Mlha.

Bílo.

Vášnivé dotyky a chvění těla.

Divoké pohyby a hluboké vzdechy.

Dlouhé světlé vlasy zakrývající jizvy na zádech.

Esovitě zakroucený ušní boltec.

Uspokojující vyvrcholení, následované dlouhým polibkem.

Dvě znaménka na zadnici, připomínající dvojici jasných hvězd na nebesích.

Dvoubarevné oči.

Isra se vzbudil do nového rána. Nebo spíše odpoledne. Jeho tělo bylo ochablé, a přesto nabité novou, nevídanou energií. Ta se však skrývala za nesnesitelnou kocovinou z večerního pití, která se začínala ozývat a nabádat ho k vyhledání nějakého kýble, kam by odložil zbytek obsahu svého žaludku.

Hlava ho nebolela – ne moc. Spíše byla jaksi zahalená, utlumená. Bránila mu vidět jasně vše, co se včerejší noc stalo. Dovolila mu nahlédnout pouze na mlžné vzpomínky, na útržky, na momenty, které si nedokázal seskládat dohromady.

To mu nebylo podobné.

Vždy věděl, kdy přestat pít, aby si pamatoval vše. Ale... Nikdy neměl zapotřebí se kontrolovat u pití winajské pálenky, že? A ta je jednoduše jiná. Ta se pije jak jedna báseň, a člověk ztratí zábrany, ani neví kdy.

A Isra nevěděl, kdy.

A jak velké zábrany ztratil.

Probudil se nahý, překrytý tenoučkou přikrývkou. U jeho stolíku se nacházel hrníček s vodou, oblečení měl poskládané na komodě. Ani si nepamatoval, že by něco takového udělal.

Jeho tělo bylo odpočaté jako nikdy jindy. Až na ten žaludek. Ale to si už povšiml, že na zemi leží plochá mísa, ideální pro tyto účely.

Jak to... Kdo se o něj takto postaral?

Jantarové oko.

Ta dvě znaménka.

Nemohl z nich spustit oči. Jak se chvěla při každém pohybu. Jak vytvářela přímku vedoucí vzhůru, podobně jako jeho úd, sevřen úzkou zadnicí dlouhovlasé osoby. Dokonce po nich nejednou přejížděl prstem, když už svíral pas té osoby.

Její profil. Měla drobnou tvář. A vlasy barvy seschlého podzimního listí.

Zažil s ní nejvášnivější noc za celý svůj život. I obyčejný polibek mezi nimi stál za víc než snahy žen rozproudit v něm krev všelijakými pokusy o sex.

Úsměv. Milý upřímný úsměv, kterým ho uchvátil.

Ačkoliv to byl muž.

„Nikdo se to nedozví..."

Matně si vybavoval jeho hluboký hlas, matně si připomínal některé z jeho charakteristik. Jenže winajská pálenka není žádný med. Dokáže nadělat paseku. Takovou, že si Isra nebyl jistý, co všechno zažil, co se mu zdálo, a hlavně – kdo byla ta osoba.

Měl by si ji pamatovat. Vždyť kvůli ní porušil jedno z nejpřísnějších pravidel Xetingu, vždyť se stal smilníkem!

Ale... V této chvíli ho to netrápilo. Byl ve Winaji. A ještě stále se vznášel nad pocity z noci, ačkoliv ho zlobily útržkovité vzpomínky.

Svědomí k němu přijde. Dostihne ho. To věděl jistě. Ale nechtěl si ničit tuto chvíli. Ještě ne...

Nevěřil, že mít na sobě něčí semeno nemusí být nechutné. Že objímat mužské tělo nemusí být zločin. Že jde líbat se s někým vášnivě.

Potkají se ještě? Kdo ví. Nějakou chvíli ve Winaji stejně stráví. Byl domluvený, že tu bude alespoň měsíc. Také věřil, že by ho poznal, kdyby ho spatřil na ulici. Určitě by ho nepřehlédl. Určitě by opět zaujaly jeho oči.

Ale co dál?

Nechtěl ho potkat. Ačkoliv toužil po těch pocitech, které zažil v noci, nechtěl ho potkat.

Musí tu noc navždy vytěsnit ze své hlavy. Musí.

Ten den se Isra zapřísáhl, že více jak jeden hrnek pálenky denně nevypije. I kdyby měl jeden hrnek vypít ráno a druhý večer, tak ne. Pouze jeden. A kupodivu ho jeho silná vůle držela při tomto předsevzetí po celý měsíc. Už nikdy se opět neponořil do opojného snění, už podruhé nevzal mužský pas do rukou. Konal svoji práci, vkrádal se mezi místní Winajce a naslouchal dění kolem, aby věděl o všem, co se špitne, co se uděje. Toho muže opět neviděl.

Čas odchodu se blížil. Už mu přišel povolávací dopis od krále, a Isra ho nemínil nijak neuposlechnout. Po tak dlouhé době strávené v cizí zemi už měl dost místní kultury, chybícího řádu a nepohodlných nohavic. Vysvléct si je a nahradit je za své, mnohem užší a překryté dlouhými tunikami, byl jeho sen, který začal snít hned po prvním dnu stráveném ve Winaji. Sotva prošel hranicemi a ocitl se v Yishi, a už musel tyto polétavé nohavice obléci a naučit se v nich být jako doma.

Stejně se musel naučit místním zvykům. Něco málo znal, jeho bratranec mu dost věcí a informací předal, ale aby působil věrohodně, zabralo to nějaký den. A když už vše o Yishi zjistil, nechal se svést ke Gochanu, lehce pochybnému přístavu na řece Sharas, na hranicích Xetingu a Winaje; odkud pak mířil do hlavního města.

A i tak to nestačilo. Jedna osoba ho prokoukla.

Kousl se do rtu. Proč mu to dosud nepřišlo podezřelé?

Ale s tím už nic nenadělá.

Konečně.

Měl sbaleno. Vše schované v tak třikrát větším vaku, než jaký dosud nosil; spočítal si, kolik hruhen a satků mu zbylo, a jestli si nemá ještě nějakou hruhru změnit na satku, nebo si má spíše šetřit na návrat do Liwu.

Za péči o svého koně zaplatil již předem. Byl si jist, že kdyby cokoliv, určitě by z něj hostinská včas škemrala další satky. Cestu bral přes holé pláně Winaje, zdánlivě bezpečné na ponocování pod širákem. Jediné další satky by mohl udat pouze za nocleh pod střechou, a to v slunečném období nehrozilo. A jídlo si již nakoupil předem, takže tam útratu neviděl.

Všechno vyřídil, vzal do rukou otěže svého vraníka a se zvláštním pocitem opouštěl hlavní město všech snů, všech tužeb, všech uskutečněných představ. Míjel vyšší i nízké budovy, jaksi mdlé, příliš světlé a jednotvárné, než na co byl zvyklý. Xetingské ulice hýřily barvami. Ploty disponovaly veselou červenou, získanou z okru, který však musel pocházet pouze z oblasti Rawanu, nebo mořeny, která se zase pěstovala na jihu. Do zdiv samotných domů se pak přimíchává azurit, ti bohatší si však mohou zaopatřit lapis lazuli, případně indigo, které jsou stabilnější a zdiva nezezelenají, ani nevyblednou.

Tady vládla bílá, krémová, a i dřevo víceméně svítilo oranžovými, načervenalými odstíny, charakteristickými pro tvrdý materiál ze stromů eukalyptu. V Xetingu byl populární mahagon, který poslední roky začal více a více připlouvat přes azurový záliv do Xetingu. Jednalo se výhradně o majetek těch nejzámožnějších, přesto však bylo v jejich zvyku i ostatní dřeviny opracovávat tak, aby co nejvíce ztmavly. Střemcha, akát, ovocné dřeviny; to byly nejvyhledávanější dřeviny na výrobu nábytku, ale i ozdob na fasádu.

Ale Winai? Ten byl jak nemocný stařík, nebo spíše člověk s kocovinou, který to přehnal předchozí noc s pitím. Občas nad dveřmi visel kamenný nebo dřevěný věnec, s vytesanými či vyřezanými listy břečťanu, obmotávajícími prázdné obličeje winajského božstva.

Toho božstva, pro které bylo normální vyjít si s kýmkoliv, nezávisle na pohlaví.

Isra zavrtěl hlavou, ani po dlouhém měsíci stále nemohl plně zapomenout tu noc, která mu objasnila, kým byl.

Sbohem.