníze, jinak by už umřel hlady.

Každopádně, jak skvělý měl pocit, když dal strážným do ruky po jednom dopisu a poslal je na opačné konce Liwu.

Jeden do královského paláce, druhý ke generálovi Izmarovi. Další pak i plukovníkovi Franchiemu, ať si u něj šplhne, když už pod ním pracoval, a nakonec... Nakonec byl tak unavený, že cosi naškrábal na pergamen a poslal to do hostince Okřídlený kůň.

Až jak měl hotové tyto formalitky, vzal do rukou hůlky a nabral si nudlí. Už na něj nějakou dobu čekaly, tudíž nebylo překvapivé, že byly studené a rozmočené. Ale Isra nebyl vybíravý. A takovéto nudle, přestože ne úplně ideální, ale nasycené hutným vepřovým vývarem provoněným zázrovem a koriandrem, byly pro vojáka jak slavnostní večeře.

Pochutnal si na nich, a ještě dlouhý moment jen tak vysedával, aby tu náhlou nálož zpracoval a konečně se pořádně po celém dni zastavil.

Zvládl to. Má to za sebou. Winajsko-Xetingské spolupráci již nic nestálo v cestě. A kdo by o případu pochyboval, může projít všechny důkazy, může znovu vyslechnout zúčastněné osoby. Ale nic více nezjistí. O to se Isra postaral.

Na dveře Isrovy pracovny kdosi zaklepal. Byl to kapitán, který už před nějakou dobou přišel převzít noční službu, ale jelikož se Isra pořád nehodlal spakovat domů, začínal mít o něj starost.

„Ne, ne, už jdu. Jen jsem chtěl dodělat všechny věci, ale už jdu," usmál se zdvořile přesluhující Isra, a na tento popud se začal zvedat.

Bylo opravdu na čase. Co tu zmůže? Nic. Vše měl uzavřené, a kdyby kdokoliv cokoliv chtěl... Najde ho doma. Tady by neměl být, a za poslední dny si navíc nadělal tolik přesčasu, že by se měl doma válet ještě následující dva dny.

Možná mu král nebo generál nějaké volno za odměnu darují. Třeba.

Ale co v tom volnu bude dělat? To vlastně nevěděl. A tak by stejně byl raději v práci.

___

Falak stál uprostřed dvorku a rozhlížel se po malé a mírně pusté rezidenci kapitána Isry Fenha. Byl překvapen, jak zde převládaly praktické předměty a základní úprava rostlinné fauny, a vůbec nemohl najít žádné ozdoby, drahé sochy nebo nástěnné předměty. Bylo to prosté, bylo to chudé. To i každý dům průměrného občana ve Winaji nesl více ozdob, kytic rozložených po celém bytě, vyobrazení přírodních bohů, nebo jen výjevy obyčejných zvířat v přírodě. Květiny by celoročně ukazovaly své okvětní lístky, v pozdním létě by je nahradily pestrobarevnými plody, jedlými i nejedlými. Popínavé rostliny by každým dnem měnily škálu svých barev, jiné by zůstaly zelené i v té nejkrutější zimě.

Každá zahrada, každý dvůr byl originál, byl vlastní umělecké dílo dané rodiny. A Isra?

Velitel Winajské delegace měl jakési zdání, že jeho arogance musela být spojená s majetkem a prosperitou. Že jméno Fenha je synonymum zlaté lžíce a stříbrných talířů. Že sice zaslechl o smrti jeho otce, s pozadím slavného rodu to nemělo mít žádný vliv.

Očividně – mělo. Isrův dům vypadal, jako kdyby v něm téměř nikdo nebydlel. Dovnitř ho vpustil starý sluha a mladá služebná mu akorát nabídla vodu k pití, ochucenou pouze o bylinky ze zahrádky.

Falak se nechtěl nijak vychloubat, ale i jako adoptovaný syn měl rozhodně přepychovější zázemí, než tady Isra z ó-slavného-a-úžasného Xetingu.

To byl výsměch.

Návštěvník si odfrkl. No, už sem přišel. Dodržel to, co si s tím fešákem řekli. Že příště za ním už na stanici nepřijde. Tak ho tu má. A kde je Isra? Prý by měl každou chvíli přijít, podle sluhy. Jenže ta chvíle už nějakou dobu trvala. A i trpělivý Falak, zvyklý na číhání a vyčkávání i dlouhé hodiny, začínal uvažovat, že se otočí a vyzkouší štěstí... Třeba hlouběji v noci.

Tato myšlenka se mu začínala zamlouvat. A jeho nohy se začaly natáčet k bráně ven.

Náhle uslyšel tiché mňau.

Isra má kočku?

S překvapením sklonil zrak na bílou chlupatou věc. Ta se pomalými elegantními krůčky přibližovala k hostovi, za účelem podívat se na něj zblízka a zhodnotit, jestli se jedná o lepšího jedince, než jakým je jejich služebná Ulka. Jeho tlapky byly už od pohledu měkké jako rty panny, špičatá ouška mu zase nastraženě směřovala vzhůru a odhalovala růžovoučkou kůži, v kombinaci s bílou srstí připomínající okvětní lístky jabloně. I srst měl neuvěřitelně čistou, danou pravidelnými koupelemi a šetrným vyčesáváním.

Falak kocoura ze zájmu pozoroval. Nečekal, že zde narazí na nějaké zvíře, nebo vůbec – na kočku. Vůbec k Isrovi neseděla. A tak se ani nehnul a hleděl na kočičí opatrné a téměř neslyšitelné nášlapy packou, než se ocitl téměř u něj. A teprve teď si povšiml jedné zvláštnosti.

„Co ty jsi..." začal, avšak nedořekl. Místo toho se pro kocoura sklonil, aby se na něj podíval zblízka. Podivilo ho, že se nechal beze vzdoru vzít do náruče, a stejně tak, že se nechal pozorovat zblízka, aniž by tasil drápky v obraně. Musel si ho dát přímo před svůj obličej, nedalo mu to. Nedalo mu zkoumat kocourovy podivné oči.

Měly různou barvu.

Přesně jako on...

Co to znamenalo?

Na tváři se mu zformoval úsměv, zatímco kocourka hladil a na oplátku od něj dostával znamení, že je spokojený, ve formě předení.

V té chvíli se Isra konečně vrátil. Zavřel za sebou vrata, s cílem zalézt do křesla, nechat si ohřát káď vody, výjimečně si tam dát i pár kapek vonného olejíčka, a pak padnout do postele až do zítřejšího poledne. Omyl. Uprostřed jeho pozemku se nacházela nevítaná osoba. A co více, mazlila se s tou rozmazlenou sviní.

Jak najedou vstaly Isrovi všechny chlupy na těle! To ne! To nesměl vidět!

Ale pozdě. Falak se s kocourem otočil na příchozího, na tváři podivný, nevídaný úsměv. Jaký na něm Isra ještě nikdy nespatřil.

„Nech – Nech ho! To je toulavý kocour, furt se tu motá po okolních domech a škemrá o jídlo!" pohotově přiskočil, aby bílou chlupatou kouli odebral. „Ještě bys od něj něco chytil! Toulavé kočky jsou tu hodně nebezpečné!"

Fark se po Isrovi ohlédl s krátkým mňau, jako kdyby se ptal, proč ho takto vyhání a nazývá ho toulavým.

Ale jeho mňau nezafungovalo. Isra ho položil na zem a ještě ho s prudkým kšá vyhnal pryč.

„Vypadal ale velmi udržovaně, možná až vyšlechtěně, na obyčejnou toulavou kočku," namítl Falak s jiskřivýma očima.

„Věř mi, tady se kočky rodí jak na běžícím páse. Jeden den je tu tato, druhý den tu zaleze zrzavá... Akorát mi dělají na dvoře nepořádek!"

Isra si sice posteskl, avšak Falak za tu dobu dlouhého čekání neviděl ani jednu stopu po nepořádku zanechaného kočkou. Ani kus bobku.

A tak se nadále usmíval a nespustil z nervózního Isry zrak.

Chyběl jsem mu? Napadla ho absurdní, opravdu velmi absurdní myšlenka. Nebo si ho pořídil na památku?

Nedokázal si vysvětlit, co ten kocour znamenal.

„Mňau!"

Oba muži se ohlédli za bílým flekem, který se i po vyhnání vracel zpět, tentokrát ne sám.

Nesl v ústech tělo myši, kterou se mu podařilo rychle ulovit. A položil ji nikam jinam, než k Isrovým nohám. Jako kdyby tím měl naznačit, že toulavý rozhodně není a že tuto myš, jako důkaz, nese svému pánovi.

„Ach jo. Takže lovit umíš, jo? Ale hlavně že jsi Ulku nechal lítat s koštětem za tou myší celé týdny!" opřel se do toho vychcaného kocoura Isra, který už vzdal přetvářku toulavé kočky. Fark mu ji totiž celou zbořil. Lstivý jak Falak!

Ten se samozřejmě krátce zasmál, když viděl, jak celé maskování padlo nespoluprací hlavního aktéra.

„Mňau?"

„No jo, ty malá svině. Pojď," Isra zvedl kočku do náruče, a ta jen spokojeně zavřela oči. Prokázala, že patří k páníčkovi a není žádným podřadným tulákem, jakým ho páníček nazýval. Úspěch!

Isra se už na Falaka raději ani nedíval. Bylo jisté, že mu hořely uši, a vůbec si nebyl jistý, jak mu tohle vysvětlit. Jakým způsobem mu čelit. A tak raději hladil kočku v náruči a dělal, že tu Falak vůbec nebyl.

A co by teprve bylo, kdyby se dozvěděl jméno kocoura!

Tohle nemělo nastat. Nikdy. Tohle se prostě nemělo stát! Jak mohl být tak neopatrný?

Káral se, nadával sám sobě, a mezi obočím se mu tvořila vráska starostí. A že byla hluboká!

„Isro?" tiše, zvláštně jemně ho Falak oslovil. Vůbec nespustil z té dvojice zrak.

Ach, měl bych něco dělat. Situaci sice nezachráním, ale... Nemůžu se mu takto vyhýbat donekonečna, obzvlášť, když je na mém pozemku... Došlo Isrovi, a tak se zhluboka nadechl, aby zvedl hlavu a zahleděl se do různobarevných očí, mnohem větších, než jaké měla kočka.

V tom momentu něco uchytlo jeho tváře, opatrně je objalo, a vzápětí se cosi dotklo jeho rtů.

Byly to Falakovy rty. Plné, pružné, vonící po Winajské směsi ovoci. Nezaměnitelné. Jediné mužské rty, které se ho takto v životě dotkly.

Byl překvapen tou náhlou akcí. Obzvlášť, když už uplynuly dva roky od okamžiku, kdy se navzájem dotkly poprvé... Nemohl si pomoci, než je pootevřít a dovolit jim, aby v tomto krátkém, citlivém polibku spolupracovaly. I když trval jenom pár sekund. Pár sekund, které však pro Isru představovaly celý svět.

„Co to..." koukal na Falaka, nechápaje, proč to udělal.

„Jen jsem ti dal něco, co ta kočka nemůže," mrkl na něj. „To se ti po mně tak stýskalo, že sis ji pořídil?"

„Ne," odsekl Isra, kterého ihned přešly všechny romantické pocity s tím, jak Falak zase začal rýpat do citlivých míst. „Jeden chovatel v Liwu je už nezvládal, a tak je zadarmo rozdával těm, kdo by je chtěli. Zaras má jednu, já taky – celá mládež v Liwu je teď chová."

„Aha..." pokýval hlavou Falak, ale jeho oči jasně říkaly – nevěřím ti ani slovo, Isro.