„Kapitáne, v Okřídleném koni jsou schopni ubytovat celou skupinu!"

„Skvělé!" vyskočil s nadšením Isra. Jeho podřízený se přihnal ve stejný moment, kdy oni akorát doklusali ke stanici. Díky pomalému tempu, kterým se přesouvali skrze les do Liwu, dával Isra svým mužům akorát dostatek času dva vytipované hostince objet a vyzjišťovat prázdná místa. A tak se šikovně vyhnul dlouhým momentům v přítomnosti Winajského velitele, se kterým si zrovna povídat nechtěl.

„Následujte prosím vojína Raka, ten vás zavede do hostince. Kdyby bylo cokoliv potřeba, obraťte se na stráž a ta vám pomůže."

„Kapitáne Isro, a vy nás nedoprovodíte?" vystoupil ze skupiny bojovníků ten bastard Falak a smutně na Isru mrkal.

„Bohužel, jako kapitán a vedoucí noční směny mám mnoho práce k probrání, takže musím zůstat zde. Ale mí muži mě ve všem, co bude třeba, rádi zastoupí."

„Ve všem?"

Isra zmlkl, přímo přilepil rty k sobě a hleděl na Falaka, jestli si jako dělá srandu. V této situaci, v této noční době, mezi těmito ozbrojenými lidmi, na území cizí země.

...jak jen mohl tento muž Isrovi chybět? Jak Isrovi mohl chybět ten úsměv, jak mu mohl chybět ten nízce položený hlas neodpovídající mladým očím? Jak mu mohly chybět jejich intimně strávené chvíle?

Samozřejmě, že nic z toho mu nechybělo! Určitě ne! Byl to jen zidealizovaný obrázek, který mu chyběl, ne tento podlý a nestydatý člověk!

„Jenom se ptám, jelikož jako kapitán máte přeci povinnosti navíc a žádný voják je nemůže za vás splnit," upřesnil Falak zcela vážně, ale šibalské jiskry mu z očí nezmizely.

„A potřebujete něco vyloženě od kapitána?" Isra si zkřížil ruce a důkladně Falaka probodával pohledem.

„Vlastně nic," usmál se po chvilce přemýšlení a usedl do sedla. „Prozatím," nakonec na Isru mrkl a popohnal koně do klusu, aby dal najevo, že je připraven se vést k hostinci.

Voják Rak vepředu zmizel za budovami, a spolu s ním postupně jeden Winajčan ve zbroji za druhým. Nakonec i Falakova záda zmizela ve tmě, přesto Isrovi přišlo, že jeho brnění zářilo ze všech nejdéle.

Ale to se mu jen zdálo. Zavrtěl hlavou a vešel do budovy stanice, aby se zahrabal hluboko do křesla a pokud možno, už z něj nikdy nevylezl.

___

Ticho.

Isrovi přišlo, že je na stanici nějak podivné ticho. Ne, že by se za své poslední dva roky nesetkal s poklidnými službami, ale dnes to bylo až příliš zvláštní. Ani šum, ani ťuk. Měl před sebou hromadu spisů, které čekaly na jeho odborné posouzení. Otevřel však první, jen aby na něj dlouze civěl, aniž by si ho posouval nebo jednotlivé kusy spisu prolistovával.

Nebylo to vůbec zajímavé. Ani trochu. A on momentálně potřeboval cokoliv, do čeho by se mohl ponořit a věnovat tomu plnou pozornost – což načmárané, těžce čitelné papíry v přítmí svící prostě nebyly.

Přijďte! Přijďte s napadením, přijďte s čímkoliv, zaměstnejte mě!

Ne. Výjimečně nikdo nechtěl jeho radu, jeho názor, jeho asistenci, nic. Jako na potvoru. Jindy jsou strážní u nevytržení a stojí kvůli jeho prdu dlouhé řady, nebo Isru přetahávají z jedné části stanice na druhou, div ho neroztrhají na kusy! Ale dnes?

Nebo kdyby Isru alespoň bralo na spaní. To by se mohl pokárat, ano, za porušení disciplíny ve službě, ale aspoň by měl co dělat. A nemusel by neustále myšlenkami odbíhat k tomu jednomu.

Falak.

U Haixana, tohle byl snad zlý sen.

Jediná osoba na celém světě, která toho o něm znala více než kdokoliv jiný. Osoba, kterou opravdu už neměl v životě spatřit. Osoba, u které se dokonce zapřísáhl, že s ní nebude mít nic společného. Obzvlášť po tom jasném ignorování při jeho odchodu z Winaje. Sakra, už spolu přeci prošli něčím. Sice to něco bylo málo, v porovnání s měsíci strávenými mezi vojáky v kopcích, ale zato to bylo intenzivní. Pro Isru.

Nebo pro Falaka ne? Asi ne. Možná... Možná to byl jen zapomenutelný zážitek, kterých má habaděj. Kolikrát už takto... S neznámým člověkem...

Isru najednou chytil vztek. Málem smetl všechny spisy ze stolu, ale naštěstí se zastavil a vložil hlavu do dlaní. Co to blázní? Vždyť ať si ten smilník dělá, co chce a s kým chce! Co do toho Isrovi je, ha? Co by ho to mělo zajímat? Ten by měl naopak dělat, že se s Falakem v životě neviděl! Ano! Takto!

Vzápětí ho však napadla jiná myšlenka.

Anebo... Byl Isra tak snadno ignorovatelný...

...protože byl tak špatný?

Chtěl si dát facku. Jeho myšlenky byly jak nezbedné děti, zběsile rozbíhající se na všechny strany. A matka – vlastně otec myšlenek je vůbec neměl pod kontrolou. A proto tak úpěnlivě prosil Haixana: „Dones mi případ a donuť mě něco dělat!"

„Kapitáne!"

Huh? Haixan ho konečně vyslyšel? Na tváři se mu začal formovat nadšený úsměv.

„Ano? Dále!"

Strážný otevřel dveře.

„Někdo si vás přeje vidět!"

Cože? Kdo?

Bylo však zbytečné se vůbec ptát. Osoba s vlasy sepnutými v drdolu a ve volných, pískových kalhotech už s úsměvem nakukovala dovnitř, aby odpověděla sama.

To snad ne...

„Velitel Falak z Winaje si váš žádá. Mám ho pustit dovnitř?"

Na to je už trochu pozdě, ne? Odsekl ironicky Isra.

Co už. Měl Falaka odmítnout přímo před nosem, jako mu to udělal ve Winaji on? To by bylo, co?

„Můžete..." nakonec svolil a podepřel si hlavu, zatímco Falak zvesela vklouzl do pracovny. Dveře za nimi se zavřely.

„Co tak důležitého má velitel Falak na srdci, že potřebuje konzultaci uprostřed noci?" znaveně se otázal, zatímco se Falak bez dovolení usadil na židli naproti a pohodlně se rozvalil.

„Dlouho jsme se neviděli, tak jsem si říkal, že ty stejně budeš vzhůru, tak ti aspoň zpříjemním chvíli doháněním, co jsme zameškali."

...doháněním, co jsme zameškali?

Tato slova chvíli rezonovala v Isrově hlavě, zatímco nehnutě, bez mrknutí, sledoval toho muže naproti.

„Co?" Falak naklonil pobaveně hlavu na stranu, když se ten podezíravý, mírně přitroublý Isrův výraz neměnil.

„Je vůbec co dohánět?" odsekl Isra a odvrátil pohled pryč.

„Jasně, že je. Winai byl napaden, to tě to ani trochu nezajímá? Nebyls náhodou na straně, která se z chaosu těšila?"

„Ale válku bych nepřál nikomu. A nechtěl jsem náhodou pomoct s Burhundy dříve, než by k něčemu takovému mohlo dojít? Ale kdože mě to nechtěl ani vidět?"

„Ah, ty se na mě kvůli tomu zlobíš?" smál se Falak. Ale Isrovi to do smíchu nebylo. „Nebylo to mým úmyslem, opravdu. Ale měl jsem určité důvody, proč jsem tě nemohl přijmout. Škoda jen, že jsi už odjížděl."

Isra si odfrkl. Krásná výmluva. Ale jestli hodlá jít touto cestou, budiž. Už do toho vrtat nebude.

„Teď vážně. Proč jsi přišel."

„Už jsem řekl," naklonil se Falak nad stůl a lokty si podepřel hlavu.

„Nerad bych ti křivdil, ale co jsem dosud byl svědkem, nejsi moc nakloněný k mluvení pravdy."

„Že ne? Možná spíše... Ji formuluji tak, že tomu nerozumíš. Ale to není moje chyba, ne?"

„Nesváděj to na mě. Falaku... Co tu děláš?"

Jak bylo těžké vyčíst v těch různobarevných očích, co si ten muž opravdu myslel. Mnohem těžší než u Farka. Ta kočka, ať byla vychcaná jakkoliv, pořád dávala jasně najevo, co chtěla, co bylo jejím cílem. Ale Falak?

„Její Veličenstvo přijalo žádost o ruku..."

„To mi došlo." Kvůli čemu jinému by vyslala za králem takovou delegaci? „Neměl by ses mi kvůli tomu vyhýbat, jak jen to jde?"

„Tys královnu o ruku nežádal."

„To ne. Ale Falaku, jsi tak naivní a nevíš, proč jsem Winai tolikrát navštívil?" kroutil hlavou Isra, kterého nebavilo hrát si opět na neznalost, schovávat tvář za masku. Stejně to na Falaka nefungovalo, tak proč se k tomu uchyloval?

Muž s drdolem rázem stáhl svůj úsměv a v očích se mu nebezpečně zajiskřilo. Isru zalil studený pot. Už kdysi zjistil, že si nemá s Falakem zahrávat. Očividně na to zapomněl.

„A ty jsi tak naivní, že nevidíš, jak mě svrbí ruka?"

Tak přeci. Mrazivá pravda vyplynula na povrch.

„Tak proč si tu hraješ na kámoše, hm? Dohánět, co jsme zameškali?"

„A nedoháníme?" Ten krvežíznivý závan kolem Falaka se rázem vypařil a naproti opět seděl starý usměvavý lehkovážný Winajský velitel.

„Jestli mi chceš tu jednu tolik vrazit, tak to stačí říct na rovinu. Ale měl bys vrazit jednu i sobě. Nezatajil jsi náhodou před královnou něco?"

„A řekl jsem, že mě svrbí kvůli tobě?" usmál se jak květinka, jeho tvář jen z části ozářená planoucími svícemi. Krásně objímaly jeho líce, jeho bradu, jeho vlasy, které nyní připomínaly zlaté prsteny a náramky... „Navíc, nemysli si, jak moc důležitý jsi. Víš, proč jsem tě královně nenahlásil? Protože nebylo třeba. Nepřineslo by to žádnou změnu, Isro... Myslíš, že Její Veličenstvo netušilo, že ten váš král nasadil do Winaje špehy? Takto podrobnou a detailní nabídku k sňatku by nevymyslel jen tak. Ale, proč prozrazovat konkrétní jména? Není důležitější myšlenka? Co by změnilo, kdyby se dozvěděla, žes to byl ty?"

„Ale pořád jsem to byl já, kdo navrhl nutnou výpomoc. Kdo zametl našemu králi cestičku, než se po ní vydal. Víš jistě, že tě nesvrbí kvůli mně? Anebo jsi chytl po cestě blechy? Nebo svrab? Hodláš to zanést do mé pracovny?" Isra věděl, že překračuje hranice, ale nějak tušil, že jinak s Falakem ani komunikovat nelze. Vždy na hraně, na ostří nože, a riskovat každým slovem, že se jeden z nich pořeže.

„Snažíš se mě zbavit?" zasmál se Falak, pobaven Isrovou naivitou. „Očividně ses vůbec nezměnil. Upjatý Xetingskou morálkou, ani se se starým přítelem nechceš bavit!"

„Uplynuly dva roky. Jak si můžeš být jist, jestli jsem se změnil nebo ne? Strávili jsme spolu jen pár dní. Jak mě vůbec můžeš znát? A co ty, ha? Jak ses ty změnil?" Zkřížil si ruce Isra.

Falak se naklonil na stůl, téměř si lehl, a podepřel si bradu. Velice nevinná póza, kdyby ji předvedla mladá dívenka. Ale pokud ji předváděl Falak...

Až příliš připomínal Farka, který se natahoval za páníčkem pro něco dobrého na zoubek.

„Rozhodně jsem zkrásněl!" Byla jeho sebevědomá slova, která na Isru vybalil. Ten už ani nebyl překvapen a jen znechuceně zavrtěl hlavou. „Nebo jak myslíš, že jsem se změnil?"

„Třeba je z tebe velitel...?"

„Ano, to je," odvětil Falak a pokrčil rameny. „A?"

„Co se stalo?"

„Byl jsem povýšen, co jiného?"

„Nepovídej!" spráskl rukama Isra. „To by mě v životě nenapadlo!"

„Já tě nechtěl podceňovat, ale když ses ptal..."

Isra mohl jen kroutit hlavou. Mluvit s tímto mužem bylo jak mluvit do větru. Ne. Vítr je příjemný, je osvěžující, je vítaný ve dnech dlouhých veder. Falak byl jak moucha. Bzučí a bzučí a neustále šimrá, vyžaduje si pozornost, ale když ji dostane, odlétne pryč. Jen aby poté mohla znovu otravovat.

Už chtěl něco namítnout, vyhnat mouchu z pracovny dříve, než mu přeteče trpělivost a práskne ji spisem. V tom momentu si však vzpomněl na to ticho, které nastalo, když král Falaka pochválil. Nebylo běžné kompliment přijmout spolu s mnoha přidruženými frázemi, lichotícími původci komplimentu?

Obzvlášť Falak... Ať se snažil působit jakkoliv profesionálně a vážně, což Isru zprvu zmátlo, jelikož takový hlas Falaka neznal; rozhodně to nebyl muž, který by mlčel.

Očividně za tím bylo něco více.

„Ptal jsem se, co se stalo, že tě povýšili..."

Zdálo se mu to, nebo Falakův úsměv lehce povolil?

„Když to chceš tak moc vědět... Řeknu ti to. Ale pod podmínkou."

„Ne," nezaváhal ani na moment Isra. Jakmile zaznělo „podmínka", už si představoval všechny možné nenormálnosti, které by ten bastard mohl po Isrovi vyžadovat. Prostě ne.

„Ty to nechceš slyšet?"

„Obejdu se bez toho."

„I přes to, jak jsi tolik škemral? Já bych ti to řekl. Pravdu. Přísahám!" Narovnal záda Falak, aby názorně ukázal, jak poctivým vojáčkem on byl.

Isra si od toho nic nesliboval, přesto kývl hlavou a naznačil, že si teda tu podmínku vyslechne.

„Budeš mě už do konce života nazývat „milovaný veliteli Falaku"!"

„No to určitě!" vyprskl Isra, aniž by Falak dořekl celou větu.

„Jo? Tak dobře. Stalo se –"

„Ne! Na to zapomeň. A víš co? Proč už neodejdeš? Nepřijde mi, že bychom se pohnuli z místa. A mám navíc hodně práce, takže..."

Falak se hlasitě nad Isrovou reakcí zasmál. Obzvlášť, když si povšimnul červenajících se uší, velice malého detailu ve světle svící, ale s jeho zrakem nezanedbatelného.

„Takže nechceš slyšet nic o tom, jak nás Burhundi napadli?"

„Chtěl bych, ale chce se tobě o tom mluvit?" Isra vytáhl obočí vzhůru na toho muže s drdolem a vyčkával, s čím chytrým zase přijde. „Uvědom si také, kdo jsem. Aby tě opět nesvrběla ruka, žes mi něco řekl!"

„Vezmu v potaz to, žes Winaji také významně pomohl, takže tohle je mé oplacení služby."

„Obávám se ale, že naše dluhy byly vyrovnané již předtím. Nesnažíš se mě nějak natáhnout, hm?"

„Natáhnout, nebo přetáhnout?" zazubil se svůdně Falak. Červené na Isrových uší výrazně přibylo.

„Hajzle, mluv k věci!"

„A nechceš?"

„Teď zrovna svrbí ruka mě," varoval s úsměvem Isra a promnul si pěst. Ale nezdálo se, že by to provokatéra nějak vyděsilo, a jen se zvolna rozvalil do opěradla.

„Přijměte moji omluvu, kapitáne Isro! Raději přejdu k věci!"