„Pět mužů."

Pět mužů tvořilo skupinu Xetingčanů, kteří vyvolali konflikt s Winajčanami, že jeden z nich skončil mrtvý.

„Stáří?"

„Třicet až padesát let."

„Postavy?"

„Netuším, různé..."

„Vlasy?"

„Polospuštěné."

„Opravdu?"

Rychlá přestřelka otázek a odpovědí se na okamžik zastavila. Každý se zamyslel, vzpomínal na to, co před pár hodinami v tom zapadajícím slunci viděl.

Polospuštěné vlasy byly pro Liwu tradiční. Samozřejmě, některá povolání, například stráž, z důvodu pohodlí nosili své vlasy sepnuté ve vysokém copu. I Isra nebyl vyjímkou. Pak tu byla úplně ta nejnižší vrstva. Ta si nemohla dovolit se o své vlasy starat a pravidelně je česat – a tak sepnutí provázkem nebo jehlicemi nebylo na vesnicích neobvyklé.

Ale opravdu měla celá tato skupina rozpuštěné vlasy? Nebo to bylo pouze vyvození Winajčanů, protože si tohoto zvyku byli nejvíce vědomi a podepsalo se jim do povědomí?

„Jeden měl čelenku..." rozvzpomněla se jediná žena, a po chvilce pokračovala. „Ano, určitě měl čelenku. Ale měl husté vlasy, že vůbec nebylo poznat, jestli má cop nebo ne."

Jakmile zazněla její slova, ostatní začali přikyvovat, jelikož si tento fakt také vybavili.

„Měl cop," dodal jiný jistě.

„O čem byla celá ta záležitost?"

„Dovolovali si na Faifu," okamžitě vyprskl jeden a ještě si odplivl na zem. Isra instinktivně ukročil zpět. „Nejprve se do ní naváželi, že co všechno by s ní nedělali, a pak ji naopak uráželi, že prý je hanba Winajských žen a další..."

Faifa mlčela. Dle jejího drcení čelisti to bylo násobně horší.

„Chtěla je vyzvat na souboj, ale samozřejmě odmítli. Že by pro ně nebyla ani konkurencí a že by měla raději... No, uráželi ji hodně."

„A pak i nás," vmíchal se do toho jiný, „že jsme slaboši, ať nás nepřátelé rozdrtí a..."

„Takže jste se nechali vyprovokovat. Šli si to vyřídit za roh," zkonstatoval snadno Isra.

„To ne! Nejsme horkokrevní. A oni měli vypito, mi sotva srkli vína, vždyť jsme teprve jedli polévku!"

„Ale zdrželi jste se tam dlouho."

„To ano, ale rozhodně jsme to nepřeháněli."

„Kdo by chtěl pít ten váš blaf," ozval se ublížený voják s odhaleným podpažím a také plivl na zem.

„Pst!" soused do něj šťouchl, ale marně. Jelikož i další se připojovali k tomuto výroku, jenž se zdál jako nejsvětější pravda.

„A pak jste šli domů? V kolik jste dorazili?"

„Hodinu po setmění?"

„Hodinu a něco," opravil ho druhý, který nechtěl nic zatajit a přijít tak o porost na svým podpaží.

„Kudy jste šli?"

„Jak to máme říci? Nepoznáme to tu, šli jsme za nosem, směrem, odkud jsme přišli."

„Ale tak nešli jste úplně naslepo, ne?"

„To ne..."

„Prošli jsme kolem jednoho hostince, byl velmi blízko nudlovému obchodu," oznámila Faifa, která byla přirozeně všímavější než skupina chlapů s velkým egem. „Zrovna tam něco slavili, slyšela jsem hromadný pokřik."

„Pravda! Ale nevím, jestli to byla oslava, nebo spíše rvačka," zpochybnil kdosi, jelikož mu ten hluk více připomínal podporu favorita než oslavu.

Hostinec, huh?

„A opravdu jste šli tou stejnou cestou, jako k nudlovému stánku, nebo jinou?"

„Víceméně stejnou."

„Jo, protože když jsme šli tam, pekárna pomalu začala balit, ale cestou zpět už byla zavřená."

Isra si pečlivě zapisoval do svého pomyslného deníku všechny jejich vzpomínky a poznámky. To samé, avšak skutečně, zapisoval strážný po jeho boku. Kladl dotazy ještě další dlouhé minuty, než došel k otázce úplně poslední: „Mají všichni svůj set oblečení, s nímž sem přijel?"

„Asi..." začal odpovídat jeden z delegace, ale okamžitě zmlkl, jen co si vzpomněl na trest za nepravdivou odpověď. Samozřejmě chtěl říci, že ano, jenže co když to nebyla pravda? Co když se něco stalo, třeba jeho košile padla po cestě na zem, nebo byla zapomenuta v jiném hostinci? Odpovědět sebejistě za sebe nedokázal. A ani ostatní, soudě podle splašených pohledů, které házeli po svých společnících.

„Zkontrolovat!"

S tímto rozkazem se všichni rozprchli vzhůru, že ani jeden nezůstal seděl u stolu. Pokynutím brady poslal Isra o patro výš i strážného, takže dole zůstal téměř sám. Téměř.

Nenápadně se přikradl k osobě v temném koutku a usadil se k ní.

„A velitel oddělení vnitřní bezpečnosti své sety má?" pravil, ale ani se na muže s kapucí nepodíval.

„Ne. Jeden můj set zůstal na služebně úřadu Xetingské bezpečnostní služby. Zabaven z neznámých důvodů."

Isra se krátce zasmál, ale pohledem nadále kontroloval schodiště.

„Neznámých? Možná jsem tě jen chtěl vidět v Xetingském," koutkem oka na Falaka mrkl, a na jeho tváři vyrostl spokojený úsměv. Konečně se karty otočily. A je to on, kdo si může dobírat svého konkurenta. „Ta sukně tě příliš rozšiřuje."

„Ještě ty začínáš?" šťouchl ho do ramena Falak, napůl seriózně, napůl pobaveně. „Jsou to Winajské nohavice, národní úbor. Mnohem pohodlnější než tady to vaše..." zavrtěl se na místě, jelikož jeho rozkrok postrádal svobodu pohybu.

Isra se jen zachechtal, než zabočil tématem jinam.

„Divím se, že jsi ještě nevyskočil a nezastavil mě v konání."

Přestože se na Falaka neotáčel, dokázal si představit, jak mladý muž pevně semkl své rty, než vyslovil svoji důkladně promyšlenou odpověď.

„Přeháněl jsi, to ano," začal, než se odmlčel a ještě chvíli formuloval druhou půlku odpovědi. „Jenže když neprojdou tebou, jakou šanci by měli u ostatních?"

Isra se pomalu ohlédl na muže, jehož obličej byl ve stínu, částečně kryt kapucí pláště. Přesto postřehl pohled dvou různých očí, tajuplných, vážných a plně soustředěných na kapitána sousední země. I úsměv se mu vytratil z úst.

Ticho, jenž nastalo mezi nimi, nepřerušilo ani Isrovo suché polknutí. Vnímal intenzivní pohled, který se mu vpíjel hluboko do duše a četl jeho myšlenky, až ho to překvapovalo.

A těšilo.

Najít člověka naladěného na stejnou vlnu... Nebylo vůbec jednoduché.

„To mě teď ale staví do nepříjemné pozice. Jak se jen mám odvděčit za tuto pomoc, kterou jsi mým mužům poskytl?" Falak se naklonil nad stůl a podepřel si bradu dlaněmi, aby mohl na kapitána koketně zamrkat.

„Jaká pomoc?" odfrkl si Isra a ignoroval ten falešně svůdný pohled Falaka.

„Ty víš co," pousmál se a nadále koukal na Xetingčana zpod vějíř řas.

„Nenavštěvuj mě takhle v noci. A když už, tak oficiální cestou."

„No to nevím, zas taková pomoc to pro mé muže nebyla..." zašpulil rty nespokojený Falak.

„Mám říct, že je Sarchas podezřelý z vraždy?" vytasil své zuby na Falaka Isra.

„No dobrá..." povzdychl si otráveně – naoko, a zapřel se do opěradla židle. Jeho obličej jasně vykazoval známky trucu, ale Falak nebyl někým, kdo by byl urážlivý, a tak brzy povolil nakrčený nos i svraštělé obočí.

„A jak víš, že to mí lidi nebyli?" pravil po chvíli, tiše, aby ho neslyšela ani moucha bzučící opodál.

„Není to jasné?" Isra se na něj znovu otočil a zvednutým obočím mu naznačoval, že na takové věci se není třeba ani ptát. Copak Falak nevěděl, jak? „Otázka, která by měla padnout je, kdo a proč to udělal. Jakou měl motivaci. A proč to hodil na vás. A to je větší záhada."

„Klíčoví budou společníci zavražděného a svědkyně."

„Přesně. A to urychlit nemůžeme. Zde má práce skončila. Snad budou tví lidé stejně tak přesvědčiví, až se k nim dostane..." Generál Izmar, například.

Jak se zvuky kroků blížily do spodní haly, Isra opustil cizince v koutku a opět usazen na své židli, vítal zpět jednoho Winajčana po druhém. Přestože nesli vážné výrazy, ani jeden z nich nebyl příliš ponurý. Žádný šat tedy nechyběl.

Isrovu dedukci následně potvrdili i ústně, což vykouzlilo kapitánovi na tváři úsměv. Ukradený šat by zanesl do případu mnohem více komplikací. Znamenal by totiž více svědků Winajského oděvu a i vyšší závažnost obvinění, a násobně horší šanci obvinění vyvrátit.

Ale jelikož nikomu nic nechybělo, znamenalo to, že byl případ jednoduchý jak facka. Jen najít pachatele a motiv. Ale o zapojení Winajčanů se už tolik nemusel bát.

Nato hostinec opustili. Samozřejmě pod zákazem vycházení pro občany sousední říše, ale jinak tomu nešlo.

Isra se tedy v doprovodu zapisovatele vytratil pod temnou noční oblohu, za ním cizinec v plášti. Následoval tiše dvojici několik desítek metrů, než mladý kapitán pokynul strážnému, ať jde napřed, a sám vyčkal na toho slídila, ať ukáže svou tvář.

„Ajajaj, kapitán Liwu na mě přišel!"

„Vrať se zpět," bradou ukázal na hostinec za ním.

„Nemůžu!" Falak tvrdohlavě namítal, zatímco se zubil jak malé dítě.

„Říkal jsem, že tě doprovodím, ne? Stalo se. Jsi tady. Já své splnil."

„To je sice hezké, ale nezapomněl jsi na něco?"

„Hm?" Isra se snažil rychle vypátrat ve své mysli, co všechno nasliboval či nikoliv, a co měl případně ještě provést v této hektické noci. Nic ho nenapadalo, kromě svačiny a spánku, což se nyní zdálo jako nedosažitelný plán.

„Mé oblečení je stále na stanici. Co když někdo zítra přijde a bude požadovat to stejné? Jak se prokážu?"

„Po někom to pošlu," mávl rukou a měl to za vyřešené.

„Co když ten někdo zneužije situaci?"

„Nevymýšlej kraviny..."

„Nevymýšlím!"

Vymýšlel. Samozřejmě, že vymýšlel. Kdo by chtěl uprostřed noci lítat sem a tam kvůli pár kusům hadru? A ještě k tomu, když Isra najednou potřeboval zařídit tolik věcí, sepsat dnešní případ i dosavadní důkazy a ten bastard ho pořád nenechal?

„Hele. Dnešní noc byla výjimka, ale teď se u Haixana drž od služebny dál. Tento výslech nebyl vše, pořád budete pod hledáčkem všech, kteří na vás s radostí ukážou prstem. Pokud se budeš nadále motat kolem případu, moje ruce se rychle stanou příliš krátkými, aby cokoliv zmohly. Tak to je, s tím se smiř. Cokoliv bude nového, samozřejmě dám vědět. Teď se ale vrať."

Falak hleděl na obličej unaveného muže, ozářeného pouze plamenem pochodně, a na jeho oči, které byly nyní jak noční bouře. A vždy, když se plamen zachvěl, v očích kapitána se zablýsklo, přestože žádný hrom se neozýval. Jen tiché nádechy a nepopsatelné napětí z očekávaného hromu.

„Copak to je, že u tebe získávám výjimku na všechno?" naklonil Falak hlavu na stranu, zatímco jeho pohled propaloval muže naproti.

Muže, který mlčel. Neodpověděl. Jen po sekundách dlouhého zírání se otočil na patě a Falaka opustil.

Copak to je? ...Moje slabost...

Isra nechápavě zavrtěl hlavou a vracel se zpět na místo činu.