Půl roční suspenze a dedukce platu. Tche. Ne že by měl Isra peněz na rozdávání, ale na svém platu také nebyl úplně závislý. Jeho matka dostávala pravidelnou částku – odškodnění za smrt Isrova otce. Pokud ji celou nevyflákala za šminky a šaty, bez problému jí to vystačilo. A Isra si dokázal představit, že by se trochu uskromnil. Služebných i tak příliš neměl, takže jeho výplata neletěla na vyplacení všech krků v domácnosti. Rozhodně se necítil potrestaný, ale stěžovat si nechtěl. Už tak vyvázl lehce.

Informace, které získal, měly určitě nějakou váhu. Mohly pomoci ke směřování dalšímu pátrání, dalšímu zjišťování problémů Winaje, sledování a případě i predikcím, kdy situace bude nejhorší. Jestli opravdu vyvrcholí něčím velkým, či nikoliv. Jestli se podaří Falakovi a zbytku potlačit vznikající povstání, či nikoliv...

A pak, jestli Valiana požádá Sorena o pomoc osobně, nebo se jí bude muset sám vnutit.

Isra si mohl jen slepě vsadit.

Došel domů, do své skromné rezidence. Jelikož žil sám, odstěhován od matky při první možné příležitosti, nebyl nikdo, kdo ho přivítal. Sluhové také toho neměli moc na práci. Dokola zametali čistý dvůr a pak se společně najedli rýže a sušeného masa, nebo opečené prasečí kůžičky, jen aby se opět pustili do úklidu. Žádné obskakování mladého pána nebylo třeba. A Wang, jehož už zlobil věk a vše s tím spojené, se dokonce nudil. A to byl obyčejně rád, když práce na den nebylo moc.

Nejspíš, aby nudu zahnal, zatáhl mladou Ulku do taje karetních her, a tak vůbec neslyšeli vrzot vrat, které vpustili jejich pána dovnitř.

Ten si alespoň mohl vše odložit, než se rozhodl ty lenochy najít a sdělit jim tu novinku.

„Mladý pane!"

„Mladý pane, jste zpátky!" dívka přivítala Isru s takovým nadšením, jako kdyby se jí zjevil samotný Haixan. Až žďuchla do Wanga, který se klaněl k zemi, a div přitom nespadl. Vrhl po té nezbedě jen káravý pohled.

„Ano, už jsem zpět."

„A jak bylo na cestách? Jste v pořádku? Neonemocněl jste? Nezranil jste se?"

To jsou má slova! Sluha znovu sjel služku varovným pohledem, který konečně došel i svému cíli, a dívka se stáhla zpět.

„Jsem celý, živý a zdravý. Nebylo třeba se obávat. A tady, vše v pořádku?"

„Ano, mladý pane. Vše v naprostém pořádku. Párkrát se zde zastavila vaše matka a mladý pán Zaras. A jednou také paní Rakia se svým chotěm."

„No jo, měl bych je ještě navštívit. Už je přestěhovaná, že?"

„Ano, v nové rodině si vede moc dobře," přikývl starý Wang.

„Hm, tak to rád slyším. Měl bych za ní jít. A něco jim také ještě vzít... Ach jo," povzdychl si Isra, na kterého konečně začala padat míra jeho trestu. Zhluboka se nadechl a na své sluhy důsledně pohlédl. „S mým návratem se pár věcí změní. Není toho moc, ale potřebuji, abyste se dle toho chovali. Jelikož má cesta nebyla úspěšná, Jeho Veličenstvo... Jeho Veličenstvo mi dedukuje plat. Na šest měsíců. Takže očekávám, že budete více šetřit. S jídlem, s oblečením, i s dary, které bude potřeba vybrat."

„Jeho Veličenstvo cože?" Ulka neudržela svá slova.

„Dedukovalo můj plat. A také mě dočasně suspendovali. Jak říkám, je to jen na šest měsíců. Ty sběhnou jakoby nic. Strýček už odjel?"

„Ano, mladý pane."

„Vsadím se, že se vše vrátí zpět ještě před jeho příchodem do Liwu." Isra se snažil odlehčit situaci a krátce se zasmál. Ale Wang nikoliv. Ten už zapomněl, jaké to je používat mimické svaly. Nepřišlo mu vtipné, že snahy mladého pána byly takto odváty, jako pyl ze stromů, do dalekých krajů.

„A teď bych poprosil koupel. A není třeba tam lít litry vonné esence," dodal služce, která se jen zazubila, přesto pochopila, oč ji pán žádal. Vonné esence stojí velké množství hruher, dokonce celou krabičku, pokud se jedná o esenci kvalitní a ze vzácných květů či rostlin. Jedna lahvička sotva vydrží na měsíc. Pokud ji nebude používat, kolik hruher se ušetří jen na tomto?

___

Život bez titulu kapitána se nezdál tak těžký, jak by se na první pohled zdálo. Možná proto, že si jej Isra užil sotva měsíc a znovu ho byl zbaven, takže to pro něj nebyla velká změna. Chodil do práce – každé ráno se oblékl do indigové uniformy bezpečnosti, a jako součást hlídky procházel Liwu a dopadával kriminálníky. Jeho vlastní vyšetřování, které započal, muselo být upozaděno. Neměl na něj dostatek času, ani lidských prostředků. Byl pouhým pěšákem.

Když bojoval proti vzbouřencům na úpatí Velkých hor, měl pocit, že jeho práce měla smysl. Že výsledky jeho snažení byly viditelné. Že další vojáci nebyli pouze chodící zbroj, ale lidé s charaktery, zájmy a názory.

Zde mu tento pocit trochu scházel. Sice několik mužů znal, avšak pouze z interakce kapitán – voják. Ne jako lidi. A generál Izmar mu ani nedovolil více – vždy ho posílal do málopočetných hlídek, nejlépe nočních, a bránil mu v jakémkoliv rozvoji – charakterním i kariérním.

Jednoduše, generál byl rád, že konečně někdo srazil tomu příliš ambicióznímu klukovi hřebínek a srovnal ho do latě. A jestli chce ten kluk jít výš, musí makat. Žádná jiná cesta nebyla.

Až když si Isra zvykl na tento režim, byl schopen více brouzdat po Liwu a zorganizovat si směny i svůj čas tak, aby svá tajná vyšetřování nadále provozoval. Ale informací, které získával, bylo příliš málo. Obzvlášť, když neměl nikoho, kdo by mu ve vyšetřování asistoval na Winajské straně.

A po pár týdnech i přijal i nabídku Zarase k pořádné zapíječce jeho suspendování. Ne že by se to Zaras dozvěděl s tak dlouhou prodlevou, ale Isra se vždy šikovně vyhnul přijetí pozvánky buď směnou, nebo sedánkem u matky. Jenže jak začalo žloutnout listí na stromech, uvědomil si, jak rychle ten čas plyne. A že když se bude stranit lidem pořád, již se nikdy nedostane zpátky do společenského kruhu. Což znamenalo, že ztratí své přátele a i přístup ke všemu, o čem se v Liwu šustne.

Obětoval své našetřené peníze k nákupu lahve kvalitní pálenky a poslal ji po Wangovi Zarasovi i s omluvou.

„No to bylo, že jsme tě konečně vytáhli!" spráskl ruce Zaras a málem při tom vylil jejich pití. Bylo jich čtyři, jejich věrná skupinka, která spolu držela již od učňovských let. Isra je bral jako své přátele, ačkoliv vždy cítil, že mezi ním a ostatními byla velká propast, kterou se snažil jen naoko vycpat vatou.

„Co chceš, král mi srazil plat. Nemám na chlast peníze!"

„Hele, jsi v kruhu přátel. A k tomu zazobaných, že? Koho tady zajímají peníze!" ohlédl se jeden společník po ostatních, kteří okamžitě souhlasili.

„To říkej, až budu s vámi chodit každý večer a zabírat šlapky!" zasmál se hlasitě Isra.

„Dobře – beru svá slova zpět. Šlapky neproplácíme."

„Vidíš?" zvedl Isra chytře obočí.

„Ale myslel jsem, že tě přešla chuť, od té záležitosti... No... S tím..." Zaras se do toho opatrně vloudil, tentokrát opravdu dával pozor na to, co říká, aby nevyzradil něco, co by neměl.

„Myslíš s mojí vyrážkou?" odvětil Isra jakoby nic.

„Nechtěl jsem to říkat nahlas, pro tvé dobro," ztlumil Zaras svůj hlas a naklonil se k Isrovi, aby tento rozhovor mohl vést pouze s ním.

„Minule jsi to vyřval přes celý hostinec, v Liwu už není nikoho, kdo by to nevěděl."

„Heh," Zaras jen rozpačitě vycenil zuby.

„Ale pravda. Ty Namasilijské šlapky jsou fakt výjimečné. Už to budou tři měsíce a pořád se mi nedaří se toho zbavit. A to jsem obešel snad všechny lékaře v Liwu!"

„Jako, Isro, pomohl bych ti, ale... Nemám s tím zkušenosti. A někdo z vás?" otočil se Zaras na jejich přátele. Jenže ti pouze nastavili své dlaně v gestu „do toho nás netahejte".

„Možná v nějakém hostinci by mohli mít nějaký zaručený recept... Protože Isro, tady nejde jen o momentální komfort, tady jde o tvoji budoucnost! O tvé potenciální potomstvo! O tvůj sexuální život! Nemůžeš se najednou stát abstinentem až do svého stáří!"

Jenže s tím, jaký jsem... Je tohle můj osud.

Isra vypil svůj hrníček pálenky a nadhodil úplně jiné téma, kterého se muži okamžitě chytli. Jakmile se rozjely vášnivé diskuze plné překřikování a natahování se nad stůl, on sám jen tiše popíjel a se zájmem pozoroval, kdo jakým způsobem reaguje na ty blbosti, které zrovna řešili. Nic, co by mělo hlubší myšlenku. Po třetím hrníčku se začínal nudit, a tak se natáhl k Zarasovi se spontánní otázkou.

„Prosím tě, Zarasi. Asi bych měl prosbu."

„Hele, já fakt nevím, co s tím –"reagoval Zaras plný bezmoci, jelikož si myslel, že Isra znovu vytáhl tu vyrážku.

„O tohle mi nejde. Spíše..." Isra netušil, jak začít. Ale kromě pátrání po padělaném pití ho zajímala ještě jedna věc. Jen hodně okrajově. Stejně se jí dotkl i ve Winaji. A když už popíjeli, poslechnout si radu všeznalého Zarase nebylo od věci. Jen tak. Nezávazně.

„No, tak co jiného?"

„Už si se setkal, někdy... Že by měl někdo jiné oko než to druhé?"

„Heh?" Zaras se zdál, že nerozuměl. S nakrčeným nosem čekal na zopakování, nebo dovysvětlení té otázky.

„Jestli jsi někdy třeba neviděl někoho, kdo by měl jedno oko jiné barvy než to druhé."

„Cože? A to je jako možné?"

Zdá se, že nic nevěděl. Samozřejmě. Jak by mohl. Falak byl ve Winaji, byl winajským dítětem, pravděpodobně přistěhovaleckého původu. A poté, co sehnal práci v domě Rhadani, si ho všimla hlava rodiny, stejně jako jeho talentu. Ganta Rhadani si ho vzal pod svá křídla, kultivoval tento talent a rozvíjel ho, dokud nedošel k rozhodnutí, že Falaka adoptuje. Bylo mu dvanáct let – pět let už u nich sloužil. A jak se stal jeho oficiálním synem, získal privilegia, jaká předtím neměl. Mohl studovat na královském dvoře po boku nejvýše postavených, a budovat si kariéru, která však byla stále na začátku.

Falakovi mohlo být podle všeho jen o pár let více, než Isrovi. Ale už tak se jeho život stal známou pohádkou, příběhem o vysněném úspěchu, kteří lidé Winaje udávali jako příklad winajského ideálu. Nebylo tak těžké po pár otázkách vytáhnout tato všeobecná fakta – pokud se ptal správných lidí.

Jenže kým byl Falak předtím, než jeho noha překročila práh domu Rhadani?

A jsou jeho oči něčím, co by Isrovi pomohlo dopátrat se jeho původu?

A proč to chtěl u Haixana vědět?

„Zapomeň na to," zavrtěl hlavou, jakoby chtěl setřepat obrázek Falakova usměvavého obličeje, a jeho zářivých očí dvojího charakteru.

„Počkej, něco jsi nakousl, a mě zajímá vědět, co to je! Jak jako jiné oko? No viděl jsem pár lidí, kteří měli na druhém oku více povislé víčko, nebo v jenom případě jim to oko utíkalo ven z obličeje. Myslíš tohle, nebo ještě něco jiného?"

„Že jedno oko bylo, například, modré, a druhé třeba hnědé."

Isra nechtěl prozradit přesné barvy, ale jeho ústa to vysypala dříve, než stihl za hnědou dosadit zelenou.

„Aha, takto. No, viděl jsem akorát kočky, které to tak měly. Jestli si pamatuješ našeho, ehm, starého známého Vikita, tak ten měl takové divné bílé kočky, strašně divně se po mně dívaly, a k tomu těma očima... Brrr! Cítil jsem se, jako kdyby mě Haixan opustil a nechal samého napospas kletbám těch divných stvoření!"

„Pche," Isra se upřímně zasmál Zarasově historce, jelikož si ho dokázal živě představit. Jak drží ruce u těla a obezřetně pohlíží po každé chlupaté kouli, které na něj spočinula pohledem.

Jenže Falakovy oči byly vřelé... Ačkoliv ten pocit opuštěnosti od jejich boha, jen aby mohl být očarován tím úsměvem, tím pohledem... To měli se Zarasem společné.

Co byl Falak zač? Opravdu byl kočkou, která nabyla působením Winajského božstva lidské formy?

Isro, posloucháš se vůbec?

„Měl bych přestat pít," zamumlal sklesle a odstrčil skleničku dál od těla.

„To ne. Už jsem řekl, že o finance si starosti dělat nemusíš. Hezky to vypij. Nebo jsi měl halucinace, žes viděl osobu s různýma očima?"

„To zase ne. Byly skutečné... Jen mě zajímalo, jak k nim mohl přijít."

„Počkat, tys někoho takového potkal?"

Než aby Isra přímo odpověděl, jen subtilně pokývl hlavou.

„Fakt? A... Nespletl sis to s kočkou, náhodou?"

„Ne, to ne. Byl to člověk."

„A tady, v Xetingu?" vyzvídal Zaras, čistě z překvapení. V životě se s tím nesetkal, bylo samozřejmé, že se o té kuriozitě snažil dozvědět více.

„Ne, ne. Z..." Už málem řekl Winai. „Z Namasilie."

„A jó, jak jsi tam tehdy byl? Aha. A co ten člověk dělal, nebo jak jste se vůbec potkali?" Nato Zaras ztišil hlas. „Vloupal ses na to představení zrůd?"

Isrovi přejel mráz po zádech. Netušil, jak na to odpovědět. Falak sice byl hajzl, bastard, cokoliv. Ale zrůda? Pokud ano, neznamenalo to, že Isra byl zrůdou taktéž? Nebyl přeci smilníkem? Neužíval si stejně tak, jako Falak, v náruči toho druhého? Nehonil si ho už tolikrát nad představou Falakových zad, jeho prsou, jeho vztyčeného údu?

Nesnášel Falaka, ano. To byla pravda. Jejich charaktery jednoduše nebyly kompatibilní. Byli si až příliš podobní. Nemluvě o Falakově neustálém popichování, neschopnosti pravit jednu vážně myšlenou větu.

Ale... Už uběhl nějaký týden od jejich posledního setkání a veškeré emoce vzteku vychladly. Nemělo smysl zapírat pravdu – stejně se již znovu nesetkají. A proti Isrovi stálo příliš mnoho důkazů, které tuto pravdu podporovaly.

Falak Isru vzrušoval. Hodně. Až příliš. A tyto nově vyplavené hormony se vytrácely jen pomalu.

A vzhledem k jejich odlišnému osudu, neviděl problém využívat této skutečnosti, když se smáčel ve vaně, nebo se ráno vzbudil. Lepší si představovat někoho dalekého, než kohokoliv z okolí.

A naštěstí na něj nikdo jiný neměl stejný účinek.

„Nejedná se o zrůdu. To ne... Byl zvláštní, ano, ale zrůda? Spíš byl hodně inteligentní. Jednu chvíli jsme spolu diskutovali, ale moc jsem se toho o něm nedozvěděl. Tak mě jen napadlo, jestli ses s tím třeba nesetkal."

„To vážně ne, ale... Hej, jestli chceš vědět o jeho původu, můžu do Namasilie poslat pár lidí, do Huly, aby se po něm podívali. Víš co, navázat kontakt. A mně by se to také hodilo. Je obchodník? Můžeme zkusit navázat nový obchodní spoj. Přes něj, přes jeho známé... Pokud ho máš už takhle očmuchlýho, bude to jednodušší."

„Ne, to není třeba." Bylo by to jen zbytečné plýtvání sil. Ten muž je z Winaje, případně ze zemí za pouští nebo za mořem. V Namasilii nic nenajdeš.

„Fakt? Ale mě to zajímá, mohlo by to být ku prospěchu nás obou."

„Ne, vážně ne. Jen jsem se ptal."

„Ale vypadalo to, že ti vlezl pod kůži," Zaras na Isru vábivě mrkl.

Ani nevíš, jak moc.

„To mě jen zajímalo. Ani ne v souvislosti s ním, jako spíše k těm očím. Ty nevidíš každý den."

„To ne..." souhlasil Zaras a více do toho nedlabal. Pouze dolil Isrovi hrníček s alkoholem a pečlivě dbal na to, aby jej celý vypil.

A ten poslechl. A jak lokal pálivý obsah hrníčku, v duchu přepočítával, kolik peněz má. A jestli si se svým sraženým platem dovolí chovat kočku.