Měl štěstí.

Ve tmě nebylo vidět mnoho svítících lampionů, a už vůbec ne mnoho pohyblivých. Stačilo se vydat přibližným směrem, kterým žena odcházela, a brzo narazil na její siluetu směřující domů.

Pronásledoval ji až ke vratům ohrazení malého pozemku. Přestože byla tma, jen podle odlesku světla lampionu se dalo usoudit, že sytá červená již dávno vybledla, a omítky nikdo nepřebarvil už několik desítek let.

Nezdálo se na ní nic podezřelého, alespoň v tomto momentu. A tak Isra, skrčený k zemi u ohrazení, naslouchal, dokud se za ženou nezavřely dveře domku. Nato sám plot přelezl a už se hnal po dvorku k domu, kde se přilepil ke zdi pod oknem.

„Kdes byla?"

„U přítelkyně. Chtěla si od nás půjčit plech."

„Tak proč jsi nic na oplátku nepřinesla?"

„Myslíš, že jsem měla čas tam sedět a čekat, až zadělá na těsto, udělá náplň a upeče buchty?"

„Ale na tlachání čas máš, co?"

„U Haixana, nebyla jsem tam dlouho!"

Rozhovor mezi rozhořčenou ženou a mužem se táhl ještě nějakou dobu, než si stihli vyčíst každý čin tohoto dne a uzavřít tak další úspěšný den v manželství. Do toho občas zařvalo dítě, nebo rodič zařval na dítě zpátky, a teprve poté zavládl ten vyprošený klid a harmonie života.

„Dnes mi přišlo na mysl... Nemluvila jsi náhodou, že bys chtěla zaplatit Sinovi nějakého učitele?"

„...Chtěla..." hlesla žena tiše.

„Ale to stojí peníze, to víš, že?"

„To vím, neboj se. Toho jsem si vědoma. Však to byl jen návrh."

„Návrh, jo? Nebo další podrb, ať pracuju víc? Už tak jsem každý den strhaný až na kost! Taky bys mohla něco dělat."

„Už – Už to neřeš. Nikam ho posílat nebudu. Zapomeň na to."

„Nejprve o tom mluvíš a najednou zapomeň?" vysmál se jí muž, ale to s ženou ani nehnulo.

„Byla jsem slepá, no. Mluvila o tom jedna známá, tak se mi to zalíbilo. Je to blbost. A ty taky, mohli bychom mít víc, kdybych nechodil tak často pít!"

„Jak často? Pracuju tvrdě, je mi horko, jsem strhaný. Chci se osvěžit, pobavit s přáteli!"

„A zrovna ti tví přátelé jsou takoví svatoušci! Jen abys je pozíval, ale oni tebe? Ani náhodou! A pak se divíš, že nemáme ani na vzdělání vlastního syna!"

„Na co to vůbec potřebuje – práci má zajištěnou. Starý truhlář nemá nástupce, jen co bude starší, už se k němu může jít učit. Jinýho učitele nepotřebuje."

„A ty nechceš, aby z něj bylo něco více? Saria, její syn, bude akorát dělat velké zkoušky. S takovou bude pracovat na úřadě, bude mít zabezpečený příjem na celý život! Víš, jak truhlařina může být nebezpečná? Co ten, víš kdo, jak dělal lodní sloup? A ten ho přirazil k zemi, že do pár dnů byl mrtvý?"

„Prosimtě, kdy se něco takového stalo?"

„Měsíc zpátky! Sino je chytrý, ten by zkoušky zvládl. A nemusel by takto riskovat svůj život."

„Riskovat život? Truhlařinou? Kam na takové kecy chodíš? A Saria, to je teda příklad! Snad polovina Kereatů zkoušky má a co? Stejně dělaj něco jinýho, protože ani do úřadů je nechtějí vzít. To je prostě hanba. Raděj, ať náš syn dělá nějakou poctivou práci, než se ohánět titulem a za co?"

Jestli dosáhli klidu a harmonie předtím, rázem byla celá idylka rozbourána a nahrazena další várkou výčitek, které nebraly konce. Isra byl trpělivý člověk, ale tohle nedával ani on. Byl jen rád, že se ještě jeho matce nepodažilo domluvit mu sňatek a tak si svého klidu mohl užívat tak dlouho, jak jen chtěl. Jelikož kdyby měl vést takovýto život, výcvik nevýcvik, vůle nevůle, asi by dobrovolně utekl do Velkých hor, a bylo jedno, jaké nebezpečí Kmeny černých medvědů představovaly.

Kolem půlnoci se odebral na stanici. Chtěl si dočíst zbytek zprávy. Zatím však neviděl žádnou přímou spojitost mezi nimi a spácháním takového činu.

___

Isra seděl s dokumentem v ruce a procházel si jeho slova, shora dolů, i pozpátku. Každá otázka, která byla položena, byla důkladně zodpovězena. Isra nemohl zpochybňovat výslech, obzvlášť běžných občanů, kdy si nemůže jen tak dovolit přitvrdit. Položené otázky měly logiku a jejich odpovědi navzájem na sebe navazovaly a propojovaly se, vytvářely dohromady příběh – životní příběh.

Příběh Kresidy a Dahlie, dvou žen, které vyrůstaly v domech přímo naproti, ale jejich muži si je odvedli pryč, do jiných čtvrtí Liwu. Naštěstí to nebylo natolik daleko, aby se nemohly nadále stýkat a sdělovat si své radosti, stejně jako útrapy, být oporou jedna pro druhou, když už je jejich polovičky zklamaly.

Jenže kromě jejich přátelství, nebylo zde nic dalšího, co by nasvědčovalo nějaký zločin. A už vůbec ne vraždu člověka, který pro ně byl velkým neznámým.

Manžel Dahlie zmínil rod Kereatů, ale žádné jasné spojení, a už vůbec ne nenávist s jistým Jastou, nevyšly na povrch. Stejně tak se neozvala ani samotná žena.

Anebo Kresida nelhala a opravdu viděla někoho ve Winajské uniformě, někoho, kdo se snažil čin hodit na návštěvníky, a ona byla pouhá nevědomá figurka?

Jak ale dokázala říci přesnou barvu Winajských kalhot, obzvlášť v té tmě a zdálky?

Isra si byl jist, že odpověď leží u Kresidy, jen stále nemohl zpozorovat cestičku, která od ní k Jastovi vedla. Pročítával vše, co strážní o ní a o Jastovi dokázali najít, ale pořád nikde nebyl ten ukazatel vlevo. Nebo vpravo.

Zde už nic více neudělá. Sebral se a šel se domů vyspat.

Druhý den ráno Isra cítil, jakoby nabral druhý dech. Byl až tak v dobré náladě, že si při ranní hygieně prozpěvoval, a Ulka nevěřila vlastním očím, co se s jeho pánem stalo. Mohlo to být tím pěkným počasím? Nebo se její pán po dlouhých dnech i nocích strávených na služebně konečně prospal? Nebo narazil na krásnou dámu, která ho očarovala svojí krásou?

Nebo za to mohl ten otravný kocour, který tajně vlezl Isrovi do pokoje a celou noc se válel v peřinách mladého pána?

Kdo ví.

Každopádně, když ráno Isra otevřel oči, spatřil kocoura, jak se protahuje do té největší délky, než zašmikal ušima a otevřel na něj unaveně svá různobarevná kukadla. Růžové polštářky pacek nastavoval vpřed, že ještě kousek a už by jimi svého páníčka pohladil po nose. Nebo mu vypíchl oko. Huňatým ocáskem začal líně mávat nahoru a dolů, zatímco jeho očka se opět zavírala. Celý ten obrázek byl strašně roztomilý. Kdo by neměl dobrou náladu?

Isra se pobalil a šel navštívit rodinu pozůstalého. Ačkoliv už byla vdova nějakému výslechu podrobena, přesto na ni měl Isra pár otázek. A tak už bouchal na bránu, stlučenou ze ztrouchnivělého dřeva, div se pod ranami celá nerozpadla.

„Dobrý den... strážníku..." dodala, když postřehla oblečení, jaké měl návštěvník na sobě. „Máte nějaké novinky ohledně mého muže?"

Její hlas byl znavený. Zesláblý únavou, která ji trápila již dlouho před manželovou smrtí, a po ní se ještě umocnila, jak na všechno zůstala už opravdu sama.

„Dobrý den. Je mi moc líto, že vás takto vyrušuji v období truchlení. A vím, že jste si už výslechem prošla, ale... Měl bych pouze pár doplňujících otázek."

„Otázek?... Dobře, tak se ptejte, ale nevím, jestli vám dostatečně odpovím."

„To se nemusíte bát. Jsou to jen drobnosti. Máte toho poměrně dost a nechci vás zdržovat, takže půjdu rovnou k věci."

Vdova kývla hlavou, že rozumí. Jenže nato za jejími záda zařvalo dítě, které se dožadovalo pozornosti. Jako kdyby Isru slyšelo a chtělo naznačit, že jeho matka nemá žádný čas, a že žádné odpovědi nebudou. Žena si jen povzdychla.

„Já počkám," usmál se strnule a pokynul jí, aby se o tu ratolest postarala. Brzy se objevila zpátky, i s batoletem v náruči.

„Chtěl jsem se zeptat. Váš muž hodně pil a hrál, slyšel jsem, že moc peněz domů nepřinášel. Je to tak?"

„O mrtvých jen v dobrém, pane, ale je pravda, že domácnost zůstávala na mně. A abychom měli co dát do úst, musela jsem se naučit, jak peníze vydělat sama."

„Strádali jste hodně?"

„Jak kdy. Když muž vydělal více peněz, dal i mně. Když ne, sotva jsem od něj viděla nějaké hruhry."

„A když si půjčil? Připadlo k vám něco?"

„Ne víc než obvykle," semkla žena pevně rty. Dítě se jí v náruči začalo mrtvit. „Nevím, jestli si uvědomoval, že má dvě děti a že se o ně třeba starat."

„To mě mrzí."

„Nebyl zas tak špatný otec. Rád si s nimi hrál, když byl doma. Jen to, že téměř doma nebyl..." Vdova nadskočila, jak si potřebovala spravit úchop dítěte. „Ale nedávno, nedávno si na mě vzpomněl."

„Jak to myslíte?" Isra natáhl uši, aby mu neuteklo žádné slovo, žádný skrytý význam. A když si muž jako Jasto vzpomene na svoji nebohou ženu, zde byl význam nezanedbatelný.

„Přišel za mnou, dal mi nový hřebínek. Ten starý se mi zlomil, ani si nepamatuji kdy."

„Hřebínek?"

„Ano. Takový hezký, s vyřezávanými růžemi. Dal mi ho, že prý dárek za to, jak se starám o jeho děti..."

Mladý kapitán se v duchu usmál. Vše začalo do sebe rychle zapadat.

„A v té době, co vám ho dal... Nechodil pít a hrát častěji?"

Žena překvapeně rozevřela oči. I dítě v její náruči si přestalo hrát s jejími vlasy a kouklo na neznámého cizince.

„Jak to víte?"

„Jen odhad."

„Dal mi hřebínek, a pak celý týden nebyl doma. Prý ani do práce nechodil. Málem ho vyhodili."

„A kdy to bylo?"

„Pár měsíců zpět?" zamyslela se žena, ale nedokázala říci přesně kdy. Pro ni byl čas relativní. Pouze se posouval kupředu, jak se den za dnem snažila přežít drsné podmínky, které ji přinesl sám život."

„Tak to je vše. Děkuji. Je možné, že si vás ještě pozveme k soudu, ale... Už brzy zjistíme, kdo to udělal."

„Děkuji, strážníku."

Isra opouštěl dům Jastovy rodiny v náladě ještě lepší, než s jakou se ráno probral. A vše, co se za poslední dny událo, se začalo proměňovat v pouhý sen, vytěsněný a snadno zapomenutelný. Nyní viděl realitu přímo před sebou. A s každým krokem se jí blížil, byla na dosah jako kůra stromů, jako hlína pod nohama. Jako list, který oschl a začal padat k zemi.

Jako řinčení zbroje mužů opouštějící stanici bezpečnostního úřadu.

„Přivezte Kresidu a Dahlii, okamžitě!"

Isra se vždy považoval za trpělivého člověka. I tak si neodpustil jednou za čas dupnout si do země, nebo cuknout koutkem úst. Rozvalen na židli hned ve vestibulu, koukal na vchodové dveře a napnul se pokaždé, když se rozevřely. Jenže očekávané osoby stále nepřicházely. Místo nich se ve dveřích zjevovali starší lidé; muži, kteří se obviňovali z krádeže dřeva nebo dobytka, ženy, které zase spřádaly složité lsti založené na tom, kdo koho pomluvil jako první. Občas vešel i někdo mladší, nezkušený chudáček, který se nechal okrást při první vhodné příležitosti.

Jen přivolané ženy nikde.

A Isra začínal mít hlad. Nevzal si s sebou ani žádné jídlo a nemohl se spoléhat pokaždé na Wanga, že přiletí jako holub, v náruči balíček čerstvě navařené rýže! Tak to nešlo.

Přehlédl tedy kručení v břiše a dál jako ostříž, jako kočka vyčkávající, až vyleze myš z doupěte, koukal na ty nehybné dveře.

Skříp!

Isrovy všechny naděje byly vložené právě do tohoto momentu! Do toho momentu, kdy dveřmi projde první žena.

A byla to Kresida.

Byla překvapená, když tu známou mladou tvář spatřila. Stále s vyplašeným výrazem, sklopila zrak a s oslovením „kapitáne" se uctivě uklonila. A tento kapitán ji s úsměvem zavedl do výslechové místnosti.

„Paní Kresido, jak se máte?"

Dobrá nálada z kapitána jen sršela. Kdo by se zeptal na náladu ponižované matky několika dětí? Přísedící strážný si neodpustil udivený pohled, natož samotný subjekt, komu byla otázka položena.

„Já... Asi dobře," odvětila nejistě.

„Tak to rád slyším. A jak se daří vaší rodině?"

„...Asi taky dobře."

„Ano? Manželovi? Dětem? Vašim přítelkyním?" vyjmenovával bez zábran kapitán, a pouze sledoval, jak se přirozeně chvějící se žena zatřásla o něco více.

„Jim moc dobře ne, že? Bohužel, slyšel jsem. Vaše kamarádka, Dahlia, tolik se snaží poslat syna studovat, ale nemá finance. Smutné..."

„Ano, bohužel..."

„Taková výuka stojí hodně. A je tím víc dražší, čím lepší učitel. Já sám mám co říkat, měl jsem jen štěstí, že jsem se narodil do rodu Fenha, jinak bych se možná válel na ulici."

„To určitě ne, takto nemluvte, pane," zatřásla hned hlavou, oči zabodnuté do stolu.

„A přitom Sino je tak chytrý chlapec! Tak bystrý! Je to škoda, co?"

„Ano, škoda."

„Hm..." Isra se nejprve podrbal na bradě, než v rozhovoru pokračoval.

„Ale zpátky k věci. Tu noc. Viděla jste podivně oblečenou osobu. Vraha. Říkala jste, že měl... Jakou barvu měly ty kalhoty...?"

„Béžové."

„Ano. Béžové."

„A taky jste říkala, že byla tma. Jak si svítil na cestu? Pochodní, lampionem?"

„Lampionem."

„Barvy?"

„Bílým. Obyčejným."

„Aha. Aha. Ale to mi teď nejde do hlavy, víte? Od toho člověka jste stála přes celou ulici, možná i dál. A byla tma. Co si budeme, lampiony na cestu posvítí, ale rozhodně nevykouzlí slunce. Zkoušel jsem, jestli jde poznat, jakou barvu má kdo na sobě, když je ozářený v noci. Asi jsem byl vždy nevšímavý a nikdy jsem si neuvědomil, že by se to dalo rozeznat. Takže jsem to zkusil. A... Asi jsem pořád nevšímavý, ale rozhodně jsem žádnou béžovou nerozeznal ani na tři kroky."

Žena vysedávala, a přestože byla přirozeně upjatá, pořád působila volně. Jenže jakmile se Isra rozmluvil, její oči začaly čím dál víc pokukovat na šarmantního kapitána. Probudil se v nich děs, jak naslouchala jeho větám a rozuměla, jaký význam se za nimi skrýval.

„Já... Já to ale viděla."

„No, viděla, to ano. Ale ne ten večer. Nebo spíše, mohlo to být ten večer před západem slunce, ale ne u nebožtíka. Třeba, když jste sledovala budoucí oběť, která se začala hádat shodou náhod s Winajskou delegací? Jak parádní by bylo hodit vinu na někoho jiného, a ještě k tomu velice podezřelého z důvodu uběhlého konfliktu! A kdo by si nezapamatoval jejich netradiční oděv, že? Ale něco vám ušlo. Něco drobného..."

Kresida naslouchala, a její ramena se mezitím začala nekontrolovatelně třást.

„Jejích lampiony byly broskvové," Isra mrkl triumfálně na Kresidu, na tváři úsměv. Úsměv, který se mu okamžitě zamrazil.

Který muž by nazval něco... broskvové barvy?

„Takže, to mě přivádí k závěru. Nebo, závěrům. Žádného podezřelého jste neviděla. Nebo alespoň ne takto vypadajícího. Anebo, žádný svědek nebyl a Jastu jste dorazila sama. V tom posledním případě by vám hrozil dlouholetý trest, možná i trest smrti. Uvidíme, jak bude Haixan milostivý..."

„Ne, ne! Já – Já opravdu viděla – Viděla jsem ty Winajčany, já viděla –"

„Winajčany? Nakonec jich tam bylo více, ne jeden?"

Kresida úplně zbledla. Isrovi jí bylo líto. Jak hodná a ochotná to žena, která pomůže vrahovi zakrýt jeho čin! Ale bohužel... Ne zrovna nejbystřejší. Škoda. Škoda pro ni a vraha.

„Nebo tam nebyl žádný, co?"

„...B- byl... B-Byl tam..."

„Paní Kresido. Než budete pokračovat v těch lžích, zastavte se a zamyslete. Spočítejte na prstech, kolik máte dětí. Vzpomeňte si, jak se k nim a k vám chová váš muž. A teď si představte, jaké to asi doma bude, když tam s nimi nebudete. Když si budete odpykávat trest za křivé svědectví, ne-li za vraždu... Budou neumyté, nenajezené, chodit ve špinavém a smradlavém... Možná začnou od útlého věku pít, možná se ani nedožijí dospělosti. Možná je váš muž umlátí, když ho to přepadne... Kdo ví. A vy, vy víte?"

Isra si udržoval vlídný tón. Tak vlídný, jako kdyby nebyl kapitánem, co ji vyslýchal; jakoby byl Kresidiným sousedem a radil jí, co udělat. A jeho rady byly opravdu dobré, zněly báječně, ale šli v rozporu s rozhodnutími a přesvědčeními této ženy, ačkoliv sama věděla, že to nebyla dobrá cesta k následování.

„Já... Já viděla..."

„Ještě než řeknete, co jste viděla, tak jenom připomínka. To, co řeknete, bude váš poslední verdikt. Bohužel už musím jít, tak si rozmyslete pořádně, co chcete říct. Věřte mi, Kresido. Já pravdu znám. A dokážu ji i bez vaší pomoci. Takže je jen na vás, jestli sobě a svým dětem přitížíte, nebo ne."

Isra se nadklonil nad stůl, opíral se o desku lokty, které ho však začaly brzo bolet. Nic však nedal znát, vlastně ho to nezajímalo. Ne tolik, jako to, co Kresida řekne. Jestli něco řekne.

Chvilka na přemýšlení se totiž natahovala a natahovala, a to také nepřinášelo nic dobrého.

„Tak jak myslíte," Isra pokrčil rameny a vstal, aby místnost opustil. Oči zahleděné do stolu poskočily, hbitě mrkly po kapitánovi, zatímco ústa ženy se poplašeně rozevřela. Nic z nich však nevycházelo, sama nevěděla, co říct, co v tom posledním možném okamžiku mohla říct. Jestli měla sílu to říct.

„Ne –" vyprskla nakonec, a Isrovy kroky ke dveřím tím zastavila. Pohotově se po ní ohlédl. „Neviděla jsem... Winajčany."

Uf. Takže tímto už úplně zproštěni viny.

„A koho jste tedy viděla?"

Nic. Ticho.

„Nezabila jste ho vy, nebo ano?"

„Ne! Nezabila, já ne!"

„Dobře. Nechcete říct, koho jste viděla, tak aspoň kývněte, když budu mít pravdu. Viděla jste... Ženu?"

Kresida semkla pevně rty k sobě, nechtěla odpovědět. Ale třesot ji stejně prozradil. A když trhavě sklopila hlavu a opět ji narovnala, Isra to bral jako ano.

„Děkuji."

A opustil místnost.