Isra se za svých dvaadvacet let svého života už naučil se svojí matkou nějak vycházet. Rozhodně se ji naučil účinně odpálkovat a jejím nesmyslným návrhům se rychle a efektivně vyhnout. A díky tomuto se žádné zásnuby ani sňatek nekonaly, vděčnost Haixanovi, a Isra se tak mohl ponořit do svých pracovních povinností a užívat si navráceného titulu kapitána.

Čas přirozeně plynul dál. Až moc rychle a obyčejně. Isra chodil téměř každý den do práce, a díky svému opět získanému titulu kapitána řešil mnohem více případů než dříve. Celé noci proseděl s hlavou zabořenou ve spisech, zatímco mu do pracovny padaly okvětní lístky třešní, zaváté větrem, a nesly s sebou omamující vůni jara. Občas ho vytáhl Zaras ven, buď se bavit do hostince, někdy i na větší zábavy doplněné o tanec a zábavná vystoupení. A párkrát spolu jen tak popíjeli u Isry doma, jelikož si Zaras oblíbil huňatý kožíšek té strašidelné různooké kočky. Přestože první dvě návštěvy se té bílé zrůdě vyhýbal, jakmile se začala s vrněním otírat o jeho nohy a předvádět roztomilé formace při hrách na zemi, propadl Isrův přítel kouzlu domácího mazlíčka a nyní nepřežil měsíc, aniž by se alespoň jednou s Farkem pomazlil.

Rozhodně s ním měl lepší vztah než Ulka nebo Wang.

Jenže najednou všechny okvětní lístky opadly a vystřídaly je zelené listy. Ty nejprve svítily na míle daleko, než postupně ztmavly, začaly měnit barvu a unaveně padaly k zemi. K nim se přidávala červená jablka. Nejprve rázným pádem nadskočila, poté se začala kutálet a hledat své bratry a sestry, než zlomená a poškozená vyčkávala na svůj rozklad.

Isra seděl v zahrádce nudlového stánku a právě pozoroval jeden takový pád. Jenže tohle jablko se na zemi rovnou rozpláclo na několik kousků. A to způsobem, že by nikdo nedokázal říci, jaké ovoce to zprvu bylo.

„Kam koukáš? Nějaký hezký kus?"

Zaras natahoval svůj krk, ale žádné šaty sličné dívky nespatřil.

„Nic," zavrtěl hlavou Isra a snažil se překonat ten okamžik melancholie, který mu oznamoval, že uplynul další dlouhý rok, jakoby nic.

„No, jestli nic, tak teda něco mám já. A to by tě zajímat mohlo."

„Hm?" Isra zvedl obočí, nečekal, že by mu Zaras přinesl cokoliv důležitého.

„Víš, už je podzim, a vrátil se jeden můj známý. Ne, tví slavní příbuzní to nejsou, ale jeden chlápek, se kterým rodiče párkrát obchodovali a také ho nespočetněkrát pozvali k nám na večeři. Jezdí pravidelně do Namasilie, především do jižních přístavů, jako je Hula a Sitt a někdy i do Hemsu."

„A?" Isra nechápal, kam ten člověk svými slovy mířil. Z Namasilií neměl nic společného, a už vůbec odtamtud nic nechtěl. Stačilo mu, že v šatníku vlastnil několik kousků, z toho pár mělo i slavnou adranuchskou výšivku. Co více si mohl přát? Ani Namasilijský chlast za nic pořádně nestál.

„No, přeci jsi se mě tehdy ptal, ne?"

„Já?"

„Na ty divný oči, jak má tvoje kočka."

Isrovi to náhle došlo. Jenže ta konverzace byla tak dávno! Vždyť samotný Fark s ním byl už rok. Jak to, že to Zaras nezapomněl?

No, asi by neměl Zarase podceňovat. Učili se spolu, chytrý byl, jen ta motivace do aktivní činnosti a pořádné snahy mu chyběla.

„Aha," jen hlesl poraženě. To jeho paměť tu byla defektní. A také – nečekal žádné zprávy. Vždyť celá ta záležitost byl zbytečná, bavili se tu o divných očích v Namasilii. Falak byl z Winaje. Nemělo smysl po něčem pátrat na úplně opačném konci země.

„A co ten tvůj známý teda zjistil?"

Zaras se na Isru tajemně zazubil.

„Chtěl bys to vědět, co?"

„Už jsi to vytáhl. Stejně mi to řekneš. Nenatahuj."

„Dobrá, dobrá. Ale co za to?"

„Půjčím ti na den Farka."

„Na tři dny."

„Na dva."

„Platí!"

Snad mi to ten chlupáč odpustí. Nebo nebude trucovat příliš dlouho.

„Takže?"

„Představ si, ale úspěch!"

Isra, který se dosud jen naivně usmíval, se najednou celý naježil. I úsměv se mu vytratil z tváře. Rozhodně nečekal, že by něco takového bylo pozorovatelné v Namasilii. Absolutně.

Na druhou stranu, nebylo vůbec jisté, že by to mělo jakoukoliv souvislost s Falakem. Spíše ne. Určitě ne. Ale i tak byl částečně ochromen.

A jelikož své ochromení nedokázal plně před střízlivým Zarasem maskovat, ten se jen chlapcovi vysmíval.

„Ha! To jsem tě dostal, co? A to si představ, co dalšího uslyšíš!"

Asi to ani nechci slyšet...

„Ten můj známý říkal, že s trochou vyptávání našel jednu takovou ženu. Teda, byla už starší, bývalá nevěstka v Hule. Ale opravdu měla takové oči, jak jsi říkal. Jedno oko modré, druhé hnědé."

Isrovi se zasekl dech v plicích, jak soustředěně poslouchal Zarasovo vyprávění.

„Taky jsem tomu nechtěl věřit, ale dosvědčil mi to sám. Takže vidíš, jsou takoví lidi. Tomu by jeden nevěřil."

„A co dál?"

„Co dál?" napínal schválně Isru Zaras.

„Její rodina? Má děti? Sourozence? A kde jsou?"

„Že tě to zajímá, hm? No dobře, hele, navštívil ji. Vyptával se jí. Hledáme přeci tvého přítele, že? Ale bohužel, tady musím zklamat. Žila sama, prý děti neměla a bratr jí jako mladý umřel, stejně jako rodiče. Asi to nebude úplně rodina toho tvého kámoše. Spíše vzdálená, o které sama neví."

„Ah," Isra si konečně sedl na židličku, jelikož celou dobu byl lehce zvednutý, nedočkavý odpovědi. Ale až teď se uvolnil.

Takže vlastně nic.

„A jak jí umřeli?"

„Co já vím? Nemoci, nehody? Tak je tomu pořád. Není se čemu divit."

„To asi ne..."

Samozřejmě, co Isra slíbil, to musel splnit. Ať Fark natahoval své nožky v obraně jakkoliv, tasil drápky a agresivně syčel a prskal, stejně nakonec strávil dva dny u Zarase v domácnosti. Ale stěžovat si nemohl. Měl ještě pohodlnější pelíšek než u Isry, nemluvě o pestré a chutné stravě – což Isra, šetřící si svoji výplatu pro svoji nezodpovědnou matku, nemohl kocourovi nabídnout.

Přesto, po návratu k Isrovi, stejně trucoval. Tři dny se k němu nepřiblížil ani na pět kroků, natož aby se nechal mazlit!

„Rozmazlená svině," okomentovala jeho přístup služebná a hodila mu maso do misky způsobem, že se odrazilo a padlo do písku vedle. Jelikož se Ulka ani nesnažila maso vrátit zpět, ublížený kocour a svědek tohoto přístupu neměl jinou možnost, než přestat trucovat a jít si stěžovat páníčkovi, kterému poslední dny chladně nastavoval svůj zadek.

Avšak později už neměl možnost chovat se, jak se mu zlíbí. Blížila se zima a Federel začal pociťovat nastupující slabost, takže byl Isra opět povolán k Velkým horám. Kočičák tedy musel aktivovat všechny své metody vlezlosti a mazlivosti, aby přinutil páníčka vzít ho s sebou a nenechat ho té protivné služebné na starost.

Návrat kapitána Isry a jeho pobočníka, kapitána Farka, byl krásnou událostí pro celý tábor. Vojáci uspořádali nejen uvítací slavnost, ale uprostřed těch největších mrazů také slavnost narozeninovou, jelikož jim starý plukovník Federel prozradil den narozenin svého synovce.

Isra se cítil spokojeněji nežli doma. Přítomnost spolubojovníků a přátel mu zimní měsíce zpříjemňovala, zatímco bránil hranice a potlačoval skupiny loupežníků. Byl pro ně někým jiným, byl pro ně člověkem, na rozdíl od jeho kolegů ze služebny. Pro ty se stal pouze osinou v zadku generála Izmara, jenž kariérní dráhu chystal spíše pro své nejbližší příbuzné, než sirotka z podřadného rodinného ramene.

A co se také stalo příjemné, byl samotný mráz. Mráz, který nutil všechny chodit zahalené v mohutných kožiších a tlustých vlněných kabátech. Mráz, který potlačoval většinu tělesných potřeb samotnou podstatou. Mráz, díky němuž nikdo neodhaloval žádnou části svého těla, která by pro Isru mohla představovat velkou hrozbu. Už tak mu úsměv některých přišel povědomý, šarmantní, a přitažlivý sám o sobě. A měl co dělat, aby jim nevěnoval větší pozornost a neporušil Haixanovy zákony. Kdysi byl odolnější, mnohem odolnější. Jenže nyní si uvědomoval sám sebe, i své okolí. A čím blíže těm lidem byl, tím větší odstup si od nich musel držet.

Do Liwu se vrátil, když začaly kvést první stromy. Pozoroval bílé a narůžovělé flíčky na zcela holých stromech, zatímco jeho vraník nadšeně klusal a těšil se na pořádnou péči v královských stájích. Zato Fark se nataženýma packama snažil udržet rovnováhu, zatímco se jeho klícka všelijak kolébala a nadskakovala a nenechala ho v klidu spát. Možná měl vynutit strávit zimu u toho divného páníčkova přítele – Zarase.

Trvalo několik dnů, než dorazil domů. Liwu již plně žilo jarem. Lidé vytáhli své nejhezčí šaty, pestrých i jemných pastelových barev. Jemné látky se nechaly nadnášet vůněmi prosyceným vzduchem při každém kroku, rozhrnovaly se a odhalovaly spodní vrstvy plné výšivek a detailních maleb. Dívky na sebe patlaly růžové tvářenky, které podtrhávaly jejich nevinnost a tím je dělaly přitažlivější pro místní mládence. S úsměvem sledoval tuto každoroční přehlídku krásy a mladosti, které byl kdysi součástí.

Kdysi.

I kdyby se dnes vyhákl tak, jako dva roky zpátky, už by se nikdy necítil stejně. I kdyby vzal dívku do náruče, ještě více by se mu to příčilo, než předtím. A i kdyby narazil na někoho, jako je on sám, a našli by v sobě zalíbení, akorát by si podepsali rozsudek smrti. Takový, jaký on podepsal těm smilníkům, když přepadl dva domy hříchu.

Litoval toho?

Ne.

Jen věděl, co nedělat, aby neskončil jako oni.

I kdyby to mělo znamenat, že nikdy nebude šťastný.

Zatím se držel obdivuhodně dobře. Ostatně, jako nevědomky doposud. Jen si to udržet.

Sotva stačil dospat celou cestu, když do jeho rezidence vtrhl nevítaný návštěvník.

„Mladý pane, přišel pan Zaras!" oznámila Ulka pohotově.

„On? Co tu? Aha, jde se přivítat s Farkem? Pusť ho dovnitř a zaveď ho za kocourem."

„Ano, pane," odvětila služebná a hbitě se otočila. Isra neměl šanci slyšet její otrávené zamumlání „Jak jen někomu může chybět ta potvora?"

Jenže neuplynula ani minuta, co služebná přišla zpět a omluvně oznámila unavenému pánovi: „Mladý pane, pan Zaras přišel za vámi!"

„Opravdu? Zaveď ho do salonku, hned tam budu."

Isrovi se nechtělo vstávat. Pohodlně odpočíval a pročítal si knihy, které se mu nevešly do zavazadla na cestě na sever a musely tedy čekat, až se vrátí. A teď měl čtení přerušit kvůli jednomu netrpělivému známému?

Ale co už. Přehodil přes sebe tuniku a dorazil za Zarasem, který už nedočkavě vysedával, popíjel čaj a v klíně hladil schoulenou kočku, která navíc spokojeně vrněla.

„Zarasi, akorát včera jsem dorazil. Jsem unavený, nemám čas na zábavu."

„Nepřišel jsem kvůli zábavě. Ta bude až zítra. Mám něco jiného."

„A co je tak důležitého, že to nepočká?" zívl si Isra.

„Nejnovější drby!"

„Tak ty počkají. Hele, zítra s tebou klidně ven půjdu, ale nech mě ještě odpočívat. Celou cestu jsem pořádně nemohl zavřít oči."

„Jenže tohle je obrovský drb. Ne. Není to drb. Je to skutečnost."

„Tak ji rychle vysyp," rezignoval Isra. Když už trval na tom, že své poslání sdělí, tak ať to udělá rychle a Isru dále nezdržuje.

„Winai byl napaden."

„COŽE?" vyskočil muž z křesla, a jakákoliv únava a slabost nohou byla ta tam.

„Jo. Pár týdnů zpátky. Prý velká skupina mužů, celá armáda možná, přešla poušť a zaútočila na západ Winaje. Samozřejmě, že ta zem na to nebyla připravena, známe Winai. A když už chtěla mobilizovat své jednotky, došlo k vnitřnímu konfliktu a několikadennímu boji v samotném hlavním městě!"

Burhundové? Problesklo Isrovi hlavou. Ale... Opravdu se dokázali mobilizovat a zaútočit na Winai z venku i zevnitř? Nedokázal Falak rozpustit jejich vnitřní síť? Vždyť kolik na to měl času? Celý rok a půl!

Celý rok a půl, co se Burhundové za pouští mohli chystat na napadení zvenku.

„A jak na tom jsou?"

„Co jsem slyšel, tak ne zrovna dobře. Ačkoliv tu vnitřní vzpouru potlačili, akorát to probudilo nespokojenost dalších lidí a je to... No, chaos."

Já ti to říkal – Isra měl silné nutkání tohle říci Falakovi. Jakpak by se asi tvářil? Slezl by z jeho tváře ten otravný úsměv? Nebo by chybu nepřiznal a ještě by mu do očí řekl, že s tímto počítal a bylo to součástí jeho plánu? Jak by reagoval? To nemohl zjistit. Bohužel, Falak byl od něj vzdálený na celé dny cesty.

„A k tomu se jim taky nepodařilo plně potlačit ty muže z pouště. Takže mají co dělat, aby získali své území zpět," ještě doplnil Zaras. Při sdělení této ohromující zprávy dokonce přestal hladit kocoura. A ten jen zvedl hlavu a otřel tváří o Zarasovu ruku, aby mu připomněl, že má pokračovat.

„To teda mají..." přikývl Isra a opět si sedl.

Winai byl napaden. Předpokládaná událost proběhla. Král určitě bude skákat radostí. A Winai...

Ta spokojenost napsaná na tváři jejího obyvatelstva zmizí. Vůně a barvy z jeho ulic taktéž. A Falak...

Falak.

Je vůbec v pořádku? Snad ano.

Vzpomněl si také na Isru?

Kdo ví...