Měsíce plynuly jako voda. Zanedlouho opadalo veškeré listí celého Xetingu a hned nato Isra dostal povolávací rozkaz od jeho nadřízeného, generála Izmara, který ho vysílal do Rawanu jako výpomoc na dohlížení bezpečnosti obyvatel kopců na úpatí Velkých hor. Tento rozkaz byl nejspíše podnícen Jeho Veličenstvem, a Izmar souhlasil s jeho logickým odůvodněním. Přesto měl pod sebou velké množství talentovaných nebo zkušenějších vojáků, Isra terén znal a opakovaně v této oblasti působil. Znal i celou hierarchii místních vojáků, což s sebou neslo mnohé výhody. Jednoduše vrátí rybu do rybníku a nechají ji tam plavat a sežrat všechny škůdce, které se za její nepřítomnosti přemnožily.

Celé vyslání bylo také způsobeno ochořením Federela Fenhy. Proto tato náhrada musela být provedena rychle a se spolehlivým výsledkem, než dlouho vybírat někoho, kdo by stejně potřeboval ještě nějakou dobu na adaptaci v novém prostředí. A to by si stejně vyžadovalo Federelovu pomoc a aktivitu. Jenže jak by vše mohl provádět, když se sotva hnul ze své postele?

Isra to navíc nebral jako nutné zlo. Přestože cesta v počínajících mrazech nebyla příjemná, stejně jako pobývání ve stanech jen s malým zdrojem tepla; rád si odpočinul od stereotypního života v Liwu. Neustálé směny, zapisování výpovědí, naslouchání neustálého fňukání, a ponocování kvůli nočním službám nebo popíjení se Zarasem ho dostatečně vyčerpávalo. Takže když mu Jeho Veličenstvo vrátilo pozici a titul kapitána předčasně, a dva dny nato mu generál Imar řekl, ať si sbalí věci; nemohl být šťastnější. Jakmile se nejednalo o Winai nebo Namasilii, šel by kamkoliv.

Jediný problém, který se s jeho odjezdem spojoval, byla starost o sněhového kocoura Farka, kterého si ještě na začátku podzimu pořídil od nejmenovaného bohatého muže z Liwu. Původně starostí o tu rozmazlenou chlupatou stvůru chtěl pověřit služebnou Ulku, ale ta překvapivě neměla s Farkem zrovna dobré vztahy. Možná za to mohly chvíle, kdy se vlezlý a příliš důležitý kocour několikrát vetřel do kuchyňky a snědl hotové jídlo nebo zavrtal packou do chystaných pokrmů, za což byl důkladně vyhubován. Ta „ublížená chlupatá svině" pak hledala útočiště u mladého pána, který dvojici odlišných očí nemohl odolat, a tak naopak vynadal služebné, že by měla kuchyňku více kontrolovat a důkladně zavírat.

Když tedy při rozlučce kocour putoval do náruče Ulky, začal syčet a vytasil všechny drápy, které měl.

U Ulky tedy být nemohl.

Další se nabízel sluha Wang.

Starý sluha měl klidnou povahu a rád vysedával, když nebyla práce, a četl si nebo hrál hry. Tyto předpoklady se zdály, že by mohly jít ruku v ruce se starostí o kocoura. Problém zase byl, že ten hajzl kocour rád lezl, kam neměl, rád se schovával a nebo naopak ostatní strašil náhlým se objevením. A starý Wang je jednoduše příliš starý na to, aby za kocourem lezl na strom, na střechu, nebo na zídku plotu; či aby přežil náhlé útoky tou věcí, která si to až příliš užívala.

Isra měl prostě strach o to, aby to Wangovo srdce uneslo.

Pokud by kocour neměl zůstat v domácnosti, nabízela se možnost strčit ji k Isrově matce.

Jenže když si Isra vzpomněl, jaký balíček sladkostí a pamlsků pro kočky jeho matka koupila poté, co tu rozkošnou kočičku viděla poprvé, okamžitě tuto možnost zamítl. Kdo ví, jak dlouho na severu bude. A co když se vrátí a z jeho bílého mazlíka bude nedefinovaná koule?

Nakonec, ač se mu to příčilo jakkoliv, musel Farka vzít s sebou. Sehnal jakousi dřevěnou klícku, kterou dostatečně vystlal drahými látkami, a posadil ho na koně.

Přestože mu bylo jasné, že tímto si akorát vykoleduje od Federela pořádný výsměch, a to hodně dlouhý; hold, mít kočku znamenalo nést zodpovědnost. Obzvlášť u takového rozmazleného, podlého a velice líného kocoura, který se nikdy neobtěžoval ulovit jedinou myš.

Smích samozřejmě byl, a velký. Ale jak byl Federel neustále na lůžku, po několika týdnech musel uznat, že kocour v táboře bylo krásné zpříjemnění procesu léčby. Nejenže mu hřál nohy nebo hruď, nechal se hladit po sametové srsti a to mělo velice uklidňující účinky. Brzo zapomněl na všechny starosti nebo nervozitu z výsledků jednotlivých střetů. Jakmile byl Fark po ruce, i kdyby padla země, tak by se pořád klidně usmíval.

Až k jaru se Federel dal konečně do kupy. A Isra i se svým kocourem, který od vojáků získal neoficiální hodnost kapitána, se konečně mohli vrátit zpět do Liwu.

„Mladý pane," služebná vešla do Isrova pokoje, kde odpočíval s knihou v ruce a kocourem v klínu, a hluboce se uklonila.

„Co se děje?" ani od knihy nevzhlédl, jak moc byl do ní zabraný. A stejně tak i kocour ani neotevřel oči. Popravdě, vážený kapitán Fark už třetím dnem Ulku ignoroval, poté, co ho opět zdrbala za krádež z kuchyně.

„Mladý pane, přišla –"

„Kde je ten můj miláček?!"

„...moje matka," vzdychl Isra a odložil knihu stranou. Ulka jen souhlasně pokývla hlavou. „Zaveď ji do salonku, hned tam budu."

„No kdepak je? Neviděla jsem ho už tak dlouho! Celou zimu! Vylez, pojď se obejmout s maminkou!"

Její hlas byl pisklavý jak řezavý, že se prodral i skrze nejmenší škvíry a zněl stejně tak intenzivně, jako přímo u zdroje. Isra se hned nezvedal, seděl s kocourem v klíně a znaveně si oddechl. Tuto změnu nálady Fark vycítil a rozevřel svá očka, několikrát zamrkal, než pohlédl nahoru, na obličej svého pána. Jako kdyby mu říkal: Neboj, jsem tu taky, budu trpět s tebou.

„Až uznáš za vhodné, uteč," odpověděl mu Isra a pohladil ho po hlavě, než ho sundal na zem a vydal se za osobou, která ho porodila. Kocour následoval jeho kroky.

„Tady je!" vykřikla žena v drahých, zdobených šatech a s neméně ozdobeným účesem plným spon a visících přívěsků. Rozevřela náruč dokořán a unáhleným krokem se vrhala k Isrovi, který se naposledy pořádně nadechl, aby se při jejím pevném objetí neudusil.

„Ty moje zlatíčko! Tolik jsi mamince chyběl! Pojď ke mně!"

Teď!

Isra zadržel dech a zavřel oči, připraven přijmout ten trest rodiče za dlouhé odloučení.

Avšak... Kdyby ten trest vůbec přišel! Žádné silné paže ho neobjaly, žádný parfém z Gochanu mu nezahltil čichové buňky. Nestalo se nic. Absolutně nic.

Pomalu otevřel oko. Nejprve jedno, poté druhé.

Och, rozpačitě pohlížel na chudáka kocoura, který vytřeštěnýma očima prosil Isru o pomoc. Byl sevřen způsobem, že se z něj stal tenký váleček natažený nahoru a dolů, jen aby zúžil svůj pas co nejvíce. Packama se snažil chytnout nebe a vysvobodit se z toho ponižujícího a mučícího aktu, jehož cílem měl být Isra. Mrkal na něj jak modrým, tak hnědozeleným okem, zoufalý mnohem více, než když po něm Ulka házela vařečku.

„Matko, nech ho. Prosímtě, vždyť ho udusíš!"

„Jak bych mohla, tohoto miláčka! Toho neudusím, nene, s tím se jen pořádně vymazlím, no ano!"

Takovým hlasem nemluví ani k batoletem.

„Je to můj kocour. Jestli se chceš mazlit, pořiď si vlastního."

„No tak, nebuď zlý, Isro. Vždyť nic nedělám!"

„Ale právě že děláš. Právě se ho snažíš umačkat k smrti!"

„Nepřeháněj!" prskla na Isru, než se k Farkovi ještě více přitulila. „Nemačkám tě, že ne!"

„Nech toho, okamžitě."

„Pche! Ty toho naděláš! Fakt!" naštvaně pustila kocoura na zem a ten neváhal využít předchozí Isrovy nabídky a zdrhnout, dokud mohl.

„Dáš si čaj? Chceš jižanský, s ibiškem, nebo severský kořeněný?"

„A víno vedeš? Za ty měsíce v horách to tady jaksi zpustlo. I předtím to teda bylo nic moc, ale teď mimořádně," rozhlížela se kolem sebe a mračila se čím dál víc, kolik holích zdí nebo neobsazených poliček a skříní viděla. Žádné sochy, žádné malby, žádné ozdoby jiného rázu. Tady může někdo žít? A má to být její syn? „Zrovna minulý týden jsem se prošla na trhy. Ach, kdybys viděl ty překrásné kaligrafie, od samotného mistra Arzala! Samozřejmě jsem neodolala a koupila, jeden obraz orchidejí, druhý s liliemi. Jeden ti můžu darovat!"

„Kdybych chtěl, koupím si jej sám," odmítl její návrh a pokynul služce, ať donese víno. „Navíc, přijel jsem sotva před pár dny a jsem rád, že vůbec nějak funguji. Co po mně více chceš?"

„Více dekorace, můj milý synku!"

„Tu já nepotřebuji."

„Ale ano! Měl by sis to tu vyzdobit, chodit ven, samozřejmě také pracovat, ale neběhat někde po kopcích a zapíchávat ty divochy! Kontakty, Isro, kontakty jsou to kouzlo, jak se dostat výš! Koukej na Federela! Celý život je v háji, a co z toho má? Nic, absolutní nic. Ani slávu, ani peníze, a teď k tomu chronický zápal nebo co mu je! Chceš takto skončit? Samozřejmě že ne! Nedovolím to! Takže! Vymyslela jsem plán, zatímco jsi byl pryč. To jsem skvělá matka, že? Zachraňuji svému synovi krk!"

„Jsi naprosto úžasná," poznamenal ironicky Isra a překroutil očima. Avšak jeho matka, jak byla zapálená do sdělení svého jedinečného plánu, tento akt naštěstí přehlédla.

„Izmar je starý všivák, samozřejmě že podporuje ty své synovce! Na něj se spoléhat nemůžeme. Ale na služebně pracuje manžel Hindry, mé přítelkyně, a není zrovna obyčejný pěšák. Nejprve to musíme domluvit, abys spadl pod něj, dostal se pod jeho velení. Pak bude jednoduché vychvalovat tě a tvé úspěchy, a to se samozřejmě k Jeho Veličenstvu dostane, jak by ne!"

„A nebo bys mě mohla nechat zařídit si to sám..."

„No to tak! Ale poslyš, teď je ideální doba! Věř mi! Duhar i Oahar Fenha jsou kdesi pryč, a víš jak to je. Sejde z očí, sejde z mysli. Je ta pravá chvíle vystoupit ze stínu a pořádně se ukázat, přilákat pozornost všech! Ne jak minule, pche, pochytil si zločince, ale co? Jak dlouho myslíš, že se o tom mluvilo? Sotva pár dnů! Stačilo, aby ten usmrkanec od Paoly udělal pořádný humbuk během jejího dámského setkání a Isro, o tomhle se mluvilo celé měsíce! O tomto!"

„Takže se mám opít do němoty a nadávat do očí tvým přítelkyním během vašeho sedánku?!"

„Nedělej si legraci, Isro! No tak, vždyť se snažím ti pomoct!"

Tohle mi moc nepomáhá. Vůbec nepomáhá.

„Ale to nejlepší jsem si nechala na konec, můj synku. Tohle z tebe zaručeně udělá cílem všech diskuzí po celý následující rok!"

„A co?" Začínám se bát.

„Hindra má, shodou okolností, dcerku, která se dostala do věku na vdávání. Krásná jak růže, milá a něžná jak letní větřík. Chtěla jsem tě původně oženit za dívku, dceru nějakého ministra, ale viděl jsi ty holky? Pche, strašné! Nejsou vůbec hezké, a jak jsou rozmazlené! Ani pozdravit neumí, kvočny! Bych jim ihned srazila ty jejich hřebínky! Zlomila ta jejich křidýlka, kterým máchají jak labutě, ale přímo do obličeje! Ale dcera Hindry? To je jiná, Isro. To je dívka snů! To je ženuška, jak má být! Vidíš, jak na tebe myslím? Chci, abys byl šťastný, abys měl krásnou a hodnou ženu, můj synu."

Ženění? To tak!

Isra rozhodně nepřemýšlel o ženění. Vždyť byl stále mladý, jednadvacet let! Ten by si mohl poskakovat svobodným krokem ještě hodně let! Ale matka ho chce oženit? Už teď? Copak chce, aby skončil jako Sirael?

...Proč by měl skončit jako Sirael? Nechce skončit jako Sirael!

„Ale... Musím se tě na něco zeptat, Isro. Je to vážné. Velmi vážné..." načala jeho matka hlasem, který se mu vůbec nepozdával. Neznal ji takto, mluvit vážně, vidět vrásky na jejím čele, jak se nepřirozeně vlnily. V kombinaci s myšlenkami, které ho zrovna zaplavily – až mu přejel mráz po zádech. Něco ví? Něco slyšela? To ne, to nesmí!

Srdce mu začalo hlasitě bušit.

„Zaslechla jsem... Ale to nemůže být pravda... Ne, to není. Ale... Isro, mám starost!"

Isrovi se sevřel krk. Jeho matka, její serióznost, její nejistota, když vytahovala neznámé téma... A k tomu v návaznosti na ženění...

Opravdu pronikla ven informace, že Isra... Nemá rád ženy tolik jako muže?

Celý zbledl nad tou myšlenkou.

A jak jeho reakci zachytila Isrova matka, i ona zbledla strachy a úzkostlivě si sevřela hruď.

„Isro! Je to pravda?!" vyhrkla a do očí se jí lily slzy.

Co jí na to má říct? Má jí to říct? Dříve, než se to dozví od ostatních? Ne... Na to je vlastně pozdě. Tak má to zapírat, nebo potvrdit?

Jenže když to potvrdí... Jak se bude cítit jeho matka? Jak moc jí to ublíží?

Nedovedl si představit. A tak neodpovídal. Neodpovídal, jen se urychleně nadechoval, jak se nepřetržitě blížil ten okamžik pravdy.

„Isro! Řekni! Je to opravdu pravda? Nelži!"

První slza jí přetekla přes hranu víčka a sklouzla po líci k bradě.

„Já..." Co může říct? Jak jen to může potvrdit? Nemůže! Nebo musí?

„Isro! Opravdu máš vyrážku? Řekni!"

Eh?

Isra hleděl bez mrknutí oka na svou matku, která byla na pokraji zhroucení. Svírala si třesoucí se tělo, z očí jí tekly slzy.

Zcela vážně pozorovala svého syna a tahala z něj odpověď na životně důležitou otázku: Má Isra vyrážku?

Do pokoje nakoukl kocour, upřel svá různobarevná očka na Isru a pootočil hlavou, jako kdyby se ptal: Tak máš?

Tohle se může stát pouze Isrovi.

„Vidíš? A že se o mně nepovídá celé měsíce!" odvětil, když sebral dech a uklidnil své srdce. Neptala se ho na jeho orientaci. Ptala se ho na zatracenou vyrážku, lež, kterou pronesl jen tak, kdysi v letních měsících. A ta lež se ve společnosti udržovala a kolovala, až do dalšího jara, kdy dorazila k Isrově matce. Matce, jež zrovna snovala plány, jak syna oženit. Což samozřejmě s vyrážkou nešlo.

...Nebo měl Isra raději říci, že vyrážku má?