Barevné odstíny západu slunce se odrážely od mořské hladiny a ve vlnách rozptýleny tvořily nestabilní obraz, obraz zachycený pouze momenty, z nichž každý je jiný, každý nese jiné myšlenky, jiné emoce.

Isra viděl tento obraz a jeho srdce plesalo - konečně se blíží konec jeho trápení. Jedno trápení dávno skončilo - přechod přes řeku Sharas nedaleko Gochanu znamenalo vstup na jeho domovskou půdu a tedy sbohem volným nohavicím. Štíhlé kalhoty zakasané ve vysokých botách mu přeci byly milejší, nemluvě o tom, jak dobře se v nich jelo na koni. I jeho vraník, Osha, spokojeně zařehtal a několikrát si poskočil, když neměl na dohled to plachtící hedvábí širokých nohavic.

Pak už stačilo jet přímo za vycházejícím sluncem a spatřit ten nejkrásnější záliv a jemu náležící ústí řeky Liweha, kde se také rozkládalo město Liwu.

Hlavní město Xetingu, město zábavy, obchodu a skvělých umělců, kteří se sjížděli ze zemí za dalekým mořem. Hruhry se tady jen přesypávaly z jedné peněženky do druhé, směňovaly se za daly, za satky či jiné měny. Barevnými, až křiklavými rudozlatými ulicemi se rozeznívala hudba, vycházející jak z tradičních nástrojů, tak podivných krabiček, které tu v životě nikdo neviděl. Občas byl slyšet zpěv dívky, jindy zpěv muže; zdobené kostýmy lákaly pozornost diváků svým neuvěřitelným třpytem, násobeným tancem jeho nositele.

Žilo to tu jako nikde v celém Xetingu. Finanční a umělecká prosperita a teplé počasí, stejně jako blízkost se spřátelenou zemí Namasilií; to vše dělalo z Liwu ideální a nejbohatší město v okolí.

Samozřejmě to mělo i nějaký negativní dopad. A to řídce osídlený sever, kde se spíše nacházeli lidé těžící drahokamy z kopců, z hor, obchodující s Kmeny Černých medvědů nebo čerpající své bohatství z nekalých činností v Dialu. Ti nejchudší se pak celý svůj život věnovali zemědělství, kdy své plodiny pod cenou prodávali velkým městům, jen aby nějak vyžili.

Isra už na severu několikrát byl. Téměř vždy dělal doprovod svému strýci, když propukly nějaké nepokoje mezi Kmeny Černých medvědů a Xetingčany. Jednou měl tu čest vést svoji skupinu sám - a po velkém úspěchu a potlačení těch divochů, a k tomu za zisku nemalého množství drahokamů, byl králem převelen do úřadu Xetingské bezpečnostní služby a povýšen na generálova druhého pobočníka. Po tomto už do Rawanu nevkročil. Zato byl poslán na Mokrý mys, a po dalším úspěšně vykonaném úkolu ho král vyslal do Winaje.

A nyní byl zpět.

Když odcházel, všechny stromy se chystaly kvést, už nedočkavě rozevíraly svá poupata, aby předvedly pestrou škálu barev, jíž si šetřily celou zimu.

Nyní po květech nezbylo nic, jen pecky třešní válející se na zemi.

Už na stromě nebyla ani jedna.

Povzdechl si, ale nepřikládal tomu žádnou váhu. Byl doma, to bylo hlavní.

Jeho vraník už automaticky mířil k paláci, kde sám byl častěji než kdekoliv jinde v okolí Liwu.

Palác se nenacházel přímo ve městě, ale pár mílí po řece na sever. Bylo to z důvodu ochrany - hlavní město sloužilo jako štít před útoky, obzvlášť námořního loďstva.

Projel se tedy jen pár uličkami, než změnil směr a barevné zdi vystřídal za zeleň pole, hudbu umělců zase za štěbet ptáčků. Zapadající slunce mu na záda vrhalo celou paletu odstínů, jenže Isra viděl jen jediné - vysokou oktogonální věž dominující Xetingskému paláci.

„Sire!" Strážní ho poznali již z dálky a bránu mu otevírali s předstihem, že nemusel ani přibrzdit. Vesele prosvištěl kolem mužů v uniformě, tvořenou košilí v indigové barvě a tmavých, až černých kalhot, a řadou kovových chráničů. Nad jejich hlavami, zavěšená na stožáru, vlála krvavě rudá vlajka se zlatým orlem - takovým, jaký jim zdobil hruď, levé rameno i indigovou přilbu.

Taky by podobný oděv nosil, ale kvůli povaze své mise neměl u sebe ani kus modré látky, jež by nějak připomínala Xetingské napojení.

Brána ho vpustila do rozlehlého prostoru z části vydlážděného mramorem, z části osazeného květy všelijakých pestrých barev i vůní, a z části zaplněného vodou ve formě jezírek s barevnými kapříky. Tyto tři různé části byly spojeny zelenými travinami, kde pro plevel nebylo žádné místo. Přes desítku zahradníků se o toto místo dennodenně staralo a opečovávalo jej, aby pohled na zahradu za každého počasí vždy přinesl jen radost a pokoj na duši.

Mezi stříhanými keři se do výše tyčila již několik set let stará socha boha Haixana, patrona Xetingu a jeho lidu. V jedné ruce držel svitky, v druhé meč, zatímco jeho paže obrůstaly listy vinné révy.

Jeden bůh zde dokázal všechno. Na co věřit v nějakou čtveřici, jako v Namasilii, nebo v nějaké duchovní rostlinkáře - Haixan zastával funkci všeho a k němu směřovaly všechny modlitby a obřady.

Isra si položil dlaň na srdce, alespoň na okamžik, jelikož poté musel opět chytit do rukou otěže a navést Oshu k Ohnivému paláci.

Říkalo se mu tak hned z několika důvodů. Ohnivý, kvůli sytě oranžové barvě zapadajícího slunce, a dnes se obzvlášť zbarvoval ve slunečních paprscích do ruda; a palác, že ačkoliv byl součástí komplexu, jednalo se o největší a nejpoužívanější budovu v celém okolí. Odehrávalo se v něm vše důležité - od diplomatických návštěv, přes každodenní zasedání rady, i některé vážné soudní procesy.

O něco menší byl Azuritový palác, sídlo krále a jeho rodiny. Nacházel se ve vhodné vzdálenosti od Ohnivého paláce - blízko na to, aby se král mohl snadno přemisťovat na zasedání, ale ne příliš, aby ruch kolem budovy nerušil královskou choť a její potomky.

Isra seskočil z koně a bez jediného pohledu věnovanému štolbovi předal otěže, aby mohl pokračovat vpřed, po schodech do hlavní síně.

„Sire, už jsme pro Jeho Veličenstvo poslalo. Prosím, vydržte chvíli, zrovna je na pochůzce v severní části zahrady," vysvětlil eunuch situaci a naváděl Isru dál, dovnitř paláce, aby ho mohl usadit poblíž přivítací síně.

Navrátilec se ani nenadál a už mu služebné nosily tácy plné jídla, karafy s vínem a bylinkami ochucené vody přímo z pramene. Nic z toho samozřejmě neodmítl. Měl už dost winajských chutí, které se promítaly nejen do proslulé pálenky, ale také do každé rýžové placky, každé obyčejné kaše, kterou rozdávali na ulicím lidem bez domova. Nebylo nad to zakousnout se do uzené šunky, pořádně vysušené, naložené v soli a jehličí; dát si bobule ze severu bez všeho toho koření. Vypláchnout ústa Xetingským pramenem s lístky máty, jen aby dostal z jazyka povlak Winaje.

Jak moc byly jeho snahy úspěšné, nemohl posoudit, jelikož musel brzy do vztyku, přivítat příchozího krále.

Soren Xe, Xetingský panovník patřící již deváté generaci vládnoucí západnímu břehu Azurového zálivu, se objevil ve dveřích a směřoval ke svému místu v čele síně. Běžně by věnoval svůj čas převlečení z běžného úboru do oficiálních, diplomatických šatů, ale jelikož se vrátil z cest Isra rodu Fenha, nebylo potřeba potrpět si na takových formalitách.

Rod Fenha sloužil královskému rodu po generace. Ještě dříve, než vůbec rod Xe nastoupil na trůn, byl svázán s předchozím vládnoucím rodem a stal se synonymem bezpečnosti a ochrany. Kamkoliv se vladař hnul, tam ho následoval stín rodu Fenha jako ochranná bublina, která nepropustí ani smítko prachu.

Když umřel poslední syn vládnoucího krále rodu Mordak, král určil za svého následovníka velice bystrého syna své nejstarší dcery, provdané za syna ministra z rodu Xe. Překlopení vládnoucích rodů a následné podmanění si kočovných kmenů severu a přivlastnění si severního moře bylo spojeno se změnou názvu země, které již zůstalo dodnes. A rod Fenha stál po boku nového krále a vydobyl mu nové oblasti, díky němuž došlo k rozšíření země.

Jediné místo, kde nejúspěšnější generál rodu Fenha zklamal, byl boj o Šíji přátelství, tehdy ještě nazývanou Šíjí smrti. Setkávaly se tam jak kočovné kmeny severních oblastí, obchodníci i zběhové obou zemí, lupiči a vrahové. Tato kolize všech druhů osob vedla k dlouhodobým konfliktům a sporům o to, komu tato oblast patří. Ten, kdo si ji mohl zakreslit na mapu, mohl ovládat obchod, mohl pokračovat dál do vnitrozemí a otevřít dveře zisku dalšího území.

Podmanění si severu novým králem Xe mu umožnilo roztahovat své území na obě strany, a tedy i na šíji, a tak neváhal vyslat tam svého nejlepšího generála a rozkázat mu dobýt šíji.

Jenže jak moc narazil...

Boje se táhly celé desetiletí. Nespočet vojáků padlo na tu úzkou půdu, aby nabídli svá těla a zbroj všem žebrákům a zlodějům, jež je pak dále prodávali a na válce si vydělávali. Azurový záliv se zakalil, oblastí se linul neustávající pach hniloby. Mnoho těl skončilo odhozeno ve skulinách Rokle smrti.

Ať se snažil generál přijít s jakoukoliv strategií, nedokázal postoupit ani o píď. Opoziční generál Namasilie, nějaký zelenáč z rodu Oeno, ji bránil zuby nehty, až nakonec panovníci museli dojít k usmíření a ukončení těchto nesmyslných bojů.

Z původně bezvýznamného rodu Oeno vznikl náhle termín, který se šířil po Namasilii neuvěřitelnou rychlostí. A ten vojín, na kterého přešlo velení po infarktu starého generála, se stal osobností několika generací.

Isra zaslechl pár informací, že se v rodě Oeno opět narodila silná generace, dva bratři, od kterých se čekají pouze úspěchy. Byl to jeho předek, který nedokázal rod Oeno porazit... Pocítil trpkost, jež zůstala v krvi a ani po tolika generacích nezmizela. Mohl být jen rád, že věrnost královského rodu k vojenským schopnostem rodu Fenha neupustila a že tu může sedět a bavit se s králem jako se starým známým. Ačkoliv nutnost úspěchu jejich rod neustále drtila a nutila je hledat jakékoliv příležitosti, aby tento šrám napravili.

Isra věřil, že on má našlápnuto dobře. Jeho malý úspěch v kopcích, na pomezí území Černých medvědů, bral jako odrážecí můstek, a doufal, že takto bude pokračovat dál.

„Isro! Jsem rád, že jsi už zpátky!"

„Nápodobně, Vaše Veličenstvo." Isra se chtěl hluboce uklonit, ale to byl zaražen králem, jenž nepokračoval ke svému místu, ale zastavil se u svého poddaného. Položil mu ruce na ramena, aby ho přinutil neohýbat svá záda.

„Jak bylo? Zjistil jsi vše, jak jsi měl?"

„Ano, Vaše Veličenstvo. Je to sepsané zde." A již vytahoval z vrstev své tuniky několik popsaných listů, schovaných velmi důkladně, aby se k nim nikdo během různých kontrol zavazadel nedostal. „Prosím."

„Perfektní, Isro. Perfektní." Král si letmo procházel poznámky a listoval napříč tenkými archy, hustě naskládanými drobným písmem, aby bylo ušetřeno každé místo na další informaci. „Je vidět, že sis dal hodně záležet a prošel jsi snad celou zemi."

„Jen místa, na kterých jsme byli dohodnuti. Ale závěry jsou takové, jaké jste předpokládal."

„A možná úskalí?"

„Neberte si to zle, Vaše Veličenstvo, ale nemáme jim co nabídnout."

„Jak to myslíš?" král zostřil hlas. Isra se pokojně pousmál, aby tímto gestem uklidnil bouřící se emoce panovníka, a pustil se do vysvětlování.

„Winai je bohatý. Jeho bohatství ale nespočívá v množství drahokamů a zlata, jak je tomu u nás. Kdyby tomu tak bylo, mohou postoupit na sever a ukrojit si z Velkých hor, kolik by chtěli. Oni jsou bohatí díky svým produktům. Jsou soběstační a spokojení s životní úrovní, jakou jim země nabízí. Všechny společenské vrstvy dostávají dostatek toho, co žádají. Jejich práce je dobře odměněna, nemají pocit, že by živořili, i když vědí, že bohatými se nikdy nestanou. Lidé ve Winai mají jednoduše odlišnou mentalitu než lidé v naší zemi. Naše zákony by je pouze omezily, vzaly by jim to, co milují."

„Omezily?" Isrova slova se králi nepozdávala, ale Isra byl připraven, že předat situaci Sorenovi Xe si bude vyžadovat více úsilí než obvykle.

„Jsou to volnomyšlenkáři, divoši tvořící zemi. Nemají daleko od mentality Kmenů Černých medvědů. Můžeme jen hádat, jaký podivný vliv to k nim přichází ze západu. Neuctívají Haixana, ani jeho hodnoty. Neváží si jich. Nevěřím, jak to je nyní, že vůbec někdy dokáží pochopit důležitost dodržování jeho zásad."

„Ano, Winai je odlišná země, toho jsem si vědom. Je jasné, že to tam funguje jinak. Ale koukni na Namasilii. Egra Dalan vládne se zákony téměř totožnými, a jak se zemi daří!"

„Ale víte, co jsem vám říkal, co se šeptá na Mokrém mysu? Oblast Písečných hor je každou chvíli neklidná, a nyní se tam opět bouří. V následujících letech bude Egra Dalan určitě muset znovu táhnout s vojskem do těch skal, jinak o své bohatství velmi snadno přijde. A přitom by stačilo lépe nastavit zákony, tak, aby více vyhovovaly Písečným lidem a nechaly jim část té ukradené svobody. Alespoň naoko."

„Písečné hory... Už můj děda říkával, že kdyby se nacházely na jeho území, nikdy by na ně nesáhl. Píseční lidé jsou opravdový divoši, kteří se živí skálami a pískem. To i Kmeny Černých medvědů jsou mnohem kultivovanější, rozumí nám, umí obchodovat. Jen ta jejich tvrdohlavost! Ta mě stála hodně nervů i mužů! Ale Winai je přeci jiný. Je vyspělý. Nemůžu uvěřit tomu, co o nich říkáš."

„Je vyspělý. To ano. A také je jiný. A to je problém. Je jiný než divoši medvědů nebo písečných hor. Nejsou roztříštění, naopak, jsou velice ucelení. Jsou otevření ostatním, ale sami se drží svého. Ani já nečekal, s jakými odlišnými zvyky a návyky se u nich setkám. Až bych mohl tvrdit, že rozdíl mezi sousedícími zeměmi, Xetingem a Winaiem, je větší, než mezi Xetingem a dalekým Furthem."

„Furth je spořádaná země. Učitel mého pra-pradědy pocházel z Furthu. Donesl s sebou všechny zákony a zásady, které se v té zemi dodržují, a ve svém učení je předal budoucímu králi. Ten si mnohé z toho vzal a aplikoval to ve své vládě. Období reforem, tak jeho vládě říkají. Bez jeho reforem, jak by Xeting vypadal dnes?"

„Určitě skvěle, když jemu vládnete vy a před vámi vládli vaši předci," Isra uctivě sklonil hlavu a upřímný úsměv ho neopouštěl.

„Příliš mi lichotíš, Isro. To neumí ani mé konkubíny!" zasmál se král a poplácal svého podřízeného po rameni. „Ale asi začínám chápat, co tím myslíš. A velice si cením tvé práce. Ano, už jen to - kdo by na trůn země usadil ženu a jmenoval ji královnou? Že mě to nenapadlo dříve. Ale i tak se nevzdám. Slíbil jsem, že se nevzdám."

„A to není ani třeba. Jen vás teď čeká velký úkol, mnohem větší než nějaká má cesta a sběr informací. Budete muset přijít s tím, co nabídnout. A sepsat podmínky, vytvořit nové zákony tak, aby neodepíraly Winajčanům jejich svobodu. Aby patřili vám, ale zároveň si mysleli, že jsou svoji. Bude to trvat roky, možná celé generace, než se plně inkorporují do Xetingu, ale myslím, že na tom stojí náš úspěch."

„Ano... Děkuji ti Isro. Odměna tě nemine. Již hned nařídím svým sluhům, aby zanesli zlato a drahokamy do tvé rezidence."

„Vaše Veličenstvo," Isra se rychle ozval, když spatřil, jak se král otáčel k odchodu. Ten se však zastavil včas a zvědavě pohlédl na poddaného. Isra sklopil zrak, přemítaje, jak svůj požadavek formulovat.

„Já bych, s vaším dovolením, odměnu odmítl."

„Pročpak, Isro? Vždyť si ji zasloužíš!"

„Já bych, jestli mohu, žádal pouze o jediné. Prosím. Dejte mi úkoly, kolik si jen zamanete, všechny je splním bez zaváhání. Já jen doufám, že vám budu moci sloužit, že budu moci bojovat za vás a vaše cíle."

„Chceš povýšit, že?" přečetl mezi řádky král a pobaveně se na Isru usmíval. Byl ještě mladý, jednadvacet let. Vždyť ani jeho předchůdci v tomto věku neměli tak vysoký post. Jenže nemohl popřít, jak byl Isra schopný. Jen to, že neměl ty zkušenosti. Že byl stále zbrklý.

Jenže co mohl říkat král. Sám převzal trůn ve svých třiadvaceti. A možná, protože věděl, jaký byl on sám, nechtěl Isrovi poskytnout příliš rychlý vzrůst. Aby pak nenásledoval strmý pád.

„To bych si nedovolil!"

„Uvidím, jak to dopadne. Jak užitečné budou tvé poznámky. A dle toho, jak zareaguje královna na žádost o ruku... Podle toho se uvidí."

„Děkuji, Vaše Veličenstvo." Uklonil se Isra. Král jen pokývl hlavou a chystal se odejít, jenže podruhé se zastavil, tentokrát však z vlastního rozhodnutí.

„A ještě... Co to tak... Na tobě podivně voní?"

Isra zprvu nechápal, než mu došlo, co má Jeho Veličenstvo na mysli.

„Ach, to je eukalypt. Používají ho na vše - jako vůni do domácnosti, jako lék, jako relaxační směs do koupelí, ale také jako jed. Měl jsem dlouho oblečení poskládané ve vaku s pytlíčkem sušeného eukalyptu, tak proto."

„Ach tak. Ano, už jsem o něm slyšel..." zamumlal král, než definitivně opustil síň.