Po skončení služby Isra automaticky mířil domů, alespoň se krátce prospat, jelikož Falak mu nedovolil ani pětiminutového šlofíka.

Jenže že by měl únavou okamžitě usnout, to těžko. V hlavě měl stále jejich rozhovor, Falakovy obličejové rysy v plápolající svíci, jiskry v jeho očích, když se na Isru usmál. Jeho překvapivě hluboký hlas, kterým promlouval. A vřelý pocit, který se mu usadil v hrudi čistě z jeho přítomnosti.

Lhal. Falak byl naopak příliš speciální, a pouhý úsměv způsobil rozbušení Isrova srdce. Že by to byla reakce těla, očekávání milostné chvilky? Ačkoliv mezi nimi byla pouze jedna, a to strašně dávno?

Falak... Proč to musel být on, kdo do Liwu přijel? Proč to musel být on, kdo se ještě schválně za Isrou vydal, aby mu celou noc dělal společnost. Proč. Proč? PROČ?

Bylo jasné, že to musela být součást Falakova plánu. Nějakým způsobem z Isry vytahat interní informace, cokoliv, co by zvýšilo Winaji šance se zachránit. Jenže žádná taková šance nebyla. Ať se bude snažit jakkoliv. Burhundi budou potlačeni, o tom žádná, ale vyvléct se z příslibu sňatku? Nemožné. Falak neznal Xetingského krále, Sorena Xe. A jakým způsobem dokáže potrestat prohřešky všeho typu. I nenaplněná očekávání.

I kdyby sám Falakovi pomohl, nemělo by to úspěch. A doplatil by na to nejvíce on. Nejenže by nedosáhl pověsti, jakou si jeho rod a rodinná větev zaslouží, naopak by na ni vrhl stud a hanbu na celé generace.

A to on nemůže.

„Takže Falaku... Nezkoušej to na mě. Prosím..." zamumlal Isra, načež si zívl a konečně usnul.

___

Když se Isra probudil, bylo již odpoledne. U jeho nohou ležel schoulený Fark, který ho přivítal tichým pohledem, než opět schoval svoji hlavu a spal dál. Jenže to si Isra, na rozdíl od rozmazleného a líného kocoura, nemohl dovolit.

Směnu měl sice až zítra, i tak nechtěl zůstávat doma. Plánoval se toulat po městě – možná narazí na jednu osobu, představující ohrožení státu, a začne ji sledovat, tedy shromažďovat důkazy o její nekalé činnosti. Ale jen tak bloudit ulicemi, bezcílně – to bylo moc nápadné. Ne. Mohl by se stavit za Zarasem, a doufat, že se k němu novinky o delegaci ještě nedostaly. To by si pak mohl u něj udělat očko, jakožto první, kdo ho s novinkou obeznámí. A co více, Isra znal mnohem více detailů, než kolik Zaras dokáže na ulici posbírat.

Tento plán se mu líbil více.

Oblékl se do civilního a po menším občerstvení, které mělo nahrazovat snídani i oběd, opustil svoji rezidenci.

K Zarasovi se dostal hodně velkou oklikou, přesto nespatřil ani kus Winajských kalhot. Liwu však bylo velké, a hned narazit na Winajské vojáky, to by představovalo opravdu velké štěstí. Možná byli opět předvolání před krále a vůbec v městě nemuseli být! A tak si z toho nic nedělal a zaklepal na dveře brány Zarasova domu.

„Isra? Isra přišel? Hned budu venku! Ať na mě počká!"

Zarasův hlas byl příliš výrazný. Pronikal skrze pootevřené dveře a velký dvůr až k bráně. Isra tak hned věděl, že žádného čaje v klidné společnosti se nedočká, a že ho Zaras vytáhne nejspíše na víno, do některého z místních podniků. Opřel se o zídku a vyčkával, až si ten mladík dá do pořádku účes a sladí tuniku s kalhotami.

„Už jdu!" vyřvával hned, jak vyběhl ze dveří. Byl tento muž opravdu stejně starý jako Isra? Když spatřil jeho široký úsměv, vůbec mu to tak nepřišlo. Ale dlouho nad tím nedumal. Byl si vědom, že mezi ním a jeho přítelem je hluboká propast, která dala znát o své velikosti, když se poprvé vrátil z Winaje. Na druhou stranu, nebylo škody občas předstírat, že stojí spolu se Zarasem na bezpečné straně břehu. Jednou za čas. Užívat si falešného pocitu normálnosti.

Teď se ale ani v Zarasově přítomnosti moc normálně necítil.

Bývalý spolužák ho tahal do nejbližšího podniku, kde obsadili ten nejlepší stůl, a už objednávali víno. Majitelé Zarase dlouho znali, možná ještě od malička. A to, že se stal jejich pravidelným zákazníkem, jejich vztahu ještě více napomáhalo. A tak Zaras nemusel ani specifikovat, jaké víno chce, a již nesli jeho nejoblíbenější, z bobulí hrozna vypěstovaných na přilehlých ostrovech.

„Tak co tě žere?"

„Co mě žere?" divil se Isra se smíchem. Jakým způsobem ten jeho přítel konverzaci načal!

„No? Už dlouho jsi nezaklepal na mé dveře, většinou jsem to já, kdo tě tahá ven!"

„Ach, tak. To bude tím, že pro tebe mám nejnovější drby!"

„Myslíš tu Winajskou delegaci?" zazubil se Zaras vychytrale.

Takže to už věděl. Nevadilo to však. I přes tento fakt Isrovi úsměv nepovoloval.

„A hádej, kdo měl tuto noc službu?"

„Nepovídej!"

„Ale ano. Nabízím ti informace přímo od zdroje."

„Už mlčím. Už mlčím. Tak vyklop, co, kdy, proč, jak."

„Vůbec nejsi náročný," smál se Isra, ale od Zarase nemohl ani čekat méně.

„Jen vím přesně, co chci."

„Dobrá," přikývl Isra, než začal celé vyprávění. Jak vyběhl na koni ven, aby skupinu dohnal a co to asi králi donesli. Samozřejmě, cokoliv o veliteli Winajské vnitřní bezpečnosti zamlčel. Nepovažoval to za potřebné sdělit. Nějaká tajemství si jednoduše musel nechat pro sebe, a jaký obrázek by to na něj vrhlo, kdyby se přiznal, že u něj Falak strávil noc?

Takže pouze přiznal, že Winajská královna přijímá žádost krále o ruku, ačkoliv nejprve musí potlačit vzpouru přistěhovalců.

„U Haixana, to je velká věc!" Zaras třeštil oči, něco takového neočekával. „Sňatek? Mezi Winajem a Xetingem? Spojení území? Náš král to umí zařídit."

„To ano," přiznal Isra, trochu zklamaně.

„Takže nakonec celé to napadení..."

„Nahrálo Jeho Veličenstvu do karet, přesně tak. Popravdě, Winai na tom není špatně. Nemysli si, že tamější královna přijala nabídku ihned, celá bez sebe. Naopak. Nebýt tohoto..."

„Tak by se jí Jeho Veličenstvo mohlo dvořit celý život a stále by z toho nic nebylo. Chápu."

Isru poněkud překvapilo, jakým způsobem novinky přijal. Nebo, že na rozdíl od krále Sorena Xe, Zaras více dokázal vhlédnout do Winajské kultury, přestože tam nikdy nebyl. Zato měl více informací od svých známých, obchodníků, s nimiž měl každoročně pravidelné styky. Jinak by přeci od něj nezjistil, že se různoocí lidé nachází i v Namasilii.

„Myslíš, že je to dobrý krok?" nadhodil Isra jen tak. Zaras se možná mohl tvářit hloupě a pronášet ještě hloupější řeči, když však chtěl, dokázala mu hlava nárazově fungovat nad jeho průměrné kapacity.

„Kdo jsem já, abych soudil?" zasmál se a usrkl vína. Když však viděl, že byla tato otázka položena vážně a že její původce očekával i vážnou odpověď, zašpulil zamyšleně rty.

„Jako, těžko říct. Spojení zemí nás jen posílí. Koukej na Namasilii. Sice je mezi námi mír a všechno, ale... Stačí jedna, dvě generace, a může se narodit naprosto potrhlý panovník, který se rozhodne opakovat historii. A ty sám víš, že ta by se neměla opakovat. Obzvlášť, když kolují řeči, jak se v rodu Oeno narodili jacísi bráchové, kteří už v deseti letech předvádí šílené výkony. Jako, Isro, ať si tě cením jakkoliv, na ně bys ani ty neměl."

„Něco mi říkal strýc," zamračil se a vybavoval si ten moment, kdy se zrovna vrátil z Winaje a vylíval si před strýčkem svoji frustraci.

„Nějaký... Tapon a něco dalšího na T. Tutto? Tutti? Tutte? Co já vím? Má mě to zajímat?"

„Očividně ano, když mi to sděluješ," zasmál se Isra nad ironií svého přítele.

„Tak to určitě, ale spíše jen kvůli tobě než vlastnímu užitku této informace," omluvně pokrčil rameny. „Ale zpět k věci. Ptal ses, jestli je to dobrý krok. No, asi ano. Jako, všechno tomu nasvědčuje. Spojí se ekonomika, oblasti se budou vzájemně podporovat, zvětší se naše armáda, usnadní se cestování a převoz zboží. Budeme mít dosah až k poušti, a samozřejmě se uvolní oblasti na úpatí Velkých hor, takže to vidím, že i nějaké drahokamy přibydou do pokladnice."

„Přibydou? Kde bereš jistotu, že je všechny nevytěžili již Winajčané?"

„To nevím. Ale kdyby ano, nebyli by známí svými drahokamy? Ale ne, mluví se o pálence a ovoci, jen ne drahokamech."

Zaras na to šel logicky dobře. Dalším argumentem, který znal spíše jen Isra, bylo, že mírumilovní lidé, jako Winajčani, by neriskovali ozbrojené konflikty s lidmi kmenu Černých medvědů.

Každopádně, Zaras byl naladěn pozitivně. Neměl sice přímo vyhrazený názor, ale koukal na to objektivně. Prospěje to. Z mnoha stránek ano. To Isru uklidnilo. Na okamžik. V tom druhém se totiž ve dveřích objevila skupina několika lidí, oblečených ve Winajských skládaných kalhotách, a pochyby se mu opět vloudily do mysli, jako moucha skulinkou v přivřeném okně.

Po zádech mu přejel mráz. Jeho čelo se nedobrovolně orosilo, a očima mžikal ze Zarase na skupinku a zase zpět.

Sakra. Vhodnější chvíli si fakt nemohli najít! Teď Zaras uvidí Falaka, uvidí jeho oči a... Ne, k tomu nesmí dojít!

Přemýšlel, jak se natočit, jak se schovat, aby ho ten bastard velitel nepoznal a nepřiřítil se k němu jako hurikán – protože, proč by měl nechat Isru na suchu a nevyužít příležitosti si ho veřejně dobírat, ha? Měl po ruce plášť, jehož kapuci by si přehodil přes hlavu? Ne, bylo léto, už tak na sobě měl tu nejlehčí, nejvzdušnější tuniku! Ještě, aby na sebe házel těžký plášť!

Nebo, jak by bylo moc nápadné, kdyby chňapl Zarase za ruku a vytáhl ho ven? Nebo by utekl sám? Vymyslel by si rychlou výmluvu, kterou by Zarasovi předhodil a zmizel?

Nic mu nepřišlo dostatečně diskrétní, aniž by vyvolal podezření. Obzvlášť, když nechá Zarase stále v podniku, neexistuje šance, že by Falakovy oči přehlídl. Pak bude jednoduché dát si jedna a jedna dohromady. A pokud si nebude jist, pořád má pusu, kterou se Falaka může zeptat. A Falak má pusu, kterou může nakecat Zarasovi ty největší sračky.

Je v háji.

Už se smiřoval se svým koncem. Že jeho pověst, sice už pošlapaná historkou o vyrážce, bude navždy zničena dalšími věcmi, které Falak vypustí z úst. Ach, nechtělo se mu na to ani myslet.

„Co je?" Zaras nebyl úplně netečný, a Isrova náhlého poblednutí si všiml. Obzvlášť, když doteď měl ještě více načervenalé líce od popíjeného vína.

„Já... Cokoliv uslyšíš, nevěř tomu, jo?"

Co více mohl říct? Nic. Už mu chybělo jen složit ruce a modlit se k Haixanovi, ať ho toho ušetří.

Znovu poočku pohlédl po skupince. Tvořilo ji jen pár mužů, ne všichni, kteří v noci klečeli před králem. A dokonce mezi nimi byla i ta jedna žena.

Jenže... Světlý drdol nikde. Žádný jasný, otevřený úsměv. Žádné obočí, které každého vítalo do náruče. Ani zvláštně zakřivené uši.

Falak mezi nimi nebyl.

Haixane! Děkuji ti!

Isra už málem skákal radostí. Do obličeje se mu ihned navrátila barva a radost na jeho tváři svítila na metry daleko.

„Co? Co se děje? Proč bych neměl věřit?"

Zaras se konečně ohlédl a také návštěvnickou skupinu zpozoroval.

„Ha, my o vlku a vlk ve dveřích!"

„Ano," semkl rty Isra a snažil se srovnat své emoce. Zhluboka se nadechl a opět to byl zpátky Isra.

„A co to mělo znamenat? Myslíš, že se nás snaží podvést?"

„Huh?" Isra pohlédl na přítele a uvědomil si, že by měl vysvětlit svoji podezřele chladnou a vážnou frázi. „Ne, spíše, ehm, abychom jim nevyzradili něco, co by mohli zneužít, tak pozor na svá slova. I já možná budu říkat něco, co třeba nemyslím vážně nebo... Chápeš."

„Jasně. Ještě to není oficiální a stále je před námi dlouhá cesta. Rozhodně nebudu dráždit hada," mrkl na Isru a spustil něco o sousedově kočce.

Isra během minuty zažil obří stres a zděšení, hned na to neuvěřitelnou radost a oddech, ale nyní jeho vnitřnímu emočnímu rozpoložení dominovala zvědavost.

Falak tu nebyl. Proč nešel s nimi? Byl někde s druhou půlkou mužů? Nebo je v hostinci? Anebo... Někde v přestrojení brouzdá temné kouty ulic? Hledá pro královnu tajné informace? Snaží se vloupat do paláce? Nebo... Snaží se najít podnik se smilníky?

Ať už Zaras o sousedově kočce mlel cokoliv, nic z toho nedorazilo do Isrových uší. Měl na starost mnohem důležitější věci, které nesly důležitost na úrovni státní bezpečnosti. Jaká kočka! Pche!

Ano. Je důležité vědět, co s Falakem je. Aby se o něco nepokoušel... Obzvlášť po včerejšku. Určitě se bude snažit sňatek nějak překazit. Nenechá to jen tak...

Bylo rozhodnuto. Isra zvednutím ruky Zarase umlčel, zatímco sám vstal a přesunul se ke skupince usazených Winajčanů.

S pocitem, že někdo u nich stojí, vzhlédli muži a jedna žena na cizince. Až po delší chvíli jim však došlo, že se nejedná o někoho, kdo si koleduje o problém, ale kapitána Xetingské bezpečnosti ze včerejší noci.

S touto myšlenkou ihned polevili na ostražitosti, a dokonce se na kapitána usmáli.

„Jak se máte? Je ubytování uspokojivé?" začal samotný kapitán, aby dal najevo, že má na mysli jen nejvyšší blaho Winajských vojáků.

„Nadmíru uspokojivé. Děkujeme, kapitáne Isro," zhostil se komunikace jeden z mužů, který se sám určil hlavním mluvčím skupiny.

„A jídlo? Postarali se o vás dostatečně?"

„Nemějte obavy, kapitáne. Vše je v naprostém pořádku."

„Tak to slyším rád. Určitě tu strávíte několik dnů, takže pokud na něco narazíte nebo nebudete s něčím spokojeni, určitě mi dejte vědět. Lepší to vyřešit hned, než to odkládat."

„Vážíme si vaší starostlivosti, ale opravdu si nemůžeme stěžovat."

„No, možná najdete důvod stížnosti ve zdejším pití, které zdaleka nedosahuje vaší kvality," zasmál se Isra a postupně odbourával ledy mezi osobami jiných zemí.

„K tomu se raději nebudeme vyjadřovat," zazubil se mluvčí zpátky. „Ale popravdě, ještě jsme stejně neměli tu čest. Až teď jsme se rozhodli trochu poznat zdejší město a kulturu. Je to tu krásné."

„To rád slyším. A váš velitel? Ten s vámi nechtěl jít?"

„Velitel?" muž několikrát zamrkal. „Ne, ne... On... Velitelovi není dobře. Dlouhá cesta ho zmohla, nejspíš na něj vlezla nějaká nemoc."

„Aha," Isra se krátce zamračil. Nelíbila se mu reakce ani toho muže, ani celé skupinky, která jen semkla pevně rty, jakoby se rozhodla, že jimi dnes už neprojde jediné slůvko.

Ne že by to ten muž neřekl důvěryhodně, ale... Celou noc Falak strávil u Isry v pracovně a nezdálo se, že by na něj cokoliv lezlo. Naopak, byl živý až do rána, a nejspíš ani jednou za celou noc nezívl!

Že by na něj něco vlezlo ráno?

Každopádně, Isra tomu nechtěl věřit. Jeho vnitřní instinkt hlasitě bubnoval, oznamoval, že tu něco smrdí. A že je nezbytné tuto záležitost prošetřit. A tak, po prohození dalších zdvořilostních frází, se vrátil k Zarasovi, jen aby se omluvil a zdrhl pryč.

Cestou k hostinci Okřídlený kůň se zastavil u lékárníka, jestli nemá něco na ty nejběžnější choroby, co by mohly dospělého muže potkat. Teprve poté, co byl vyzbrojen aromatickými směsi bylinek a koření, mohl bez výčitek a s věrným alibi vejít do auly hostince.

Velitel Falak měl, na rozdíl od ostatních, samostatný apartmá. Další samostatné apartmá měla pochopitelně jediná žena ve skupině.

Nasměrován za Falakem, pevně sevřel taštičku s bylinkami a odhodlaně vykročil po schodech nahoru. Teprve na poschodí narazil na dalšího vojáka, který zůstal v hostinci, jak zrovna opustil společné apartmá.

„Dobrý den," pozdravil slušně Isru. Nedošlo mu hned, že se jedná o kapitána, který je včera doprovázel do paláce. Bylo to pochopitelné. Uprostřed noci, sotva si pamatoval jeho jméno, natož obličej!

Isra pozdravil zpět krátkým kývnutím hlavy, a pohodlným krokem mířil hlouběji chodbou, doufaje, že nezvedne ve vojákovi podezření.

Bohužel, Winajští vojáci nejsou tak hloupí, jako Xetingští. Brzo mu došlo, že tato strana koridoru byla plně obsazena pouze Winajčany, a tento muž rozhodně z Winaje nepocházel. Neměl tu tedy co dělat.

„Počkat! Kdo jste?" bleskově se otočil a vracel zpátky.

Takto postřehnut, už nemohl předstírat, že tu je také ubytován.

„Kapitán Isra Fenha. Jdu za vaším velitelem, Falakem Rhadani."

„Kapitán... Ah, promiňte mi! Kapitáne! Nepoznal jsem vás," vojákova nevraživost se ihned proměnila v tón kňourajícího pejska.

„Nic se neděje," usmál se a pokračoval za dveřmi Falakova apartmánu. Už je měl téměř na dosah!

„Kapitáne! Vyčkejte! Velitel Falak se dnes necítí dobře. Je hodně náchylný na změny prostředí a dlouhá cesta ho zmohla. Raději k němu nechoďte, ještě byste se mohl nakazit!"

To se takto hromadně dohodli? Mají v tom prsty všichni?

Isra přemítal všechny možnosti, které mohli nastat, a pevně svíral taštičku s bylinkami. Až po zakřupání papírového obalu si uvědomil, co může udělat.

„Ano, to jsem slyšel. Proto nesu velitelovi léky. Byl se na něj podívat lékař? Znám jednoho, rodinný známý, léčí i ministry. Určitě s jeho diagnózou a recepty bude velitel Falak opět zdráv!"

„Děkujeme za vaši starost. Lékař tu už byl. Je to jen běžné nachlazení."

„Ano? To slyším rád. Tak to mi dovolte velitelovi aspoň sdělit přání brzkého uzdravení. A nebojte se, já se jen tak snadno nenakazím," mrkl na vojáčka a vrhal se ke dveřím.

„Váš pozdrav vyřídím, ale teď tam nevstupujte. Velitel Falak právě usnul."

Usnul, jo?

Isra se pro sebe usmíval. Bylo to, jako kdyby mu na cestu sypaly výmluvy, na kterých má uklouznout a hodit hubu. Jenže místo toho je Isra zašlapával a drtil na prach.

Pocit, že tu něco smrdí, byl ještě silnější.

„A kterýže doktor tu dnes byl? Znám Liwu i jeho lidi. Vím, že tu je hodně šarlatánů, hodně se pohybují v okolí hostince, kde mají větší šanci podvést cizince než vlastní."

„Ah, to si nepamatuji, kapitáne."

„Ne? A nemáte to někde napsané? Je to důležité, aby přišel i na kontrolu. Neléčená nebo nedoléčená nemoc se může rozvinout v zápal plic!"

„Eh..."

„Vidíte? Proč jste mi nedali vědět, že velitelovi není dobře, hm? Všechno bych zařídil."

„Kapitáne..."

„Bleh! Ehm! Ehm! Ehm!" zvuk dávení následovaný kašlem zazněl zpoza zavřených dveří.

Falak byl uvnitř? A... Zvracel?

„Veliteli Falaku, jste v pořádku? Mám vám donést vodu?" vojáček ihned využil situace, aby proklouzl kolem Isry ke dveřím a v těsném přilepení vyzvídal aktuální potřeby maroda-simulanta.

„Ehm, ehm! Ne... Není – ehm – třeba..."

Isra naslouchal hlasu, který vyšel zpoza dveří. Byl to Falak, to určitě. A taky nemohl popřít to, že nezněl dobře. Jeho hlas byl jaksi zachraptěný, slabý. Nebyl to hlas Falaka, jaký znal. Otázka byla, jestli tento hlas mohl simulovat, nebo byl skutečný. A také... Jestli to zvracení bylo skutečné, nebo ho také naoko vyvolal.

„Děkuji kapitánovi... Za starost... Ehm ehm..."

„Nic se neděje..." zamumlal Isra hluboko v myšlenkách, až mu bylo jedno, jestli jeho slova Falak uslyší nebo ne.

„Vidíte, ještě jste velitele svým hlučným vystupováním vzbudil!"

Cože? Z hlubokých myšlenek ho okamžitě vytrhl ten divný, otravný vojáček, který si kapitána prohlížel vyčítavým pohledem.

„Velitel má velice lehké spaní, víte? Jenže vy!"

Huh?

Takže nakonec tu byl škodnou Isra? Ten, kdo oželel dobré víno se Zarasem a kdo utratil celé jmění za pár sušených kytek a kořínků, a najednou je on ten zlý? Ha?

Tohle se mu vůbec nelíbilo. Vrhl po vojáčkovi takový ošklivý pohled, že chlapec okamžitě zmlkl a až klesl o celou dlaň před Isrovou silnou aurou. Bylo jasné, že ještě jedno slovo a skončí s obviněním na krku. Ač nic neprovedl.

„Donesl jsem vám nějaké léky. Nevěděl jsem, co vám je, takže... Od každého něco," promluvil již jistěji a hlasitěji, aby ho muž za dveřmi slyšel.

Následovalo ticho. Celkem dlouhé ticho. Až Isra začal pochybovat, jestli se k němu tato slova dostala. Nebo jestli ten člověk ještě žije.

„Děkuji... Dejte to..." Isra už natahoval ruku, že dovnitř na stůl. „...Halukovi."

Ta brzda, která nepustila Isru dovnitř, najednou natáhla ruku přímo pod kapitánův nos, aby tašku převzala.

„Uvnitř je sepsané, na co to je, jak se to má připravovat a užívat... Snad tam bude něco užitečného. Ať se brzy uzdravíš– te."

Isra semkl rty, předal taštičku a bleskově hostinec opustil. Voják Haluk nestihl ani sledovat jeho záda.