Krátký spánek bylo to jediné, co Isra momentálně potřeboval. Brzo ráno si jen promnul oči a byl opět svěží, očekávaje nejen výměnu služeb, ale i příchod jediného svědka případu.

Naštěstí po něm nenastupoval plukovník Franchie, ale jiný, více pohodový kapitán, a nebylo problém se domluvit, aby mohl ještě vyslechnout svědkyni – když už.

To však neznamenalo, že se slova o noční vraždě nedostanou k nejvyšším představitelům úřadu Xetingské bezpečnostní služby.

A ti, jakmile obdrželi listy popisující situaci, se z jedné části ihned odebrali na stanici Xetingské bezpečnostní služby, zatímco druhá část utíkala do paláce.

„Co svědkyně? Proč tu ještě není? A kde vázne informace o oběti a jejích společnících? Ať jsou ihned na stole!" Isra už ztrácel trpělivost. Vykukoval z okna na cestu, zároveň sledoval, jak se žhavý kotouč slunce postupně vyhupoval na oblohu, a jemu tikal čas do velkého střetu.

A ten střet nastal dříve, než očekával.

Plukovník Franchie se hnal vpřed, plně vystrojený do uniformy, s výrazem, který by jednoho zabil. Možná byl naštvaný, možná byl důležitý, ale obojí nevěstilo nic dobrého. Protože záležitosti s plukovníkem – to nikdy nebylo nic dobrého. Ač by jako kolegové a pobočníci generála Izmara měli spolu nanejvýš spolupracovat.

„Plukovníku!" Isra prudce sklonil hlavu, podobně jako ostatní strážní na stanici.

„Aspoň že máš tu soudnost tu ještě být! Co to má znamenat?!" už chtěl po něčem chmátnout a hodit to na skloněného vojáka.

Isra zvedl hlavu.

„Veškeré informace byly shrnuty v dopise. Tam je to vysvětlené."

„To jsem viděl! Proč jsem nebyl informován okamžitě?!"

„Pane, odpusťte mi, avšak byla hluboká noc a já nechtěl budit ze spánku kohokoliv, když naším hlavním cílem bylo zajištění důkazů a ohledání místa trestného činu." Isra nasadil svůj výraz ublíženého štěňátka a doufal, že tím Franchieho aspoň trochu uchlácholí. „Navíc, teprve dnes začne vyšetřování a výslech svědků."

„Jo? A nevyslýchal jsi náhodou ty Winajčany už včera?"

„To byla mimořádná situace, pane. Jako hlavní podezřelí museli být ihned zadrženi na místě a důsledně prohledáni, aby nikdo nestihl důkazy skrýt nebo utéci. I teď jsou pod dozorem a mají zákaz vycházení. Podrobný výslech je součástí zprávy, můžete si jej pročíst. Pokud narazíte na jakékoliv nedostatky, není problém se je na otázky doptat."

„Doptat? Pod dozorem? A proč u Haixana nejsou u nás ve vazbě?!" vykřikl Franchie, rudý jak rajče.

Isra semkl rty a submisivně sklopil zrak.

„Moc se omlouvám, pane, ihned nařídím jejich zatknutí! Avšak... Nebyl jsem si jist, pane. Přeci, je to Winajská delegace a měla by mít do jisté míry imunitu..."

„Jakou imunitu, jsou podezřelí z vraždy!"

„...To právě nejsou, pane... Alespoň to jsou závěry ohledání místa činu i jejich výslechu. A pokud nejsou přímí podezřelí, zákon imunity není porušen..."

Isra odpovídal opatrně a tiše, byl jak myška, která opatrně očichávala každý předmět, na který narazila, a dloubala do něj čumáčkem, jestli je bezpečný a neublíží jí. Ač v duchu kroutil očima a nejradši by Franchieho poslal do míst, kde slunce nesvítí, jakožto svému nadřízenému musel přirozeně lézt do prdele a zároveň nedovolit, aby pokazil celé základy případu, které za noc postavil.

Naštěstí Franchie nebyl hloupý. Jen měl občas problém s příliš zveličovanou autoritou.

A tak mu ihned došlo, o co se jedná, a více Winajčany nezmínil.

„O jaké závěry šlo? Co se stalo?"

Isra si v duchu oddechl.

„Zavražděný měl na sobě několik bodnutí, všechno zepředu, přímo do břicha a do hrudi. Neměl žádné škrábance nebo rány na končetinách ani obličeji, žádné nadbytečné podlitiny. To bylo potvrzeno i lékařem v hlášení. Vyplívá z toho jediné."

„No?" pokynul Franchie Isrovi.

„Oběť vraha znala. A pravděpodobně s ním měla dobrý vztah."

„Tak jasně, že znala ty Winajčany, když se do sebe u stánku pustili!"

„Kdybyste se pustil do hádky s někým, s nějakou skupinou, kvůli urážkám nebo čemukoliv... A najednou byste stál jeden na jednoho s danou osobou... Nevím jak vy, ale já bych mířil na tvář. A jako oběť bych se určitě bránil. Snažil bych se zastavit ruku s nožem, ale s mojí silou by to nejspíš dopadlo tak, že bych obdržel poranění na kůži, odřeniny, cokoliv..."

Franchie pozorně poslouchal.

„Kdybych potkal kamaráda, nejspíš bych ho nejprve objal, protože od něj kudlu v ruce nečekám."

„Ale ta svědkyně!"

„Ta by měla každou chvíli přijít. Plukovníku, prosím. Dovolte mi ji vyslechnout a podílet se na tomto případu. Byl jsem na místě činu, a také znám Winajskou kulturu i muže delegace. Vím, jak důležité je vyšetřit tento případ, co nejrychleji a nejdiskrétněji. Prosím, nechte to na mě!"

Plukovník Franchie semkl rty. Prohlížel si Isru pochybně, přesto myšlenku ihned neodsoudil.

Byla zde naděje!

„Ale o tom nerozhoduji já," nakonec pravil, jeho hlas už klidnější. „Případy rozděluje generál Izmar. Případy velkých rozměrů. A tenhle rozhodně velký je."

Sotva plukovník zdůvodnil své rozhodnutí, dveřmi služebny se prohnal královský posel, v rukách zapečetěný svitek.

„Nesu královské nařízení pro plukovníka Franchieho!"

„Královské?" Franchie pro sebe nejprve zamumlal, než svitek převzal a chvíli jej mlčky svíral.

Isra, stejně jako celá stanice, hleděla na ten kus v rukách prvního pobočníka generála Izmara a natahovala krky kupředu, zjistit obsah tajné zprávy.

Jako kdyby mohli vidět cokoliv skrze smotaný papír.

Franchie ho však pomalu rozmotával. Mávl na posla, že může jít, a rozlomil královskou pečeť.

Na okamžik nastalo hrobové ticho. Nikdo si nedovolil ani polknout, ani mrknout, vydat jakýkoliv zvuk. Někteří se začali dusit, jak zapomněli napětím dýchat!

„U Haixana..." Franchie se zhluboka nadechl, a dle jeho nepravidelného cukání obočí si Isra ihned vyvodil, že zprávy nejsou dobré.

Zanedbal něco? Co se tam píše? Opravdu dají všechny Winajčany do vazby? Nebo se úplně ruší celá spolupráce Sorena Xe a Winajské královny?

Isra byl hluboce ponořen v myšlenkách, vůbec si nevšiml, že zrovna na jeho zadumaný obličej padl naštvaný Franchieho pohled. Až po dlouhé minutě vzhlédl a této nevídané pozornosti si všiml.

„Tady máš odpověď!" strčil mu násilně svitek do rukou, než se otočil a služebnu prudkým způsobem opustil.

Eh?

Isra nechápavě pozoroval plukovníka, prsty zatím cítil strukturu královského materiálu a mastnost voskové pečetě.

Krky stráže se opět natahovaly, ale tentokrát jiným směrem.

Isra rozvinul list a projížděl očima krátký text, který vlastnoručně napsané nařízení obsahovalo.

...s nařízením Jeho Veličenstva a souhlasem generála Izmara, se předává případ do rukou kapitána Isry Fenha. Jako osoba zodpovědná za zajištění místa činu zná podrobně situaci a tudíž je nejvhodnějším kandidátem. ...

Isrovy koutky úst cukaly nahoru. Cukaly velice nepříjemně. Až nakonec ukotvily a už nehodlaly spadnout dolů. Proč? Protože jejich majitel měl případ. Vážný, velký a důležitý případ, jehož vyřešením neobjasní pouze důvod smrti zavražděného, ale zachrání i vztahy mezi dvěma sousedícími zeměmi.

Bude mít na kontě další úspěch.

„Tento dokument ohlašuje, že se stávám zodpovědným za vyšetřování případu včerejší vraždy. Jelikož se jedná o velký případ, doufám, že budete při vyšetřování nápomocní, a já na oplátku vaši službu nezapomenu a každou pomoc uvedu generálovi Izmarovi," Isra se ohlédl kolem dokola a každému nataženému krku se podíval hluboce do očí. V pravé ruce držel papír s pečetí Jeho Veličenstva, i generála Izmara, který hned po obdržení zprávy letěl do paláce vše důkladně se Sorenem Xe probrat.

Někdo nesnesl tento pohled, jiní nevědomky kývli. Až po vyjasnění Isra dokument smotal a odebral se do pracovny.

Moc dlouho však neposeděl. Dvakrát usrkl z čaje, než za ním někdo doletěl, že se svědkyně dostavila na stanici.

S pohotovým výskokem, hnal se do výslechové místnosti, co mu síly stačily.

Žena stála u stolu, neodvažovala si sednout. Nervózně si mnula dlaně, které držela svěšené dolů. Její ramena uzavírala její postavu, její osobnost, před světem. Koukala na zem, občas na stůl, kousala si rty, a až přehnaně mrkala. Očividně žena, která nechtěla být s úřadem bezpečnosti zapletená, a navíc přes den, kdy ji doma čekali děti a jeden naštvaný manžel.

„Kapitán Isra Fenha. Prosím, posaďte se," pokynul jí, jen co si podali ruce, a teprve s tímto oficiálním svolením se opatrně usadila na židli. I tak se zdálo, jako kdyby seděla na hřebících, nebo jen dělala, že sedí – dle její křečovité pózy.

„Nemusíte se bát, jde jen o ujasnění si podrobností z předchozího večera," Isra odhodil svoji chladnou masku a nasadil vřelý úsměv mladého pohledného chlapce, nad kterým se roztopí každá žena. A tato nevyjímaje. Sic nejprve dlouze hleděla do kapitánových očí, nesoucí zvláštní tmavou modř, nakonec se přeci jen začervenala a sklopila hlavu. A nervózní třas poněkud povolil.

Pokud se občas zachvěla, to už jen ze špatného svědomí. Že si dovolila mít tyto myšlenky s mužem jiným, než jejím manželem.

„Jen si chceme něco ověřit. Bude to krátké, nechceme vás dlouho zdržovat. Dáte si čaj?"

„Ne, děkuji, kapitáne," zamumlala a stáhla se do židle.

„Paní Kresido. Vy jste nahlásila strážnému, že jste viděla tu noc nějakou osobu. Můžete mi to ještě jednou popsat?" zářivý úsměv ještě nabyl na síle, jen aby povolil tu hutnou atmosféru zdí, které zažily nespočet kriminálníků a vrahů.

„Já to už vše řekla... Ale dobrá..." semkla rty, než se zhluboka nadechla a pokusila se zatoulat zpátky v čase, do okamžiku, kdy spatřila tu osudnou událost.

„Byl už pozdní večer, hodně pozdě. Všude tma! Zrovna jsem pospíchala domů, od tety. Došlo nám mléko, a já... Já už nemám. Vždy mám zásoby dopředu, ale můj muž... Můj muž vypil víc a dětem nenechal. Musela jsem jít pro mléko, v noci se budí a chtějí mléko, jinak neusnou."

Isra pozorně poslouchal, přestože ho už přestávalo bavit, jak hlavní hrdina prvních deseti minut výkladu je mléko.

„...takže jsem ho vyzvedla. Měla jsem celou karafu. To bude stačit až do oběda. A s mlékem jsem se konečně vracela domů. Pospíchala jsem, neměla jsem hlídání, na Fenice, mého nejmladšího, dohlížela má šestiletá dcera, takže jsem utíkala, jen abych to mléko nerozlila. A zrovna jsem šla kolem, když zazněly bolestivé steny. Tiché bolestivé steny, hodně bolestivé. Šly z temného koutku, a já se bála. Bála jsem se, a pak jsem viděla toho muže. Muž v takovém... Divném oblečení. Tady jsem to neviděla. Myslela bych, že to je žena, ale byl to muž. Žena nemá taková ramena, to ne."

„A jak vypadal?" Jelikož pro Isru byl pojem „divné oblečení" dost obecný.

„Měl vlasy sepnuté v drdolu. Tak hodně nahoru, asi tak," sama naznačila svými vlasy, kde přibližně. „Taky měl košili. Košili s dlouhým rukávem, a neměl ji takto hezky, jak to máme my, přes sebe. Až jsem se o bála o to víc, že to měl špatně, třeba není úplně v pořádku. Ale co bylo úplně divné, tak ta sukně. Měl takovou světle hnědou sukni, nebo co já vím, takový zvláštní oblečení, které jsem tu neviděla."

„A co ten muž dělal?" navázal okamžitě na odpověď.

„Odcházel. Šel pryč, od místa, odkud vycházel ten sten. Šel a vůbec se neohlížel, jako kdyby to neslyšel. Ale já to slyšela. A to jsem byla daleko. On odcházel, tak jsem se šla podívat, co to ty zvuky vydává. A bylo tam tělo. Tělo na zemi, všude krev. Bylo mi jasné, že ten člověk potřebuje pomoc, ale na mě doma čekali děti. Utíkala jsem dál, naštěstí jsem narazila na hlídku. Řekla jsem jim celou situaci, a oni mě nechali jít domů."

„A jak jste běžela, to jste na toho muže už nenarazila?"

„On zabočil, já šla rovně. Jinak bych se mu určitě vyhnula."

„A k tomu mám ještě další otázku. Říkáte, že odcházel. Neviděla jste ho tedy útočit?"

Svědkyně se odmlčela, a bylo těžko říci, jestli se zdráhá odpovědět. Nakonec jen zavrtěla hlavou.

„Ale nikdo další přítomný nebyl. A pokud to nebyl on, proč mu nepomohl? Určitě musel toho nebožtíka slyšet!"

„Mluvili jsme o tom, jak vypadal potenciální útočník. A teď k oběti. Znala jste ji?"

„Ne, vůbec. Možná byl z této čtvrti, možná ne, ale já moc ven nechodím, neznám moc lidi, co tu jsou."

„A vybavíte si, co měla oběť na sobě?"

„To já nevím, nějaké naše běžné oblečení. Ležela a byla tma, a já pospíchala. Vůbec jsem se u něj nezdržovala, musela jsem domů."

„Ani podle hlasu jste ho neznala?"

„Co já vím, furt jen sténal, každý zní stejně když naříká bolestí. Vážně jsem ho nepoznala," posteskla si Kresida zoufale.

Když to říká, pokrčil v duchu Isra rameny a rozhodl se, že ji nebude déle trápit. Už to, že si odskočila na služebnu znamenalo, že nejspíše opět nechala děti doma samotné.

„Děkuji, že jste sem přišla. Už to bude vše. Tedy, skoro vše. Dáte nám adresu vaší tety?"

„Ano, určitě," rychle pokývala hlavou, načež se Isra omluvil a výslechovou místnost opustil.

„Až odejde, jděte na adresu, kterou vám zadá, a výpověď potvrďte. Dál pátrejte po tom zesnulém, kdo to byl, co dělal, s kým se bavil, jaké měl problém. Do večera chci všechno vědět!"