„Kapitáne, a jak to vlastně dopadlo?"

Prudké slunce Winaje pomalu ztrácelo na intenzitě, jak se skupina mužů přemisťovala z území jedné země do země druhé. Na modré nebe se vkradlo pár mraků a do jejich obzoru se začaly stavět kopce, které jim bránily pohlédnout na jejich rodnou zem. Isrovi to však nevadilo. Bral tyto kopce jako stráž, jako uvítací gardu Xetingu, a nemohl se dočkat, až jim ten pozdrav vrátí.

Zamyšlen, myšlenkami již v známém prostředí, nedošlo mu hned, na co se to jeho voják ptal.

„Co dopadlo?"

„No, to jednání?" upřesnil voják.

„Dle očekávání," odvětil Isra stručně a pevně sevřel Oshovy otěže.

„Ale jestli je tomu tak... Proč nevypadáte moc nadšeně?" pokračoval, jelikož mu to nešlo do hlavy. Mladý kapitán by měl přeci skákat radostí, ne? Že jednání dopadlo dle očekávání.

„Jak jsem řekl. Dle očekávání."

„Huh?"

Voják nadále seděl v sedle s opařeným obličejem, jelikož to stále nechápal. Ani on, ani jeho společníci. Ale dle nálady mladého kapitána, nechtěli do toho více vrtat. A tak se po zbytek cesty na Winajské záležitosti už nezeptali.

Stejně jako při jeho prvním návratu, i nyní zamířil Isra přímo za králem. Pevně svíral edikt Jejího Veličenstva, královny Valiany Prakash; jeho výraz naprosto odevzdaný a připravený přijmout jakýkoliv trest. Ostatně, přesně tohle ho čeká. A pořád se mu nezadařilo přijít s návrhy povolání, kterých se ujmout, když bude vyhozen z úřadu spravedlnosti. Jak neschopný!

Zbytek jeho stráže byl rozpuštěn. Jen on a Osha mířili k branám komplexu, a k Ohnivému paláci.

Eunuchové se k němu hned seběhli, jak slepice k zrní. Začali o něj okamžitě pečovat – pomohli mu z koně, nabídli vlhký ubrousek na osvěžení, čistou vodu, víno nebo ovoce na naplnění žaludku. Osha se zase dočkal jablka a mrkve, jeho sedlo bylo svěšeno a s příslibem pečlivého vykartáčování byl odváděn do stájí.

Isra pouze hleděl na toho rozmazleného vraníka, jak v obklopení sluhů opouští svého pána a zanechává ho napospas hněvu krále.

Ale vždyť Osha za to vůbec nemůže, zasmál se sám sobě Isra a přesměroval zrak z koně na oranžové zdi paláce.

„Prosím, sire, pojďte dál."

Osud rozhodl. A jestli je to vůle Haixana, určitě mě nenechá napospas beznaděje, snažil se získat vnitřní sílu zpět, ale míra efektivity byla slabá.

Král již seděl na trůně, očividně byl v blízkosti Ohnivého paláce a nebyl pro něj problém rychle skočit přivítat Isru a vyslechnout si zprávy z Winaje.

Majestátně vypínal svoji hruď, oblečen v slavnostním oděvu, vyzdoben více než kdysi, když Isru vítal. Vrchní část vlasů měl sepnutou a ozdobenou slavnostní korunou ve tvaru kříže, z jehož každého rohu visely drahé korále z drahokamů a perel; linie jeho vousů zase byla čerstvě pečlivě zastřižena. Jeho postavení, jeho oblečení, všechno nahlas řvalo, že chce tento výjimečný okamžik prožít neobyčejným způsobem a navždy ho vepsat do dějin Xetingu.

„Kapitáne Isro, vítej zpět!"

„Vaše Veličenstvo!" mladý muž padl na koleno, aby panovníka přivítal se vším všudy. Ten však formality přehlédl, dokonce vstal z trůnu a udělal pár nedočkavých kroků kupředu, k Isrovi.

„Vstaň a povídej! Jak to dopadlo?"

„Zde, Vaše Veličenstvo," Isra raději neříkal nic více a jen podal eunuchovi svitek, který získal od samotné královny. Jen co jeho ruce zlehkly odebráním svitku, ztěžklo naopak jeho srdce. Zkousl si nervozitou rty, ale zdálo se, že ať do nich zarývá své zuby s jakoukoliv silou, vůbec mu to neulevuje.

Královy ruce již dopředu vystřelily vpřed, jen aby ten vzácný dar od královny převzaly. Jeho očekávání bylo naprosto odlišné než to Isrovo, samozřejmě, a počítal s automatickým úspěchem. Obzvlášť, když s tímto úkolem poslal do Winaje Isru.

Rozmotal tak svitek v plném úsměvu, jaký na něm nebyl spatřitelný poslední desítku let.

Isra nezabránil sevřením dlaní v pěst.

„COŽE?!"

Královský výkřik musel být slyšet až do Azuritového paláce. Každý přítomný sebou trhl, dokonce i stráž, která měla za úkol představovat ztělesnění kamene. Nemluvě o Isrovi, který celou svojí vůlí potlačoval nutkání ustoupit dozadu a utéct.

„CO TO U HAIXANA MÁ BÝT?!" Král svíral zmačkaný svitek a výrazně s ním před Isrou mával. „CO TO JE? CO TO MÁ ZNAMENAT?!"

Mladý kapitán okamžitě padl na obě kolena, téměř se skrčil k podlaze, jen aby vyjádřil svoji nejvyšší úctu a lítost nad výsledkem jednání.

„Vaše Veličenstvo! Zasloužím si smrt! Nedokázal jsem přemluvit královnu Valianu ke sňatku! Nebyl jsem schopný představit jí nabídku v tom nejlepším světle! Zklamal jsem vás a celý Xeting! Vaše Veličenstvo, jsem připraven přijmout trest!"

„A taky že jej dostaneš! I smrt je pro tebe příliš milosrdná! Pošlu tě s tím nejdůležitějším úkolem, který bych nesvěřil nikomu jinému, a ty mne takto zklameš? Spoléhal jsem na tebe a tvé schopnosti, že vyjádříš královně moji nejvyšší úklonu a moji touhu dosáhnout blaho pro obě země! Spoléhal jsem, že jí logicky vysvětlíš, jak důležitý je sňatek pro obě země a že je nevyhnutné jej dosáhnout! A ty? Co ty, přijdeš s tímto?! Co jsi celou dobu dělal? Chlastal Winajskou pálenku?" Král praštil svitkem o zem a celou halou se rozlehlo prudké dunění. Isra opět zkousl rty a konečně se mu podařilo prorýt si sliznici do krve.

„Vaše Veličenstvo, selhal jsem!"

„Selhal, selhal! Je hezké, že víš, čím si se provinil! Ale že máš tu kuráž se tu ještě objevit!"

„Vaše Veličenstvo! Mé selhání je neomluvitelné! Selhal jsem nejen vás, ale celou moji rodnou zem, moji domovinu, a to si nikdy neodpustím! Přesto vězte, že jsem se snažil. Diskutoval jsem s královnou a předhazoval jí argumenty, které ani v dopise nebyly psány. Přesto se mi nepodařilo zlomit Winajskou morálku a samostatnost!"

„A jak ti mám věřit, že se ti nepodařil pravý opak? Odradit ji od sňatku?"

„Opakovaně se mě ptala, co si o sňatku myslím. Vyslovil jsem moji důvěru v tento sňatek z důvodů politických, geologických i finančních. Vysvětlil jsem jí, jak jim sňatek pouze prospěje, jak vyřeší problémy, s nimiž se potýkají. Sama přiznala, že to, co říkám, je opodstatněné a logické, a že sňatek by jim v mnoha případech pomohl. Ale je to pouze winajská tvrdohlavost, která ji přiměla nesouhlasit."

Isra mluvil rychle, přesto zřetelně. Jeho hlava byla skloněná k zemi a on si nemohl dovolit, aby jediné slůvko uteklo pryč a vyhnulo se královým uším.

„Winajská tvrdohlavost, jaká blbost!"

„Vaše Veličenstvo si jistě pamatuje, co jsem říkal naposledy, když jsem se vrátil z mise? Winajci jsou volnomyšlenkáři, divoši, kterým nemáme co nabídnout."

„Myslím, že jsme jim nabídli až až!"

„Ale pořád to není nic, co by nezbytně potřebovali. Věří, že se se vším dokáží vypořádat sami. Mají královnu, která pro ně znamená téměř to samé, co pro nás Haixan. V ni vkládají svoji důvěru a ona zase ve svůj lid. A pokud nastane nějaký problém – ano, pomohlo by jim, kdybychom do toho intervenovali, ale pokud existuje alespoň nějaká možnost, jak se s problémem poradit bez pomoci ostatních, vždy si vyberou právě tuto možnost."

„Hlupáci!"

„Ano, Vaše Veličenstvo. Jsou to hlupáci, nenapravitelní. Ale o to těžší je s nimi vyjednávat. Chytří lidé naslouchají a řídí se rozumem. Hlupáci rozum nemají. Nelze je přesvědčit."

„A není to pouze výmluva tvé neschopnosti?"

„Vaše Veličenstvo. Potrestejte mě, jak chcete. Ale vězte – i kdybyste poslal kohokoliv, obávám se, že výsledek by byl stejný. A ano, jsem kurážný se svými odvážnými slovy. Viděl jsem však, jaký Winai je. Co dělá svým lidem. A jaká neoblomná a sebevědomá královna je. I kdybych jí držel nůž u krku, stejně by nevzala svá slova zpět."

„Tvá slova jsou opravdu odvážná, hodná oprátky!"

„Vaše Veličenstvo, odpusťte mi," Isra ještě více sklonil hlavu, už mu visela jen pár centimetrů nad podlahou.

Sálem se rozlehlo ticho. Nikdo si nedovolil ani polknout, ani mrknout okem, natož nadechnout. Isra počítal sekundy do usnesení jeho trestu. Překvapivě, jeho trest stále nepadl.

„S takovou ženou bude těžké vyjít. Ale ne nemožné," zamumlal král a zkřížil své ruce v zamyšlení. „Domácí vězení, pokud se nebude bránit. A pokud ano, vězení nebo veřejná poprava. To Winajčanům srazí jejich sebevědomí."

To už Jeho Veličenstvo zvažuje vojenské napadení Winaje? Isra si neodvažoval zvednout hlavu, ale celý se nad tou myšlenkou otřásl.

„Vaše Veličenstvo, věřím však, že celá záležitost není ještě ztracená!"

„Hm? Ty k tomu máš ještě co říct?"

„Vaše Veličenstvo. Problémem je, že jim nemáme co velkého a nezbytného nabídnout – pro teď. To se ale může brzy změnit."

Isrova tajuplná slova zněla velice zajímavě a lákavě na to, aby král ještě odložil vymýšlení krutého trestu pro poddaného a vyslechl si, co má ten mladý hoch na mysli.

„Povídej."

„Mé návštěvy Winaje nikdy nebyly o zábavě, ale o hledání možností a příležitostí. A na jednu takovou jsem narazil. Na první pohled bezproblémový a otevřený Winai totiž ve své společnosti kultivuje problém, který může brzy vyústit ve vnitřní boj o dominanci."

„Jaký problém?"

„Před několika lety vyústil dlouholetý spor o území mezi národy za pouští, Burhundy, Irky a Savony. Národ Burhundů byl v důsledku zničen – rozpadl se na skupiny kmenů, které se buď snaží přežít pod vlajkou někoho jiného, nebo putují přes poušť do Winaje. Ten se tak potýká s velkým nárůstem nových přistěhovalců, jejichž integrace začíná váznout. Zdá se, že se dokonce připravují na ozbrojený konflikt – byl sem svědkem odhalení skladu zbraní této skupiny lidí. Peníze pak získávají podvodnými obchody. Očekávám, že v nejbližší době bude povstání. Že se winajské stráži nepodaří je zastavit. A i kdyby ano, nejspíše to jen podpoří povstání dalších národností, které nejsou spokojené s postavením ve winajské společnosti. Ať se tváří jakkoliv."

„Zajímavé," pohladil si král bradu, když se Isra na okamžik odmlčel.

„Nebude to hned, to je samozřejmé. Ale nabídl jsem královně pomoc, pokud tento konflikt eskaluje. A když za námi přijde, můžeme znovu diktovat podmínky. Tentokrát už bude zahnaná do kouta – protože půjde o celistvost a pokojnost Winaje. Teprve takto bude souhlasit se sňatkem s Vaším Veličenstvem."

Opět zavládlo ticho. Král přecházel třemi kroky ze strany na stranu, než se nakonec zastavil a pokynul Isrovi, aby vstal. Ten se vytáhl na nohy, vůbec nedal najevo diskomfort jeho kolen, které se dosud chladily o tvrdou a ledovou zem.

„A to vše, to jsi zjistil jak?"

„Během našeho pobytu jsem byl svědkem podvodu Burhundů, kterým ošidili majitele hostince. Při hlubším pátrání jsem zjistil, že se jedná o přistěhovalce ze západu, a podle jejich přízvuku nejspíše čerstvé. Pronásledováním jejich mužů jsem se dostal až do budovy, kde skladovali zbraně. Bohužel, více vyšetřování jsem provést nemohl, jelikož jsme museli Winai opustit," shrnul stručně, přičemž vynechal, kolik satků ho to vyšetřování stálo, a také, jak přitom musel čelit zastupujícímu veliteli oddělení vnitřní bezpečnosti Winaje.

Král se krátce pousmál. Zajímavé informace!

„Předem však apeluji, že musíme být trpěliví. Tento konflikt se táhne kolem deseti let, na druhou stranu věřím, že bude velice rychle eskalovat. Winai nemůže zabránit přílivu dalších uprchlíků, ani urychlit proces integrace. Již teď jsou na předměstí Winaje čtvrtě, které jsou tvořeny převážnou většinou Burhundů. Rodiny Burhundů jsou velmi početné, brzo z děti vyroste nová generace, která však nebude mít takový kontakt s Winajskou kulturou, jako generace předešlá. Nemluvě o rodinách, které se ještě do Winaje nastěhují."

„Burhundové to dlouho pod nadvládou druhých národností nevydrží. Staří si sice budou pamatovat teror, který je spojen s jejich neposlušností, ale mladí budou chtít změnu, budou chtít zpátky svoji samostatnost," uvažoval král v návaznosti na sdělené informace a jeho vědomosti.

„Přesně," přikývl Isra.

„K tomu, tyto národy jsou zvyklé na kočovný charakter svého žití, jak neustále měnili svá území podle toho, který národ vytlačoval který..."

Král se zdál najednou hluboko ve svých myšlenkách. Ani si neuvědomil, že při svém přešlapování několikrát stoupl na edikt z Winaje, napsaný samotnou královnou Valianou Prakash. Místo toho vytahoval vše, co doposud znal o národech zpoza pouště, o jejich dlouholetému ovlivňování Winaje, které se najednou proměnilo v ohrožování. Úsměv na jeho rtech se umocňoval.

„Je vidět, Isro, že jsi pracovitý člověk, který se snaží vždy nalézt možnosti mimo rámec. A že jsi se opravdu snažil protlačit naši nabídku co nejvíce. Bohužel, přišel jsi s neúspěchem, a to se nedá odpustit. Ale vzhledem k polehčujícím okolnostem tvé dosavadní práce a cenným informacím, které jsi pokaždé přinesl, byla by škoda tě zbavit hodnosti a natrvalo tě vyloučit z Úřadu Xetingské bezpečnostní služby. Přesto tě musím nějak potrestat. A tak tě dočasně suspenduji z pozice kapitána a dedukuji tvůj plat na půl roku. Přesto budeš nadále moci pracovat na úřadě a doufám, že si mé milosrdnosti budeš vážit!"

„Ano, Vaše Veličenstvo! Děkuji vám velice za vaše slitování!" Isra znovu padl na kolena a sklonil se až k zemi, aby svůj vděk dostatečně vyjádřil. A vlastně, to vyjádření bylo upřímné. Opravdu nečekal, že vyvázne pouze s dedukcí platu a dočasným snížením hodnosti. Uplyne půlrok, to bude jakoby nic, a opět bude kapitán. Tolik počká.

„Tak a teď běž!"

„Ano, Vaše Veličenstvo!"