Po vydání rozkazů se Isra odebral domů.

Měl tušení, že pokud nevyrazí hned, nastoupí sem Wang, drže čisté oblečení a navařené tříchodové menu.

Taky že už byl na cestě ho vypeskovat, ale jen co otevřel dveře a spatřil strhaný obličej svého pána, jak stojí před branou a zamyšleně hledí na klíček ve své dlani, stáhl ho sluha dovnitř a hned volal na Ulku, aby přichystala teplou vodu a ručníky na pořádnou koupel.

Isra s sebou nechal pohazovat tam a zpět, a překvapivě mu to vůbec nevadilo. Myšlenkami se nekoupal v levandulí obohacené horké vaně, ale v případu a v jednotlivých indiciích, které se mu dosud podařilo získat. Dva jasné důkazy mu stačily, aby si byl jist, že žádný Winajčan na Xetingčana nevztáhl ruku, jenže tohle nestačilo k tomu, aby očistil důležitou delegaci a navrátil jim pověst a reputaci, kterou potřebovali.

Jenže lidé jsou od přírody lháři, překrucují nebo zamlčují pravdu, vymýšlejí si, jen aby skryly svoji temnou stránku duše. Mladý kapitán si toho byl příliš vědom a bral to v potaz i při šetření. Jenže právě z tohoto důvodu bude vyšetřování možná těžší, než by se na první pohled mohlo zdát.

V pozdní odpoledne jeho rezidenci navštívil jeden ze strážných. Nesl několik svitků zachycující výsledky jeho rozkazů zadaných ráno. Vykoupaný a vyspaný – aspoň částečně, a s velkým očekáváním je Isra převzal a už je rozbaloval, aniž by se strážný stihl pořádně představit. Nestihl si ani stoupnout do pozoru a Isra už měl první informaci přečtenou.

Mrtvým byl Jasto z rodu Kereatů, rod spíše střední třídy, s pár větvemi zlomenými a máčejícími se v chudobě. A Jasto byl právě chudák, list na přepadlé větvi, který to bahno na zemi snášel snad nejvíce. Měl ženu i děti, ale kvůli jeho dřívějším tendencím házet během karet hromadně hruhry na hromádky se pomalu dostali na dno, přičemž úplné destrukci odolávali jen díky Jastově ženě. Ta, i za výchovy dětí, pracovala, jak se dalo. Splétala košíky, háčkovala závěsy. Celé noci propracovala, aby mohla druhý den co prodat a mít alespoň na chleba, když už se Jasto flákal. A když se neflákal a pracoval, veškerý výdělek cestou stejně propil a prohrál.

Nebyl zrovna spolehlivým mužem. Ani jeho kamarádi, s nimiž se přátelil.

Byla to banda stejná jako on. Aspoň podle prvotních informací.

„Zjistěte, jestli měli mezi sebou konflikty, nebo jestli si nedlužili navzájem peníze. Ptejte se každého zvlášť, i na dluhy ostatních. Každá výchylka v jejich výpovědích nám může ukázat vraha."

Strážný si honem zapsal Isrovi pokyny, zatímco mladý kapitán už koukal na druhý svitek.

Bylo to potvrzení výpovědi Kresidy u její tety. Opravdu se za ní tu noc stavila pro celý džbán mléka.

Dobře tedy.

„Poptejte se okolí na její rodinu, její přátele, jejího manžela, a jestli sama neměla milence."

Strážný se zasekl. Viděl tu ženu na stanici a rozhodně se nejednalo o nějakou přitažlivou krasavici, o kterou by se Xetingčani prali. Myšlenka, že ta vyplašená žena s povislými prsy mohla muži zahýbat, se mu nezdála. A tak chvíli váhal, než si příkaz zaznamenal.

Třetí svitek představoval ještě výsledky pitvy lékařem, ale nejednalo se o nic nového. Nic, co na místě Isra nezjistil sám.

Strážný byl plně nachystaný na další rozkaz, ale Isra držel rty semknuté.

„Tohle by asi mělo stačit... Řešení by mělo být zde, někde na pomezí... Pátrání i výslechy provádějte důkladně. Hlavně ten mrtvý, zaměřte se na jeho život. Je možné, že dlužil i jiným lidem. Chci vědět všechno."

„Ano, kapitáne."

„Jakmile budete mít novinky, neváhejte mi je ihned sdělit. Sám za chvíli na stanici vyrazím."

„Dobře!"

Isra sice neměl mít noční, přesto se v pozdní odpoledne oblékl a vyrazil na stanici, aby měl všechno po rukách a mohl lépe organizovat své podřízené. Množství lidí, s nimiž operoval, bylo však redukované, jelikož kromě případu se musela stanice věnovat i běžným činnostem a řešením stížností občanů.

Jen co se Isra zavřel do pracovny, jeho oči zbystřily. Ráno si toho nevšiml, jelikož měl plnou hlavu starostí, co dělat dříve; na co se zaměřit, jak nejlépe sepsat zprávy a rozeslat je všem vysoce postaveným a jak ochránit Winajskou delegaci v případě, že řešení této vraždy připadne plukovníkovi Franchiemu.

Ale až nyní se jen plácl do čela a sklonil se k poskládanému oblečení, nesoucímu stále čerstvou vůni rostlin, a pak specifickou vůni Falakova potu, obtisklého do tmavě hnědé košile Winajské uniformy. Bezmyšlenkovitě si ji zvedl k obličeji a několikrát dlouze nasál pach, jenž byl pro něj jak vzácné zboží. Měl s ním čest jen jednou za několik let. A pokaždé v něm vyvolával více pocitů a úplně odlišných než v setkání předchozím. Nemohl proti tomu bojovat. Jen se pokoušel to krotit.

„Isro..." napomenul se a položil košili zpět. Naopak, nyní jeho pozornost upoutaly volné, skládané kalhoty pískové barvy. Podobné, jakou nesly nevýrazné omítky Winajských domů.

Vypadalo to, že s vrácením bude muset počkat.

Jakmile se setmělo, popadl jednoho strážného a hořící pochodeň, aby vyšli spolu na večerní ulici. Ještě pořád se po ní procházelo dostatek lidí, mířící domů z práce, nebo zapít večer do hospody. Hloučky se za hlasitého smíchu šouraly po cestě, z jedné strany na druhou,

Roztáhl kalhoty a držel si je u pasu – ne, nebude si je kvůli experimentu oblékat – a pak jen poslal svého poskoka, aby ho ze vzdálenosti deseti kroků pozoroval a hodnotil situaci.

„Tak?"

„Jsou světlé. Přírodních tónů, asi."

„Asi?" zvolával na strážného Isra, obočí zvednuté, jelikož takové neurčité odpovědi on nepřijímal.

„Jestli jsou žluté, bílé, do oranžova, to si netroufám říci."

„Dobrá. A teď, kdyby nedržel pochodeň, ale lampion," odložil Isra výrazný zdroj světla a nahradil ho světlem tlumeným, ovlivněným barvou papíru, z něhož byl lampion vyrobený. Přišlo mu to logické, přestože si to musel ještě potvrdit, aby si skupina vzala na cestu tuto menší a praktičtější věc. Snadno se zhasne, až dorazí do stánku, a opět zapálí, když jej budou opouštět. S pochodní je to složitější.

Lampiony zkoušel dva, ty nejvíce používané. Ale ani u jednoho nedokázal strážný říci, jakou barvu to Winajské kalhoty mají.

„Teď mi dokonce přijdou růžové," přiznal svoji absurdní myšlenku, která jen potvrdila Isrovo podezření.

„To je jen dobře," pousmál se kapitán a sbalil všechny své věci zpět.

„Takže ta svědkyně lhala?"

„Přesně tak."

„Ale proč?"

Isra se v kroku zastavil, netušil, kde bral tu trpělivost to vysvětlovat obyčejnému strážnému.

„Jsou dva možné důvody. Buď se jí nelíbí tato politická situace a možný sňatek s Winajskou královnou, nebo někoho chrání a na Winajčany by bylo snadné hodit vinu, obzvlášť díky své charakteristické uniformě a rozepřemi ve stánku s nudlemi. Vzhledem k tomu, že paní Kresida sotva ví, co se děje za stěnami jejího domu a rozhodně nepůsobí jako politická aktivistka, ale jako utlačovaná žena svého muže, tak první možnost vylučuji. Co se tedy nabízí?"

„Vraždu provedl někdo z jejích blízkých!"

„Přesně. Jenže na první pohled neměla s Jastem nic společného. Co by ji zajímal nějaký muž, který ani nebydlí nikde poblíž?"

„Třeba dlužil... Její rodině?"

„To je velice možné. Ačkoliv..." Isra se zamyslel, jelikož na tomto vysvětlení mu něco nehrálo.

„Ačkoliv?"

„Bylo by to moc nápadné. A navíc, rodina té ženy není v takové finanční situaci, aby si dovolovala půjčovat peníze."

„Ahá..." strážný pokýval hlavou a dál už nic neříkal. Snažil se sám zapojit své myšlení a inteligenci, kterou od své matky obdržel, aby přišel se svojí vlastní teorií. Ještě si nestihl ani rozložit fakta, a už vešli do služebny.

„Pošlete ještě někoho za paní Kresidou, zeptejte se jí, čím si ten vrah svítil na cestu. Já se zeptám Winajčanů sám."

Přeci jen musel Falakovi vrátit oblečení.

Do hostince Okřídlený kůň vyrazil téměř okamžitě. Dokonce si vypůjčil koně, aby se příliš nezdržoval cestou. S takovou už sesedával ze sedla, jeho cíl přímo před ním, zatímco strážný úřadu Xetingské bezpečnostní služby ještě nestihl vytáhnout paty ze stanice.

Hlavním vchodem však dovnitř nešel. Slyšel totiž z haly četné hlasy a obzvlášť burácivý smích, večerní zábava musela být v plném proudu. To však znamenalo také velké množství lidí, kteří se v hostinci sešli, popít dobrou pálenku a zahrát si pár kol karet.

Kdyby tam vkročil ve své indigové uniformě, byl by akorát pěst na oko a stal by se středem všech drbů, jež by se do rána roznesly celým Liwu. Takovou pozornost si nemohl dovolit.

A tak sebral ze země malý kamínek – ne, rovnou tři, a obešel hostinec tak, aby stál přímo pod Falakovým oknem. Ještěže strávil nejeden den hlídáním váženého velitele, aby se mu během jeho nemoci nepřitížilo. Nyní přesně věděl, kam jít a kam házet kamínky, aby upozornily pouze tu jednu osobu.

Velice brzy se okenice rozevřela a dřevěné rámy z otvoru zmizely. Naopak, v otvoru se objevila jedna prostá hlava, a její rozpuštěné vlasy jí tvořily zlatavý závoj, ozářený svícemi uvnitř pokoje.

Isra mu neviděl do obličeje a nezvyklý na Falaka bez drdolu si na okamžik myslel, že je to nějaká žena, kterou si pozval dovnitř. Obzvlášť, když ten obličej schovaný ve stínu lemovaly krásné dlouhé vlasy, na pohled jemné jak hedvábí, lehce se pohupující ve větru.

Jenže než se s v něm stihly probudit jakékoliv nevrlé pocity, osoba zvesela promluvila a všechny negativní zrníčka zloby odvála pryč.

„Pane kapitáne! Copak tu děláte? Obzvlášť v noci? Snad jste za mnou nepřišel s nekalými úmysly!"

Ano, nikdo jiný než Falak tohle nemohl být. Nejen podle podivně hlubokého hlasu, ale hlavně podle významu těch vět. Nikdo jiný neměl tu soudnost cokoliv takového před druhým mužem vyslovit.

„Avšak pro vás výjimku udělám!" ušklíbl se, načež se narovnal, aby ukázal i svá ramena. A zrovna z jednoho začal svůdně odhrnovat košili, aby Isrovi nastavil holou kůži nataženou na přitažlivě vykukující klíční kosti.

„Tak já se stavím jindy."

„Haha, ne, vydržte, když už jste překonal takovou vzdálenost, tak se snad jen tak nevrátíte?"

To je herec... Zavrtěl Isra hlavou a vrátil se ke svému koni, který mu zajistí alespoň částečné krytí před případnými potulnými. Během mžiku z hostince vykročila osoba, už ne zářící na míle daleko, ale skrytá v plášti s kapucí, a bez zaváhání vykročila za Isrou.

„Tak, copak se stalo? Nějaké novinky v případu?"

„Tady," podal Falakovi balíček oblečení schovaný v hrubém šátku.

„No, na to čekám celý den! Kvůli tobě jsem se neměl do čeho převléci! A už smrdím!"

„Jasně, přes den ses hodně zapotil, sezením v hostinci, co?"

„Copak víš, co jsem dělal?" mrkl na něj zpoza kapuce, než se krátce zasmál. Jak Falak znal Isru, před takovými vtípky většinou utíkal, a tak ho rychle zametl pryč, než pokračoval. „A nějaký pokrok?"

„Něco máme, jen doladit detaily a dopátrat se k vrahovi. Zatím máme štěstí, že se nejedná o příliš inteligentní lidi, ale..."

Isra krátce svraštil obočí, jako kdyby ho něco štíplo. Se semknutými rty hleděl do ztracena, až to vypadalo, jako kdyby přemítal, co ho štíplo a kam to uletělo. Ve skutečnosti ho neštípl hmyz, ale myšlenky a nápady, které se mu rojily v hlavě a bzučely jak celý úl. Úl plný nezbedných včel, kde si každá dělala, co chtěla, bez ohledu na konsekvence. A královna? Ta si zrovna dala pauzu.

Zavrtěl hlavou, aby aspoň na chvíli ty včely setřásl zpět do pláství.

„Je to otázka dnů, možná jen pár hodin. Stačí najít pojítko mezi mrtvým a svědkyní a bude to."

„Kapitán Xetingské bezpečnostní služby je velice aktivní, koukám. O to více si vážím, že za mnou osobně zavítal!"

„Říkali ještě něco ti tví?"

Falak ztišil hlas a zbavil ho toho výsměvného podtónu.

„Ne. Nic víc, než co řekli tobě. Nelhali. Máš velice efektivní výslechové metody."

„Musím mít," odfrkl si Isra. Kdyby je neměl, nestál by tam, kde zrovna byl. „A když někam večer jdou, čím si svítí na cestu?"

„Hostinec nám poskytuje lampiony. Jejich vlastní. S namalovaným koněm. Velice pěkný. Můžu to ho ukázat, když budeš chtít."

„Takže lampion," kapitán rychle zkonstatoval, jelikož každá Falakova věta se zvrhávala do dvojsmyslů, jež Isru vůbec nebavily. On potřeboval řešit vážné věci! A tohle ksakru bylo vážné! Ani Haixan je neochrání, pokud to budou brát na lehkou míru!

„Ano. Broskvové barvy, ve středu nakreslení koně, ručně, štětcem."

„Dobře..." Tak tohle bylo jasné. Už nic nedokáže Winajskou delegaci poskvrnit. Ledaže by si to přáli sami.

Nebo Falak.

„S takovou bude případ brzy vyřešen. Měl by. Nezdá se příliš komplikovaný. Ale..." Isra se opět nadechl, ale vzduch byl pro něj těžký jako voda. Už jen, že ho tato myšlenka napadla, a že se ji rozhodl diskutovat, mu přišlo dost rozrušující. „Řekni mi, Falaku. Chceš, aby byl vyřešen?"

„Jestli chci, aby byl vyřešen?" pobaveně koukal na autora této otázky, jenže ten nevypadal, že by se snažil o nějaký vtip.

A Falakovi záhy došlo, na co se to vlastně ptá. Jeho pobavení bylo ta tam.

„Tato otázka je zbytečná, kapitáne," letmo mu cukl koutek do úsměvu, ale nějak mu tam nechtěl držet a ihned padl dolů. „Podobně, jako zastupuješ svoji zemi, svého panovníka, a jsi pouze jeho nástrojem, to stejné platí pro mě."

Falak se ohlédl ke vchodu hostince, kde vysedávali jeho muži a pokoušeli se jakkoliv rozptýlit, aby nemysleli na to obvinění visící jim na krku.

„Proto se nemůžu donutit být na tebe jakkoliv naštvaný. Jestli bys řekl o naší situaci ty, nebo kdokoliv jiný... Ačkoliv, nedovedu si představit, že by kdokoliv jiný šel tak daleko, aby vklouzl do doupěte našich nepřátel. Každopádně, co zmůžeš? Co zmůžu já? Není mi určeno, abych rozhodoval za královnu. Jen doručuji její slova. Ať se mi jakkoliv nelíbí. A že bych měl obětovat své muže za zrušení dohody a svobodu Winaje? Ta cena je... Je vysoká."

„Jestli vás zrovna tento postoj nedovedl do záhuby... Možná obětování pár jedinců, mezi nimiž by byl možný zrádce, mohlo přinést lepší výsledky a zvládnutí situace."

„Možná. Ale takoví nejsme, Isro. Nikdo z nás. Copak jsi toho nebyl svědkem?" opět pohlédl na hostinec a na své podřízené, kteří by se jeden pro druhého obětovali.

„Tím pádem je to ode mě vše. Musím se vrátit."

„To nejspíš musíš. Ale chceš?"

Falak se zrovna natočil tak, že na něj dopadalo světlo, přímo do jeho očí, které ani jednou při pohledu na Isru nemrkly. Jeho rty se opět stáčely do úsměvu, jako kdyby to byla pro ně přirozená poloha a nic jiného neznaly.

Ač nenaznačoval žádné intimnosti, které prostě ani nepřišly v úvahu, obzvlášť v Xetingu a s dlouholetým abstinentem Isrou; pořád to mohlo vést k příjemnému rozhovoru, jak to měli ve zvyku, dlouho do noci.

Isra nic neříkal, jen naskočil na koně a s posledním pohledem na osobu v kápi se otočil a odjel pryč.

Zrovna přijížděl na stanici, když ze dveří odcházela vysoká robustní žena, s přehozeným šátkem přes plece a vlasy staženými do drdolu.

„Kdo to je?" pokynul na jednoho ze strážných.

„To byla přítelkyně paní Kresidy. Nezastihli jsme ji během dne, tak jsme jí nechali vzkaz, aby přišla na služebnu, jakmile najde čas."

„Přítelkyně? Rodinná, dlouholetá...?" ptal se nadále, oči nasměrované na stín té ženy, která právě odešla z výslechu.

„Znají se ještě od svých svobodných let."

„Kapitáne Isro, zde máte záznam výslechu," zvolal na příchozího kapitán, který zrovna nastoupil na noční službu.

„Děkuji. A zdála se vám... Nějak zvláštní?"

„Určitě tím, že na svůj věk působí statněji, než polovina chlapů tady."

„Právě," přitakal Isra s úsměvem.

„Ale zavražděného nezná."

„To nutně nemusí být pravda," zamumlal Isra, natož popadl plášť u vchodu a vydal se ven.