Ráno proběhlo přesně tak, jak Falak předesílal. Klepot na dveře okamžitě Isru vzbudil ze snění a donutil ho si promnout oči a uvědomit si, kde je. Že není doma, ve své rezidenci v Xetingu. Ani že není v luxusním hostovském pokoji paláce. Ale že přespal na služebně, na obyčejném futonu, který dýchal Falakovou přítomností, přestože ona osoba byla kdesi jinde.

Nikdo do místnosti nevkročil. Pouze skrze dveře zazněl mladičký hlas, se skromnou otázkou.

„Pane, jste vzhůru?"

„Ano," odvětil unaveně Isra a stále si mnul oči. Měl pocit, že sotva zavřel oči a už je zase vzhůru, a že se mu žádného spánku nedostalo. Přesto – venku svítilo slunce a ruch služebny se dral skrze dlouhý úzký koridor až k němu. Je nový den. A on musí co nejrychleji do paláce.

Popadl ošuntělý plášť a přehodil si ho přes sebe. Hadrem setřel nakreslenou jizvu a rozpustil si vlasy sepnuté v rozcuchaném drdolu, který ho najednou neuvěřitelně tlačil. Zapomněl si ho večer rozvolnit. Očividně únava zvítězila nad pohodlím a to mělo za následek, že ho neuvěřitelně bolela hlava. Vyběhl ze služebny tak rychle, že si jej možná nikdo nevšiml. A rychle proklouzl i kolem stráže paláce, která ho sice poznala, ale nedávala význam jeho brzkému návratu do paláce. Rozhodně to působilo jinak, než kdyby přišel uprostřed noci.

Stihl se v pořádku najíst a dokonce se vyležel chvíli v lázních. Jeho podřízení, sice si luxusu užívali, se ho však už začali vyptávat, kdy už se vrátí. Čeho je moc, toho je příliš, a jelikož neměli co dělat, už je tato dovolená vyčerpávala a oni se začínali nudit.

„Uvidíme. Její Veličenstvo toho má hodně, co musí prodiskutovat. Taky bych tu nechtěl být další týden, ale musíme být trpěliví. Není to na nás."

Vojáci sice pokývali hlavou, ale nadšeně se netvářili.

„A jak vlastně trávíte čas vy, kapitáne? Vůbec jsme vás poslední týden neviděli!"

„Já?" ukázal na sebe překvapeně. „Ále, nijak zvláštně. Chodím po ulicích, sleduji zdejší život, přemýšlím, co koupit matce..."

„Ách, vaše matka! To musí být velký úkol! Co jsem slyšel – Au!"

Do vojáka šťouchl jeho soused a očima mu naznačil, že o tom by přece mluvit neměl.

„Je velice komplikovaná, ano," přitakal Isra, aby odlehčil situaci, která nastala mezi jeho podřízenými.

Jedna koupel dala za dlouhý šlofík – Isra opustil vodu a hned se cítil živěji. Jeho mysl byla také nabuzená – možná za to mohla směs bylinek, kterou byly prosycené prostory lázní a načichly jimi i jeho šaty.

Sraz s Falakem měl večer, přesto neplánoval celý den sedět na zadku a zobat bobule hrozna. Kdyby byl doma, v Xetingu, díky jeho bohaté knihovně vojenských i literárních a filozofických spisů měl dostatek důvodů, proč zůstat sedět v křesle a nehnout se z něj celé hodiny. Jenže zde, ač Winajem opovrhoval, zastrčený kdesi v paláci se necítil svůj. Raději se sbalil do širokých kalhot a vyrazil na ulice – měl co zkoumat.

Nejenže by mohl narazit na znaky Burhundské vzpoury, i samotný Falak Rhadani byl osobou, jejíž tajemství se vyplatilo znát.

Isra již vytáhl jednu svoji kartu o Falakově adopci. Bylo zapotřebí získat další triumfy, které by proti němu mohl v budoucnu použít.

A tak se zabavil na celý den. Do paláce nevkročil, co byl den dlouhý, a nešel tam ani před plánovaným srazem u stánku s nudlemi, kde měl osobu svého vyšetřování očekávat.

To se mu hodilo. Měl hlad. Vytáhl pár svých satek výměnou za misku hutného vývaru a průhledných těstovin a sedl si ke stolku.

S jezením nespěchal. Proč by měl spěchat? To on tu měl ruku navrch. Proč by se měl omezovat? Jedl svým vlastním tempem, pomalu, aby ani jedna kapička vývaru nešplíchla vedle, a vyčkával, až se objeví ten hajzl a promluví svým otravným tónem.

Nakláněl se nad mísu a natahoval nudle do úst. Viděl jen stín a pohyb židličky, ale i tak mu bylo jasné, že ten očekávaný okamžik právě nastal.

Už se psychicky připravoval na nějakou poznámku, nejlépe nemravní, ve stylu: „Promiň, že jsem tě nechal na našem prvním rande tak dlouho čekat!"

Počkat, ne, Falak by se neomluvil. Spíše: „Trochu mi to trvalo, ale chtěl jsem před tebou vypadat co nejlépe." A doplnil by to svůdným mrknutím.

Nebo, a to Haixane nedopusť, aby řekl: „Mrzí mě, že jsi čekal, ale to víš. Připravit se na vášnivě strávenou noc něco stojí. A chtěl jsem tam dole vonět, jen pro tebe."

Isra se začervenal už jen z těchto představ, které mu vklouzly do hlavy jako nevítaní návštěvníci. Ještěže už byla tma!

Ale než vcucl poslední nudli, došlo mu, že je jaksi... Podezřele ticho.

Váhavě zvedl hlavu.

Ne. Nebyl to Falak, kdo seděl naproti něj.

Žádné veselé, dvoubarevné oči, žádné jemné obočí, otevřené jako náruč, kterou vítá každého cizince. Nejednalo se o nic z toho. Naproti něj seděl úplně jiný muž, kterého v životě neviděl, s hlavou schovanou v kapuci.

Isra se okamžitě před cizincem obrnil a mrkl ke stánku, jestli se k němu také náhodou nenesou nudle.

„Přišel jsem místo Falaka," začal cizinec, který si ihned všiml Isrovy opatrnosti.

Isra přesto nevypadal přesvědčeně, naopak se ještě na muže naproti zamračil.

Ne že by to cizinec neočekával. Vytáhl měděnou destičku, token úřadu vnitřní bezpečnosti s Falakovým jménem vyraženým přímo v jeho středu. Podobné tokeny a odznaky jsou vždy jediné svého druhu, vždyť i Isra jeden vlastnil, a jejich ztráta se rovnala ztrátě vlastního života. Jestli u sebe měl takovýto předmět, určitě jej musel získat přímo od Falaka.

Soudě podle jeho postavy, bojovníkem nejspíš byl, ale vzhledem k dojmu, který měl Isra z Falaka – nemyslel si, že by cizinec zastupujícího velitele jen tak přepral. Takže vyloučil násilné odebrání tokenu. Ukradnout by si jej Falak taky nenechal – na to je moc pozorný a obezřetný, ať se tváří lehkovážně jakkoliv.

Nejspíš jej opravdu Falak poslal...

Že by si Falak, ten hajzl, nechal ujít příležitosti si z Isry utahovat? Nebo ho to omrzelo?

„Mám se sejít s informátorem s jizvou přes obličej," pokračoval a ukázal na Isrův um maskování. „A ten informátor mě má zavést na místo v západním předměstí."

„Ano," Isra konečně promluvil a odložil hůlky na bok. „Ale proč nepřišel Falak?"

„Velitelovi přibyly jisté záležitosti k prošetření," odvětil muž klidně.

„Jisté záležitosti?" zvedl obočí Isra. „Důležitější než to, co mu chci ukázat?"

„Prosím, omluvte mého velitele, ale opravdu je velice zaneprázdněn a já nemohu nic prozradit," muž sklopil hlavu, ale zabránil jakémukoliv prudkému trhnutí, které by okamžitě prozradilo, že se jedná o vycvičeného vojáka. Nejspíš se jednalo o Falakovu pravou ruku, možná. Rozhodně ne žádný zelenáč, kterého by vpustil do světa.

„Zaneprázdněn. On?" Naposledy v lázních zaneprázdněn nebyl. Ani když mě pronásledoval! „No dobrá. A jak ti mám říkat?"

„Siyu. Můžete mi říkat Siyu."

Muž udržoval velice zdvořilý způsob mluvy, což bylo najednou pro Isru nezvyk. Nezvyk poté, co nahlas označil zastupujícího velitele vnitřní Winajské bezpečnosti za hajzla.

„Siyu. Tak můžeme pomalu vyrazit. Cesta tam trvá, ale není vhodné pospíchat, kdyby se na ulici ještě motali... Nějaké podezřelé osoby."

„Ano, chápu."

Pro Isru byla cesta se Siyem podivně tichá a zvláštní. Vedl nějakého cizince, o němž neznal nic – jeho schopnosti, jeho pozici v úřadu, a pořádně ani jeho obličej, který si kryl kapucí. Nepromluvili spolu ani slovo, neměli potřebu vůbec něco říci, jelikož je pojilo jediné – domluva, která končí, jakmile Isra ukáže prstem na dům na konci ulici.

Ale zároveň nebyl důvod, aby tuto cestu považoval za zvláštní. Bylo naprosto běžné spolupracovat s lidmi, se kterými se teprve setkal, vést je do boje, spoléhat se na ně a důvěřovat jim.

Jenže to byli Xetingčani. Ne Winajčani.

Tento pocit se ho však držel, zatímco tápal ve tmě a vzpomínal na budovy, vzpomínal na komplikovanou trasu Bandira, která vedla až do hnízda Burhundů. Párkrát se musel opravdu zastavit, udělat pár kroků vedle, dozadu a zase dopředu, aby si rozvzpomínal na dispozice chatrčí a jakým směrem se nakonec vydal. Obzvlášť úsek, který prošel po střechách domů, byl komplikovaný reprodukovat nohama na zemi, ale přesto se zadařilo. A před ním se nacházelo zabedněné okno a jedny dveře opatřené zámkem.

„Tady," špitl Isra Siyovi, a ten si to ihned poznačil do tenkého zápisníku, schovaného hezky na svých prsech.

Úkol splněn, část jeho dohody dodržená. Isra si založil ruce a opřel o vedlejší boudu, zatímco ten cizinec zopakoval jeho kroky předešlé noci a jako myš se dostal dovnitř obydlí. Samozřejmě nelegálně. Falak očividně věděl, jakého podřízeného zvolit na tento typ úkolu.

Nakonec sám neodolal své zvědavosti a vklouzl dovnitř za ním, přesvědčit se o své pravdě. Truhly tu opravdu ležely. Nemýlil se. A zbraně uvnitř nadále štěrchaly.

Siyu hleděl na to, co včera odhalil Isra, a z jeho výrazu nebo i tempa nádechů se nedalo nic vyčíst. Nakonec jen truhly zavřel a vyklouzl s Isrou z domku ven.

„Vyřiď Falakovi, že já své dodržel," pravil Isra, když prošli alespoň šestým blokem od skladu zbraní. Siyu překvapeně vzhlédl, než krátce přikývl.

Jejich cesty se rozešly ještě před stánkem nudlí. Isra chvátal do paláce, zatímco Siyu tou nejkratší cestou na služebnu. Konečně se mladý kapitán pořádně vyspal.