Vše, co bylo nutné zaznamenat, nadiktoval strážným Isra na místě. S čím pak přijde lékař, to bude na samostatnou zprávu. Kvůli ní tady ale nemusel čekat a netrpělivě přešlapovat. Nechtěl ztrácet čas.

„A svědkyně?"

„Už vypověděla vše, co znala. Poslali jsme ji domů, má malé děti."

„Ať se brzy ráno dostaví na služebnu," rozkázal nekompromisně Isra, než se sebral a honem spěchal do hostince Okřídlený kůň, aby se poptal jejich hostů na pár informací.

Vybral si jednoho ze zbývajících členů stráže, aby mu dělal doprovod a svítil na cestu. Samozřejmě by se Isra cítil lépe, kdyby mohl vést s Falakem soukromý rozhovor. Přesto, pro zachování průhlednosti vyšetřování ho musel vzít s sebou, aby byl svědkem všeho, co skončí zapsané i ve finálním dokumentu. Zde by jedna malá chyba měla fatální dohru.

Winajčani ani nebyli ve svých pokojích. Vysedávali v hlavní hale, do jednoho, a nervózně klepali do stolů nebo podlahy. Každý klepal svým vlastním rytmem, což dohromady dávalo velice podivnou směsici zvuků.

Falak držel hlavu skloněnou. Nechtěl být poznán hned, a raději se okamžitě odebral do stinného rohu, jako naprostý cizinec než velitel delegace. Vypadalo to, jako kdyby se přichomýtl k Isrovi cestou a po dorazení do cíle se opět věnoval svému.

Isra si všechny v duchu spočítal. Opravdu tu byli všichni, dokonce i jejich velitel, kterého teď však nebral v potaz.

Vzal si tedy od stolu židli a přesunul ji doprostřed haly, hezky tak, aby na každého dobře viděl, a pohodlně se usadil.

„Asi jste již slyšeli, co se stalo. Byl zabit člověk, a hlavní podezření nosíte vy. Takže. Kdo všechno byl na nudlích?" začal velice jednoduchou otázkou, která mu odfiltrovala další nepodstatné osoby. Přihlásilo se asi pět lidí, včetně jediné ženy ve skupince. Isra je všechny propálil pohledem, než se předklonil a zapřel o stehna. „Jinak, uvědomujete si, že pokud odpovíte nepravdivě, zatajíte nějakou informaci nebo budete krýt svého kamaráda, skončí to špatně nejen pro jednu osobu, pro celou skupinu, ale i pro celou vaši zemi?"

Dal si obzvlášť záležet, aby všechny zpracoval. Věděl, že nebyl ani zdaleka efektivní jako jeden Falakův mrazivý úsměv, přesto si myslel, že účel splnil. Nervózní záblesk v očích členů delegace byl nepřehlédnutelný.

„Ti, kdo se nehlásí. Kde byli, co dělali?"

Isrovy oči padly hned na první osobu zleva, která pouze pevně semkla rty, aby se srovnala, než krátce a stručně odpověděla.

„Zůstal jsem tady. Hráli jsme karty a byl navařený guláš, tak jsme se rozhodli, že se navečeříme u hry."

„Kdo my?"

„Já, Sarchas, Tenakin a Pellim."

„Kdo to je? Stoupněte si."

Isra všechny naváděl jak mistr při zkoušení žáků. A žáci, pod výhružkou klečení na tyčce nebo ran bambusovým proutkem po prstech, mlčky poslechli.

„Souhlasí?" ptal se Isra obecně – jak vypovídaného muže, jestli si stoupli ti správní; tak ostatních, jestli si je opravdu pamatují hrát karty v hostinci. Pokyvování hlavou značilo, že tento fakt se zdál opravdu pravý.

„Když jste hráli karty... Nastal okamžik, kdy někdo po čas hry zmizel?"

„Ne, hráli jsme tu celou tu dobu," odvětil poslušně Sarchas, mladý muž s jemnou tváří.

„Opravdu?" nadzvedl Isra obočí, ale ostatní si stáli za svým.

To si Isra jen odfrkl. Přehodil si nohu přes nohu, překřížil ruce a bradou pokynul ke svému podřízenému.

„Dojdi na služebnu pro posily, vypadá to, že budeme zatýkat."

„Ale opravdu jsme tu byli celou to dobu!" Sarchas už ublíženě namítal proti rozsudku. Jenže to mu Isra nežral.

„Tak mi řekněte. Když jste hráli karty. Když jste jedli guláš. To jste byli celou dobu na suchu?"

Sarchas nejprve nevěděl, o čem Isra mluví. Ani jeho společníci. Zmateně kroutili hlavou, nic jim nedocházelo.

„Aha, tak jinak. Nejste lidi? Nemáte péro? Nepotřebujete jednou za čas chcát? Obzvlášť, když jste třeba ve společnosti a pijete víno nebo pivo?"

Postupně, s každým Isrovým slovem, se tváře jednotlivých mužů rozjasňovali, jak plameny svící. Nevydržely však jasné dlouho – vystřídalo je uražení za způsob, jakým s nimi mluvil. Zato ta jediná žena jen uznale kývala hlavou. Moc dobře znala charakter jejích společníků, a možná obecně mužů.

„Ale –"

„Ale co? Neslyšeli jste, co jsem zpočátku řekl? Jakékoliv zatajení informací skončí špatně. Zatajili jste, že jste nebyli celou dobu u stolu. Co mám s vámi dělat?" Isra se naoko zamyslel. Celou chvíli protahoval ještě tím, že si začal prohlížet nehty na ruce, když už měl dlaň tak blízko obličeje. Za nehtem ukazováčku se skrývala vrstva špíny.

„Za dobu jednoho vychcání jsme nemohli stihnout cokoliv udělat."

„Slyšeli jste rčení – Kde je vůle, tam je cesta? Možná že ne, je to záležitost Xetingu, takové Xetingské heslo. Každopádně. Kdo by to chtěl, našel by si způsob, jak to provést."

„Nikdo nezmizel na delší dobu než jedno kolo. Ani jednou jsme nemuseli na nikoho čekat nebo kolo pozastavovat..." přemýšlel jiný voják a ostatní si tento fakt také uvědomovali.

„To ne no, ani jsme za nikoho nehráli."

„Jste si jisti? Už tak máte na kontě jednu lež. A ty se budou přičítat, a s nimi i tresty."

„Opravdu to tak bylo. Hráli jsme Zamykače. Jak dlouho asi trvá jedno kolo?"

„A může vám to někdo potvrdit?" opět se podezíravě vyptával Isra, a kmital očima z jednoho vojáka na druhého. Šlo jim tu o život, o jejich zemi. Nemohli si dovolit váhat a být v odpovědích nejistí!

„Hostinská. Celou dobu nalívala víno, donesla nám guláš..."

„A kdo vyhrál?"

Prudká otázka, sotva muži odpověděli, si vyžádala další chvilku na zamyšlení.

„Tenakin vyhrál třikrát, Pellim dvakrát. Já jen jednou a Sarchas měl smůlu –"

„Kolik her jste hráli?"

„...šest..." spočítal si Pellim na rukou.

„Kdy jste skončili?"

„Když došli ostatní."

„A pak?"

„Jsme šli spát."

„Kolikrát vyhrál Pellim?"

„Dvakrát."

„Kolikrát Sarchas?"

„Ani jednou..."

„Co jste jedli?"

Isra házel náhodné otázky, čím dál zrychloval tempo. Muži však odpovídali stejně, a jak se otázky opakovali, dokonce si vzpomínali na odpovědi, které již padli. Nervozita sice drkotala jejich zuby, víra v nevinnost je však táhla kupředu.

Falak vysedával v rohu, a sice se dosud tvářil jako nezúčastněný tulák, pod kapucí pláště se jen ušklíbl.

„Dobře. A teď ten, který nebyl na nudlích ani nehrál karty. Co dělal?"

Najednou se pomalu postavil voják, který dosud ani jednou nezvedl ruku. Jeho pohyby byly pomalé a opatrné, jako kdyby čelil nebezpečné šelmě a nechtěl ji za žádnou cenu vyprovokovat.

„Jen se nestyď! Kdože jsi?" usmál se Isra s předstíranou laskavostí. Tu mu samozřejmě nikdo nevěřil.

„Ka- Karma."

„A kde jsi byl a co jsi dělal?"

„Já – já se učil."

„Aha, učil!" splácl k sobě dlaně Isra. „A co pěkného jsi se naučil?"

„Já... Učil jsem se bojové pohyby."

„Na pokoji?"

„A-Ano."

„A to jsi tam měl dostatek místa?"

„Ano, měl, pane."

„Tak proč nám ty pohyby nepředvedeš?" zširoka se Isra usmál a pokynul mu hlavou, že má prostor volný.

Jenže Karma... Ten vojín váhal. Váhal, než vykročil kupředu, váhal, než se postavil před Isru a před ostatní, váhal, když se rozhlížel kolem a hledal cokoliv, co by ho zachránilo.

„Tak na co čekáš? Snad to nejsou nějaké tajné, střežené kroky tvého klanu!" rozesmál se Isra, a vůbec si nevšiml, jak uši toho vojáka celé zčervenaly.

„Nebo potřebuješ meč? Můžu ti půjčit svůj. Nebo ti bude stačit obyčejný klacek?"

Karma zavrtěl pohotově hlavou, a rudá se pomalu hrnula z uší i na jeho tváře. To už Isrův instinkt začal ťukat na jeho rameno, ať se svým divadlem trochu zpomalí, jelikož se může brzo popálit.

Jenže klepání bylo očividně zanedbatelné.

Mladý muž se do toho pustil. Postavil se do bojovné pozice, předváděl, že drží něco v rukách, a plynule přecházel z jedné pozice do druhé. Byl to jako tanec, zvláštní mužný tanec, který však znal jakýkoliv bojovník.

„Jak dlouho jsi v armádě?"

„Prosím?" Karma se pozastavil v pozici a ohlédl se po Xetingském kapitánovi.

„Jak dlouho nosíš uniformu?"

„Už sedm let, pane."

„Aha..." Isra pokýval hlavou, než se zhluboka nadechl a nastavil před sebe ruku. „Dones mi to, z čeho ses učil."

„Prosím?"

„Bojová formace. Z čeho ses učil. Dones."

Mladý kapitán měl pocit, že i jeho kočka je chytřejší než celá Winajská delegace.

„Já – Já ji omylem spálil."

„Co prosím?"

„Chtěl jsem se podívat blíže, co tam je, když to chytlo plamen svíce."

„Kdo další s tebou je v pokoji?"

„Eh?"

Než se Karma vzpamatoval, hrozbu pociťující společníci pomalu zdvihli ruce.

„Cítili jste kouř?"

Muži se po sobě opatrně podívali, jako kdyby se chtěli ujistit jeden u druhého, přestože ani jeden neměl jednoznačnou odpověď. Jejich společník říkal, že omylem spálil celý spis. Muselo to tam být začouděné, okna byla zavřená. Přesto si ani jeden nevybavoval, že by jakýkoliv štiplavý pach pocítil. To ale znamenalo, že Karma lhal! Přece ho nemohou odhalit před cizím kapitánem, takhle zradit společníka!

„Takže ne." Aniž by kdokoliv cokoliv řekl, Isra si stejně vyvodil závěr. A když chtěli muži namítat, jelikož se rozhodli, že přeci budou stát za členem své posádky, Isra je zarazil rukou. „Už tu máme druhou lež, copak chcete k tomu nahnat i třetí?"

„Byl cítit," přesto promluvil jeden z mužů, který byl na nudlích a sdílel s Karmou pokoj.

„Tak dobře. Pojďme se podívat, kde je tedy popel. A ty – raději si promysli, co jsi cítil."

„Já to donesu!" vyhrkl najednou Karma, tentokrát rudý od uší po špičku nosu, rudá mu přecházela až do konečků prstů na rukou.

Isra naznačil svému podřízenému, ať vojáka následuje, zatímco sám nadále pečlivě dohlížel na každou osobu v místnosti.

Během chvilky se dvojice vracela. A Karma držel v rukou plný, nepoškozený srolovaný spis.

„Byl jediný. Nic dalšího jsem nenašel," oznámil rychle podřízený a provinile semkl rty. Isra jeho poznámku nechápal.

Až po nadcházejícím okamžiku.

Karma třesoucí se rukou předal dokumenty, které dosud pevně držel u své hrudi, jako rodinný poklad. Jako tajný skript, který nesměl vidět světlo světa. Jako démonickou kletbu, která může skolit život celé země.

Co může být tak tajemného? Isra bezohledně vytrhl listy z jeho rukou a bezmyšlenkovitě je otevřel.

Tohle opravdu nemělo vidět světlo světa.

Falak, který tušil, co přijde, potlačil vyprsknutí smíchu. Přesto s sebou cukl a pár kapiček z úst mu padlo do pití.

Isra se zhrozením koukal na černé linky, na křivky inkoustu pokrývající tenký list papíru, na odvážné linie siluet lidí, nebo konkrétněji – mužů – zobrazené ve všelijakých pozicích. Hore dole, vlevo vpravo, spojených svými intimními partiemi, naznačuje kopulační pohyb mezi osobami. Obzvlášť detailní byla vykreslena oblast mezi nohama, se všemi jedinečnostmi, náznaky vystouplých žil, černé chlupy obrůstající varlata.

Naprosto úchvatné umělecké dílo.

Tak tohle nacvičoval? Jo?

„Byl jsi sám?" s hlubokým nádechem, aby se uklidnil, vyslovil tichou otázku. Karma pohotově kýval hlavou.

Ještěže tak. Nacvičovat to s někým, to by byl větší průser.

Isra vrhl po svém podřízeném signální pohled, který strážný ihned pochopil.

Jestli má být úloha Winajčanů ve vraždě co nejvíce utajena, tak tohle nesmí opustit zdi Okřídleného koně.

„Doporučuji ti pro příště, abys tento spis opravdu spálil," podal mu tyto hříšné, vulgární kresby zpět a důrazně mu očima naznačil, co tím myslí.

Winajská delegace nebo ne, nikdo další s nimi tolik trpělivosti mít nebude.

A to bylo jasné i Karmovi.

Falak si jen pobaveně podepřel bradu. Že by byl Isra „drsný zvenku, jemný zevnitř" typ člověka? To úplně neodpovídalo jeho původnímu zhodnocení, že mladý kapitán Xetingské bezpečnostní služby odpovídal spíše typu chameleona.

„A nyní všichni, kdo šli na nudle..." začal Isra plně vážně, přestože špičky jeho uší pořád naznačovaly, že má za sebou velice peprnou chvilku.

„Jaké jste si dali?"

Muži už nebyli překvapeni podivnou otázkou a pravdivě odpověděli, jestli měli nudle tenké nebo tlusté, kolik pálivých papriček si nechali nasypat, jestli si dali vajíčko nebo knedlíčky. Další otázka zněla, kolik platili. Kolik satků je hruhra a naopak. Jestli je obsluhovala žena nebo muž. Jestli byla mladá nebo stará. Kolik stolů bylo kolem nich, kdo kolem nich seděl. A nakonec padlo slovo na skupinku, kde se nacházel zavražděný.

Vojáci, jelikož už věděli, co očekávat, odpovídali kupodivu klidně a vyrovnaně. Mladý Xetingský kapitán se zdál příliš prozíravý, ale kdo neměl co tajit, byl v suchu. A oni jenom jedli, nic víc.

Avšak tento klid se Isrovi příliš nelíbil.

„Počkat," zastavil se, dokonce skočil jednomu člověku do věty. Všichni na něj hleděli, někteří překvapeně, jiní nenávistně, a už teď proklínali ten moment, kdy se Winajská královna provdá za Xetingského krále.

„Myslím, že jsem na něco zapomněl..." Isra se poškrábal po bradě. „Přece jsem vám sliboval trest, ne?"

„Ale –" už chtěl kdosi namítnout.

„Co?" přerušil ho Isra a nastavoval ucho, jako kdyby byl hluchý.

„Ale my jsme z Winaje."

„A?"

„Nemůžete –"

„Proč ne? Jste na území Xetingu, odpovídáte se jeho zákonům. Vyloženě jste lhali a zatajovali informace i přes jasné upozornění."

„Náš velitel –"

„Se na to může klidně dívat a i tak nemůže zasáhnout."

To byla pravda. Falak jen zkousl čelisti a otráveně si odfrkl. Mohl by sice zasáhnout, ale za jakou cenu? Zasáhne do vyšetřování, akorát bude působit podezřele, a k tomu se prozradí. Jaký dojem bude mít Xetingská stráž? A jaký dojem jeho skupina věrných podřízených?

„Ty, ty, ty..." Isra vstal a ukazoval po jednom na celou skupinu hrající karty, na vojáka libujícím si ve smilnických nákresech, i člověka, který se ho zastal.

Všichni museli vystoupit vpřed, a celou skupinou se opět rozhostila hutná atmosféra plná strachu z neznámého.

Jaký trest je čeká? Co byl ten kapitán zač? Jak moc je krutý? Co od něj očekávat?

Sám Isra si své role užíval. Respekt, který si před nimi vytvářel každou minutou se mu obtiskával do kostí, přestože věděl, že vše je pouze hrané divadlo – z jeho strany – které tyto muže ušetří horších chvil. Na mysl mu přišlo hned několik způsobů, jak je potrestat. Bohužel si snad každá z nich vyžadovala i nejmenšího poškození mučených, což této delegaci způsobit nemohl. Podobně, jako v případu Siraela a smilníků, byl svázán. Omezen. A nyní ještě víc. Nemůže jim vůbec nějak ublížit – nesmí být prolita krev. Vše musí proběhnout tak, aby jakékoliv známky po trestu okamžitě zmizely – kdyby si chtěli stěžovat.

Nakonec se svolil pro metodu, která sice nebyla zrovna nejestetičtější, jako trest sloužila dostatečně.

„Sundat vrch," poručil nekompromisně, že, ač se na sebe vojáci dívali jakkoliv podiveně, nakonec poslechli. Rozvazovali si své pásy, sundali si své béžové košile s límečkem ke krku a volnými rukávy. Svlékli se, dokud neukázali holou hruď.

„Zvednout ruce!" poručil Isra tvrdě.

Přestože váhavě, opět vojáci poslechli.

Falak v rohu si jen se zájmem podepřel bradu. Ať sledoval Isru jakkoliv, žádná červená se mu na uších už neobjevovala. Opravdu velká sebekontrola!

Kapitán Xetingské bezpečnostní služby zvedl ruku, čímž přivolal svého podřízeného. Nato něco zamumlal. Tak tiše, tak diskrétně, že nikdo z polonahých vojáků se vztaženýma rukama nic neslyšel. O to více stoupla jejich ostražitost, jejich neblahé očekávání neznámého trestu.

Strážný vytáhl ze svého pasu nožík. Jeho lesklá čepel ve světle ohně zajiskřila, přímo zaplanula, jako kdyby sama hořela a měla se každou chvíli roztéct v surový kov.

Všem vojákům, i těm, kteří nestáli, stouply všechny chlupy na těle. Jejich oči vytřeštěné děsem nechtěly věřit tomu, co viděly.

„To nemůžete!" snažil se namítnout kdosi od stolu, ale Isrův mrazivý pohled ho ukotvil na místě.

Strážný už stál u prvního. Nejprve si ho přeměřoval, sám měl o hlavu méně, než se zhluboka nadechl a začal zvedat nůž k jeho krku.

Voják přestal dýchat. Sledoval blížící se špičku nože jako nebezpečně jedovatého hada, který se blížil, syčel, ukazoval svůj rozeklaný jazyk a už se připravoval na zakousnutí se do lidské pokožky. Už bude u něj, už se dotkne jeho krku!

Ale nedotkl.

Změnil směr.

Přesunul se k odhalenému zarostlému a zpocenému podpaží. Odor byl sice silný, ale strážný, který nějakou dobu držel stráž i ve vězení, byl zvyklý i na mnohem horší věci, a tak jen utlumil svůj dech a pustil se do práce.

Pečlivě oholil celé vojákovo levé podpaží. Jakmile práci skončil, posunul se o muže dál.

Isra schválně vybral člena stráže, o kterém věděl, že má předchozí zkušenosti. Holení mu šlo od ruky, a už vůbec nijak nereptal a neptal se na účel tohoto kroku. Moc dobře věděl, co jeho kapitán zamýšlí, a rád přiložil ruku k dílu.

Když muži vypozorovali, že se vlastně nic drastického neděje, hustá atmosféra najednou opadla. Někteří se dokonce ušklíbali nad tou situací. Jejich kolegové jsou napůl holé opice. Aspoň mají důvody, proč si z nich střílet.

I Isra se ušklíbl. Ale ne kvůli napůl oholeným mužům. Ale spíše kvůli jejich kolegům vzadu. Myslí si, že je to jednoduché? To teprve uvidí!

Falak, jako jediný Winajčan, vytušil, že Isra zdaleka neskončil. Že oholení není trest, ale pouze příprava na něj. Ještě si však nebyl jistý tím, co to ten Xetingčan vytasí. Každopádně stáhl zpět svůj názor. A teorie chameleona byla opět ve hře. Jelikož jak jinak si vysvětlit, že ten muž, který jim nevědomky pomáhal, nyní přešel k formě mučení?

Hleděl na vzpřímenou postavu, jak se přesunuje k hostinskému baru a něco hledá.

Až se Falak zatřásl, jak si uvědomil, co si na jeho podřízené nachystal!

Isra nakonec danou věc našel. Pevně svíral hliněný džbán a s úsměvem se vracel k trestancům.

„Držet vzhůru!" znovu je okřikl, jelikož oholená část už polevovala, s myšlenkou, že to mají za sebou.

Jenže neměli.

Isra popadl kalíšek, který stál na stole, a vylil jeho obsah na zem. Nahradil ji čistým alkoholem pálenky, a ještě jím několikrát zakroužil, ať se aroma rozprostří a může si k němu čichnout.

Ne, do Winajské to mělo daleko. Ale na trest to bohatě stačilo.

Zvedl kalíšek, jako kdyby si chtěl připít, a začal lít alkohol po oholeném podpaží prvního vojáka.

Syknutí, cuknutí a následné skrčení mluvilo dostatečně o množství bolesti, kterou mu tato činnost přivodila. A i ostatní si dokázali představit, jakou míru bolesti a pálení musel muž snášet.

Jejich obličeje zbledly, celí se zatřásli.

„No šup, narovnat, zvednout ruce!"

I Falak se kousl do rtu. Jeho chameleon měl obzvlášť ostré zuby!

Isra nepřestal, dokud na podrážděnou, čerstvě oholenou a obzvlášť citlivou pokožku nevylil celý kalíšek. Teprve pak s milým úsměvem pokynul, že se muž může obléct a přesunul se o dům dál.

Chlupy dorostou, krev nebyla prolita, bolest způsobena. Až strašlivé, jak krutý a prohnaný byl tento prostý trest. Za ty lži, které Falak stihl Isrovi nakecat, už měl být dávno oholený celý.

„Takže, kolik lidí bylo v té druhé skupince?" Isra se usadil zpátky na židli a úsměvem vybízel vojáky k odpovědi.